| Lukášek Daniela | •
 |
(17.3.2003 12:49:30)
Děkuji všem, kdo pochopili co udělat, aby se se mnou dalo komunikovat. Byli jsme na sociálce, tak jsem si pokecala, prošla na čerstvím vzduchu. Pan Dolejš se prohajal a je nám dobře.
Holky, když jsme byli naposled v nemocnici na Kladně, tak za těch 30 dnů jsem zažila 6 odložených dětí. Všechny romský, zdraví, krásný, bylo mi hrozně-já, která jsem šťastná za to když Luky občas vyloudí něco ,co se vzdáleně podobá úsměvu a tady zdravé děti, o které rodiče nejeví zájem. Do jedné holčičky jsem se zamilovala-bylo jí 5let/bylo tam 5 sourozenců/.Přivezli je z nějaké osady, byla bosá, zavšivená/prosinec/, dvouleté dítě umí víc mluvit a poznat. Když jsem jí dala banán, začala ho jíst ze slupkou-nikdy předtím ho neviděla!
Na oddělení mi říkali sestry, že mají zákaz říkat romským rodičům, kdy si mají pro ně přijít -dopředu-protože pak nepřijdou a když jim to dají vědět v ten den,tak je zázrak, pokud přijdou do 2-3 dnů.
Na silvestra a vánoce je tam narváno.
Celkem mě to tenkrát rozhodilo.
Taky pilně vyplňuji žádost,zítra jdu k doktorovi a pak to podám .
Na dítě další inforace o něm-ptají se ještě i mimo dotazník?
Můžu se zeptat na rovinu-stalo se někomu, že dítě odmítl?
A jak se to vůbec řeší? Neprve Vám o něm vypráví a nebo Vám ho rovnou ukážou? Snad mé dotazy nejsou nevhodné, nemyslím to zle ,jen se ptám se na rovinu.
Ahoj kočíny Daniela
|
| Sedmikráska, 4 kluci | 
|
(17.3.2003 13:24:11)
Danielo,
ahoj, musím napsat, že tě moc obdivuju a vůbec nechápu jak to vše můžeš zvládnout, ale z druhé strany když si představím své děti a sebe na tvém místě. Je vůbec možnost nezvládnout to? Moc mě mrzí, že jsi až z Prahy, škoda. Jinak k tvým otázkám. Myslím, že je vše relativní. My jsme šli na socku s tím, že chceme malé, bílé, zdravé. Začlo to formulářemi. Při vypisování a představování si dítěte, šli naše požadavky někam. Už nemělo být až tak malé, potom až tak bílé a co je vlastně zdravé? Při rozhovoru se pracovnice zmínila o hluchém chlapečkovi, který je od narození v děcáku. Při odchodu jsme se s manželem na sebe podívali a už to bylo. Do týdne jsme vyřizovali žádost na tohoto chlapce. Protože neměl šanci na umístění (byl v DD už šest let) tak nám všechno proběhlo hrozně rychle a přednostně a před schválením jsme se dozvěděli, že se objevili žadatelé z jeho regionu a samozřejmě upřednostnili je. Fuj to jsem se rozepsala někam jinam. K tomu odmítnutí. Nabídli nám právě potom chlapečka 5 let, který nekomunikoval a toho jsme museli odmítnout, protože bych musela zůstat doma a to byl můj hlavní požadavek. Chodit do práce (splácíme hypotéku a úvěry). No a potom nám vlastně nabídly dvanáctiletého Jendu. Rozum nám říkal ne, ale my prostně neumíme odmítnout. Podívám se na fotku, přečtu si spis a řeknu si ať je co je.
Jsem ráda, že jsem si přečetla co ráno napsala Dáša, že necítí k přijatým dětem totéž co k vlastním. Mám z toho úplně stejný pocit, nejde o to moje nebo ne, ale o ty scházející roky. U nás je to dvanáct let. Musím říct, že mě to dost trápilo a cítila jsem se provinile. Dáša mě uklidnila. Je to prostě normální, že člověk cítí něco jiného k dítěti, které hladí od malička, než k jinému, kde má ztrátu několika let.
|
| Dáša | •
|
(17.3.2003 14:41:27)
Sedmikrásko, odkud jste? Nechcete někdy přijet na návštěvu?
|
| Sedmikráska, 4 kluci |
|
(17.3.2003 15:02:33)
Chystám se ti napsat mail, ale nějak se k tomu nemůžu rozhodnout - časově. Zajímá mě spousta věcí, protože mám opravdu pocit, že jsme podobný případ i do budoucna. Nebudu se rozepisovat, asi půjdu na ten mail.
Zatím ahoj.
|
| Daniela Lukášek | •
|
(17.3.2003 16:06:55)
Dášo, Sedmikrásko,
a vůbec holky tady, víte co mě může vždycky rozzuřit? všechny ty "hvězdy" nám předhazované spolu s jejich zlatými mřížemi......
Pro mě osobně jste hvězdy vy, jenže to se v naší společnosti holt nenosí, ale co je in a co out to ví každý. Snad se to zlepší až se zde stane modním hitem humanitární pomoc všem potřebným.
ahoj Lukýnek a Daniela
|
| Monika | •
|
(17.3.2003 20:43:45)
Tak si představ, Danielo, že jsem byla v kostele, a když jsme odcházeli, ležel tam výstřižek z novin, kdo se psalo o Tobě a Lukáškovi. V kostele byli celkem asi tři lidi, ale někdo na ten výstřižek napsal, abychom se za Vás modlili. Shodou okolností jsem měla v náruči dítě, o němž jsem tu už kdysi psala, chlapečka s prognózou debil, autista atd., těžce zdravotně a i mentálně zpožděného. Nějak jsem to nezvládla a začala jsem plakat a ti lidé se na mě dívali - ne zle, ale tak, že si asi mysleli "no jo, chudák matka, nezvládá to". A já jsem se rozbrečela proto, že jsem to s tím klukem zvládala už pár týdnů a vůbec nebrečela a pak mi došlo, že se jednou vyplakat musím. A přestože se zpočátku dost vzpíral, nakonec jsme vydrželi až do konce a byl to zážitek. A jelikož věřím na zázraky, které se při mši odehrávají, věřím, že se hodně zlepšil i proto, že jsem mu dala možnost dostat se někam, kam ho v jeho malém ubohém životě ještě nikdo nevzal. (Nechodil ani na procházky.)Takže to jsou moje dvě zkušenosti - moct se vyplakat a někomu či něčemu věřit.
Jinak můžu říct, že do doby, než se mi narodily děti, jsem neměla zájem ani o své, natož o cizí. A poté co jsem si prožila porod a všechno co k tomu patří musím říct, že mám vztah ke všem dětem, a vůbec neřeším, jak vypadají. Sice jsem vždycky chtěla adoptovat dítě, romské, asijské, jakékoliv, ale to byla spíš teorie. Dnes mám pocit, že bych zvládla i děti, které mě dřív děsily. Takže to je zase vzkaz těm, co váhají nad tím, jaké miminko chtít - není to asi vůbec divné, že chcete malé a zdravé. My co máme své děti, se můžeme postarat o ty druhé.
Taky to má tu výhodu, že když jedu s chlapečkem na procházku a lidé mi nahlížejí s podivnými výrazy v obličeji do kočárku, můžu to hodit za hlavu. Nejen že jsou mi ukradení, ale už to ani nehodnotím. Kdyby to bylo mé dítě, tak by mě to asi daleko víc bolelo v srdci.
|
| Daniela Lukášek | •
|
(18.3.2003 10:38:00)
Ahoj Moniko,
ráda bych Ti řekla, že jsem měla pocit, že je to o mě-tvé pocity, pohled na svět.
S tím pláčem a vírou máš pravdu. Přesto vše co se nám stalo věřím v lidi a v dobro a také sobě. Mám pocit, že teprve když jsem si sáhla na dno poznala jsem sama sebe.
S pláčem je to horší, neberu ten počáteční, kdy jsem nemohla ovlivnit, abych pořád nebrečela. Tím, že jsem potřebovala fungovat a být v pohodě, protože Lukášek to pak vycítil a nebylo to pro něj dobré, začla jsem brát antidepresiva.
Mám to v sobě hluboko zasunutý, je to taková bolest, která se vždy objeví, když zase proběhne soud, zbavující viníka viny.
Myslím, že kdyby stál u nás tunel, byla bych tam občas pečená-vařená a vykřičela bych to ze sebe.
Co se týče boha-v nemocnici, když se neví, zda dítě přežije, nabídne Ti farář,že Ti ho pokřtí, bez ohledu , zda jsi věřící. Odmítla jsem to se slovy, že kdyby byl bůh není v Motole 8 pater nemocných dětí. Vím ,že věřící mají svůj názor na tuto situaci a neberu jim to, ale já jsem ateista.
Moniko, držím Ti moc palce a přeji Ti jen radost a pohodu ze svých dětí.
daniela
|
|
|
|
|
| Magdina | 
|
(18.3.2003 10:03:16)
Holky, je moc bezva že se tato diskuze posunula zase o kousek dál a hlavně je skvělý, že jsem začly chodit maminy co už adopťátka mají. Každá informace a postřeh které tady ty už zkušené napíšou je myslím velmi cenná pro nás ostatní, kteří jsme teprve ve fázi čekací.Píšu to proto, že jsem vám za to chtěla poděkovat, protože mě osobně to dává hodně.
|
|
|
|
| Simča a beruška | 
|
(17.3.2003 13:36:29)
Dančo, myslím, že je to asi 3 týdny, co tady nějaká holčina (snad promine, že jsem si to nezapamatovala) odmítla postižené mimčo. Ale že by někdo odmítl dítě zdravé a měl pro to jakékoliv důvody, tak to nevím.
Je fakt, že když nám volali, že pro nás mají děťátko, tak jsme celé hodiny (než jsme jí viděli na fotce a vyslechli si chorobopis) mluvili jen o tom, co se stane, když se nám nebude zamlouvat. Teď, když o tom tak píšu a přemýšlím, tak si uvědomuji, jak je to vlastně krutý. Ale je to rozhodnutí na celý život a každý to musí zvážit podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Už jsem jednou psala, že se tu rozdělujeme na dva tábory. Jedni jsou ty (včetně mě) které si přejeme pomoc sami sobě - toužíme po zdravém krásném miminku. V druhé skupině jsou ty, které touží pomoc v první řadě dětem - jak postiženým, tak dětem jiného etnika, které se do rodiny dostanou jen velmi těžko.
Možná, že jednou, až se nabažíme našich zdravých dětiček a užijeme si veškeré radosti (i starosti), jako ostatní biolog. rodiče, že pak jednou taky podáme ruku nějakému tomu hůře umístitelnému drobečkovi.
Ale zatím chceme jen to, co má většina lidí na tomto světě - zdravou, krásnou rodinu. A myslím si, že na tom není nic špatného, ani sobeckého. Alespoň já se za to nestydím.
|
| Daniela Lukášek | •
|
(17.3.2003 13:56:41)
Ahoj kočíny,
já vím,že to zní hrozně, ale já tím, že v tom žiju a že jsem k Lukáškovi lásku nezměnila ani poté co se změnil, /a věřte, že je to velmi těžké, protože jdeme nahoru jen růstem jinak den jako den a k tomu zhoršování stavu /,mám pocit, že mít postižené dítě je NORMÁLNÍ.
Oni za své těžké osudy nemohou.
Je to pro mě milejší výběr než mít doma rozmazlené, zlé, agresivní dítě. Já vím, že se to může skloubit i v jednu osobu, namítnete...
Prostě radši přijmu malé postižené než malé zdravé a problémové.
Daniela
|
| Dáša | •
|
(17.3.2003 14:40:24)
Danielo,
než jsem jsem se dostala k odpovědi, napsala Sedmikráska všechno za mě. U nás to bylo dost podobný - myslím to rozhodování a tak. Nejdříve malé, bílé, zdravé, pak jsme pochopili, že malé děti patří těm, které neměly to štěstí vychutnat si vlastní mimčo, tak teda větší - kolem 3 let. Pak nám řekli o Helence. Není malá, není zdravá, ale je sama a hrozně moc někoho potřebuje. Byla v primární rodině týraná a měla poúrazovou epilepsii, nekomunikovala, a byla v péči psychiatra pro úzkostně depresivní poruchu. Strašně jsem se bála, když jsme ji přivezli domů. Byla jak hadrový panák, naprosto bez zájmu.
Druhou holčičku jsme si brali s vědomím, že je vývojově velmi výrazně opožděná. Jak jsme se posunuli za ty dva roky! Manžel s ní zůstal na prodloužené mateřské do 7 let. Jenže brzy se ukázalo, že vývojová stagnace není Míšin hlavní problém. Strašně a neustále kašlala - zkrátím to: přestože byla tak důkladně vyšetřená z DD, nikdo jí nenechal udělat potní test, až naše dětská lékařka, a ze zdravého opožděného dítěte jsme rázem měli dítě těžce nemocné, ale po nasazení léčby rychle dohánějící své vrstevníky.
Poučení, které z toho plyne: odříkaného chleba největší krajíc. Jen ten, komu na dítěti záleží, dokáže rozpoznat příznaky nemoci a předat je ošetřujícímu lékaři.Žádné dítě není tak "nedokonalé", abychom ho nemohli milovat. Protože kdyby se mě tehdy zeptali, jestli přijmeme dítě s cystickou fibrózou, řekla bych, že ne! Ale když už byla naše, nic nám nebylo tak těžké, abychom to pro ni neudělali. Asi to znáš sama - i když naše holčička je na tom mnohem lépe než Lukášek.
|
|
|
| Hanka | •
|
(17.3.2003 14:15:13)
někdo tu uvedl, že láska k adoptivnímu dítěti je jiná. Ty máš Zuzanku od tuším jednoho roku. Jak to cítíš ty? Jsou tvoje mateřské city naplněny?
Věřím těm, co mají adoptivní dítě starší, že ta láska není taková. Ale já chci své dítě milovat jako všichni ostatní rodiče
Jinak, všem pěkný den. Dnes je ztěží sleduji diskuzi, jsem hrozně pracovně zasekaná. Ach jo!!
Hanka
|
|
|
| Dáša | •
|
(17.3.2003 14:45:31)
Ještě ses ptala, jak to probíhá: na kraji (v Praze na magistrátě) ti řeknou vše o dítěti a ukážou ti fotku. Pokud máš zájem, dostaneš od nich papír, že můžeš dítě navštívit, popř. další podmínky. S tím lejstrem se pak obrátíš na DD nebo KÚ, kde už o tobě samozřejmě vědí a domluvíš si návštěvu. Platí úzus, že konečné slovo má ředitel ústavu, nikoliv ministerstvo.
|
|
|
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)