| Jana Mašková | •
 |
(9.3.2000 17:49:18)
Jen bych se chtěla zeptat jak dlouho porod trvá a jestli to hodně bolí
|
| Ivana , Míš 4 roky, druhé na cestě | •
|
(9.3.2000 23:57:30)
Nemusíš se tolik obávat. Sice to trochu bolí, ale všechno se dá zvládnout. A nakonec, když Ti ukážou to tvoje malé stvořeníčko, které člověk nosí tak dlouho, tak za chvíli všechno zapomeneš a budeš se těšit na hezké chvíle se svým miminkem. Já osobně jsem měla poměrně krátký porod. Bolesti mi začli někdy v 6.00 ráno , ale nebylo to jako v těch přehnaných filmových scénách, kdy žena začne křičet bolestí. Spíše jsem pociťovala takové tvrdnutí břicha a abych se přiznala, byla jsem plná humoru. I v porodnici mi říkali, že nevypadám na porod. Na konec to dopadlo, ale jinak. Toto tvrdnutí jsem pociťovala celý den než mi píchl pan dokotor vodu. Poté se bolest stupňuje, ale pořád se to dá vydržet není to tak strašné jak člověk kolem sebe slyší. Nejvíc to asi bolí těsně před vypuzovací fází, ale když je u Vás někdo s kým je Vám dobře, třeba tatínek miminka, tak to jde. Nesmíte na to moc myslet a říkat si to zvládnu. No a když už můžete tlačit tak není ani čas přemýšlet nad tím jestli to bolí nebo ne. Nakonec Vás čeká příjemné úleva když je to za Vámi a Vy uvidít to malé jak se podívá a je po bolestech. Míša se mi narodila 20.50 a vlastní bolesti začli asi
4 až 5 hodin před. Jak by řekli lékaři je to,ale individuální.
Hlavně se těš a nemysli na to jestli to bolí nebo ne. Vyber si porodnici, aby jsi se v ní cítila dobře, aby Ti byl příjemný personál a když chceš, aby tam byl někdo s kym je Ti fajn. Ivana
|
|
| Mirka,Michalka 3.měsíce | •
|
(1.5.2000 1:44:16)
Od té doby co jsem se dozvěděla jak se rodí děti jsem prožívala přímo panickou hrůzu při představě porodu. Před třemi měsíci jsem si vyzkoušela jak něco jako meloun může projít něčím jako citron a můžu říct, že moje obavy byly zbytečné. První dobu porodní jsem si prožila doma a trvalo mi několik hodin než jsem pochopila, že rodím a přesvědčila jsem sama sebe, že to není průjem. Když jsem byla pod horkou sprchou tak jsem prakticky žádnou velkou bolest nacítila. Do porodnice jsme dojeli když už jsem měla stahy po třech minutách a ani jsme se nenadáli a dítě šlo na svět. Přiznám se, že jsem kňučela a hekala pěkně (křičet se při porodu nesmí), ale to trvalo jen chvíli a pak už jsem měla svoji holčičku a na nějakou takovou malichernost jako je bolest jsem ihned zapoměla. Rození dětí je ta nejkrásnější věc na světě a odměna za trochu bolesti je tak obrovská, že už teď se těším až budu mít druhé. Je jedno v jaké porodnici a jakým způsobem se rodí, člověk hlavně musí mít štěstí na příjemné lidi kolem sebe a potom se všechno zdaří.
|
| Věra, syn Kryštof, 3 týdny | •
|
(7.6.2000 22:24:35)
Hodně jsme se na dítě těšili, na strach z porodu jsem ani nemyslela, nevím,možná to bude mít svůj podíl, nakonec jsem rodila 4 hodiny, z toho 3 hodiny jsem přemýšlela , jestli to už je ono, nebo ne... No naštěstí jsme do porodnice dorazili včas, strach jsem prostě mít nestihla, syn byl za 10 min. venku. Hodně mi pomohla přítomnost manžela, vědomí že na to nejsem sama, a určitě i to, jak jsme se těšili na dítě, nevím, asi opravdu nemá cenu bát se předem, až to přijde, uvidí se, alespoň já to takhle chci zkusit i příště. ZdravíVěra.
|
|
|
| Ivana, Lenička 10 měsíců | •
|
(9.6.2000 15:09:27)
Porod v pohodě.
Řádky pro ženy, které chtějí psychickou podporu před porodem.
Leničku jsme plánovali asi tak, že měla být původně kluk na základě teorie o rychlejších mužských spermiích. Nejnovější medicínské poznatky o spermiích jsou, že mužské spermie, které nesou znak "Y" jsou rychlejší, než "X", a když doputují rychle k vajíčku a to je tam připravené, může vzniknout kluk. Zatímco spermie s "X" jsou pomalejší a jsou schopny déle přežít a počkat si na vajíčko, které teprve po ovulaci připlave.A tak jsme všechny podmínky svědomitě dodrželi, snažili jsme se v době ovulace bombardovat vajíčko "Y" spermiemi a máme holku. Nicméně jsme rádi, protože holky mají svoje výhody.
V těhotenství jsem se rozhodla, že udělám všechno pro to, abych byla hlavně psychicky připravená k porodu. O porodu toho koluje hodně, ale hlavně je ve všeobecném povědomí, že hodně bolí je to vůbec velký stres. Já jsem dělala porodní asistentku a tak i na mě působily ženy při porodu velice dramaticky. Dokud tuto situaci (porod) člověk sám neprožije, nemůže mít vůbec představu, co to obnáší. Mám dojem, že hlavně ženy po porodu hodně přehánějí (z různých důvodů). Buď je to záměrně nebo podvědomě, že byly při porodu v panice a hodně vystresované.
Já jsem byla adept, být ze všeho hodně vyklepaná, protože neumím moc dobře snášet jakoukoliv bolest. Také jsem veškeré informace o porodu brala hodně vážně (ne s rezervou) a vše na mě hodně působilo. Proto jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, jinak to bude horor. Vytvořila jsem si svou vlastní metodu. Dostala se mi do ruky knížka gravidjóga. Autorka psala o svém doslova bezbolestném porodu (rodila dvakrát). Doporučovala cvičení jógy upravené pro těhotné ženy a relaxaci. S tím cvičením jsem tomu moc nedala, ale ověřila jsem si (později na jiném místě) že relaxace jsou ten základ. Dříve jsem byla (a ještě to ve mě hodně sídlí) materialisticky založená. Nevěřila jsem účinkům jógy, psychické léčbě atd.. Mám to v sobě zakořeněné, zvlášť pro vzdělání, které jsem dostala ve stylu západní medicíny.
Při čtení knížky gravidjóga na mě hodně působily odstavce ve kterých se autorka zmiňovala o průběhu porodu, který vůbec nepociťovala nepříjemně. Četla jsem to pořád dokola a tím se přesvědčovala, že to taky tak bude u mě. Nikoho jsem se raději neptala, jaký byl porod, aby mě nezviklali, protože i když se některá žena jen náhodou zmínila, působily na mě hodně i věty: "Myslela jsem, že šlo o život..." atd. Tím chci říct, že si myslím, že je potřeba bombardovat se pozitivními informacemi pořád dokola a vůbec si nepřipouštět dramatické situace. Asi proto, že jsem moc dobře věděla (detailně) o možných komplikacích u porodu a po něm, o to víc jsem sháněla spoustu pozitivních informací. Obecně se říká, že zdravotníci jsou na tom při nemoci (ev. porodu) nejhůř, protože vědí a rovnou očekávají komplikace a tím se stresují a připravují půdu na opravdové potíže.
Další bezva knížka je "Alexandrova technika" při porodu a po něm. Také praktické rady co dělat v 1., 2. a3. době porodní, jak se uvolnit a je tam spousta pozitivních sdělení od žen, co porod prožily. Například se chci zmínit o tom, že křičení u porodu spíš vysiluje než pomůže (možná někomu ano), že je lépe nahlas dýchat a vydávat třeba různé zvuky při výdechu a nestydět se. Ale hodně křičet může víc vysílit a způsobit spíše vnitřní paniku.
Je znát, že málokdo si zřejmě neuvědomuje, ani se to neví, že ne celý porod ("x" hodin) probíhá jako bolestivé nebo nepříjemné stavy. Ty nejvíce nepříjemné bývají až v poslední otevírací době (cca hodinu před samotným tlačením). A zase nemusí být citelně nepříjemné.
Hodně důležité je, aby se žena celkově uvolnila. To jsem si zase ověřila na jednom kursu. V práci i v těhotenství jsem měla trvale bolesti zad a šíjového svalstva. Trvale, masáže to jen trochu pomáhaly uvolnit. Jednou, asi v polovině těhotenství jsem šla na jeden kurs, kde jsme dva dny opakovaně relaxovali (z jiného důvodu, než za účelem odstranění bolesti) a já jsem po dvou dnech zjistila, že po letech je bolest zad a šíje pryč. Dodneška se mi zatím nevrátily, je to už rok. A to mě doktorka z rehabilitace prorokovala, že bolesti zad přijdou větší po porodu, při péči o dítě. Teď jsem přesvědčena, že to není fyzickou zátěží, ale hlavně stresem a psychickou zátěží.
Je škoda, že hodně budoucích maminek celkem kašle na nějakou předporodní přípravu, ale ta je hlavně o tom, aby se na porod připravily hlavně psychicky. To nemyslím jako otřelou frázi, ale myslím důkladně zapracovat na sobě, uvědomit si své postoje, jestli se něčeho bojí a právě ne to udělat takový "program na zničení strachu" (svého slabého místa).
Já jsem si ověřila na sobě, že to úžasně funguje. Proto jsem přesvědčená, že spousta žen má bolesti při porodu hlavně díky nějaké úzkosti, strachu nebo stresu (který si možná ani neuvědomuje). A potom z neznalosti, co je čeká. Určitě je důležité vědět alespoň zhruba co ji při porodu čeká fyzicky, aby potom nezmatkovala a něco ji nepřekvapilo (samozřejmě může nastat překvapení i pro zkušenou maminku). Nic se nedá předem určit stoprocentně.
Nejhorší je, když žena sobě nebo té předporodní přípravě nevěří. Taky jsem byla takový "nevěřící Tomáš", ale měla jsem takové obavy z porodu, že jsem se rozhodla, že pro to udělám všechno, co bude možné. Ani jsem nečekala, že to půjde tak hladce. Teď si v životě ověřuji na každém kroku, že tato metoda - bezvýhradně zaujímat pozitivní postoj - funguje vždy. Hlavně potom ve starání se o miminko. Dne suž mi připadá, že porod je jen zdaleka nejmenší starostí, která se musí zvládnout. O hodně těžší je (zase psychicky) ta péče o děťátko potom.
Takže k mému porodu můžu říct asi toto. V den termínu jsem byla na kontrole a protože KTG (záznam o tom, jak se daří děťátku) byl sporný - snad hypoxie plodu, tak mi doporučili infuzi k vyvolání stahů. Dostala jsem ji v neděli ve 14 hodin a do večera kapala. Na přístroji bylo vidět, že stahy mám, ale já je vůbec necítila. Tak jsme s manželem mastily karty, aby nám čas uběhl. Večer mě odpojili, ať prý se přes noc vyspím a druhý den budeme pokračovat. Ale potom mi odtekla voda a rozjelo se to samo. Přes noc jsem občas pocítila stah, a to jsem si vždycky sedla, aby hlavička tlačila lepe ve svislé poloze na porodní cesty, aby to šlo rychleji. A potom jsem zase usnula a tak pořád dokola. Ani jsem už nemusela dostat infuzi, až těsně před samotným porodem (asi půl hodiny). Ten den dopoledne už jsem pociťovala stahy, ale asi jako při menstruaci. Musím říct, že na VŠ jsem mívala menstruaci nesrovnatelně bolestivější. Teď jsem chodila do sprchy a krásně to pomáhalo překonat ten stah teplou vodou. Taky jsem dýchala (nosem dlouze nádech a delší výdech).
No a najednou doktor po vyšetření oznámil, že jdeme na to a během jednoho stahu jsem dcerku vytlačila. Musím říct, že jsem to fyzické cvičení v těhotenství flákala, takže jsem ani nebyla moc natrénovaná, i když jsem předtím celý život dost sportovala. Dcera neměla ani deformovanou hlavičku, tak mě to ujistilo v tom, že jsem byla zřejmě hodně uvolněná, a tím pádem i svaly pánevního dna a proto šlo všechno tak hladce. Jsem normální postavy a dcera vážila 3,22 kg, takže úplně průměrné podmínky. Nebyla ani příliš malá ani velká. Po domluvě s lékařem mě udělali malý nástřih hráze (původně jsem se chtěla toho vyvarovat, ale dohodli jsme se) a zřejmě to bylo pro danou situaci optimální.
Ještě chci říct, že pokud není muž na zkolabování (i když tam není z čeho kolabovat) tak je rozhodně nejlepší, když jsou spolu během celé 1. doby porodní a třeba i v druhé. Myslím, že mít u sebe někoho, koho máte ráda a komu věříte, je úplně to nejlepší. Pamatuji si, jak byly rodičky rády, když jsem tehdy jako sestřička ji chytla za ruku, nic víc. Stačilo jí to, že v tom není tak sama a že je někdo s ní.
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)