| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Je možné...

 Celkem 39 názorů.
 Karbous 


Je možné... 

(1.5.2008 14:40:36)
1) S invalidou na vozíků vytvořit "uspokojující partnerský vztah"?
2) S člověk trpícím např. těžkou chronickou lupenkou vytvořit "uspokojující partnerský vztah"?
3) S člověkem s obličejem znetvořeným např. v důsledku popálení vytvořit "uspokojující partnerský vztah"?

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Je možné... 

(1.5.2008 15:03:27)
To jsou dvě naprosto odlišné věci - tělesné postižení a duševní porucha (choroba).
 Karbous 


Ne tak docela, Monty...  

(1.5.2008 15:07:56)
ze dvou důvodů:

1) Různá tělesná postižení představují pro případného partnera také "určité nepohodlí" bránící oné kýžené "spokojenosti".

2) Tělesně postižení se se svým údělem vypořádávají různě. Náladovost, citové vydírání, různé formy manipulativního jednání apod. se u nich vyskytují poměrně často..
 Jaana2 


Re: Ne tak docela, Monty...  

(1.5.2008 16:12:50)
pokud je fyzicky handikepovaný partner duševně v pořádku (tzn. neprudí) tak je to normální vzah jako každý jiný. POkud je partner nemocný duševně, tak se s tím moc nenadělá, pokud není možnost léčby. A tam už to zasahuje celou rodinu.
Osobně budu raději s člověkem s chronickou chorobou od které vím co mohu čekat než s člověkem, který je nevyzpytatelný
 Karbous 


Jaana2 

(1.5.2008 16:19:38)
To už se dostáváme k jádru pudla: "pokud... pokud..." a co je to vlastně duševní choroba? Vyrovnat se např. s náhlým snížením pohyblivosti představuje docela značnou psychickou zátěž, a někdo to dokáže lépe někdo hůře. Takže dotyčný může klidně nějaký čas vykazovat známky "duševní choroby" eventuálně se u něj mohou rozjet deprese apod...

A ne každý duševně nemocný člověk musí být "nevyzpytatelný". V mnoha případech se dá ledacos odpozorovat, naučit se rozlišovat určité "varovné signály" apod.
 16.5Salám&Lajka14 


Re:  

(1.5.2008 16:55:14)
Jistě, dají se vypozorovat určité varovné signály. Jenže to znamená být POŘÁD ve střehu, žít v neustálém napětí, někdy tomu druhému i nechtěně ubližovat podezíráním. Promiň, ale domnívám se, že jedním z pilířů vztahu je důvěra - a duševně nemocnému příliš důvěřovat nelze. Vztah s duševně nemocným nemůže být prakticky nikdy vyvážený a vedoucí k oboustranné spokojenosti.
 Karbous 


Točí se to pořád dokola...  

(1.5.2008 17:11:40)
1. Není duševní choroba jako duševní choroba (či porucha osobnosti jako porucha osobnosti).
2. "Míra postižení" bývá různá
3. Hodně záleží na tom, jak je postižený sám schopen a ochoten se ke své nemoci postavit.
4. Duševní choroba je vždy jen jedním z faktorů


Takže jakékoliv zevšeobecňování je zde stejně špatné jako v jiných případech.

Jakékoliv postižení - ať už fyzické či psychické - není určitě žádná výhra. Ale jaksi tady nezaznělo to podstatné - že se bavíme o "vztahu". O dvou lidech, kteří se mají rádi. Mám-li někoho rád, zpravidla mi také něco dává, i když má zrovna nějaké potíže. Mám-li někoho rád, dokážu přestát i problémy, o kterých vím, že za ně dotyčný nemůže.
Něco jiného je samozřejmě situace, kde vztah už dávno není. Kde se jedná o společné soužití dvou lidí, jejichž vzájemná láska dávno pohasla. Ano, nebýt duševní poruchy či jiné komplikace, možná by spolu žili "ze zvyku" dál...
 Jaana2 


Re:  

(1.5.2008 17:12:44)
Karbousi však jsem psala, pokud je duševně v pořádku. Buď je možnost, že už jdeš do vztahu s nějak postiženým člověkem, tam předem víš, co Tě tak asi může čekat. Nebo druhá věc, s někým jseš, cosi se přihodí a pak nastává situace, kdy je potřeba se k tomu postavit. A za čas se uvidí, zda je možné soužití či ne, ale opět dojde k tomu, že víš na čem jsi. V případě duševní poruchy to nevíš.
Teď je např hodně v kurzu brát antidepresiva, protože lidi nezvládají základní problémy, třeba že je zlobí děti. Kamarádka má problémy s dcerou, která ani není ještě v pubertě, bere antidep už druhým rokem. Říká, že sice ví, že problém není odstraněn, ale že jí už nevadí. To mi přijde trochu krátkozraké, ale budiž. V případě, že je už diagnostikovaná porucha osobnosti jako taková, asi lze nějakou dobu s postiženým žít, v případě že ale škodí dalším členům rodiny je na místě zvážit, zda odejít.
 Karbous 


Jaano2 

(1.5.2008 17:22:55)
Jinými slovy: Je velmi obtížné obecně teoretizovat. Každý člověk je jiný. Každý vztah je jiný. Ono i s těmi diagnózami je to v psychiatrii hodně vachrlaté - v podstatě nic se nedá nějak objektivně zjistit. A spousta lidí má psychické problémy či všelijaké poruchy, ale k psychiatrovi nejde, tudíž jsou považováni za zdravé. Na druhé stráně - má-li někdo něco diagnostikováno, neznamená to, že musí někoho ohrožovat či být nezpůsobilým vztahu. Jak už jsem napsal v předešlém příspěvku, záleží na typu a míře postižení i na tom, jak se k tomu on sám a jeho okolí postaví.

Monty psala, že vztah musí být založen na důvěře. Jistěže ano. Ale také na spolupráci. A právě v případě nejrůznějších zdravotních problémů - ať už psychických nebo fyzických - může ta spolupráce sehrát klíčovou roli.
 Karbous 


A ještě...  

(1.5.2008 17:25:03)
Chtít po někom, kdo třeba ve 30, navíc z cizího zavinění, přijde o nohy, aby "neprudil" je hodně náročný požadavek. To dokáže skutečně jen opravdu silná, vyrovnaná osobnost. Většina lidí se spíš dočasně složí a musí znova hledat chuť do života apod...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: A ještě...  

(1.5.2008 17:54:00)
No, řeknu to takhle. Když se dva lidé berou, slibují si na radnici nebo v kostele "něco", co se vztahuje na onu konkrétní osobnost v daném čase. Pokud se dotyčný výrazně změní, trvale, bez reálného výhledu na zlepšení nebo chuti po změně sebe sama, je přece vcelku logické vzít svůj slib "zpátky" nebo jej přehodnotit. Těžko po každém chtít, aby se změnil v matku Terezu nebo otce Terezáka; na to každý prostě nemá...
 Karbous 


Hehe, Monty... 

(1.5.2008 17:59:45)
Pokud si to slíbí opravdu v kostele, tak to po nich chtít lze, protože si slibují "dokud nás smrt nerozdělí"...

Ale to bychom se dostali k něčemu jinému... já už jsem v některých z dřívějších příspěvků napsal, že žádný vztah není "vězení".

Jediné, proti čemu tady celou dobu "bojuju", je určitý předsudek (který zde čuju), že psychická porucha či porucha osobnosti je prostě nepřekonatelný problém a soužití s takovým člověkem je absolutně nemožné... snažím se zde prezentovat názor, že skutečně nelze takto striktně paušalizovat a že to je případ od případu různé...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:06:20)
Jasně, mělo by to tak být, potíž je v tom, že dost lidí se nebere v kostele proto, že by byli tak "echt" věřící, ale prostě proto, že je to tam hezčí a je to "in". Takže tímhle způsobem vůbec uvažovat nemusí.

Ano, paušalizovat se nemá a případy jsou různé. Nezpochybnitelné ovšem je to, že pokud někdo s někým žít nechce, neexistuje jediný způsob, jak ho k tomu přinutit. Svatba nesvatba, kostel nekostel. ;)
 Karbous 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:10:19)
"že pokud někdo s někým žít nechce, neexistuje jediný způsob, jak ho k tomu přinutit. Svatba nesvatba, kostel nekostel"

No, ale vždyť to také celou dobu říkám - že kolikrát záleží spíš na tom vztahu než nějaké duševní či jiné poruše. V životě se mohou vyskytnout všelijaké krizové situace - některé vztahy jako takové to nijak zvlášť nepoznamená, některé to zničí, některé to naopak posílí...
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:17:49)
Nevím, do jaké míry mluvíš z vlastní zkušenosti. Osobně mám bohužel to "štěstí", že vím z první ruky, jak to také může vypadat ve vztahu s duševně/tělesně nemocným člověkem.
Buď to nezvládne ten zdravý nebo ten nemocný - happy endů je fakt málo. Protože já nepokládám za vztah v pravém smyslu slova, pokud se o někoho ze soucitu nebo ze špatnýho svědomí starám, ale jako partnera ho naprosto neakceptuju (někdy to dokonce ani nejde). A sama naopak nechci, aby mi někdo - až budu nemohoucí - myl zadek jen proto, že mne má napsanou v občance.
Teoreticky je to hrozně hezký myslet si, že s někým budu, dokud nás smrt nerozdělí, ať je šílenej nebo beznohej. V praxi to je obvykle opruz, který má do idyly daleko.
 Karbous 


Monty, trošu jsem zalistoval... 

(1.5.2008 18:32:58)
"Nicméně oba dva trpěli utkvělou představou, že nebudou doma dělat vůbec nic a pokud něco udělají, dělají to "za mne". Oba odmítali jakoukoli paní na úklid s tím, že nechtějí, aby jim cizí člověk lezl po bytě a hrabal se ve věcech, takže to, aby chodila v době, kdy by nebyli doma nebylo řešení. Odmítali to z principu."

"Manžel tak dlouho neakceptoval, že nemá nárok na full service, pokud živím rodinu, až jsme se nakonec rozešli."

Promiň - ale na základě toho se musím zeptat, do jaké míry "dáváš vinu" manželově "diagnóze" a do jaké jeho výchově, charakteru, lenosti, sobectví apod...

Zatím mi ten Tvůj příběh v podstatě zapadá do toho, co jsem tady už několikrát opakoval - že nějaká "diagnóza" je vždy pouze jedním z faktorů (a záleží na tom, jak moc významným). Myslíš, že manžel nemohl doma fungovat kvůli své nemoci, nebo byla příčina jinde? A kdyby dokázal fungovat, jak velkou překážkou vztahu by jeho nemoc byla?
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Monty, trošu jsem zalistoval... 

(1.5.2008 18:37:37)
Karbousi,
u mého manžela je to dle mého názoru kombinace obou faktorů - povahy i diagnózy, ale také výchovy a rodinného prostředí. To možná úplně nejvíc.
Upřímně řečeno, neumím si moc představit situaci, kdy by mohl vztah s podobným typem člověka fungovat jako rovnoprávný vztah. Jediná možnost je žít s partnerkou, která by ho prostě přijala jako další dítě a nečekala od něj nic víc než od dítěte. Já na to nejsem dostatečně mateřská. ;)
 Karbous 


Re: Monty, trošu jsem zalistoval... 

(1.5.2008 18:47:15)
No, to je právě ono - řekl bych, že spousta lidí, když se něco "posere", a figuruje tam nějaká ta "diagnóza", se toho pohotově chytne, protože to je docela příhodné - "diagnóza" se přihodí, nikdo za to v zásadě nemůže, a "nedá se s tím nic dělat". A vzhledem k tomu, že ty předsudky a stigmatismus v naší společnosti fungují, tak společnost snáze přijme vysvětlení typu: "musela jsem od manžela odejít, protože měl nevyléčitelnou poruchu osobnosti". To zní rozumně a drtivá většina navíc o poruchách osobnosti vůbec nic neví. Vysvětlení: "Rozešla jsem se s manželem, protože ho jeho maminka špatně vychovala," už by asi tak hladce neprošlo...
 Karbous 


A ještě bych to doplnil... 

(1.5.2008 18:49:15)
A navíc tam, v rámci těch předsudků, funguje "strach z bláznů" (který vidíme i na tomto fóru).

"Jo, holka, to jsi udělala dobře. Kdo ví, co by mohl (tobě nebo dětem) udělat, kdyby mu zas ruplo v bedně..."
 koa 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:20:43)
No ano, Karbousi,
teď jsi to vystihl přesně. Mně je koneckonců čerta starého po tom, jestli manžel má nebo nemá diagnostikovanou poruchu. Já jsem od něj neodešla proto, že "dostal" nějakou diagnózu, ani pro mě není stigma, dochází-li někdo k psychiatrovi.
Pro mě byly rozhodující jeho projevy, jeho chování ke mně, dětem, k okolí.
 koa 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:50:51)
Karbousi, psal jsi to sice Monty, ale v návaznosti na tvůj příspěvek doplním:

projevy lidí s duševní nemocí nebo poruchou osobnosti přece z toho kterého postižení vyplývají. Jak se mám dohadovat, jak asi by se manžel choval bez poruchy? Jak lze od sebe oddělit, jaký je s poruchou a jaký asi by byl bez ní?
Dá se snad říct: uzurpování, sobeckost, despocismus jsou projevy nemoci, ve skutečnosti je můj manžel vstřícný člověk širokého srdce, takže projevy jeho poruchy se mě nedotýkají?

Ano, chápu, že se člověk složí při nějaké tragédii, když třeba přijde o nohy, ale lze s úspěchem předpokládat, že jinak zdravý a zralý člověk se s tím po nějaké době (s podporou okolí, jistě) srovná. U poruchy osobnosti nejde o přechodnou záležitost.
 16.5Salám&Lajka14 


Re: Hehe, Monty... 

(1.5.2008 18:56:09)
koa,
víceméně tak. Ovšem mohu částečně vyvozovat z toho, co vidím u tchýně v domácnosti. :-)
 Karbous 


Koa: 

(1.5.2008 19:05:40)
"Dá se snad říct: uzurpování, sobeckost, despocismus jsou projevy nemoci, ve skutečnosti je můj manžel vstřícný člověk širokého srdce..."

No, to já právě nevím. Ale prostě Tvůj případ je Tvůj případ. Že to v Tvém případě nějak bylo a nějak dopadlo neznamená, že to tak musí být vždy.

Ale je to tak - možná, že tvůj muž byl prostě sobec a despota a nějaká porucha osobnosti to jenom umocnila.

Kdyby byl "vstřícný člověk širokého srdce", určitě by se snažil s tím něco dělat. Ono se skoro vždycky dá něco dělat, i když se člověk třeba nemůže úplně vyléčit, skutečně "zabitých případů" zas tolik není...
 Jaana2 


Re: Koa: 

(1.5.2008 21:55:21)
víš, Karbousi ono je to taky o tom, jak dalece ten druhý partner je OCHOTNÝ snášet chování druhého, byť např. ví, že je nějakým způsobem nemocný. Ne každý je ochoten se obětovat, záleží asi taky na tom, jak moc to omwezí život právě toho partnera na kterého se přenese tíha rozhodování, případně i zajištění rodiny
 Karbous 


Jaana2: 

(1.5.2008 22:17:05)
Ale vždyť o tom celou dobu mluvím. Že záleží na vztahu. Jak se k problému jeden i druhý postaví. A že to může být v každém jednotlivém případě jinak.

Protože tohle: "Ne každý je ochoten se obětovat, záleží asi taky na tom, jak moc to omwezí život právě toho partnera na kterého se přenese tíha rozhodování, případně i zajištění rodiny." Právě platí i na celou řadu další životních situací.

Tudíž vypichovat poruchu osobnoti či jinou psychickou poruchu jako něco, co prostě "nemůže mít dobrý konec" je skutečně předpojatost.
 Cita 


Re: Jaana2: 

(1.5.2008 22:22:27)
..a navíc, jsou skutečně různé poruchy...soužití s depresivním člověkem, pakliže bere antidepresiva si skutečně dokážu představit (ono jich asi taky není zrovna málo) a jsou určitě další poruchy, kde to takhle funguje, ale u jiných prostě ne.
 Áňa + 2 


Re: Jaana2: 

(1.5.2008 22:29:48)
Aha, tak Salík už to tady popsala.
 Karbous 


Re: Jaana2: 

(1.5.2008 22:58:56)
F60 Specifické poruchy osobnosti

F60.0 Paranoidní porucha osobnosti
F60.1 Schizoidní porucha osobnosti
F60.2 Dissociální porucha osobnosti
F60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti
F60.30 Impulzivní typ
F60.31 Hraniční typ
F60.4 Histriónská porucha osobnosti
F60.5 Anankastická porucha osobnosti
F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti
F60.7 Závislá porucha osobnosti
F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti
Zahrnuje excentrickou, nezdrženlivou, nezralou, narcistickou, pasivně
agresivní a psychoneurotickou osobnost


Takže ano, vím moc dobře, co jsou to poruchy osobnosti. A jak vidíte, jedná se skutečně o poměrně širokou problematiku.

Paranoidních lidí znám poměrně hodně. Někdy je to docela záhul, ale dá se na to zvyknout. V partnerství to samozřejmě může být velký problém, pokud se tato porucha začne projevovat třeba jako patologická žárlivost. Poslouchat stále tytéž konspirační teorie zas vyžaduje notnou dávku trpělivosti, ale dá se to zvládnout.

Se schizoidy, pokud na tom nejsou opravdu zle, se dá žít docela slušně. Akorát po nich člověk nesmí chtít nějaké vášnivé projevy lásky apod.

U dissociální poruchu hodně záleží právě na tom stupni rozvoje té poruchy a směru, "kterým se vydala". Takový člověk může být prostě jen silně nekonvenční. Ale taky to může být pěkný hajzlík.

a tak by se dalo pokračovat.

Opakuji již po několikáté - pokud se daná porucha nerozvinula do té míry, že je naprosto dominantním rysem daného člověka, tak je to vždy pouze jenom jedna z jeho mnoha stránek a vlastností.
A teď záleží na tom, jestli ty ostatní vlastnosti nějak působí proti té poruše nebo ji naopak ještě umocňují (či ta porucha umocňuje je).

Tohle:

"Já nevím, pokud by ale nějaký psychicky nemocný člověk byl ochoten bezvýhradně věřit, že je nemocný, brát léky, zúčastňovat se terapií apod., byl by vůbec ještě nemocný? Pak by se dal přece považovat za zdravého, reálně uvažujícího. Nevím jestli sem to vyjádřila jasně, ale skoro mám pocit, že psychicky narušený člověk=problémový člověk a jinak nelze..."

Je typický příklad předsudku a neinformovanosti. Spousta psychicky nemocných lidí si naprosto plně uvědomuje svůj stav, berou léky a chodí na terapie. Někteří jsou na tom relativně dobře, jiní, i přesto, že se opravdu snaží, ne. Je to stejné, jako když někomu na anginu antibiotika zaberou a někomu ne, a navíc se mu ještě rozjede zápal plic.
 Cita 


Re: Jaana2: 

(1.5.2008 23:11:06)
..hm, Karbous já mám na své předsudky nárok, prošla sem zkušeností, která mě tak prostě vytvarovala..nic, co napíšeš , to nemůže změnit..

..jeden z kluků, se kterýma sem chodila, se mě pokoušel vydírat sebevraždou ve chvíli, kdy jsem se s ním rozcházela (akorát se nechutně pořezal, magor)..mě to jenom naštvalo (dnes je rozvedený).. jakmile jsem jen zdálky zacítila poruchu, zdrhala sem..mám prima partnera a myslím, že hlavně proto, že sem nebyla přesvědčená, že je mojí povinností tomu zmiňovanému pomáhat, nebo mu dávat šance..howgh
 Áňa + 2 


Re:  

(1.5.2008 23:03:18)
Navíc pokud bude mít někdo poruchu osobnosti, tak to okolí s ním bude mít většinou problémy, ať je to diagnostikováno nebo ne.
Ale pokud budeš mít druhého rád jen pro jeho tělesnou krásu, tak věřím, že ti ta porucha os. vadit nebude. Já bych teda od vztahu s partnerem očekávala i něco jiného.
 Áňa + 2 


Re:  

(1.5.2008 23:12:52)
To je právě to: "Spousta psychicky nemocných lidí si naprosto plně uvědomuje svůj stav, berou léky a chodí na terapie."
Tak právě lidé s poruchou osobnosti se velmi často léčit nejdou. Nepřipouští si, že jejich chování není normální. Sice velmi často trpí, ale příčinu nevidí v sobě, nýbrž v druhých. Zatímco přimět člověka s depresí, aby se šel léčit je snažší. Tak tohle pleteš dohromady.
 Karbous 


Předsudky atd. 

(1.5.2008 23:27:20)
Každý máme právo na své životní postoje a názory, zajísté. Méně už na jejich veřejnou prezentaci, byť třeba jen na diskuzním fóru. Nebo, abych to upřesnil, na formu té prezentace.

Je trošku rozdíl, když řeknu: "Tuhle mě okradli dva cikáni." nebo "Jednou mě okradli cikáni, a proto nemám cikány rád" a nebo dokonce "Všichni cikáni jsou zloději. Vím to moc dobře, protože mě taky jednou okradli."

Už jsem tady psal, že k psychiatrovi se nikdo dvakrát nehrne. Konkrétně u těch depresí je to dnes hodně lepší než třeba ještě před dvaceti lety, protože se o tom hodně mluví a píše, takže, jak už tady kdosi psal, to někdy skoro vypadá, že je "moderní brát antidepresiva".

O poruchách osobnosti moc velká obecná povědomost zatím není, takže to kolikrát nenapadne nejen postiženého, ale ani jeho okolí. A ten přístup, který je na tomto fóru zatím, jak tak na to koukám, většinový, situaci rozhodně nepomůže.
 Áňa + 2 


Re: Předsudky atd. 

(1.5.2008 23:34:13)
Karbousi a co bys chtěl změnit? Aby až bude manžel týrat manželku, tak ona aby od něho neodcházela, ale pomohla mu? (tak to jen takový příklad)
 Cita 


Re: Předsudky atd. 

(1.5.2008 23:37:00)
..nechceš mi doufám tvrdit, že nemám nárok na prezentaci svých životních postojů a názorů na tomto nebo jakémkoli jiném fóru, že?..nebo máš nějaký problém s formou této prezentace? Jestli ti to vadí, běž jinam, nikdo tě tu nedrží..
 Karbous 


Salíku, jsi si jistá... 

(1.5.2008 23:47:46)
... že nemáš taky nějakou, alespoň menší, poruchu osobnosti?

"Jestli ti to vadí, běž jinam, nikdo tě tu nedrží..."

Toto lze jednoznačně označit za agresivní výrok, navíc ničím nevyprovokovaný. Navíc je zpochybnitelný i z dalších hledisek - tohle fórum Ti nepatří, nemáž zde o nic větší práva než já, tudíž Tě absolutně nic neopravňuje k výrokům typu "běž jinam" apod.

Pokud je o "právo prezentace životních postojů a názorů", tak to je v některých ohledech vymezeno zákonem. A i tam, kde to zákon neřeší, platí určité morální normy apod.

Pro Aňu: Já jsem tady nikde nenapsal, že partner nemá právo opustit druhého z důvodu poruchy osobnosti. Takže Tvůj příspěvek je zavádějící.
 Áňa + 2 


Re: Salíku, jsi si jistá... 

(1.5.2008 23:54:10)
Proto se tě ptám, co chceš změnit?
 Cita 


Re: Předsudky atd. 

(1.5.2008 23:49:30)
Karbous, přestává mě bavit, jak tady pořád dokola moralizuješ, poučuješ a manipuluješ..jak jsem psala přednedávnem, tebe názor jiných lidí nezajímá..tak si užívej svoje pravdy, já ale končím s přihrávkami, které ti umožňují se poslouchat.
 Áňa + 2 


Re:  

(1.5.2008 22:28:44)
Karbousi, mě pořád připadá, že si to trochu pleteš. Znáš někoho s poruchou osobnosti? Motáš tady dohromady různé věci. On je totiž velký rozdíl mezi například úzkostnou poruchou, depresemi a nebo poruchou osobnosti.

"Jediné, proti čemu tady celou dobu "bojuju", je určitý předsudek (který zde čuju), že psychická porucha či porucha osobnosti je prostě nepřekonatelný problém a soužití s takovým člověkem je absolutně nemožné... "
 Cita 


Re: Koa: 

(1.5.2008 22:19:36)
Karbous, máš pravdu v tom, že se nemá dopředu stigamtizovat...když se nad tím zamyslím, tak já to vlastně ani nedělám, znám pár lidí, vím, že mají problémy, ale nejsem s nimi každý den, takže pro mě není problém se na chvíli zastavit, prohodit pár slov a jejich neobvyklé reakce neřešit, protože prostě vím..jenže pak odejdu a mám klid..

...úplně, ale úplně něco jiného je, pokud s takovým člověkem trávíš dny a noci..pokud jde o tvoje dítě...dovedu si představit, že se někdo obětuje (ale i to, že dítě skončí v ústavu!)..pokud jde o rodiče už míň (ale stává se to)..a pokud jde o partnera, tak nejmíň... Jak psala Monty, většina lidí potřebuje partnera i jako oporu.

..Já nevím, pokud by ale nějaký psychicky nemocný člověk byl ochoten bezvýhradně věřit, že je nemocný, brát léky, zúčastňovat se terapií apod., byl by vůbec ještě nemocný? Pak by se dal přece považovat za zdravého, reálně uvažujícího. Nevím jestli sem to vyjádřila jasně, ale skoro mám pocit, že psychicky narušený člověk=problémový člověk a jinak nelze..

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.