| KATKA MALA | •
 |
(27.4.2000 18:20:43)
Moje dcera je již rok "šťastně" vdaná.Jenže je tady její tchýně a tchán,kteří odchod syna nemůžou strávit.Veškeré jejich volné dny organizují ONI.Oprava chalupi,pomoc na zahrádce,taky je slušné navštěvovat prarodiče DD,atd.Nejhorší na tom je to,že zeť pracuje pod otcovým vedením,mají obchod z potravinamy,takže co se týče finance,je to závislost na rodičích.Dcera je nešťastná,nechci jim do toho mluvit ještě já,nevím jak jí poradit.Mají se moc rádi,je to nádherný pár a byla by hrozná škoda,kdyby se mněli rozejít kvůli rodičům.
|
| Kateřina, 1. dcera + brzy další | •
|
(28.4.2000 8:59:29)
V naší rodině vládne tolerance na všech stranách, snažíme se všichni si navzájem pomáhat, když potřebujeme a všichni víme, že se jeden na druhého můžeme kdykoliv spolehnout. Nikdy by nikoho ani ve snu nenapadlo někomu něco nařizovat, přikazovat, nebo organizovat bez jeho souhlasu. Nedovedu si tedy představit, že by nám do našeho manželství, rodinného života a výchovy dětí zasahovali jakkoliv jak mí, tak manželovi rodiče. Mám tedy opravdu štěstí, že tomu tak není. Myslím však, že by vaše dcera měla říci své tchyni a tchánovi - STOP!!! A to co nejdříve. Asi bych se snažila společně (v přátelské atmosféře)si s nimi promluvit, vysvětlit jim, že organizování života z jejich strany se mi vůbec nelíbí, že však budu ráda, když se na ně budu moci vždy obrátit o radu a pomoc a to samé bych nabídla i jim. Stanovila bych však striktně určité "hranice" za které tchán s tchýní prostě už nemůžou a z kterých bych v žádném případě neslevila.Dala vůbec Vaše dcera najevo, že se jí jejich chování nelíbí? Diskutuje o tom vůbec se svým manželem? Myslím, že by se i manžel měl za ní v tomto případě postavit. V případě, že by tchýně s tchánem její postoj nechtěli pochopit a do života se jí pletli nadále, měla by s nimi ukončit jakýkoliv kontakt - v zájmu zachování své vlastní rodiny a svého zdraví (asi jí to musí psychicky "drtit", ne?). A to že je manžel na rodičích finančně závislý? Vždyť v obchodě pracuje a tedy za práci dostává odměnu .... jakápak tedy závislost? V případě, že by se rodiče nesmířili s tím, že "mladí" mají opravdu svůj život, který chtějí žít podle svého, nebylo by lepší hledat práci jinde? Vím, že v tomto případě je každá rada "drahá", byla bych však v tomto případě nekompromisní - buď moje rodina, já a klidný život nebo šílený život naprogramovaný podle tchýně a tchána a neustálý stres. Myslím, že jiné řešení by pro mě akceptovatelné nebylo. Přeju Vaší dceři hodně štěstí.
|
|
| Kateřina, 1. dcera + brzy další | •
|
(28.4.2000 8:59:42)
V naší rodině vládne tolerance na všech stranách, snažíme se všichni si navzájem pomáhat, když potřebujeme a všichni víme, že se jeden na druhého můžeme kdykoliv spolehnout. Nikdy by nikoho ani ve snu nenapadlo někomu něco nařizovat, přikazovat, nebo organizovat bez jeho souhlasu. Nedovedu si tedy představit, že by nám do našeho manželství, rodinného života a výchovy dětí zasahovali jakkoliv jak mí, tak manželovi rodiče. Mám tedy opravdu štěstí, že tomu tak není. Myslím však, že by vaše dcera měla říci své tchyni a tchánovi - STOP!!! A to co nejdříve. Asi bych se snažila společně (v přátelské atmosféře)si s nimi promluvit, vysvětlit jim, že organizování života z jejich strany se mi vůbec nelíbí, že však budu ráda, když se na ně budu moci vždy obrátit o radu a pomoc a to samé bych nabídla i jim. Stanovila bych však striktně určité "hranice" za které tchán s tchýní prostě už nemůžou a z kterých bych v žádném případě neslevila.Dala vůbec Vaše dcera najevo, že se jí jejich chování nelíbí? Diskutuje o tom vůbec se svým manželem? Myslím, že by se i manžel měl za ní v tomto případě postavit. V případě, že by tchýně s tchánem její postoj nechtěli pochopit a do života se jí pletli nadále, měla by s nimi ukončit jakýkoliv kontakt - v zájmu zachování své vlastní rodiny a svého zdraví (asi jí to musí psychicky "drtit", ne?). A to že je manžel na rodičích finančně závislý? Vždyť v obchodě pracuje a tedy za práci dostává odměnu .... jakápak tedy závislost? V případě, že by se rodiče nesmířili s tím, že "mladí" mají opravdu svůj život, který chtějí žít podle svého, nebylo by lepší hledat práci jinde? Vím, že v tomto případě je každá rada "drahá", byla bych však v tomto případě nekompromisní - buď moje rodina, já a klidný život nebo šílený život naprogramovaný podle tchýně a tchána a neustálý stres. Myslím, že jiné řešení by pro mě akceptovatelné nebylo. Přeju Vaší dceři hodně štěstí.
|
|
| Věra B. | •
|
(28.4.2000 9:17:37)
Katko, byla jsem ve velice podobné situaci, jako Vaše dcera.
Můj manžel a jeho rodiče měli obchod s potravinami, ale bohužel jsme také bydleli společně s nimi v jejich domku. Tchán je velice dominantní osoba, která vyžaduje neustálé podřizování. Další a myslím, že hlavní problém byl v tom, že můj manžel se mě nikdy nedokázal zastat. Naše manželství skončilo rozvodem právě z výše uvedených důvodů. Byla to pro mne velká zkušenost. Dnes jsem už šťastná, protože mám přítele, na kterého se mohu spolehnout, a který mne podrží.
Nejdůležitejší pro Vaši dceru bude manžel, který bude její oporou a oba budou stát při sobě tak, aby si dokázali alespoň občas prosadit své názory.
Přeji Vám, aby Vaše dcera byla šťastná a měla spokojené manželství. Věra
|
|
| Věra B. | •
|
(28.4.2000 9:17:52)
Katko, byla jsem ve velice podobné situaci, jako Vaše dcera.
Můj manžel a jeho rodiče měli obchod s potravinami, ale bohužel jsme také bydleli společně s nimi v jejich domku. Tchán je velice dominantní osoba, která vyžaduje neustálé podřizování. Další a myslím, že hlavní problém byl v tom, že můj manžel se mě nikdy nedokázal zastat. Naše manželství skončilo rozvodem právě z výše uvedených důvodů. Byla to pro mne velká zkušenost. Dnes jsem už šťastná, protože mám přítele, na kterého se mohu spolehnout, a který mne podrží.
Nejdůležitejší pro Vaši dceru bude manžel, který bude její oporou a oba budou stát při sobě tak, aby si dokázali alespoň občas prosadit své názory.
Přeji Vám, aby Vaše dcera byla šťastná a měla spokojené manželství. Věra
|
|
| Eva, 26 let, svobodná | •
|
(3.5.2000 10:57:25)
Milá paní Katko!
Přidávám se k předchozím dvěma názorům a napíšu Vám taky svoji zkušenost.
Se svým přítelem jsme spolu už skoro 5 let. Jeho rodiče mají vlastní firmu (shodou okolností také v potravinářství) a svým dvěma dětem (syn a dcera) "připravili" skvělé zajištění do budoucna: společné bydlení v rodinném domku, společná práce ve firmě. Určitě sen mnoha rodičů. Nejdříve jsem nebyla proti, ale postupně jsem zjišťovala, že mám od "skorotchánů" naprosto jinou představu o své budoucnosti. V nejhorší situaci se ocitl můj přítel, který se musel rozhodovat mezi svými rodiči (= pohodlnějším a zajištěném životě v domku, ale s prací, která ho nebaví) a mnou (= nejistotě ohledně bydlení, ale v práci, která ho baví). Rozhodl se pro druhou variantu. Náš život se naprosto změnil, ale jsme přešťastní, že si sami o sobě rozhodujeme - kdy, co a jak budeme dělat, jak budeme žít.
Sestra mého přítele splnila očekávání rodičů: zůstala v domku i se svojí rodinkou, pracuje pro rodinnou firmu (včetně jejího muže). Vyplývají z toho pro ně výhody i nevýhody, které přináší každé společné soužití dvou generací.
Já dodnes pociťuju "skryté" výčitky rodičů mého přítele (že jsem jim vzala syna), ale na druhou stranu už sami připustili, že společné bydlení a rodinný podnik nejsou vždycky to nejlepší (pro děti i rodiče).
Myslím si, že Váš i ostatní podobné případy může vyřešit jediný člověk: partner. Vaše dcera by si se svým mužem měla promluvit o svých pocitech. Jestli je dospělý a záleží mu na společné budoucnosti s Vaší dcerou, bude stát při ní. V opačném případě by Vaše dcera mohla být hodně nešťastná.
Přeji Vaší dceři hodně štěstí a Vám trpělivost a pevné nervy.
|
|
| Honza 33 let | •
|
(9.5.2000 10:58:04)
Soucítím s Vámi, kord když jste matka, která vidí, že se její dcera trápí...něco Vám poradím, vím, že si budete myslet, že jsem nějaký chudák a vulgární hlupák, ale ať to skutečně udělá: Áť pošle jeho rodiče DO PRDELE! Určitě to zabere, ale hlavně! Nesmí ustoupit. Musí se rozodnout! V této věci nejde dělat kompromis. Buď a nebo. Jezdit a vídat je (přizpůsobit se - to nedoporučuji neboť je to otázka času),a nebo tam vůbec nechodit. A být v klidu. Hodně štěstí Vaší dceři!
|
|
| Sylvie, 22 let | •
|
(7.6.2000 14:10:04)
Tak tady je každá rada drahá, protože já takový stav jako má Vaše dcera prožívám právě nyní.
Pocházím z města a jsem zvyklá na městský "samostatný" život. Můj přítel pochází z vesnice a řekla bych, že je dost fixovaný na své rodiče (i když to nechce přiznat).
Když jsme řešili otázku bydlení, tak on v žádném případě nepůjde do města do "králíkárny" (na panelák).
Takže jsem se přizpůsobila a dohodli jsme se, že budeme bydlet v jeho vesnici a že si postavíme rodinný domek - ale s jeho rodiči.Oni budou bydlet dole a my nahoře.(Kvůli financím, sami bychom na dům neměli)
Ani si nedovedete představit, jaké deprese jsem z toho měla. Když jsem si představila svoji budoucnost na vesnici, s jeho rodici, s výchovou dětí...Brrr...
Nemluvě o tom, že můj přítel mají hospodářství, jeho otec je workoholik a když vidí, že jeho syn nic nedělá, tak se mu snaží najít nějakou práci. Prostě mu organizuje volné chvíle. Budoucí tchýně je velmi hodná a řekla bych, že mě má ráda stejně jako jejího syna. Stále se mě zastává, nic mě nenechá udělat, připadám si tam jak hýčkaná princezna.
No ale, abych se vrátila k výše uvedenému, tak když jsem měla ty moje deprese z budoucnosti atd. tak jsem se naštvala a začala vymýšlet plán, jak na ně vyzrát.
Takže, když už si budeme stavit dům, tak proc stavit jeden - my nahore, oni dole. Proč nepostavit 2 domky vedle sebe - každý se samostatnym vstupem a se všim všudy. Prostě samotný dům, jen sousedi budou náhodou jeho rodiče.
Dále jsem jim řekla, že když jsem dospělá, tak tak budu i žít, žádné, aby mě zaměstnávali u nich na poli, plánovali nám volné chvíle atd. Bylo mi od nich řečeno, že samozřejmě po mě nikdy nic chtít nebudou, ale po jejich synovi ano. TO je přece "jeho povinnost" pomáhat rodičům. Můj přítel se tomu taky brání. Stále mu říkám, ať konečně otevře oči a pochopí, že je dospělý a může si dělat co chce a kdy chce. ALe když ono je to tak těžké, když má rodiče rád.
Teď jsem ho přemluvila,že než si postavíme dům, tak od příštího měsíce jdeme tak na 2 roky bydlet do města na byt. To bylo přemlouvání, ale tak dlouho jsem do něj "hučela" až ho to nebavilo a souhlasil. Už se strašně moc těším.
Ale to není řešení. Co potom až se vezememe a přestěhujeme se na vesnici - koho bude můj poslouchat - mě nebo rodiče?
A budu tam vlastně "DOMA"?
Ach jo, ten život je opravdu těžký, když začínají starosti....
|
| Věra, 26 let | •
|
(7.6.2000 14:57:31)
Milá Silvie,
asi Ti moc neporadím, ale nedá mi, abych Ti neodepsala, protože jsem si něco podobného už prožila.
Předně si myslím, že bys neměla spěchat se vdavky, když nemáte jasno s bydlením. Podle mého názoru bydlení s tchánem a tchyní (i když se Ti teď zdá velice milá)není nejlepší řešení. Pro tchyni je totiž vždycky na prvním místě její dítě (syn).
Myslím, že nejlepší bude vyzkoušet si společné soužití (třeba ve městě) a teprve pak uvidíš, jestli Vám to bude klapat. Aspoň poznáš, jestli se přítel dokáže osamostatnit od rodičů. Taky záleží na tom, jestli se dovedete jeden druhému přizpůsobit a dělat si navzájem kompromisy.
Hodně štěstí !
|
| Petra | •
|
(7.6.2000 16:09:49)
Milá Silvie,
je pravdou, že v tomto se asi radit nedá.Pravdou budiž, že já vlastně takhle bydlím. Jenže mám výhodu v tom, že ač v jednom baráku, tak máme svůj vlastní oddělený vchod!
Takže pokud nechci, tak nemusím tchána ani tchýni celý den vidět ani s nimi nijak komunikovat.Musím trošku oponovat Věře, protože pro mou tchýni není určitě důležitější než já její syn. Je to totiž paní s obrovským srdcem, do kterého se vejdou všechny tři její děti,manžel, zeť, snacha (tedy já) a její 1. vnouče (moje neteř) i náš drobeček, který se na svět chystá za 13 týdnů.
Možná zde hraje roli i ten fakt, že má děti 3 a tudíž není na jedno z nich nijak přehnaně upnutá. Ba právě naopak častěji straní mně než manželovi.
Ale i tak cítím to, cos psala Ty. I tak mám ještě i po roce pochybnosti. My jsme bydleli s manželem sami v pronájmu - mrňavé králíkárně,ve které se nedalo dýchat. Ale i tak mi přišlo, že v ní mi víc patřil. Je pravdou, že teď se o něj "dělím" s celou jeho rodinou.Protože ať je to tak je to, tak krev není voda...takže i on se spoustou věcí běhá za rodiči a ve spoustě věcí uznává víc jejich - mnohdy ne zrovna nejlepší názor či rozhodnutí...a je to znát.
Mám opravdové štěstí, že jeho maminka je tak zlatá, protože ona stoprocentně respektuje (u otce je to horší - ale dá se to také snést), že "spodek" je moje domácnost a ona je tam na návštěvě.
Přestože mám negativní i positivní zkušenosti - nebo možná právě proto - si myslím, že vícegenrační společné bydlení je vždy pro toho kdo se do rodiny přivdal či přiženil trošku nápor na nervy.
Ale pokud jsou obě generace rozumné troufám si po roční zkušenosti konstatovat, že je to bydlení snesitelné.
V případě, že má člověk svou kuchyň, koupelnu a vchod, pak v tom opravdu nevidím až tak velký problém!
A už jen proto, že pro mladé lidi je v současné době téměř nemožné si pořídit byt nebo dokonce dům - bývá to často jediným možným a realizovatelným řešením.
Já jsem se chtěla vdát, protože manžela miluji a protože jsem si moc přála miminko. Kdybych to kvůli materiálním důvodům odkládala - tak budu asi bezdětná, protože bytovou situaci pravděpodobně budu moci samostatně vyřešit tak ve 40 (to se nám by se nám totiž možná podařilo splatit hypotéku a mohli bychom tudíž žít z jednoho platu a přídavků na děti...) a to už by to s tím otěhotněním nemuselo být až tak jednoduché...ačkoliv podívejme se na Madonnu...:o)))
Takže je to určitě individuální případ od případu, ale rozhodně si nemyslím, že byste museli odkládat vdavky dokud se nevyřeší bytová situace... to s tím přece nemá nic společného - nebo snad pak se budete milovat víc????
Každopádně přeji hodně štěstí v rozhodování!
Petra
|
| Věra, 26 let | •
|
(8.6.2000 10:14:47)
Ahoj Petro,
jsem ráda, že máš fajn tchýni. Samozřejmě každý člověk je jiný, a proto ani tchyně (a tchány) nemůžeme házet do jednoho pytle. Já jsem bohužel měla jinou zkušenost. Co se týče mého názoru na vdavky a miminko u 22leté Silvy, myslím, že v tomto věku je ještě dobré chvíli počkat a vyzkoušet si společné bydlení. Ale samozřejmě je to každého věc.
Petro, Tobě i Tvému miminku přeji hodně štěstí !!!
|
| Petra, 22 let | •
|
(8.6.2000 15:59:16)
Milá Věro,
díky za přáníčko - doufám, že miminko bude zdravé a krásné.
A taky klepu na dřevo tu tchýni, protože si velmi uvědomuji jaké mám štěstí!A vím, že je to spíše výjjimka...
Co se týče společného bydlení, tak určitě souhlasím s tím, že by si to měli partneři nejdříve vyzkoušet a pak se teprve brát.(To my jsme si taky nejdříve vyzkoušeli.)Ale to nemá nic společného s vyřešenou bytovou situací.
Také si dovoluji z pohledu svých 22 let oponovat s tou narážkou na věk, protože ten už vůbec nehraje roli.(Miminko se ještě stihne narodit před mými 23 narozeninami)
Znám lidi, kteří jsou v 16 dospělí a pak taky ty, kteří nedospějou ani ve 40.
Myslím, že každý nejlépe cítí na co je a není zralý!
Já ač mladá si troufám tvrdit, že je právě ten "můj čas". Právě před rokem jsem cítila, že je čas se vdát a právě teď cítím, že je čas mít miminko.
Můj manžel je ze všech mých partnerů (tedy ne že by jich bylo nějak moc) nejmladší a to výrazně a přece je z nich nejdospělejší...takže tohle je asi spíš vnitřní cítění každého a tudíž bych věk nechala stranou!
Každopádně ovšem souhlasím, že vztah by měl k sňatku "dozrát" a měl by být opravdu pevný a Ti dva by se měli znát i bez růžových brýlí!
Tak přeji všem krásná manželství, hodné tchýně a vůbec krásné životy!
Petra
|
|
|
| Věra, 26 let | •
|
(8.6.2000 10:14:52)
Ahoj Petro,
jsem ráda, že máš fajn tchýni. Samozřejmě každý člověk je jiný, a proto ani tchyně (a tchány) nemůžeme házet do jednoho pytle. Já jsem bohužel měla jinou zkušenost. Co se týče mého názoru na vdavky a miminko u 22leté Silvy, myslím, že v tomto věku je ještě dobré chvíli počkat a vyzkoušet si společné bydlení. Ale samozřejmě je to každého věc.
Petro, Tobě i Tvému miminku přeji hodně štěstí !!!
|
|
|
|
| Petra, dcera otce poslouchajiciho doposud sve rodice | •
|
(12.6.2000 8:48:26)
Mila Silvo,
po precteni Vaseho prispevku jsem si rekla, ze se s Vami podelim o nejake zkusenosti ...
Zijeme v jihomoravske vinohradnicke vesnici.Muj tatinek byl za mlada naprosto stejny jako Vas pritel, chtel bydlet ve stejne vesnici, kde se narodil, jeho rodice mu pomohli postavit dum ( ne vedle, ale "pouze" ve stejne ulici)...
Brzy vysazeli vinohrad a pouto bylo dokonano, moji mamince bylo za dva roky jasne , ze na tom nikdy nic nezmeni - dum stal a vinohrad rostl - odstehovat se neprichazelo v uvahu.
Deda je take workholik, ktery vymysli praci pro celou rodinu, a kdyz se vam to zrovna nehodi hned slysite co oni vsechno za zivot udelali, kolik prace, pile a usili je to stalo...
Tatinek ho proste stale posloucha a dela to co deda naplanoval,a kdyz odporuje tak je nehodny syn, takze organizovany zivot velmi dobre znam a varuji Vas - jestli si postavite dva domky vedle sebe ceka Vas to ,ze Vas manzel bude stale na prvnim miste hodnym synem a az potom take manzelem a otcem rodiny...
Potom bude zalezet asi take na Vas jestli rezignujete a nechate veci tak jak jsou - "pro klid v dome" a nebo s tim nebudete souhlasit a za nejaky cas budete ta nejhorsi, ktera te "hodne a pracovite rodine dela problemy a nechce nic delat"....
Radim Vam rozhodne nestavte s rodici v jedne vesnici a kdyz uz tak alespon na druhem konci....
Zdravi Petra
|
| Silvie | •
|
(13.6.2000 7:34:07)
Milá Petro,
tak se mi zdá, že příběh Vaší rodiny mě zřejmě očekává, protože taky žiji v jihomoravskem kraji a vinohrad? - než se můj přítel stačil vrátit z vojny, tak mu "pilní rodiče" vinohrad nasadili.
Takže pokud je hezké počasí, tak hurá do vinohradu.
Kdyby bylo na mně, tak se odstěhuji co nejdál od jeho rodičů, ale není kam, jak už jsem psala, můj přítel do města jít nechce a stavit někde samostatně - na to nemáme tolik peněz, protože jen "blbé" stavební místo stojí statisíce...
Takže kdoví, jak to všechno ještě dopadne....
Silvie
|
|
|
|
| Jana, 24, bezdětná | •
|
(8.6.2000 8:25:37)
Když se moje máma provdava za mého tátu a přivdala se pod jednu střechu k jeho rodičům, bylo to absolutně totéž, co popisujete u Vaší dcery. Rodiče mého táty jim organizovali volný čas i práci - bylo tady hospodářství, o které bylo nutno se starat. Ne, že by máma s tátou nechtěli pomáhat, ale babička přesně rozhodovala i o tom, co, kdo a kdy bude dělat. Takž byly i takové situace, že maminka chtěla jít někam s námi se svými dětmi a babička jí řekla : "Nikam nepůjdeš, musíme zasít mrkev." Nemohlo to být za hodinku ani za dvě, muselo to být hned. Babička byla dříč a zlatá ženská, ale nikdy nerespektovala, že ti mladí mají také svůj život a svoji rodinu. Prostě byla hlavou rodiny. Měly jsme například jako malé dlouhé vlasy. Babičce se to zdálo nepraktické, tak nás bez vědomí mamky jedno odpoledne prostě sama ostříhala. Po těchto několikaletých zkušenostech maminka prohlásila, že nás má hrozně ráda (jsme tři sestry), ale vzhledem k tomu, co si prožila, nebo snad právě proto, chce vždycky bydlet aspoň přes ulici. Dvě jsme již v dané a z domu. Je to dál, než přes ulici. Rodiče máme v Olomouci a obě jsme v Praze. Nikdy nepadla ani otázka, jestli bychom nechtěly bydlet alespoň blíž. Vidí nás šťastné a spokojené a to je to, co chtěli. Moje sestra odmítla bydlet pod jednou střechou s rodiči svého manžela. Můj manžel odmítl bydlet pod jednou střechou a účastnit se na podnikání svých rodičů. Myslím si, že Vaše dcera by měla být pro svého muže to nejdůležitější na světě a tudíž i její přání a pocity. To samozřejmě platí i obráceně. Řekla bych, že to hlavní rozhodnutí a probrání si tohoto problému s rodiči jejího muže, musí proběhnout přes něj. Ona na něho může naléhat, ..., ale on je ten syn, od něhož to přijmou, pochopí, a jehož rozhodnutí musí vidět jako pevné a definitivní. Nesmí v tom být pochynost, že to jen Vaše dcera punktuje a že on by byl jinak spokojený, ale jí stále něco vadí. Musí být od začátku jasné, že Ti dva mají jeden názor a táhnou za jeden provaz a že si za tím stojí.
Přeji Vaší dceři i Vám hodně spokojenosti a štěstí a ať se vše brzy pozitivně vyřeší.
Jana
|
|
|
V její náručí
Magická show Pavla DolejškyCheb 
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Magická show Pavla Dolejšky
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)