| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Smutná zpráva

 Celkem 16 názorů.
 Helena, syn 7,5 měs. 
  • 

Smutná zpráva 

(24.6.2001 18:44:56)
Potřebovala bych poradit v jedné velmi smutné záležitosti.Moje kamarádka před 2,5 lety ve 12 týdnu potratila chlapečka.Letos přišla po velkém úsilí do jiného stavu a dnes jsem se z SMS dozvěděla, že ve 25 týdnu porodila holčičku, která bohužel po 2 dnech zemřela.Jsou to 2 dny. Moc ráda bych ji podpořila a pomohla, ale vůbec nevím, jak na to.Můžete, prosím,některá poradit,jak se v takové situaci chovat a jak alespoň trochu ulehčit v té obrovské bolesti.Díky
 Dana 
  • 

Re: Smutná zpráva 

(25.6.2001 19:06:20)
Já bych si s ní šla asi upřímně pobrečet. Většina známých se k ní teď bude spíš chovat rozpačitě a formálně, protože lidé se obvykle bojí emocí. Ale myslím, že pro ní opravdová účast kamarádky je strašně důležitá, pomůže jí odpoutat se i od žalu její rodiny, který pro ni může být také tíživý. Rodina obvykle vidí vše černě a navenek se snaží přehnaně tvrdit pravý opak, což člověku nepřidá. Kamarádka spíš jí může pomoct projít loučením a získat odvahu k nové důvěře.
 Kamila 
  • 

Re: Re: Smutná zpráva 

(2.7.2001 13:01:34)
Letos v únoru jsem ve 21.týdnu přišla o svou holčičku. A tak Ti snad aspoń malinko poradím. Chovej se normálně ! Chápu, že okolí příliš nevědělo, jak se má ke mě chovat, ale bylo to nepřirozeně ohleduplné. Až když jsem jim sama řekla, že na mě můžou " normálně" mluvit, uvolnili se a sami se ptali, jak se cítím, co prožívám a jak mi můžou pomoct. Když jsem chtěla, tak jsme mluvila, když ne, tak jsme si povídali o běžných věcech. Jsem extrovert, potřebuju se vykecat a taky v klidu před kamrádama brečím. Jedonoho ji ale skutečně ušetř - řečí o tom, co dělá zrovna Tvoje dítě, jak je šikovné atd. Ze začátku mi vadil pohled i na těhotné nebo maminky s kočárkem. Teď, po půl roce, už to tak nebolí a těším se na nové těhotenství. Tvé kamarádce moc držím palce.
 Ria, zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Smutná zpráva 

(10.7.2001 12:09:21)
Už druhý rok pročítám celou"Rodinu" a narazila jsem na Vaši diskusi. Chci se s Vámi podělit o smutné zkušenosti, které mně potkaly. Letos jsem přišla v pořadí již o třetí miminko. První dvě zanikly vždy během druhého měsíce těhotenství, ale to třetí přestalo žít až ve 24. týdnu. Byla to pro mně šílená rána, cítit pohyby dítěte, to jak roste a jak moc ho chcete, a najednou přestanete cítit pohyby a je všemu konec. Celý svět se mi zhroutil, nic mi nedávalo smysl, na nic jiného jsem nemyslela než na naši mrtvou holčičku a to jak jí muselo být těžko, když umírala. Po vyvolání a porodu jsem dva dny necítila skoro nic. Ale pak to všechno přišlo, krömě laktace a jiných fyzických "radostí maminek" hlavně psychycká bolest - šílený smutek, což pochopí pouze žena, která už něco takového zažila. I když mám hodného manžela, měla jsem stejně pocit , že mně plně nechápe. Zkrátka už nechtěl pořád poslouchat dokola všechny ty trable dokola,chtěl co nejdříve zapomenout. Až teď s odstupem asi tří měsící od toho smutného času, můžu říct, že mi nejvíce pomohlo se vypovídat nejlepším kamarádkám a mamince, která tím vším snad trpěla ještě více než já. Protože jsem věřící, hodně mi pomohla četba duchovní literatury a to, že jsem se ve chvílích nejtěžších obracela k bohu s prosbou, aby se postaral o naše dítě, pro které už nemůžu nic udělat. To, že nám 3x odešlo miminko, už nemůžu nijak vrátit ani změnit, ještě pořád s tím jak se blíží datum, kdy by se mělo narodit, na ně pořád myslím, ale už to tolik nebolí. Všem kdo se ocitnou v podobné situaci jako já přeji hodného a chápavého manžela, kamarádky jako mám já, které mně, když se o tom všem potřebujete vykecat, Vás nikdy neodmítnou a hlavně naději, která je i pro mě hlavním hnacím motorem abych se mohla dívat zas do boudoucna s optimismem, že příště se to konečně už povede, že miminko bude zdravé a všichni budeme šťastní. Souhlasím s názorem, že vše špatné je pro něco dobré. I já znám ze svého okolí několik postižených dětí, utrpení jejich rodičů a prarodičů, které nepochopí níkdo, kdo to nezažije. Přeji všem velkou naději a zdravé děti.
 Lilka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Smutná zpráva 

(10.7.2001 22:19:27)
Po přečtení Tvého příspěvku jsem si vzpomněla na sebe. Před 10-ti dny se mi narodila holčička, vymodlená po sedmi dlouhých letech čekání a dvou potratech. Před dvěma roky mi na Bulovce sdělili, že další těhotenství bude risk a šance na donošení zdravého dítěte prakticky není. Byla to pro mne i mého muže obrovská rána, protože si přejeme 4 děti. Nevzdávej prosím Tě šanci mít miminko, přej si ho a určitě se Vám to podaří. Opatruj se a pokud jsi to neudělala, navštiv nějakého psychologa. Já jsem si myslela, že to také zvládnu. Skončila jsem po druhém potratu na měsíc v Bohnicích - tam už člověku nepomůžou vůbec, spíš naopak. Držíme Ti obě palce.

Lilka
 Gábina, dcera 7 let 
  • 

Re: Smutná zpráva 

(26.6.2001 7:28:27)
Možná bych jí zatelefonovala, jetli se nechce projít. Pak bych v podstatě pouze poslouchala. Svoje dítě bych napoprvé asi s sebou nebrala. Snažila bych se být věcná. Možná by ta procházka měla mít i nějaký cíl. Spíše asi zalít zahrádku, než nákupy v obchodním domě.

Záleží na tom, jaký spolu máte vztah, a co je pro vás běžný denní provoz. Např. pokud jste chodily spolu plavat do bazénu každé pondělí, proč nejít i teď ?

Když bylo dceři 1 rok, zemřel mi manžel. V té chvíli jsem nesnesla žádný soucit a "vyplakání se" s někým. Jsem dost introvertní člověk. Navštěvovala jsem nadále dvě nejlepší kamarádky, a ony se mnou o problému mluvily jen tehdy, když jsem já začala.

Co třeba kamarádku požádat o nějakou fyzickou pomoc ? Třeba probrat skříně, zkatalogizovat účtenky a doklady ? Něco, v čem je ona lepší než vy.
 Sharon 
  • 

Nedonošená miminka... 

(26.6.2001 12:54:19)
Heleno, vím, že pro maminku, která se marně snaží mít dítě, je tragédií i smrt tohoto nedonošeného miminka,tím spíš, když už se to stalo podruhé. A jakkoliv je to smutné a hrozné, pořád se to stalo v době, kdy si ještě nestačila vytvořit k dítěti silnou citovou vazbu. Pokud by jí holčičku zachránili a vypiplali, velmi pravděpodobně by si nesla do života nějakou formu postižení. Znám několik lidí v mém okolí, kteří se s podobným problémem potýkají. Chápu, že v tuto chvíli to je pro ni asi slabá útěcha. Ale věř mi, že kdyby to miminko žilo třeba půl roku, rok, nebo kdyby měla už vypiplané batole a jemu se něco stalo, bylo by to mnohem strašnější. Možná zní moje slova necitelně, ale myslím, že i upozornění na tento fakt by ji mohlo pomoci se s problémem vyrovnat. Moje kamarádka má velmi těžce mentálně i fyzicky postiženého syna. Vypiplali jí ho v porodnici, ale pak se postupně prokázala postižení. Dnes mu je 11, má úroveň tříměsíčního dítěte a nikdy se jeho stav nezmění. Sama mi potvrdila, i když ho má ráda a snaží se mu věnovat tu nejlepší péči, že kdyby to tehdy věděla, nechtěla by za jeho život bojovat. Druhé kamarádce se narodila nedonošená dvojčátka. Jedna holčička jí umřela po 3 měsících piplání krátce po propuštění z nemocnice doma v postýlce. Ještě ji tehdy vyslýchali policajti, jestli jí náhodou nepomohla, protože z těch dvou na tom byla tato hůř. Druhá holčička se od malinka potýkala s mnoha formami těžké retardace po fyzické i psychické stránce. Ne sice tak drasticky, jako v tom prvním případě, ale prognózy bez nijaké zvláštní perspektivy. Možná, že kdyby si tvoje kamarádka uvědomila tento fakt, že by se s úmrtím miminka mnohem lépe vyrovnala. Možná, že takové drastické řešení by pro ni bylo lepší, než s ní někde bulet a litovat ji. Asi sama poznáš, jak na to bude a co bude víc potřebovat. Ale jak už tady někdo říkal, určitě se vyhýbej povídání o tvém zdravém prckovi či kontaktu s ním, pokud to sama nebude chtít. A hlavně ji musíš povzbudit. Pokud se jí podařilo 2x otěhotnět, určitě to vyjde znova a lze předpokládat, že lékaři udělají všechno proto, aby třetí těhotenství dotáhli do zdárného konce. Držím jí palce, ať se s tím smutkem vyrovná co nejdříve a ať pohlíží do budoucna právě s touto optimistickou představou.
 Lada 
  • 

Re: Nedonošená miminka... 

(9.7.2001 20:27:04)
Sharon,
kdyz jsi touto zkusenosti neprosla, tak nerad!!!
 Viky 
  • 

Re: Re: Nedonošená miminka... 

(10.7.2001 14:22:59)
Lado, já cítím a věřím, že kdo si touto situací neprošel, nemůže plně pochopit. Nemyslím ale, že jsou zapotřebí ostrá slova.
Znám případ, kdy lékaři zachránili miminko narozené snad v 24. -25. týdnu, porodní váha necelé kilo, nevyvinuté plíce, zrak...Stalo se , že se zkrz sondu dostala dítěti do mozku infekce. Mozek začal odumírat a po nesčetných operacích je dítě ve svých třech letech na úrovni novorozeněte. Jeho matka (první dítě zemřelo vinou lékařů brzy po narození, protože lékaři nedokázali rozpoznat, že se vlastně "topí" v plodové vodě) bojovala statečně, ale není to tak dávno, co se pokusila o sebevraždu.
Vždycky, když si stěžuji, že mi děti rychle rostou, vzpomenu si na případy dětí, které jsou vlastně věčnými miminy...
Jedna moje kamarádka rovněž přišla o dítě - narodilo se koncem šestého měsíce a když mi s odstupem času vyprávěla o přístupu lékařky v té jisté nemocnici, bylo to něco otřesného.
Dneska má pětiletého cipíska, sice vymodleného, ale podařilo se.
Přála bych všem, které jste tady vylíčily své smutné zkušenosti, aby se vám jednou narodily krásné děti a čas smazal všechny rány.
 Lina 
  • 

Re: Smutná zpráva 

(27.6.2001 20:15:32)
Ahoj,

napíšu ti, jak jsem se cítila v podobné situaci já a co mi pomohlo, možná, že tvé kamarádce pomůže totéž. Když mi umřelo naše "vymodlené" miminko (teda - lékaři to nazývali ve 21 týdnu potrat, ale pro mě to bylo miminko), tak jsem v první chvíli necítila ještě nic hrozného, bylo mi to líto, ale žádná extrémní bolest se nekonala. Po ošetření jsem normálně usnula. A pak jsem se probudila a cítila jsem opravdovou bolest (to, že někoho bolí srdce lítostí, není jen řečnický obrat) a smutek a jakousi beznaděj. Chtěla jsem být statečná a tak jsem ani moc nahlas nevzlykala, jenom mi tekly slzy. Můj muž byl smutný, ale protože v době mého těhotenství byl celou dobu v zahraničí, tak to pro něj tak strašné nebylo, neviděl moje bříško, nikdy necítil pohyby toho tělíčka... Všichni kolem mě pronesly pár útěšných frází a tvářili se, že se nic nestalo. Později jsem pochopila, že nechtěly ten smutek prohlubovat a připomínat mi, co se stalo. Pak zavolal kamarád, chtěl se zeptat, jak se mám. Tak jsem mu to řekla, chvíli bylo ticho a pak se ozvalo:"to tě musí moc bolet celá dušička, viď?" V té chvíli jsem dokázala jenom v slzách vypravit prosbu, ať přijde. Když přijel, tak jsem mu všechno vyprávěla, jak začaly bolesti, jak jsem se strašně bála, jak jsem viděla tělíčko... On mi prostě svojí otázkou dal najevo, že NEMUSÍM BÝT STATEČNÁ. A já jsem mohla nahlas brečet, smrkat, vymluvit se ze své bolesti a on se dokázal ptát na ty nešťastné okamžiky. Dneska vím, že mě z toho dostal on a jsem mu za to vděčná. A tak si myslím, že by jsi se měla normálně zeptat, co se stalo a pokud uvidíš, že se kamarádka chce bavit, nebo ti třeba jenom je ochotná odpovídat, tak se ptej, poslouchej, odpovídej,prostě si o tom pokecejte. Pokud nebude chtít o tom mluvit, tak ji nenuť, ale já jsem tenkrát taky nedikázala říct "chci o tom mluvit".

Lina
 Eva M. (2 synové, 1 zemřelé dítě) 
  • 

Taky jsem to zažila.. pomůžou Vám bylinky? 

(12.7.2001 23:37:57)
Ahoj ženské,
mám za sebou taky smutnou zkušenost. První kluk narozen donošený a v pořádku, třetí taky - ale ten prostřední mezitím byl nedonošený - narodil se ve 26.týdnu. Neměl žádnou vrozenou vadu, kdyby byl donošený, byl by v pořádku. Žil rok a půl po nemocnicích, neboť jeho nezralé tělíčko ho zrazovalo a jeho prognóza ohledně přežití i budoucího fyzického i psychického zdraví se měnila každý den - bohužel většinou spíš k horšímu. Bylo to pro mě dost hrozné - chodila jsem za ním do nemocnice obden a sledovala jsem, jak usilovně zápasí o svůj život a jak mu to moc nejde. Zároveň jsem přemýšlela, jak to zvládnu, když mám doma zdravého prvního syna - jen o rok a kousek staršího než tohle miminko. První syn je čilý, zdravý, leč hyperaktivní - a v té době by utahal denně dvě dospělé osoby na hlídání. A do toho jsem se měla přinést domů nedonošené velmi nemocné dítě, které potřebovalo stálou celodenní a celonoční péči a navíc ke konci bylo jasné, že jeho perspektivy na zdárný vývoj jsou téměř nulové. Nebylo mi jasné, jak to zvládnu sama bez babiček, do ústavu jsem ho dát nechtěla ... ale pak se to vyřešilo samo, protože malý zemřel v nemocnici. Hrozně moc jsem brečela a dodnes je mi po něm smutno, když mu nosím kytičky na hrobeček (raději bych mu zašívala kalhoty), ale vím, že takhle je to lepší pro něj (jsem věřící a věřím, že je v nebi) i pro nás. Kdybych měla doma hodně nemocného a nemohoucího človíčka, tak bych asi z nedostatku času zanedbávala toho zdravého prvorozeného a určitě bychom si nepořídili toho třetího syna - zdravého.

Chci tím říct, že je mi MOC líto, že to s tím prostředním nedopadlo jinak - buď to mělo milosrdně skončit hned po porodu/potratu, nebo měl být v pořádku. To 18měsíční trápení, po něž trval jeho život, bylo hrozné - nebudu líčit podrobnosti, jen napíšu, že nemít doma to starší dítě, kvůli němuž jsem musela nějak "fungovat", usmívat se atd, tak jsem skončila v Bohnicích.

Mít doma z vypiplaného nedonošeného miminka těžce postižené dítě, jak o tom tady kolegyně psaly, je ovšem taky hrozné a je to fyzická a psychická zátěž na celý život...

Co potřebuje žena, která přijde o dítě? Zcela souhlasím s tím, co tady psaly kolegyně - především potřebuje cítit, že s ní někdo soucítí, potřebuje s někým mluvit, vypovídat se nebo i mlčet (každá jsme jiná) ... prostě hlavně NEBÝT SAMA a NECÍTIT SE SAMA!!!

Vám všem, které jste přišly o dítě, chci sdělit ještě jednu svou zkušenost: U mně nebylo moc nadějné, že donosím toho třetího človíčka, protože ani první těhotenství nebylo zcela O.K. a to druhé skončilo předčasně císařem a já jsem se z něj nemohla dlouho vzpamatovat. Přesto jsem chtěla další miminko - už proto, že jsem vždycky chtěla dvě děti a po smrti toho druhého jsem cítila poloprázdnou náruč. I v nemocnici mi říkali, že smutek po tomhle zážitku spraví jedině další děťátko - je to pravda. Jenže jsem se bála dalšího brzkého a smutného konce těhotenství.

Naštěstí tady kousek od nás je bezvadná prodejna alternativní medicíny, v níž léta pracuje paní, která má jednak vzdělání a praxi z "klasického" zdravotnictví, jednak rozsáhlé znalosti o bylinkách atd. Zašla jsem tedy k ní a ona mi dala nějaké bylinky podporující ženské věci, těhotenství, apod. Byl to speciální výtažek z bylinek pro podobné účely, měla jsem brát jednu lžičku denně, což jsem skutečně dělala - a moje třetí těhotenství bylo celou dobu od začátku až do konce zcela bez problémů, nebyla jsem ani šitá, ani pesar, celou dobu jsem měla i častý a hezký pohlavní styk - a třetí syn se narodil normální cestou donošený s váhou 3,20 kg. Jsem si zcela jistá, že je to díky těm bylinkám!!! - protože po druhém těhotenství moje bříško nebylo v moc dobrém stavu. Moje gynekoložka mi po tom zdárném třetím porodu prozradila, že u mě téměř s jistotou očekávala nějaké problémy a že jsem jí dost překvapila tím, že jsem měla naprosto vzorové a bezproblémové těhotenství.

Tytéž bylinky pak pomohly i mé kamarádce, která předtím byla čtyřikrát těhotná, přičemž třikrát ta její těhotenství skončila potratem a jedno dítě musela doslova vyležet (sedm měsíců na posteli s nohama nahoře). Tahle kamarádka pak otěhotněla popáté, díky bylinkám těhotenství prožila v naprosté pohodě, nemusela ležet, starala se o starší dítě i o domácnost a narodilo se jí zdravé donošené dítě. I ona je přesvědčená, že jedině díky těm bylinkám to všechno dopadlo takhle dobře.

Třeba bylinky pomohou i Vám? Zkuste si ve svém okolí najít někoho důvěryhodného s patřičnými znalostmi, kdo Vám poradí s vhodnými bylinkami - věřím, že mohou pomoct i mnohým z Vás i té nešťastné kamarádce, kvůli níž tahle diskuze vlastně vznikla. Držím Vám všem palce!!!
 Ria, 26let, zatím bezdětná 
  • 

Re: Taky jsem to zažila.. pomůžou Vám bylinky? 

(18.7.2001 8:04:50)
Evo, zajímalo by mě o jaké bylinky se v tvém případě jednalo. To proto abych věděla na co se mám informovat. Loni jsem brala bylinný přípravek Gynex, není to náhodou ono?
Děkuji Ti za odpověď.

Ria
 Eva M. 
  • 

Bylinky pro zdárný průběh těhotenství 

(30.7.2001 15:51:20)
Já i moje kamarádka jsme užívaly speciální bylinný výtažek od "dědka kořenáře" Břetislava Nového. Byl vyroben ze směsi českých bylinek, které napomáhají zdárnému průběhu těhotenství. Stačilo vzít si jednu lžičku denně, což bylo fajn.

Náročnou alternativou bylo pít denně několik čajů z těch samých bylinek v různých množstvích, což by mělo stejný účinek jako ten výtažek, ale bylo by to asi dost náročné na výdrž, zvlášť když je žena zaměstnaná a nemůže se zabývat jen tím, v kolik hodin si má udělat kolik jakého čaje. V té směsi od dědka kořenáře bylo vše najednou a bez práce i bez starostí :-))

Ptala jsem se u svého prodejce, zda je možné tento skutečně bezvadný přípravek koupit i nyní, ale dozvěděla jsem se, že naše "vědecké" zdravotnictví moc nepřeje těmto alternativním způsobům, takže na tuto vynikající směs nebylo B.Novému prodlouženo nějaké povolení pro další oficiální výrobu, což je obrovská škoda, takže ji nemůže oficiálně dál prodávat - zatímco jiné přípravky z jeho dílny označené kytičkou s vousatým obličejem můžete nakoupit bez problémů. Na lahvičku s tou směsí pro budoucí maminky tedy v prodejnách asi už nenatrefíte, ale zkuste se ozvat přímo výrobci, třeba se domluvíte přímo, jestli by Vám to poslal? Kontakt: Novy s.r.o., Pardubice, tel. 040/6970188 nebo 0602/224404

Místo výše uvedené směsi B.Nového nyní můj prodejce nabízí čínskou bylinnou směs "Růst hory Tchaj" (Dang Gui Shao Yao Wan 056) , dodavatel TCM Bohemia s.r.o. Hluboká nad Vltavou, kontakt hluboka@tcmbohemia.cz , www.tcmbohemia.cz S touto směsí ale nemám já ani nikdo z mého okolí žádné zkušenosti.

Držím Vám všem palce a přeji kupu krásných zdravých dětí! E.
 SimonaSládková, dcery 3 a 13 let 
  • 

Re: Smutná zpráva 

(15.7.2001 18:43:32)
Minulý rok mne potkaly hned dvě ztráty, které nikdy nezapomenu: zemřel mi po 18 měsíční nemoci synovec. Nedožil se svých 20. narozenin. Když byl malé miminko, hodně jsem se o něho starala a bylo to takové moje nulté dítě, jak jsem to v žertu vždy říkala. Náš vztah byl oboustranně velice silný a snad možná proto tato nečekaná zpráva (neboť přes jeho vážnou nemoc jsme byli přesvědčeni, že nejhorší má za sebou a ze všeho se dostane) mi zhoršila moje problémy, které jsem i beztak měla a já potratila. Rozhodně nesouhlasím se Sharon, že si k nenarozenému dítěti člověk nevytvoří vztah, srovnatelný se vztahem k dítěti živému. Já naše miminko obrečela a už asi vždycky bude s námi. Vím, kdy se mělo narodit, vím, kolik by mu dnes bylo měsíců a je pořád s námi. Doufali jsme, že po dvou holčinách to bude kluk a tak i vím, kdy by měl svátek... Jsou to bolestné dny. A pak ještě ty dny úplně obyčejné, které probíhají jakoby nic a pak přijde maličkost, pohled na něco, co mi připomene synovce či nenarozené miminko a já se složím. Hraji si na hrdinku, snažím se před lidmi nebrečet, ale vím, že jen pláč a povídání o těch, které jsme ztratili nám všem pomáhají přežít.
A tak rada - i když opožděná, neboť na tuto diskusi jsem narazila až dnes: pokud kamarádka chce, mluv s ní o tom, co ji bolí. Ať ví, že se o její bolest zajímáš. A taky trochu povzbuzení - snad přijde ten zázrak ještě jednou a narodí se zdravé děťátko. Také já a moje švagrová v to doufáme..................
Simča
 Denisa 
  • 

Re: Smutná zpráva 

(18.7.2001 21:38:16)
Ahoj Helena

Zial aj ja som dostala tohto roku od osudu tazky uder ako tvoja kamaratka. U mna sa stalo ale nieco nepochopitelne, nad cim krutia i lekari hlavou a nemozu mi dat stale odpoved, ze preco. Ja som stratila moje dietatko v 9 mesiaci a sice 3 dni pred planovanym terminom porodu. Vlastne vsetko som spozorovala tak nevinne a sice jedneho dna som prestala citit pohyhy mojej dcerky, tak ako zvycajne (vzdy bola velmi cule miminko a v brusku riadne davalo poznat, ze sa ma k svetu) a tak ked som ju v jeden den necitila ako zvycajne som si myslela, ze sa uz pripravujeme spolocne na porod, no na druhy den rano som uz bola velmi nervozna, a chcela som ju vidiet aspon cez ultrazvuk, ze ci naozaj je vsetko v poriadku. A vtedy prisla ta strasna sprava, tak hrozne bolestna, ked mi doktor sam v soku oznamil, vase dietatko nezije, srdiecko mu uz nebije. O tom ake srdcervuce pocity som musela potom prezivat, nebudem teraz rozpisovat, velmi to bolelo a boli. Moja dcerka bola krasne pomerne velke miminko (3,60 kg 50 cm), no preco sa rozhodlo predsa neprist na tento svet, nik mi nedal odpoved. Pocas celeho tehotenstva som citila vyborne, neboli ziadne komplikacie a predsa sa skoncilo vsetko tak tragicky.

Co sa tyka tvojej otazky, ze ako sa mas spravat. Kazdy sme iny, ale mne velmi pomohlo, ze moja rodina drzala pri mne, hoci mi to hrozne tazko padlo sa s nimi vobec stretnut a porozpravat, no nakoniec to aj velmi pomohlo. Taktiez som uvitala, ze moja dobra kamaratka ma nenechala doslova v stichu a vedela ma prijat aj s touto mojou tazkou zivotnou skusenostou, ktorou teraz prechadzam. Preto ak ti mozem poradit, spravaj sa k svojej kamaratke ako predtym, ona ti sama ukaze, co potrebuje, ci sa s tebou porozpravat, ci byt trochu sama. Tiez nezatajuj pred nou, ze mas radost zo svojho dietatka, pretoze to sama vyciti, ze ti je trapne hovorit pred nou o radostiach co prinasaju deti, lebo jej sa stalo to a to. Sama som to pocitila a o vela viac mi to ublizilo ako ked sa ludia predomnou tesili zo svojich deti, tesila som sa skutocne s nimi, i ked mi vyhrkli casto slzy, ze preco som ja toto nemala dopriate.
Este by som ti toho vedela vela napisat, ale myslim, ze som aspon z casti napisala odpoved na to co ta zaujimalo.
Tebe a tvojmu miminku prajem este vela stastnych prezitych chvil a Tvojej kamaratke vela sily do dalsieho zivota.
S pozdravom, Denisa

 Darja, dcera 9 měsíců 
  • 

Re: Re: Smutná zpráva 

(19.7.2001 21:10:26)
Nedá mi to a musím reagovat na článek Denisy. Po jeho přečtení jsem si uvědomila, že všechno, co jsem ohledně svého porodu a poporodního stavu považovala za problém, či depresivní není vůbec nic. Je to vlastně skoro primitivní. Jestli někdo zažil nějaký problém, byla to ona a mě je skoro stydno, že jsem tady "brečela" nad komplikovaností svého porodu a poporodních depresí. Milá Deniso, strašně moc s tebou cítím. Moc ti přeju, aby ses z celé smutné záležitosti brzy vzpamatovala a povedlo se vše napodruhé bez jediného problému. Myslím, že si ani nedokážu představit, co to pro tebe muselo být. Obdivuji, jak o celé věci dnes dokážeš mluvit. Ještě jednou přeji tobě a tvému partnerovi mnoho štěstí při druhém pokusu.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde

Všechna témata


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.