| Agatha, syn, 6 let | •
 |
(9.10.2000 9:08:54)
Mám takový problém - nevím, jestli se mám rozvést nebo ne. Tedy lépe řečeno, ráda bych se rozvedla, jen nevím, co je pro moje dítě lepší, jestli žít v rodině, kde rodiče jsou k sobě citově chladní, občas se hádají, ale přece jen má tátu a určitou jistotu, nebo aby žil jen s jedním rodičem, nejspíš se mnou, kdy nevím, jak to bubu zvládat, jak finančně, tak časově ( a nemám ani bydlení, protože byt je jen manžela). Nevím, jaké to po rozvodu v takové situaci je. Kdo mi sdělí své zkušenosti?
|
| Šárka, syn 9,5 | •
|
(9.10.2000 13:45:24)
Milá Agatho,
já Ti nevylíčím, jaké to po rozvodu je, protože rozvedená nejsem. Ale prosím Tě, pokud Tvůj manžel není alkoholik, nebije Vás a zlovolně nerozhazuje rodinné úspory pro vlastní potěšení, raději si ten rozvod rozmysli. Tvému synovi by táta nekonečně chyběl!!! Kluci se obvykle ve svých tatíncích jen vidí (i když my bychom ty jejich tatínky občas nejraději přetrhli vejpůl). Snaž se neublížit svému dítěti - a rozvod by mu určitě ublížil. Víš, já jsem odjakživa velmi samostatný člověk a docela si na tom zakládám, navíc bych celkem bez problémů byla soběstačná v případě rozvodu, ale když vidím, jak moc pro mého syna tatínek znamená, neumím si představit, co by se muselo stát, abych ty dva od sebe oddělila.
(A nemysli si, že je u nás stále růžová pohoda, jsem vdaná už 24 let - je to vůbec možné?!? - a nebylo to vždy jednoduché.)
Přeju hodně sil.
Šárka
|
| Ivana, dcera | •
|
(11.10.2000 9:32:18)
Ahoj Agatho,
Šárka mi mluví z duše - já sama jsem už dva roky rozvedená, a i když bych to udělala znovu (ty důvody byly opravdu vážné), nevěřila jsem, že to bude tak zatraceně těžké - a to jsem typ "Amazonka".
Přeji všem třem hodně štěstí.
Ivana
|
|
|
| Helena | •
|
(9.10.2000 21:57:52)
Mila Agatho, neni mozne spise nez rozvod najit duvod pro ktery jste se nasli?
helena
|
|
| Marie,dve deti | •
|
(10.10.2000 10:44:52)
Milá Agáto,
rozvod je opravdu velmi vážná věc.Pokud chceš poradit, možná bys měla napsat něco víc o sobě a Tvé rodině,popsat důvody,které Tě vedou k takovým myšlenkám.
Marie
|
| Agatha, syn, 6 let | •
|
(10.10.2000 18:08:29)
Díky za všechny odpovědi, důvodů je moc, pokusím se utřídit si je v hlavě, pak je napíšu.
|
| Anna , dva synové | •
|
(11.10.2000 16:56:17)
Milá Agháto, jsem na tom stejně, dva roky už vím, že se jednou rozvedu, a dodnes to držím . Tvrdím sama sobě, že kvůli klukům. Můj manžel / nemohu už říci můj muž, protože to už není / není ani alkoholik, ani neurvalec ale
je u nás studeno, nezájem, smutno.. Kluci to cítí,a pořád nás strkají dohromady. já už to vzdala. takže navenek šťastná rodina, ale spíme každyý na jiném konci pokoje, a mluvíme s polu před děti. Bloky ,vysoké zdi, zima...budu pozorně číst názory ostatních a v duchu rovnat myšlenky s tebou..
|
| Dana - dvojčata - kluci - 20 měsíců | •
|
(11.10.2000 22:23:59)
Milá Anno a další - ono to opravdu není nic lehkého a to jsem se rozváděla bezdětná (díky bohu) a s alkoholickým manželem po pěti letech manželství. Rodiče z něj měli strach - i o mne (bydleli jsme společně), byl to totiž chlap jako hora - 2 metry, 115 kilo s mírně agresivní povahou - já mám pro srovnání 160 cm a 50 kilo. Stejně se - pacholek jeden - dokázal postavit do role "opuštěného chudinky", kterého nikdo nemá rád a spousta lidí mi náš rozvod vyčítala. Já jsem totiž zákonitě dospěla k jinému partnerovi (se kterým nyní velmi spokojeně žiji) - a kdybych ho nepotkala - těžko bych dokázala rozvod dotáhnout dokonce. Ono je opravdu dobré, má-li Vám kdo v tuto chvíli pomoci, ať jsou to rodiče, kamarádka (či kamarád) nebo i nový přítel. Nedovedu si představit, že bychom měli děti (když vidím, jak jsou kluci nyní na svého tatínka fixovaní, ale to je jiný příběh). Na druhé straně mám kamarádku, která se rozvádí po 15-ti letém manželství, kde chlad přerostl v příležitostné pití, potom časté, nakonec i fyzické násilí a nyní - v době, kdy kamarádka s dcerami (13 a 10) bydlí již jinde - starší se začala pomočovat (telefonuje-li tatínek - odmítá jít k telefonu). Tak dobře si pamatuje - co se u nich doma v poslední době dělo. Moje dětství bylo také takové (a dlouho jsem si přála, aby se rodiče rozvedli - tam to došlo až k nadávkám - dodnes jsou spolu, ale pořád stejně nespokojení). Je moc těžké rozhodnout se a ještě horší rozvod uskutečnit a nikdo, kdo s Vámi nežije, nedokáže celou situaci ani trochu pochopit. Mně se lidé v okolí (příbuzní ne - ti pochopili) přestali divit až nedávno, kdy mého bývalého muže občas někde viděli opilého, motajícího se po ulici. Na druhé straně - čas hrozně letí, my rychle stárneme, děti rostou a vnímají daleko víc než jsme ochotny připustit. Tak - teď mám pocit, že spíš vnáším chaos do již velice složitých situaci... ale přeji Vám všem, které o rozvodu uvažujete, abyste se rozhodli správně - hlavně v zájmu svém (i svých dětí), ale co bude dobré pro Vás, určitě bude dobré i pro ně......Mnoho štěstí.
|
|
|
|
|
| Iva, 1 holčička | •
|
(10.10.2000 20:03:38)
Ahoj Agatho,
já si zase myslím, že než žít s člověkem, ke kterému už nic necítím a on ke mně, je lepší s ním nežít. Ten argument, že je to kvůli dítěti, jak tu někdo psal, se mi nelíbí. Dítě přece pozná, že to mezi rodiči neklape, a navíc si vštípí vzorec chování svého tatínka k mamince a může mu to zkazit celý život, v rodině máme takových příkladů několik. Manželství udržovaná jen pro to, že je to zvykem, a na tři dcery v rodiny připadá osm svateb. Musíš si rozmyslet, jestli to vaše soužití je opravdu takové, že ti to už nestojí za to. Neznamená to přece, když se rozejdete rozumně, že by tvůj syn neměl už svého tátu vidět! Ten se mu může věnovat i tehdy, když s vámi už nebude žit, a možná o to bude sám i více stát. Myslím, že by si vás váš syn vážil spíš tehdy, když se dokážete rozumně rozejít a dál se v klidu stýkat, nepomlouvat se před dítětem navzájem, než když bude doma pořád "dusno" a hádky nebo nezájem.
AŤ se tvé problémy v klidu a co nejlépe vyřeší ti přeje Iva.
|
|
| Radka, dcery 10 a 2 roky | •
|
(10.10.2000 22:44:24)
Ahoj Aghato,
do stejné situace jsem se dostala před 10 lety. Na rozdíl od Tebe jsem měla jednu "výhodu" - dceři byly 2 měsíce, když jsme se rozešli. Jak holčina rostla, nesla neúplnou rodinu hůř a hůř. Stále mi hledala nového tatínka. Dočkala se až ve svých 5 letech. Můj bývalý manžel pocházel z manželství, které drželo jen kvůli němu. Myslím, že ho to dost poznamenalo. Dodnes není schopen si udržet jakýkoliv delší vztah, natož rodinu.
Dnes jsem již 5 let vdaná, myslím, že za toho nejbáječnějšího muže na světe. Děti vyrůstají v naprosto harmonickém a klidném prostředí. V mém případě byl rozvod tím nejlepším, co jsem v životě udělala.
Jseš v nezáviděníhodné situaci, kterou si tak jako tak, budeš muset rozhodnout sama. Připrav se ale na to, že spuštěním rozvodu se velmi zhorší vztahy mezi vámi. Co si budeme nalhávat, po rozvodu to budeš mít zatraceně těžké. Nejen po stránce materiální ale hlavně psychické. A to nejdůležitější - rozbiješ rodinu 6 letému klučinovi.
Radka.
|
|
| Anna | •
|
(11.10.2000 19:51:39)
Ahoj,
já bych řekla, že citový chlad mezi rodiči je tak silný jed pro dětskou dušičku, že se tomu máloco vyrovná. Když se rodiče rozvádějí, dítě alespoň ví proč mu je smutno a párkrát si popláče /než se vše ustálí/, ale když se rodiče nerozvedou a ještě k tomu kvůli jemu, cítí akorát divný tíživý pocit, který ani nevi jak popsat, natož ho nějak řešit.
Silně jsem prožívala rozvod své kamarádky a dobře vím, jak je to těžké, taťka opravdu dokáže vyvádět, aby se pomstil své ženě, která si dovolí ho opustit /od toho byli přece dřív pouze muži, aby rozhodovali, jestli s ženou zůstanou, nebo ne/, kamarádka si ovšem od té doby neustále pozpěvuje, uplně omládla a rozhodně nelituje /a mimochodem-"tatínek" teď s dětmi tráví několikanásobně víc času, než dřív/.
Zároveň ale souhlasím s názory v dalších příspěvcích, třeba to mezi vámi není tak špatné, jenom se to teď tak zdá....
Každopádně přeji hodně úspěchů
Anna
|
|
| Janka, čerstvě rozvedená | •
|
(13.10.2000 10:58:06)
Nemůžu se zapojit do debaty, jestli rozvod s dítětem ano, či ne, jsem bezdětná. Ale jsem čerstvě rozvedená s člověkem, se kterým nás postupem času rozděloval právě nezájem. Stálo to hodně úsilí, nervů, času i financí (musela jsem jej vyplatit ze svého bytu...), ale jsem rada. Stalo to zato. Ano, zvladala jsem to o něco lépe, protože jsem měla velkou podporu ve svém novém příteli, ale i tak to byla "šílená akce".
Doporučuji navštívit dobrého psychologa nebo manželskou poradnu. Mě psycholog moc pomohl, byl první, kdo řekl, že mám právo se rozvést, ať na to mají ostatní jakýkoliv názor. Přemýšlejte o tom.
Pevné nervy a dobré přátele přeje
Janka
|
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(14.10.2000 22:26:33)
Milá Agáto,
nedá mi to, abych neodpověděla na tvůj příspěvek. Nevím sice, kolik ti je let, ale čím je člověk mladší, tím více se při řešení problémů řídí city a pocity spíš než rozumem. Neznám pozadí tvého příběhu, ale věř mi, že jsem něco podobného kdysi dávno prožívala taky. Brali jsme se hodně mladí a zcela nedozrálí, alespoň určitě v případě mého muže (málokterý kluk má životní moudro v 19 letech). Opojná láska v každodenním stereotypu rychle vyprchala a nastalo vystřízlivění, citové ochlazení, komunikační problémy a spousta dalších nepříjemných věcí. Tehdy jsem skoro denně uvažovala o tom, že to celé rozseknu a vyřeším jednou provždy. Nebylo to jednoduché, děti byly velmi malinké a sotva bych se tehdy postavila sama na vlastní nohy. Zkoušela jsem manželskou poradnu, ale to, co mi tam povídali, bylo sice moc hezké, ale jaksi by bylo potřeba, abychom to slyšeli oba, což nebylo proveditelné. Nakonec jsme se dostali do jakési patové situace, kdy jsme (asi tak jako teď ty) žili sice spolu, ale v podstatě vedle sebe. Každý jsme si trošku dělal, co zrovna chtěl (což v mém případě nebylo až tak jednoduché vzhledem k tomu, že se jaksi počítalo, že o děti se musím postarat já). Víš, sama ani už nevím, kdy a jak se to zlomilo a můj nedospělý manžel alespoň trochu dostal rozum. Nějak se nám to zkrátka podařilo dát zpátky dohromady, udělat tlustou čáru a začít znovu. A funguje to. Ale sama si uvědomuju, že se to nemusí podařit vždy a všude. Takže ti vlastně ani pořádně poradit nemůžu. Určitě si ale myslím, že lepit disfunkční vztah kvůli dětem není rozumné. A obráceně - ne vždy musí být úplně ztracené to, co tak na první pohled vypadá. Zkus se znova střízlivě a bez emocí zamyslet nad všemi problémy a nad jejich případným řešením. Pokud mezi vámi není komunikační blok, tak se pokus o dialog. Ať už se nakonec rozhodneš tak anebo tak, držím ti palce, ať to moc nebolí. Ahoj Šárka
|
|
| Sonik, 4 leta holcicka | •
|
(19.10.2000 15:04:10)
nahodou jsem sem zabrowsil kdyz jsem neco hledal a zasnu. Agata se tu pta jestli ma rozbit rodinu a sebrat diteti otce se stejnym klidem jako by se ptala jestli do palacimek patri polohruba nebo hladka mouka. A nektere ji tleskate a drzite palce at je silna, protoze zit s muzem ke kteremu nic neciti prece nejde. Vratte se na zem. Jestli se jednou vzali a maji spolu dite tak to dite MA PRAVO pokud to alespon trochu pujde vyrustat v uplne rodine. Jiste jsou pochopitelne duvody k rozvodu - kdyz jeden rodic je alkoholik, ma spatny vliv na dite atd., ale to ze ma Agata momentalne pocit ze jsou si cizi ten duvod podle me rozhodne neni. Ze stylu tveho dopisu mam Agato pocit, ze ona nebude chyba az tak uplne na otci a tak by se taky mohlo stat, ze soud z nejakeho duvodu prideli dite otci a ty pak budes marne premyslet nad ztracenym smyslem zivota a posilat do Rodiny dotaz jestli mas spachat sebevrazdu. A opet ti budou fanynky drzet palce at se ti to povede. Takze Agato, zamysli se nad tim i sama nad sebou, podivej se jestli ty problemy nejsou castecne i tvou vinou a snazte se opet najit spolecnou rec. Nad takovymi vecmi ani neuvazuj. Preji ti at je z vas zase stastna rodina.
howgh
|
| Anna | •
|
(20.10.2000 22:27:14)
Ahoj Soniku,
asi si myslíš, že člověk má v okolí hledat oporu pouze v případě bezvýznamných věcí a pokud má velké problémy je nutné se dusit ve vlastní šťávě, hlavně aby navenek vypadal silně a vše bylo jakoby v pořádku.
Myslím, že Agáta má v sobě víc vyrovnanosti, než chlap, ktery svoji uzavřenost povyšuje na ctnost. Ahoj Anna
|
|
| Zdenka + dcerka Zdenka 22mes | •
|
(22.10.2000 23:41:41)
Soníku, (to asi nebude tvé křestní jméno, že? Ale pokud nechceš uvést své jméno pod svým názorem...) možná sis nevšiml, že název této rubriky je "Rodina a jak v ní přežít", takže příspěvek Agáty je na místě, hloupé by bylo kdyby se ptala kolik se kam dává mouky, jak radíš ty, nebo k čemu si myslíš ty že tato rubrika je. Pokud máš názor, že rodina by měla být pohromadě za jaždou cenu - vyjma alkoholiků a jím podobných problémů, máš na to právo, je to tvůj názor. Ale nemusel bys "rady" resp. názory druhých znevažovat. oni se také svobodně vyjádřili. A pokud by tě náhodou zajímal můj názor, tak tady ho máš. Nejsem příznivcem toho aby dítě žilo s jedním z rodičů a ideální je samozřejmě aby žilo v úplné harmonické rodině. Ale pokud to tak nejde, tak lepší než v hádkách nebo dusnu, nebo prostě jen ve vzájmeném nezájmu rodičů (dítě to vycítí to si piš!), tak raději s jedním z rodičů a v duševní pohodě. A co v takovém vztahu až děti dospějí - no pak se může stát, že je třeba padesátka na krku a vedle cizí člověk a co pak? Vydržet to do smrti? Nechtěla bych tě urazit, ale znáš to pořekadlo - potrefená husa se vždycky ozve? Mě si se tím článkem dotknul, nechci říkat "naštval" ale tebe asi "naštvali ty předchozí příspěvky viď. Tak jak pak to s tebou a stvým rodinným životem je Soníku? nemohla by bám napsat tvoje manželka, že by s tebou byla ráda i kdyby s jí nemiloval a podle toho se choval?
|
|
| Lenka (Šárka 5 měsíců ) | •
|
(23.10.2000 21:55:47)
Soníku,
proč nenapíšeš, jak se jmenuješ? Předpokládám, žes Tvůj názor napsal v návalu adrenalínu v krvi, po přečtení "stěžování si nějaké ženské" a v přesvědčení, že musíš držet s mužskou stranou. Myslím si, že právě od tohoto "stěžování si" a pátrání po radě druhých stránky RODINA jsou. Jestliže má Agáta pochybnosti o svém manželství, je jenom dobré, že neřeší své problémy unáhleně (právě vzhledem k dítěti), ale že se chce nejdříve s někým poradit. A s kým se má asi tak poradit?! Jestli je na tom tak jako já - s mámou tak o povrchních věcech (jestli dát dítěti přesnídávku už v pěti měsících, ale o manželství?!), kamarádky většinou problémy nezajímají (buď ještě nemají rodinu, nebo mají svých problémů až, až ... Nechápu proč Agátu odsuzuješ. I já měla problémy a měla chuť od všeho utéci. Napsala jsem tady svůj problém - ostatní zkušenější poradily a do čtrnácti dnů jsme s manželem problém vyřešili ke spokojenosti nás obou.
Takže Agáto, jestli to čteš, nenech se odradit SONÍKEM - nevím jak Ti poradit, ale Tvůj problém do téhle rubriky určitě patří.
Lenka
|
|
| Anna, dva synové | •
|
(24.10.2000 16:26:30)
Ahoj pane Soníku,ahoj holky .Pokud se někdo evidentně nazve přezdívkou mi přijde víc fér, než tvrdit, že jsem Tomáš, a jmenovat se Jakub. Na jménu přece vůbec nesejde. To jen bokem. Pane Soníku žiji v podobném manželství jako Agháta, a ještě jsem se nerozvedla právě kvůli argumentům, které uvádíte. Dítě má právo na rodinu. Úplnou rodinu.Ale co je to rodina ? Se sousedkou si povyprávím víc než s manželem. Pusu jsem dostala před půl rokem, protože mi manžel přál v rodině své matky a my jsme přece pro veřejnost vzorné manželství. Souhlasím, že chyba není jen na straně Aghátina manžela. Nemám ale pocit, že by ve svém dopise psala, že za všechno může její muž . Co se týče mého manželství, já jsem unavená, vyčerpaná z péče o děti, sama, když vidím na ulici dva, co se vedou za ruku, tak brečím.Jsem sama na všechny problémy , sama na lásku , sama na něhu, informační bloky nám oběma , nejen manželovi nedovolí se dohodnout na prostém běhu domácnosti... Myslíte, že děti tohle neví ? Jistě, že by si přáli , aby jsme se měli rádi. Nemáme se rádi. Nerozumíme si, každý má jiné představy o životě, můj muž je výborný člověk, ale žít se s ním nedá. Jsme oba vysokoškoláci, milujeme naše děti, to je jediný důvod, proč to ještě nezabalíme, oba víme, že kluci nás potřebují, ... Manžel přijde domů před devátou večer vlastně jen, když jdu cvičit, aby nebyli doma sami...Pak zaleze do obýváku něco píše nebo studuje a pak se v kuchyni objeví v pyžamu , řekne tak dobrou a v ložnici, na druhém konci pokoje, usne. Již dva roky spolu nežijeme. Nejsem žádná nymfomanka, ale dva roky je i na mě trochu moc. Mám si najít milence a vracet se DOMŮ jen pečovat o kluky ? Myslíte, že to, na co se mí kluci dívají, je v pořádku ? Že dívat se na mámu, co je smutná, a tátu, co si maminky ani nevšimne a nemyslím tím jen sexuálně , je lepší ? Jakou rodinu pak budou schopni postavit oni ? Jak se oni budou chovat ke své ženě ? Je to co zažívám já , ještě rodina ? To jsou otázky, které mě trápí. Říkáte , že jednoznačně je důvod k rozvodu alkohol, a agrese. Možná se rouhám,možná mě pálí dobré bydlo / vždyť co mi vlastně schází , že .../ ale kdyby na mě můj studený muž někdy alespoň zvýšil hlas ,kdybych pocítila jeho zájem alespoň někdy , kdyby se někdy zeptal, co že to bylo za léky, co beru , kde že jsme to byli v neděli na výletě, když on byl v práci.. Jistě,netvrdím, že jsem bez viny , určitě jsem v jistých situacích mohla jednat jinak , jistě že neubližuje jen on mě, ale nejsem studovaný psycholog,nejsem profík přes manželské vztahy, diplom z manželství nemám, jsem jen něšťastná máma od dvou dětí a v černých nocích, co nekončí, poslouchám dech svého ztraceného muže, co už dávno není můj muž, a abych se nezbláznila, začalo mi to být jedno, že už není můj , musíte si zvyknout.Teď mě trápí, že děti prohlédli naší hru ,a ve všem se obrací na mě. Měla jsem dřív tendenci tátu do všeho zatahovat, organizovala jsem společné akce, tak aby se to hodilo hlavně jemu, lepila jsem po nocích hračky, a pak to vydávala za dílo táty, kupovala jsem dárky i za něj a tajně mu je strkala,do rukou, když zapoměl na něčí narozeniny. Ale dnes už kluky neočůrám,a vím, že i klukům to vadí, že táta je poněkud mimo nás. A tak často koukám do tmy a řeším . Rozvést, nerozvést? Pokud rozvést, co si počnu? Najdu někoho, co bude dobrý táta pro mé děti ? Co bude i na mě laskavý ? Nejsem už příliš zvaklá si vše rozhodnout sama? Vychovávám je podle svého, nikdo mi do ničeho nezasahuje..A jak přežiju neděle, co budu bez kluků ? Jak vydržím , když je neuvidím jak vstávají , když mi ráno nedají pusu ?
Pokud nerozvést - Jak do smrti vydržím žít vedle člověka, co mě nemá rád, a nevadí mu to ? Má navaříno, uklizeno, čisté prádlo,má postaráno o děti - asi víc nepotřebuje. Jsem slaměná vdova a neumím to snášet. Proto držím palce Aghátě, co našla odvahu si přiznat, že její manželství nestojí za nic, a napsala to , a hledá nejlepší řešení. Ležíte v noci sama - nesama v ložnici a všechno ve vás křičí Uteč ! Nenech si ubližovat ! Proč se to muselo stát zrovna mě. Brali jsem se dobrovolně. proč jsi to nepoznala, co je to za člověka ? Proč jsi podcenila nenápadné příznaky toho, co narostlo k nevydržení ?
Rány nemusíte totiž dostávat jen rukou . Ale vy víte, že nemůžete utéci . Nejste SVOBODNÁ . Pak jdu , najdu u dětí pod teplou peřinou jejich nohy, a popusinkuju jim chodidla. Dělám to od doby ,co jsou na světě , když byly malinkatý, dneska mají hňápy pomalu větší než já ,ale jsou to moje děti,a mají nožičky stejně hebké a bezbranné, jako kdysi.A je jen na mě, jak budou šťastní . A to je hrozně zavazující pocit. A tak sedím na okraji postelí v dětském pokoji, okolo je noc a já donekonečna řeším neřešitelné : jak být alespoň malinko, trošičku víc --- / nechci napsat šťastná , přijde mi to moc velké slovo/, ale snad spokojenější, nebýt tak bolavá a tak sama na žití a nikomu tím neublížit.Mám na to právo ? Co myslíte, pane Soníku ?
|
| Dana , 29 let , dvojčata 21 měsíců | •
|
(25.10.2000 0:02:43)
Milá Anno,
je mi to líto..... (ne Vás!!!! - tak to nemyslím), spíš líto, že se něco původně určitě krásného časem zvrhlo v takový nezájem...
Jeden krásný citát hovoří o tom, že nejlepší věc, kterou může otec pro své děti udělat, je milovat jejich matku. Budu držet palce, ať se rozhodnete jakkoliv.
|
|
| Helena | •
|
(25.10.2000 10:08:38)
Ahoj Anno,
velmi mne zaujal tvůj příspěvek. Tolik smutku.... Zajímalo by mne, jak se to stalo, že se k sobě tak chováte, vpomněla by sis, kdy nastal zlom, nebo to bylo postupné odcizování? V čem je problém? Proč se manžel odcizil? Proč spíte odděleně?
Když se totiž probírám tvým smutkem, začínám mít strach, aby se něco takového nestalo taky mě. Přece to musí nějak jít?! S chlapama. Bavili jste se o tom s manželem? Zkoušela jsi nějaké taktiky, nějak zlomit led? Svádět ho? Doufám, že se tě tyto otázky příliš nedotknou, ale chtěla bych ti pomoci a tak by bylo možná dobré znát podrobnosti. (zhruba)Snad se dá ještě něco dělat. Vždyť sis ho vzala, musela jsi ho milovat. Někde pod tou jeho chladnou slupkou přece musí být tvůj miláček, kterého jsi milovala natolik, že ses rozhodla s ním mít děti a spojit s ním svůj život. Určitě napiš, mohly bychom společnými silami zlomit onen chlad a přerušit komunikační bariéry. Já jsem zatím na chlapy vždycky vyzrála,(snad to nezakřiknu) musí tedy zamilovanost jít stranou a musí se na ně jít fikaně, ale vždy to pomohlo a já zjistila, že trocha taktiky opravdu dokáže divy. Stačí dát chlapům najevo, to, co chtějí slyšet (aspoň zezačátku) a pak už jde vše hladce. Musela jsem tedy zkrotit svou horkou hlavu a vlastnost - já mám vždycky pravdu - ale stálo to za to. Teď je ze mě tak trochu herečka, ale spíš sem zapracovala na své povaze, naučila se chovat určitým způsobem a vyhovuje to oboum stranám. Možná to zní zjednodušeně, ale snad by se mi podařilo poradit i tobě. Hrozně mi vadí, když se lidi trápí.Tak co, půjdeš do toho? Měj se co nejlíp to půjde a napiš. Ahoj Hela
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(25.10.2000 20:30:22)
Milá Helo,
je od tebe hezké, že chceš Anně pomáhat, i když o ní vlastně skoro nic nevíš. Vůbec se mi moc líbí tady taková ta solidarita mezi všemi, ve většině případů se snaží navzájem si pomoci, poradit, potěšit, leckdy teplé lidské slovo znamená víc než rada psychologa. Přesto mi to ale nedá se nad tvou radou nezamyslet. Víš, nepíšeš, kolik ti je let, nad kolika muži jsi už vyzrála, jak dlouho (pokud vůbec) jsi vdaná, jestli máš děti atd. Ono je zcela jiná situace manipulovat s klukem, který ti nadbíhá nebo je nějakou dobu tvým přítelem, a úplně jiné je to s chlapem, se kterým žiješ několik dlouhých let (Anna určitě tak aspoň 10), máš ho sice prokouknutého skrz naskrz (ale on tebe taky), ale celou tu dlouhou dobu s ním neprožíváš jen láskyplný románek, ale spoustu nudných a všedních věcí, jako jsou nezaplacené účty, špinavé fusekle, neumyté nádobí atd. V každodenním shonu (vstávání, práce, škola - školka, nákup, úkoly, večeře, domácnost, hrrrr a znova!) si leckdy třeba ani nemusíš všimnout, že se láska (nemyslím tím sex, myslím láska jako taková) pomalu vytrácí. Samozřejmě že ve fungujícím vztahu by se to stát tak snadno nemělo, ale dokážu pochopit Annu, že ve víru událostí si pozvolného útlumu zkraje vůbec všimnout nemusela a potom najednou už nešlo zastavit. Ono na všechno musí být dva, na lásku i na trápení, a když se její manžel brání jakékoliv komunikaci, těžko ho ona přesvědčí, i kdyby přiskotačila v erotickém prádélku anebo mu švitořila, jak je okouzlující. Může se jednat o zavilého workoholika, může mít rovněž přítelkyni a stávající situace (hnízdo na přespání) mu vyhovuje, může mít nějaký psychický blok, který vznikl v důsledku blíže neurčené události - těžko říct, ale nepochybuji o tom, že Anna o možnosti, jak se mu přiblížit, někdy (a často) uvažovala, sama přece uvádí, jak se snažila dost dlouho hrát na to, že je všechno v pohodě. Dokážu ji pochopit, sama jsem kdysi něco podobného (i když ne tak drasticky) prožívala, ostatně jsem to už psala v příspěvku Agátě, totální zlhostejnění, nezájem jedné strany o cokoliv a zoufalé pokusy strany druhé, aby to aspoň naoko fungovalo. Tehdy byla našim hlavním problémem nejspíš nezralost a díky tomu se nám podařilo vše nakonec spravit (manžel pravděpodobně dospěl a dostal rozum), v případě Anny ale půjde už o hlubší problém, protože zcela zjevně ona ani její manžel nezrale nepůsobí. Nejhorší situace je ta, když se jeden člověk trápí a snaží se o změnu a tomu druhému je to nejen úplně jedno, ale v podstatě ani netrpí pocitem, že by zrovna on něco dělal špatně. A takový vztah asi opravdu má poslední šanci v manželské poradně, kam by ovšem museli vyrazit oba a oba chtít něco řešit, jinak je pak lepší právě kvůli dětem to řešení konečné. Jak už tady bylo řečeno v jiném příspěvku, dětem se právě teď formuje osobnost a vyrůstat v ovzduší chladu a prázdnoty jim může akorát působit v hlavě zmatek. Já sama jsem něco podobného zažila také jako dítě včetně toho konečného řešení, takže můžu srovnávat. A rozhodně stojím na straně Anny nebo Agáty a držím jim palce, ať je jejich rozhodování moc nebolí a rozhodně se mi nelíbí černobílý názor Soníka, ze kterého mluví spíše uražená mužská ješitnost. A je moc smutné, že se takovéhle příběhy musí stávat, dál a dál, pořád, žijeme v neustálém spěchu a honíme se za něčím, láska a přátelství se vytrácí, lidé se odcizují a doplácejí na to ti, kteří vůbec za nic nemůžou - děti.
|
| Dana , 29 let , dvojčata 21 měsíců | •
|
(25.10.2000 21:36:52)
Šárko a to je právě ono. Z prvního manželství jsme si oba - já i můj nynější partner odnesli zkušenost, že snaha z jedné strany je doslova na houby. Takže jsme se rozhodli a dohodli, protože spolu komunikujeme pořád a o všem, že si problémy budeme vyříkávat a vždycky řešit hned. A v tomhle vidím i jeden z důvodů, proč je náš vztah tak bezvadný. Samozřejmě, také máme problémy - peníze, občas nemocné dítě apod., které potkají asi každého... ale o tom psát nechci - u vás doma se to spravilo, ty to zdůvodňuješ vaší nevyzrálostí, ale určitě za tím byla hromada snahy z obou stran. Také je pravda, že (a to je důvod, proč vztahu Anny a jejího manžela lituji) to může prostě potkat každou nebo každého z nás a ve finále to odnesou děti. Prostě tím chci jen říct, že "nerozsvítí-li" se Anninu manželovi a nezačne pro udržení jejich vztahu něco dělat, ta - podle mého názoru prima ženská - mu prostě uteče, protože nic netrvá věčně.
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(26.10.2000 20:23:13)
Ahoj Dano, s tebou taky souhlasím, tak jak jsem to už napsala Hele. Občas čtu tvoje příspěvky, takže jsem malinko v obraze. A nezbývá než znova a stále opakovat - dialog, dialog, komunikace. Jakmile začne váznout tohle, jde postupně do háje všechno. Takže bych si dovolila parafrázovat klasika - nikoliv "milujte se a množte se", to přijde samo, ale "milujte se a mluvte spolu, pořád a pořádně!!"
To není už určeno tobě, ale všem, co si to tady budou číst. Ahoj Šárka
|
| Dana , 29 let , dvojčata 21 měsíců | •
|
(26.10.2000 21:01:12)
Jasně - to naprosto souhlasí, protože když nekomunikujete, z každé někdy i prkotiny může vzniknout obrovská bublina. Také mám vás obě trochu "zmapovaný" a moc se mi líbí, že i když píšete, dokážete vyjádřit přesně to, co jsem chtěla říct. Abych pravdu řekla (napsala?) spíš mi poslední dobou vyhovuje mluvené slovo. Když něco napíšu, nikdy to nevyzní tak, jak jsem myslela - vám dvěma to jde perfektně, protože se vždycky naprosto strefíte do mých pocitů. Narozdíl ode mne se umíte písemně perfektně vyjádřit..
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(29.10.2000 10:40:06)
Ahoj Dano, díky za lichotky,budu se snažit dál, aby ty moje občasné bláboly byly ke čtení....jsem ráda, že se aspoň někdy někde můžu vyjádřit....a že to je k něčemu....někdy....snad....
Šárka
|
|
| Anna, dva synové | •
|
(30.10.2000 12:01:02)
Ahoj Dano, ahoj všichni.Děkuju za vrstvu medu, co mi Dana namazala okolo pusy / jako že hezky formuluji myšlenky /, děkuju za projevy účasti a za rady, dobře míněné a vyslovené s takovou snahou pomoci, až mi to sevřelo hrdlo. Přátelé, co jim píšu, říkají, že mám hezké dopisy a většinou se snažím psát co nejveseleji .Je mi trošku líto, že teď jsem psala smutné a bolavé věci, vím, že máte opravdovou snahu pomoci a vím z vlastní zkušenosti, že pocit bezmoci může zkazit náladu. Protože, při nejlepší vůli to konečné rozhodnutí za nás nikdo neudělá .
A v internetu napsané volání o pomoc v nás všech vzbudí touhu něco udělat , nějak poradit, pomoci. Bylo to moc milé. Děkuju.
..já jsem člověk velmi nerozhodný, ne že bych nenašla řešení spoustu, ale tak trochu se bojím následků.A tak zvažuju kadé rozhodnutí a jeho následky dlouho.. A co je nejhorší , pak si vyčítám, pokud se to nepovede .Takže kdybych byla ráznější, možná už bych z manželství utekla dávno, ale protože právě nevím, co je lepší setrvávám v té studené jistotě, než bych sebe a děti vydala nejistému . Udělala jsem přes neděli velmi zásadní věc.
Manžel mě pozval v pátek na jakousi slavnost ze zaměstnání, kde se jaksi předpokládá přítomnost manželky. Společnost veselá ,mě dobře známá ,po desáté hodině večerní uvolněná , po půlnoci plná narážek na kominické dny a pod.. A já, jak jsem tak stála u sporáku , jsem se nadechla a zeptala se, jestli tam jsem nutná. Že mi činí problémy se přetvařovat, že se necítím v té společnosti uvolněně , a že si jako milující a milovaná manželka nepřipadám , a tak proč se tak chovat a přitakávat dvojsmyslným narážkám, když mám knedlík v krku.
A že jestli to bude nutné , tak že se zúčastním. Pak jsem s nadechla podruhé a zeptala se manžela, jestli přemýšlel o tom, že by se rozvedl .Odpověděl otázkou :A ty ?
Pak jsem ho upozornila, že mi nikdy na žádné otázky nedával odpovědi ,tak jestli není čas to změnit. Teď se nadechl on a řekl že o rozvodu už přemýšlel.
Pak bylo ticho . Mě tekly slzy do těsta na knedlíky ,manžel seděl na gauči a mlčel. A tak jsem se zase nadechla já/jako ostatně vždycky/
a zkusila mu sdělit, že tohle rozhodnutí je velmi zavazující , a že nebudu sama rozhodovat o osudu všech . Podotkla jsem, že kluci už mu vyčítají nahlas i věci , za které nemůže / maminko, kdyby byl táta víc doma, tak ti tu kabelku na plavání neukradli..! , což je nesmysl , vůbec za to samozřejmě nemohl. / Že se nerada rozhoduju, ví moc dobře, a že si vyčítám pak i špatně vybraný smeták do kuchyně , ví také. Brečela jsem pro změnu do štrůdlu .Pak můj manžel velmi jemně povídal něco v tom smyslu, že chápe , že je to rozhodnutí složité, a kdybych věděla, jak to udělat dobře, že by to bylo určitě snažší, ale že to bohužel nikdo neví. Ani on že neví, jak to udělat dobře. Pořád jsem plakala do štrůdlu /dělám běžně osm nohavic / a jestli myslíte, že pak jsme si padli okolo krku a odpusť , vše zapomenuto, tak to ne,asi to v životě nejde tak , jako v amerických seriálech...Ale mám z toho rozhovoru pocit určité oboustranné něhy k dětem , starostlivosti a touhy to vyřešit. Jen mám dojem, že manželova starost bude spíš, jak se v klidu rozvést, než za velkého halasu dát dohromady. Asi už jsme za hranicí, kdy by měl snahu / a já taky / se bolestně, namáhavě a s nejistým výsledkem dávat dohromady, když se můžeme lehce, bez zjitřování citů a pláče rozejít.Asi bych mu už nevěřila.
Pak přišli odněkud kluci, a mě se povedlo jejich ostřížímu zraku uniknout a skrýt se se slzama na chvíli do koupelny . Se slzami uplavala nejistota , zmizela pachuť, že jsem v tom sama .Vím teď ,že manžel si uvědomuje , že to u nás není v pořádku , a že to rozhodnutí není jenom na mě.
Jsme na tom tedy u nás doma stejně, ale už mě to tolik nedrásá, jestli mi rozumíte .Je mi to víc jedno, a netrápím se tím, že je mi to jedno. Není to už jen můj problém. Jedeme v tom napůl.
Happy end ? Chcete hapy end ? Štrůdl se nepřipálil.
Dokonce zbyla jedna nohavice i na sobotu.Ahoj a mějte se dobře.
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(30.10.2000 13:03:01)
Ahoj Aničko,
jsi určitě prima holka a je moc velká škoda, že se to u vás tak nějak nevydařilo. Víš, dovedu tě úplně přesně pochopit a vcítit se do toho, co prožíváš. Nebrečela jsem sice zrovna do štrůdlu, ale depáčků jsem si užívala spousty. Ale je fajn, že ten tvůj aspoň připustil dialog. Sice ti toho vlastně ani tak moc neřek, ale jak píšeš, už víš, že jste na ten problém nejspíš aspoň vzdáleně oba. I když chlapi údajně nesnášej, když holka brečí (prý je tím vydíráme), je většinou dobře uvolnit napětí a slzičky poslat ven. Snad se podaří ten komunikační blok u vás překonat, alespoň do té míry, abyste mohli problém vyřešit. Třeba bys ho teď mohla i zkusit pozvat na poradu k odborníkovi. Pořád to nevzdávej! Do poslední chvíle je šance, že ten hepík se nakonec dostaví. A že pak třeba nakonec budeš brečet radostí...
Ahoj Šárka :-)))
|
|
| Dana , 29 let , dvojčata 21 měsíců | •
|
(30.10.2000 21:39:45)
Milá Anno, to je fajn (jak už nakonec - a zase lépe píše Šárka), že alespoň tenhle pokus vyšel. Je přece dobré vědět, že když už by měl váš vztah dospět k rozvodu, zřejmě se jednalo o oboustrannou záležitost - tzn., že ne Ty ses rozhodla se rozvést, ale dohodli jste se společně. Kdyby to mělo takhle dopadnout, alespoň nebudeš mít tak provinilý pocit. To v tom horším případě. Tvůj manžel tedy zdaleka není takový necita, jak jsme se domnívaly a je prima, že teď (a zřejmě ještě nebude úplně pozdě) jste schopni začít řešit co vás trápí. (Nepodsouvej mu své myšlenky, třeba na bezbolestný rozchod vůbec nemyslí!!) Mám totiž tendence také vidět věci vždycky i z té horší strany (nejsem pesimista, ale dovedu vždycky problém domyslet až do děsivých důsledků) a zpravidla dopadají lépe, než jsem uvažovala. Je bezvadné jak se snažíš děti vašimi problémy nezasáhnout, na druhé straně - jak sama sleduješ, vůbec nejsou slepé. Držím palečky, aby ta ochota diskutovat vydržela, dokud si nevyjasníte alespoň pár dobrých důvodů, proč manželství udržet pohromadě a jakým způsobem dál společně žít, aby to bylo fajn. P. S. - taky ti tak vadí, když brečíš? Mě to úplně ničí, protože pak bývám neschopná diskutovat tak, aby mě nemusel muž litovat (stává se málokdy, ale přeci...).
|
| Anna, dva synové | •
|
(1.11.2000 9:01:05)
Pláč mi vadí moc, zvlášť proto, že mám osm dioptrií, a rázem nevidím přes brýle, a nebo mám kontaktní čočky a trnu hrůzou, že si je vyplavím. Držte mi palce,díky.
|
|
|
| sally, 31, vdaná, bezdětná | •
|
(26.1.2001 23:05:38)
Anno,
moji rodiče měli takřka italské manželství, a nakonec se rozvedli. Je to prima. Pořád se navštěvují, a jsou schopni vyřešit "společné" krize - tzn problémy nás, dětí. Nemilují se, nežijí spolu a nechtějí spolu žít, ale když zavoláme o pomoc, přijdou OBA. A to je to důležité. Jestli tvůj muž je ochoten se rovézt v klidu (bez přeřezávání obrazů na půlku) a jestli má nadále starost o děti a jestli ta starost půjde dál než "jak zaplatit co nejmenší alimenty", tak máš vyhráno. Zkusi si jen představit jak to bude vypadat "pak" - co je na tom tak strašnýho... bude to bolet, dost dlouho, pár let, ale časem se třeba objeví jiný přítel - a nebo zjistíš, že jsi schopná se o sebe a své děti postarat sama (samozřejmě JSI - i ta nejzbabělejší domácí puťka se změní ve lvici, jakmile jde o děti) a že je lepší žít v jistotě, že jsi sama, než v nejistotě "kdy přijde on a vyřeší to". Opravdu... někdy je lepší být sama "na dně" protože ze dna se dá jít už jen nahoru...
Držím palce! A žádné brečení do štrůdlu, bude moc slanej :-)
|
|
|
|
|
|
| Helena | •
|
(26.10.2000 9:23:08)
Milá Šárko,
z tvých slov vyzařuje opravdu životní moudro a také trochu smutku. Já jsem vdaná pět let, děti zatím nemáme, takže je dost možné, že až je budeme mít, že vše bude jiné. Ale už dlouhou dobu spolu žijeme, takže vím o čem mluvíš (smradlavé fusakle, nezaplacené účty, dřív i zvednuté prkénko na WC, neumytá vana atd.)Ale já tyhle věci dělám ráda, nevadí mi smrduté ponožky ani nic jiného. Kdybych to dělat nechtěla, nebudu. A můj muž to ví. Z tvých slov mám také pocit, že mi chceš naznačit, že nemůžu Annu pochopit,pokud jsem něco takového nezažila. S tím úplně soulasím. Ale na druhou stranu zase vím, že většina vztahů se rozpadá kvůli nedostatku komunikace a také je mi jasné, že jakmile tato bariéra jednou vznikla, s postupem času sílí a je pak skoro nemožné něco měnit, zvlášť, když druhá strana nemá zájem. Dřív (než jsem se vdala) jsem měla dva dlouhodobější vztahy jak ty píšeš se zamilovanými mladíky. Ale i v takovém nemanželském vztahu se stane, že zamilovanost vyprchá a nastupuje stereotyp. To se mi stalo v obou vztazích. Teď už ne. V těch vztazích jsem vnímala přítele jako někoho, kdo by se mi měl většinu času věnovat,měl by být pořád pozorný, měl by být rád, že je se mnou - vždyť mě přece miluje. A když chtěl náhodou vyrazit s klukama do hospody, měla jsem pocit, že mu se mnou není hezky. Došlo mi, že i chlapa musí žena brát jako člověka, který se dobrovolně rohlodl (stejně jako ona) pro to, být s ní, že to není jeho povinnost, že má také určité představy a plány o životě, že je dobré je znát a podporovat ho v tom, umět ho ocenit, pochválit - každy chlap je v něčem dobrý, je jedno, jestli umí spravit televizi, jestli uvaří, nebo jestli rád hraje fotbal. Chvála potěší každého. Já vím, že si řekneš že nás nikdo nechválí, ale my můžeme být lepší a můžeme to dělat nezištně. Je chyba chtít od chlapa to, co pro ně děláme my. Chlapy jsou jiní, jak už bylo řečeno tisíci moudrými ústy a tak je třeba je brát. Jsou tak trošku jako děti. Velké děti. Musíme mít rády toho svého jako člověka. Nejenom jako svého manžela. Hledat na něm to dobré. Já vím, že jsem zřejmě měla na chlapa štěstí, že je všechno jinak, pokud už zavládla nenávist nebo, co hůř - lhostejnost. Taky vím, jací chlapy dokážou být. Ale stejně si budu stát za názorem, že jeho nezájem (pokud není vztah 100% u konce) lze vyprovokovat a probudit v něm nějakou reakci a zkusit toho využít a začít znova. Pokud je vztah naprosto mrtvý, manžel má milenku a nemá zájem o rodinu pak nezbývá nic jiného, než tento vztah ukončit. Je to samozřejmě pro děti velká rána a něco nepochopitelného, potřebují otce, ale potřebují také matku - pokud možno šťastnou matku. A žena tím, že porodila děti a je za ně zodpovědná není odkázaná k tomu žít svůj život v samotě a utrpení. Proto je potřeba posoudit, zda je ve vztahu ještě kousek nějakého citu, zda by se dalo ještě něco zachránit nebo není a v tom případě sebrat všechnu svoji odvahu a ukončit takový bolestný vztah. A věř mi Šárko, nebo ne - několika svým přítelkyním jsem pomohla zachránit vztah, ať už byl problém jakýkoliv. Nevím, čím to je, ale chlapy jsou pro mě něčím, nad čím mě baví vítězit, aniž by se oni cítili jako poražení. Jsou to prostě jenom lidi, stejně jako my. A tak, i když jsem některého zrovna nenáviděla, vždy jsem zatla zuby a s přetvářkouz se jala uskutečňovat své taktiky. Má hrdost netrpěla, jelikož jsem věděla, že hraju. Ale problém se vyřešil a bylo. Dříve jsem opravdu byla jiná - tak trošku feministka. Ale teď vím, že pokud chci s chlapem být šťastná, nesmím s ním bojovat otevřeně. No, rozhodně si vážím všech tvých slov a omlouvám se, jestli moje zpráva působila na někoho např. nafoukaným nebo naivním dojmem. Jenom jsem zastáncem názoru, že ženě byly dány do vínku zbraně, které je potřeba používat. I když nevím, zda tohle vše bude platit, až bude dítě. Ale všechno jde, když se chce. Budu ráda, když si opět přečtu nějaký tvůj příspěvek. Ahoj Hela
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 11 let | •
|
(26.10.2000 20:15:47)
Ahoj Helo,
děkuju ti za odpověď a za tvé hezké názory. Určitě s tebou ve spoustě věcí souhlasím a myslím si, že čím víc názorů a příspěvků se tady objeví, tím spíš někomu můžou pomoct nebo alespoň povzbudit. Já mám taky tendenci pomáhat a radit, tak jako ty, jsem taková ta sociálně založená ryba, kolikrát se tak ponořím do cizích problémů, že mě zcela pohltí a pak je prožívám skoro jako vlastní. Párkrát jsem si taky už naběhla, protože ne každý vždy o pomoc stojí, i když to tak na první pohled vypadá. Alespoň funguju jako vrba, kamarádi se mi vypovídají a já je teplým lidským slovem povzbudím. A když mám občas splínek sama, většinou volám sos mojí nejlepší kamarádce, která je naprosto dokonalá psycholožka lidských duší, akorát že žije několik tisíc kilometrů odsud. Ještě že máme internet a e-maily! Tím jsem chtěla říct, že každý člověk občas potřebuje potěšit a povzbudit, proto je fajn, že ty sama vzpruhu rovnou nabízíš. Svým včerejším příspěvkem jsem spíš měla na mysli, že zrovna třeba tvoje triky nemusí na manžela Anny platit. Tak jak ho tady vylíčila, působí nesmírně záhadně. I když v zásadě by to měl být v jádru chlap jako každej jinej, ale zjistila jsem, že i chlapi dokážou bejt pěkně nevyzpytatelní a neodhadnutelní. Nemám tím na mysli toho svého, ten je průzračnej jako studánka, ale utáhnout ho na vařené nudli mi dává čím dál tím víc práce, protože on už má moje triky za ta léta prokouknuté. Ale občas se ti najdou kluci, na které neplatí vůbec nic. Jestli do takového sortimentu patří manžel Anny, bude to velmi těžký oříšek k rozlousknutí. Budu ráda, když se Anna (ale i Agátha) podělí se svými dalšími postřehy, jestli se jim podařilo něco zlepšit, změnit, nebo aspoň přimět chlapa k dialogu. Protože samy samotinký holky ten gordický uzel nerozseknou...
A všem, co by chtěly smutnit, posílám smajlíka: :-)))
A ještě něco - vždycky se řídím heslem "co mě nezabije, to mě posílí" a taky si říkám heslo mého manžela "nikdy není tak zle, aby nemohlo bejt ještě hůř".
Tak ahoj Šárka
|
|
|
|
|
| Věra, 1 dítě | •
|
(25.10.2000 10:51:40)
Milá Anno,
to co jste tady napsala, je velice smutné, opravdu mě to vzalo. Každý člověk není spokojený, nebo lépe řečeno je spokojený na začátku vztahu, ale po sedmi letech (v mém případě) už se tomu tak neříká. Ale po přečtení Vašeho článku si musím přiznat, že mám vlastně doma fajn chlapa a fungující vztah. Musím Vám napsat, že to co jste popsala je skoro totožný příběh mé sestry. Má dvě holky a žila s manželem 11 let. Poslední dva tři roky spolu žili nežili, měli oddělené ložnice, mluvili spolu jen přes děti a o lásku už se vůbec nejednalo. Její manžel chodil domů kolem osmé hodiny, najedl se, sedl si k televizi nebo si četl a pak si šel pohrát s holkama a spát. Se sestrou někdy nepromluvil ani slovo. V jejich vztahu to nebyl zlom, ale ten chlad pomalu prostupoval vztahem. Sestra z toho byla nešťastná a když tohle všechno trvalo již třetí rok, tak se rozhodla, přestěhovala se s holkama k nám a požádala o rozvod. Její manžel se ani moc nečílil a jestli ano, tak jen proto, kdo mu bude žehlit, prát a vařit?! Nyní už jsou půl roku rozvedení, byt prodali a koupili si dva menší. Sestra je šťastná, je doma s holkama, žádné napětí, nervozita či chlad tam není a ona je jak znovuzrozená. Muže zatím nechce, ale ví, že časem to přijde.
Proto bych Vám přála odvahu a upřímnost k sobě samé, zda to má opravdu cenu jen kvůli těm dětem, možná i pro ně by to bylo vysvobození.
Držím Vám palce a přeji správné rozhodnutí.
Věra.
|
|
| Lucie | •
|
(25.10.2000 16:01:30)
Mila Anno, jedna z vecich co me napadla pri cteni tveho prispevku bylo toto: Mate 2 kluky a ti jsou ve vyvinu, vsechno kolem a hlavne v domacnosti prebiraji a ukladaji v mozku, ukladaji v srdci. Delaji si pohled na svet a na svuj budouci vztah k zenam a vubec k manzelstvi a rodine. Bojim se jen, aby jednou nebyli treba jeste horsi nez tvuj muz. To je jen ma uvaha, ale deti kolikrat prebiraji ten zakladni pohled na ruzne veci od svych rodicu. Doporucovala bych precist si knihu "Anatomie lasky", kde pisou vztah mezi matkou a dcerou, otcem a synem, matkou a synem a otcem a synem.
Preji hodne stesti a verim, ze se pan doktor ozve.
lucka
|
|
| Lucie | •
|
(25.10.2000 16:01:47)
Mila Anno, jedna z vecich co me napadla pri cteni tveho prispevku bylo toto: Mate 2 kluky a ti jsou ve vyvinu, vsechno kolem a hlavne v domacnosti prebiraji a ukladaji v mozku, ukladaji v srdci. Delaji si pohled na svet a na svuj budouci vztah k zenam a vubec k manzelstvi a rodine. Bojim se jen, aby jednou nebyli treba jeste horsi nez tvuj muz. To je jen ma uvaha, ale deti kolikrat prebiraji ten zakladni pohled na ruzne veci od svych rodicu. Doporucovala bych precist si knihu "Anatomie lasky", kde pisou vztah mezi matkou a dcerou, otcem a synem, matkou a synem a otcem a synem.
Preji hodne stesti a verim, ze se pan doktor ozve.
lucka
|
|
| Lucie | •
|
(25.10.2000 16:02:05)
Mila Anno, jedna z vecich co me napadla pri cteni tveho prispevku bylo toto: Mate 2 kluky a ti jsou ve vyvinu, vsechno kolem a hlavne v domacnosti prebiraji a ukladaji v mozku, ukladaji v srdci. Delaji si pohled na svet a na svuj budouci vztah k zenam a vubec k manzelstvi a rodine. Bojim se jen, aby jednou nebyli treba jeste horsi nez tvuj muz. To je jen ma uvaha, ale deti kolikrat prebiraji ten zakladni pohled na ruzne veci od svych rodicu. Doporucovala bych precist si knihu "Anatomie lasky", kde pisou vztah mezi matkou a dcerou, otcem a synem, matkou a synem a otcem a synem.
Preji hodne stesti a verim, ze se pan doktor ozve.
lucka
|
|
| Ivana Hulinská, dcera 13 let, syn 7 let | •
|
(9.11.2000 9:43:00)
Milá Anno,
když jsem četla váš příspěvek, naskákala mi husí kůže. Velmi dobře to totiž znám. Je mi 36 let, mám 13letou dceru a 7letého syna. Když byli Vojtíškovi 2 roky a já jsem s ním byla doma na MD, manžel si našel přítelkyni a začalo mi podobné peklo, které teď prožíváte vy. Dva roky jsem se snažila,"bojovala" o manžela, o udržení rodiny. Nemohu říct, že by manžel neměl zájem o děti, naopak, velmi je miluje. Nestál o mne a proto se vyhýbal i dětem. Po dvou letech, které byly k nepřežití jsem řekla "dost". Odešel, žije sám, dětem se velmi věnuje, dokonce společně jezdíme na zimní dovolené. Už není můj a mně to netrápí, získala jsem opět sebevědomí o které jsem za těch několik posledních let přišla, nemám pocit, že jsem jen hospodyně, která se stará o domácnost, o děti. Práce nemám míň, spíš naopak, ale dělám to pro sebe a pro své děti, tak mi to nevadí.
Samozřejmě chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala, také děti odchodem svého otce trpěly, ale jen do té doby, než se nám společně
podařilo je přesvědčit, že ho neztralily.
Nikdo vám nemůže radit, tohle si musíte rozhodnout sama, zda chcete živořit, nebo se pokusit být alespoň trochu šťastná. Já jsem se rozhodla a nelituju toho.
A myslím, že to i děti pochopily, teď už ví, že i lidé, kteří už se nemilují se mohou dohodnout a neubližovat si.
A protože jsem se také velmi bála chvil, kdy nebudu mít děti u sebe, pořídila jsem si pejska. A věřte, že teď se těším na chvíle, kdy jsou děti s otcem a já se můžu věnovat jenom sobě, jdu na procházku s pejskem do lesa, do tělocvičny, nebo jen tak po nákupech. Už mi nevadí, když vidím na ulici dva, co se vedou za ruku.
|
| Anna, dva synové | •
|
(13.11.2000 16:10:38)
Ivano, děkuji za vaše věty, nemám nějak sílu napsat víc, a rozbít tu křehkou naději, kterou jste mi dala.Že nešťastné manželství nemusí skončit nešťastně , a že není dobrý konec . Děkuji mnoho, přeji Vám pevné zdraví a hodně lásky .Anna
|
| Jitka,2 děti | •
|
(22.1.2001 20:05:17)
Přišla jsem sem načerpat radu a setkala se s příběhem Anny,který je totožný s mým.
Následující večer jsem manželovi nabídla rozvod a on souhlasil. Pouze se divil,proč nejsem smutná. On totiž nepochopil,že veškerou beznaděj a zoufalost si podváděná manželka prožije dávno před tímto rozhovorem.
U nás údajně celou situaci zavinila moje neústupnost - odmítla jsem potrat nečekaného těhotenství.Synovi je rok,je zdravý a manžel nás chodí navštěvovat,tak jak popsala Anna.Už půl roku jsme se nemilovali a já se těším,že po rozvodu budeme sami a nebudeme čekat na klíč v zámku...
Myslím,že je nedůležité psát,že bychom uživili i více dětí ! a že já bych své rozhodnutí nikdy nevzala zpět.
P.S. Ozve se Anna a Agátha ? Jak je to s vámi ?
|
| míša 3 dcery | •
|
(22.1.2001 20:43:08)
Četla jsem příspěvek Anny,zveřejněný před čtvrt rokem a tekly mi slzy /to se u internetu nabrečíme,my slaboši, co?/.
Současně s Jitkou, její příspěvek se tu objevil před čtvrt hodinou, přemýšlím nad dalším osudem Anny, Agáty a jim podobných.
Samozřejmě, ze sebelítosti, jak říká můj manžel.
Před 3 dny mi řekl, že 10 let se mnou strávených byl zcela zmařený čas, po který na něco čekal, co jsem mu nebyla schopna dát.
že nechápe,proč si mě kdy bral a chtěl se mnou žít.
Řekl to po mém opatrném dotazu na náš další vztah, kdy jsem se snažila/ne poprvé /upozornit na měsíce nevšímavosti, nezájmu o intimní i neintimní kontakt-zkrázka viz Anna.
Proč?
Že čekal na vstřícnost v našem vztahu a větší respektování.
Z gauče po příchodu z práce čekal na večeři - zase si ji šel udělat sám, protože já přišla z práce ve stejnou dobu jako on , mám děti 11, 7 a 2 roky, práci na plný úvazek včetně nočních služeb.
/Během kterých spolehlivě a pečlivě děti hlídá on/
Z jeho platu bychom finančně rodinu neutáhli.
Není ihned vynešený nočník /už zase!!!!/- což je zcela jistě schválně - útok na jeho osobu.
Pravda-ach fuj -ale většinou se snažím nejprve uklidnit řvoucí dítě, pak jej odnést.
Opravdu nedělám ve všední den teplé večeře a opravdu jsem mu často zapomněla donést slíbenou kávu.Jako by neexistoval.
Opravdu spoustu věcí nestíhám,
zanedbávám jeho,a k mé hrůze čím dál víc i děti.
Mám stále za to, že tři děti není tak mnoho, ale snad ve fungující rodině. Manžel mi s nimi pomáhá, - pokud nejsem doma.
Pokud nejsem doma.Pokud ano, zřejmě vyžadoval více mé pozornosti.
Vyžadoval.
Už ne.
Dámy, takhle se rozkládá rodina.
Komunikace?
Jednostranné sebelítostné výjevy typu -co s tím uděláme?-
s odpovědí - mě to nezajímá, je to na tobě.
Poradna?Ti šarlatáni?/Jeho slova/
Doufám v naději , že není pozdě, ale co změnit? Sebe? Jak?
I po prohlášení o zcela ztracených letech?
Spálit mosty rozvodem? to snad ne?
Anna se trápí dva roky.
Jiní radí zmizet a začít znovu.
Děti neděti.
Tak co?
|
| Marcela | •
|
(23.1.2001 8:12:17)
Míšo,
četla jsem a je mi z toho smutno. Ono vůbec se tu rozebírají smutné věci, že jo?
Jasně - řekne se komunikace. Jenomže s ní to není zrovna lehké. Mám právě probíhající zkušenosti. Jsme doma pohádaní, navenek fungujeme normálně (hlavně kvůli synovi - musel být svědkem toho jak na sebe řveme, nic pěkného...) ve skutečnosti spolu nekomunikujeme. Problém je i v tom že manžel je věčně v práci, takže se ani nevidíme abychom si promluvili... No a když se sejdeme a v klidu a už bez emocí chceme probrat situaci, ani jeden (myslím) neříkáme to co ve skutečnosti chceme. Příklad:
- je mi líto co se děje
- není ti to líto, chtěla jsi to
(tím mě nařkne a já mám chuť mu to vrátit (klasicky podle psychologů))
Takže další vstřícné gesto z jeho strany odsoudím zase já. Přřemůžu se jednou, podruhé a potřetí už to nejde.
Komunikace je zatracená věc :-(
|
| Petra, 2 děti | •
|
(23.1.2001 12:20:26)
Se všemi velmi souhlasím, protože jsem ve stejné situaci a odhaduji, že ještě několik tisíc žen (i mužů). Je to smutné a já se tím trápím už asi půl roku. U nás to probíhalo dost podobně (delší vztah, děti, milenka, rozvod).
Byla jsem s manželem 9 let, myslím, že nám to klapalo, hlavně jsem pořád cítila lásku. Jenže před půl rokem BUM!, manžel se mi přiznal k milence, s tím, že se ASI? bude chtít rozvést. Opravdu mi to překvapilo, protože před 8 měsíci jsem porodila syna, kterého tolik chtěl. Sex. život byl u nás v pohodě. Ale prostě mi manžel sdělil, že se zamiloval a on z toho nemůže ven. Komunikace u nás byla výborná (až moc), manžel si mě převtělil na kamarádku, které sděloval své pocity. Bylo mi z toho zle, prvních pár týdnů jsem se z toho špatně dostávala, ale pomohly mi děti. Dnes žije manžel u své milenky a my se chystáme na rozvod. Přeji všem šťastné manželství a když už to nikomu nevychází, tak rozumné východisko.
P.
|
|
|
| Lenka,33 let,13letá dcera | •
|
(28.1.2001 15:24:44)
Bože,skoro to vypadá,že ti chlapi jsou vážně jen na to,aby plodili děti a pak opouštěli jejich matky,které možná někdy milovali.Jsem na internetu chvíli a už mi tečou slzy.Jak jsou si všechny naše osudy podobné.Nejsem rozvedená¨,ani mě muž nechce zatím opusti,ale už od dětství mě všechno kolem rozvodů trápí a čím jsem starší a kolem jich přibívá je to horší.Máte těžký úděl,ale tři děti a ty jsou opravdu to nejlepší co může v životě ženu potkat. Neumím si představit život bez své dcery a když už má být život krutý tak jsme na to dvě.Ve Vašem případě 4, i když naopak musí být asi velký záběr se o vše v tak početné rodině postarat.Ať se Vám daří co nejlépe.
|
|
|
|
|
| Olga ,3 deti-13,11,9 | •
|
(15.11.2000 20:49:22)
Mila Anicko a ostatni,dekuji Vam za vase radky.Diky Vam jsem prolomila tuhle hradbu ledu a zacali jsme hovorit o rozvodu.Uvedomila jsem si, ze behem 1 hodiny jsme si rekli vice,nez za posledni 2 roky.Muz se mi taky vyhybal jako Ivane,ale jen proto ze ho trapilo svedomi a utikal z domu.Rodinu by rozbit nechtel, ale ta slecinka zacinala dost tlacit na spolecny zivot.Rozvod by byl reseni.Byl.Ale jak to rici detem,a kdo by nejvice ziskal?Muz si chtel nechat jen auto/je na pujcku/,byt a nabytek si muzu nechat ja.Celou noc jsem nespala a brecela do polstare/uz 2 roky jsem neukapla ani slzicku/.More smutku se vyplavilo a zacal pracovat rozum.Deti tatu potrebuji.Helenka ma pravdu, na chlapy se musi fikane.V praci jsem dala vypoved,manzelovi jsem rekla, ze jsem bez prace.Zasla jsem si ke kadernici a na kosmetiku.Koupila jsem si nove spodni pradlo a flasku vina.Vlastne jsem ho opila a svedla.Po dvou letech jsme meli zase sex.Zacala jsem gruntovat a prestavovat nabytek,nez si najdu praci/kterou vubec nehledam/.Jsem na nej hodne mila,zvu k nam jeho rodinu,jeho pratele/posledni dobu k nam nikdo nechodil-to napeti bylo hrozne/.Mam vice casu na deti,vecer nejsem tak unavena. Uvedomila jsem si spoustu veci.Byla jsem takova domaci slepicka,ticha,neprubojna,setrna.Zatim co ja setrila kazdou korunu,on rozhazoval stovky na slecinku.Drzte nam palce,zatim to klape.
|
| Marketa, 29 | •
|
(16.11.2000 10:31:40)
Mila Olgo,
co rict, jste neuveritelne silna zena. Palce Vam drzim, urcite Vam to vsechno dobre dopadne. Mate pravdu, musite investovat i sama do sebe, zajit si ke kadernici, koupit nove spodni pradlo, udelat si cas sama na sebe i na deti, proste se mit rada.
Zdravi Vas Marketa
|
|
|
|
|
| Iva | •
|
(24.10.2000 19:42:51)
Milý Soníku,
nedá mi to a přidám se do řady reagujících na tvůj dopis. Mám jenom jednu poznámku - odporuješ si vlastně sám. Píšeš, že se můžeš rozvést například tehdy, kdy jeden rodič špatně působí na děti a dává jim špatný příklad. Jaký myslíš, že dává dětem příklad lhostejný otec,který si žije ve svém světě? Myslíš, že to nijak neovlivní jejich přístup k partnerovi, když vlastně nic jiného neznají?
|
|
|
| Eva,syn13 | •
|
(27.10.2000 18:57:03)
Ahoj Agato.Jistota a zabezpeceni ditete by melo byt na prvnim miste.Dopln si vzdelani,nasetri si neco bokem -at mas na najem,na nabytek,dovolenou,detske obleceni...Vzit dite do nejistoty je velke sobectvi z tve strany.Znama tohle udelala muzovi-3 tydny pred Vanocemi odesla i se dvema syny,nemladsimu bylo 6 let.Zazadala si o socialku kterou dostala.Ted je mu 16,jeho braskovi 18 a s mamou se nechteji stykat.Bydli zase s tatou.Ten ji nemuze odpustit ze mu UKRADLA DETI.Nic o svem muzi nepises. Jaky je to clovek?Jaky ma vztah k synovi?Nejde najit reseni?
|
|
| Eva,syn13 | •
|
(27.10.2000 18:57:25)
Ahoj Agato.Jistota a zabezpeceni ditete by melo byt na prvnim miste.Dopln si vzdelani,nasetri si neco bokem -at mas na najem,na nabytek,dovolenou,detske obleceni...Vzit dite do nejistoty je velke sobectvi z tve strany.Znama tohle udelala muzovi-3 tydny pred Vanocemi odesla i se dvema syny,nemladsimu bylo 6 let.Zazadala si o socialku kterou dostala.Ted je mu 16,jeho braskovi 18 a s mamou se nechteji stykat.Bydli zase s tatou.Ten ji nemuze odpustit ze mu UKRADLA DETI.Nic o svem muzi nepises. Jaky je to clovek?Jaky ma vztah k synovi?Nejde najit reseni?
|
|
|
V její náručí
Špalíček veršů a pohádekJindřichův Hradec 
Pohádkový les na Černé hořeTrutnov 
Den s Horskou službou Šumperk 
Horská pohádková výprava za dobrodružstvímTrutnov 
Mamutíkovo noční dobrodružstvíÚstí nad Orlicí 
Špalíček veršů a pohádek
Pohádkový les na Černé hoře
Den s Horskou službou 
Horská pohádková výprava za dobrodružstvím
Mamutíkovo noční dobrodružství
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)