| maybe | 
 |
(6.4.2005 16:34:33)
Ahojky, prosim, mate nekdo zkusenosti s "poruchou citove vazby" adoptovaneho ditete na adoptivni rodice? Na USA webu, probiha diskuze na toto tema. Rodiny, ktere uz adoptovane deti maji v peci, v podstate tvrdi, ze dite bez techto problemu neexistuje. Podotykam, ze se jedna o deti adoptovane mezi 6-36 mesicem od narozeni. Jsou uvadeny doslova odstrasujici pripady, ani to tu nebudu citovat. Je pravda, ze v ramci tzv. rodicovske pripravy jsme museli nastudovat spoustu materialu a o teto problematice jsem vedela, jen jsem jaksi "pocitala" s tim, ze diky nasemu pristupu k vychove se tomu z vetsi casti vyhneme. Zdejsi matky opravdu z meho pohledu nevenuji detem primerenou "citovou peci", najimaji chuvy, s detmi travi jen minimum casu. Protoze vim, ze ten pristup ze strany rodicu v Cechach je trochu jiny, zajima me prave, jestli se nekdo z vas s timto problemem setkal ? Diky
|
| omaňa | 
|
(6.4.2005 17:10:43)
Maybe,
a jaký mají vztah tyhle děti právě k těm chůvám? Nebude právě v tomhle ten zakopaný pes?
Náš Marian "byl náš" běhěm jednoho měsíce pobytu doma a bezpečně věděl, kdo je máma a táta a začal v určitém momentu trpět separační úzkostí, přestože mu bylo necelého 2,5 roku. Matyáše máme doma 11. den, a doma za mnou chodí jak pejsek a i na hřišti si mě hlídá, fyzicky je mu 4,5 roku, v reálu je tak na druhém roce.
|
| maybe |
|
(6.4.2005 19:05:00)
Omano, mluvila jsem s jednou chuvou a ta rikala, ze holcicka si ji plete s maminkou. Konkretne tato rodina adoptovala dite uz v porodnici. Matka se chlubila, ze holcicku se s holcickou ukazovali vsude i v restauraci (3 den po narozeni!)po ceste z porodnice domu. Jejich den probiha tak, ze chuva od rana pecuje o dite, matka je sice doma, ale je unavena, takze sedi v obyvaku a sleduje jak si chuva s ditetem hraje. Po obede musi chuva na 3 hodiny s detmi ven (za kazdeho pocasi) protoze matka chce mit klid. I na gymboree class a dalsi aktivity chodi holcicka s chuvou. Matka se venuje detem tim, ze jim nakupuje spoustu darku, no to snad ani nebudu specifikovat. Otec si deti nevsima vubec. Podnika a vecer prijde z prace a chce mit klid. Na dovolenou jezdi s chuvou, aby mohli relaxovat. Tohle je opravdu asi dost prehnany obrazek, typicka rodina to nebude. Nicmene konkretne u adopci z Ciny vim o rodicich, kteri to navic ukazuji jako prednost,jenz stravili s kojencem ci batoletem 4-6 tydnu a pak hura do prace. O dite se stara chuva nebo ho daji na 8,10 i 12 hodin do day care a..."svete div se ! deti jsou taaak stastne!!!"...no comment! Netvrdim, ze jsou vsichni stejni, ale valna vetsina asi ano. Pripadam si svym pristupem (momentalne zatim vyzkousenym jen u biologickych deti) jako rarita a to nedelam nic nemozneho. Mam taky rada cas pro sebe, i castecna kariera se da stihnout, ale ty priority jsou asi vazne nekde jinde, nez u ostatnich. Nemuzu jim vlezt do diskuze, kdyz jsem tak odlisna, protoze bych se asi opravdu setkala s nepochopenim. Mohla bych oslovit nejaky institut, ktery se problemy s detmi zabyva, ale porad si rikam, ze vlastne neni co resit. Ja svuj postup (to je hrozny slovo) ve vychove deti menit nebudu, protoze jsme tak vsichni spokojeni a bez problemu. Jestli to vyzaduje vic energie z me strany, to je jina otazka, nicmene s tim by asi mel kazdy pocitat. Nevim ted, jestli jsem se vyjadrila spravne...shrnuto: zkusenosti adoptivnich rodicu tady me temer vydesily a tak si srovnavam svoje pocity tady. Pokud pises, ze vy take problemy nemate (krome tech beznych), tak to jen potvrzuje moji teorii. Amici jsou proste jini...
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(6.4.2005 19:26:07)
Maybe, tak jestli si chceš jen udělat obrázek jak to vidí ostatní, tak mě systém s chůvami na každý den dost děsí. Nedivim se, že děti v tom mají zmatek.
Kamarádka teď kdesi v Californii dělá aupair 8,5 hodiny denně dvouletému chlapečkovi a psala mi, že s ním nesmí dělat žádnou práci, že mají za úkol si jen hrát, což ho nebaví. Když si vezmu, že děti ze všeho nejradši napodobují rodiče a tohle dítě nemá šanci vidět třeba mámu (nebo kohokoli jiného) jak vaří, nebo pracuje na zahrádce a pomáhat s tím, vůbec se nedivim :-(
Czeperce už jsem sice gratulovala, ale podruhé to určitě neuškodí, no ne? :-) Už se těšim, až se potvrdí, že to budou ta dvojčata!
|
| maybe |
|
(6.4.2005 20:16:20)
Jeno, ono to nebude jen temi chuvami. Celkove zivot tady je dost uspechany a matky proste neresi treba plinky nebo dudliky. Proste deti nechavaji tak... Nejsme zastancem nejakeho natlaku za kazdou cenu, ale i to svedci o tom, jak a kolik casu rodice s detmi travi. A kdyz je dite hodne aktivni, hned se mu udeli prislusna diagnoza. Tak je to prece jednodussi. Nikdo nepremysli nad tim, ze dite na sebe chce treba jen upozornit,protoze citi nedostatek zajmu apod. No, svata nejsem, delam taky spoustu chyb, ale moje dite kouka dost nechapave na rozjivene (nevim,jak jinak to chovani popsat) deti na verejnosti. Tak mu rikam, ze je asi neco boli:-)
|
| omaňa |
|
(6.4.2005 21:59:52)
Maybe,
Marian měl koncem června dva roky a 1. října jsme si ho odváželi, takže 2 a 1/4 roku. Ta separační úzkost pak naběhla asi za 3-4 měsíce a pak to během měsíce zase pominulo. Teď bude mít čtyři.
Posledních 12 lét jsme trávili v Itálii a když jsem zkraje potkávala 3-4 leté děcka s plenkama a dudlíkama v papuli, tak jsem myslela, že mě budou omývat. My ovšem dusili ročního Péťu na nočníku a zase se káceli Italové.
A dneska už nedusím ..... Maťa má 4,5 a valí do plenek furt, sice díky ústavní výchově, ale už se nenervuju =))
|
| maybe |
|
(6.4.2005 22:30:01)
No, Omano, ja ty plinky uvadela jako priklad :-) Urcite se kvuli nim taky nenervuju, proste kdyz to jde, tak to jde...zkousim to, ale ne natlakem. V sobotu jdu na setkani rodicu, kteri s nami mozna budou cestovat do Ciny, nekteri uz podruhe, tak tam zas budu prudit dotazama:-) Schvalne pak napisu, co jsem se dozvedela. Pssst, nikdo to nevi, jdu tam jako pozorovatel:-)
|
| omaňa |
|
(6.4.2005 22:44:20)
když ty plínky jsou bohužel v česku stále brány jako určité měřítko, resp. v generaci nynějších babiček, protože se jim nedostalo komfortu papírovek, že jo =))
|
|
|
|
|
|
| Vašek II. | 
|
(7.4.2005 8:21:01)
Maybe,
jaká je motivace pro adopci u té rodiny o které píšeš? Dětí mají víc a když se o ně nechtějí starat tak proč si berou další? Tomu nerozumím. Je to snad otázka nějaké prestiže?
|
|
|
| maybe |
|
(6.4.2005 19:06:07)
Omano, jeste jsem se zapomnela zeptat, kolik bylo Mariankovi, kdyz jste si ho privezli?
Nase holcicka by mela byt mezi 12-24 mesici...
|
|
|
| Kopretinka | 
|
(7.4.2005 12:51:30)
Maybe, co přesně znamená porucha citové vazby? Nebo ještě lépe, jak se to projevuje? Obecně lze konstatovat, že děti v NRP mají jisté předpoklady k poruchám sociálního života vůbec. Je to z důvodu odmítnutí matkou ve velice raném období života, resp. už v prenatální době. Pokud se k tomu přidá fakt, že, jak uvádíš, americké matky o citovou stránku moc nepečují, je pro tyto děti obtížné normální (v uvoz.) vztahy navazovat.
|
| maybe |
|
(7.4.2005 16:36:54)
Vasku, skoro to na tu otazku prestize vypada(: Ja bohuzel s takovymi lidmi nekomunikuju, takze se muzu z jejich reakci a info co mam jen dohadovat. Ta rodina co jsem popsala je podle meho "trochu" extremni, ale neni jedina. Kdyz vas tady kolikrat ctu, mam pocit, ze jste temer skoleni psychologove. Vsechny seminare, ktere absolvujete apod. Nam se preda literatura, v ramci home study se to pak se social.pracovnici projede, aby vedela, ze vime...Takto jsou z obliga, oni udelali co mohli. Dale zalezi na rodicich, jak dalece o tu danou problematiku budou zajimat. Mnozi z tech rodicu nemaji zadne zkusenosti s biolog.detmi, takze tzv. "terrible two" (vztekani u dvouletych deti) apod. jak to tu s oblibou nazyvaji je pak soucasti attachment disorder.
Zkratka si myslim, ze casto bezne vykyvy v chovani, at biolog. ci adoptivnich deti, jsou casto nepravem prisuzovany problemum s adoptivnimi detmi.
Rekla bych, ze v diskuzich tady se rodice deli na dve skupiny: jednu, ktera otevrene (i kdyz casto emotivne) hovori o zkusenostech s detmi a druhou, ktera je veeelmi optimisticka, Buh jim pridelil dite a vsechno je OK a oni miluji dite takove jake je.
Obe skupiny mi casto pripadaji "mimo". Byznys psychologu (obecne znama vec) tu na zaklade neznalosti (a zamestnanosti, a lenosti..pardon) vesele vzkveta...
Jeste Katasku, Kopretinko...jedna americka matka se mi sverila, ze se uz nemuze dockat, az se bude prochazet s jeji cinskou holcickou po nakupnim molu (ocividne bude znat, ze to neni jeji biologicke dite) a lide ji budou oslovovat a rikat, jak je skvela a zachranila dite. Tohle snad mluvi samo za sebe, ze...
|
|
|
| Mecháček | •
|
(7.4.2005 16:28:09)
Ahoj Maybe,
o poruchách citové vazby mezi adoptivním dítětem a novými rodiči toho moc nevím, naše zkušenost je o naprostém selhání citové vazby mezi vlastním dítětem a maminkou. Stalo se to před léty, když byli naši kluci ještě předškoláci a žena měla doma Dětský koutek na hlídání dětí non-stop. Mívali jsme tam průběžně přes týden 3 - 5 dětí předškolního věku, v létě ale pak i 10 třeba na měsíc v kuse. Řada těch dětí se k nám vracela v menších či větších intervalech, ale pak tam byl jeden 2 letý kluk, jmenoval se George, měl vlasy jak havran, svázané do copu, obrovské černé oči a tatínka nejspíš jugoše. Maminka byla nóbl dáma, cca 23 let, noční barmanka a žila s klukem sama. Aby mohla dělat své časově náročné povolání, vyrůstal kluk až do těch 2 let u skoro 90ti leté praprababičky - takže byl pořád jak mimino, když k nám přišel, nic neuměl a vůbec nemluvil. Strávil u nás prakticky 4 roky v kuse, maminka si pro něho jezdila tak jednou za 14 dní a vzala si ho na den, vyjímečně na dva. Pěkně ho oblékla, učesala dle módy a zase nám ho vrátila. Ten kluk vůbec nevěděl, kdo je kdo, my jsme byli jeho rodina, kluky měl za bráchy a Daně říkal mami. Jednoho dne si pro něj maminka přijela a už se nevrátili. Jak spolu žili nevím, už jsme je nikdy neviděli, ale muselo to být pro oba ze začátku velmi těžké. Spousta dnešních rodičů - to se zdaleka netýká jen žen - se více či méně chová stejně, mají sice svoje děti doma, ale mají k nim hospodyni, chůvu, slečnu na úkoly atd. Spoustu takových rodin znám u nás, je to lokalita kam se stěhují mladé a movité rodiny (kde jsme se tam vzali my ???) a podobně postavený chod rodiny je běžný standard. Děti přijdou na řadu, když vybyde čas. Někdy je to společných pár dní u příležitosti potápění na Maledivách, jindy krásné rodinné chvilky při lyžování na ledovci kdesi ve Francii. To takové 2 leté holčičky ocení zdaleka nejvíc. Ale to jsem asi zase někde úplně jinde, omlouvám se za tu odbočku.
Mecháček
|
| maybe |
|
(7.4.2005 16:52:04)
Mechacku, diky za reakci..
Naprosto s tebou souhlasim, tady je to jeste o moc horsi diky zivotnimu stylu a standartu, ktery si rodice chteji udrzet. Ja casto vidim rodice "tahat" deti hodiny po nakupech, deti krici, unavene, ospale - s novou hrackou v ruce, ktera je ale vubec v tu chvili nezajima. Deti se vali na zemi, placi, vztekaji se a me se nekdy bezmoci chce kricet taky. Tak pokud je TOHLE attachment disorded, tak jsem v klidu:-) Ale vazne, sam pises, ze poruchy cit.vazby mohou nastat i u biologickych deti, stejne tak ja si myslim, ze opravdu zalezi velmi na postoji cele rodiny a citech, ktere tam uz existuji jeste pred prichodem ditete. Katasek tu ale popisuje vlastni zkusenost se synkem, takze to spis potvrzuje teorii, ze nektere deti jsou proste citlivejsi. Pokud se tyce toho prenatalniho vyvoje, ja jsem sveho biol.syna moc chtela, ale mela jsem extremne stresove tehotenstvi...stehovani do nove zeme,problemy v manzelstvi a skutecne miminko bylo po narozeni dost neklidne. Trvalo cca 6 mesicu, nez jsme spolecne vytvorili opravdu silne citove pouto, coz se mi dneska zda az neuveritelne. Mozna jsem nenapravitelny optimista, ale verim, ze obrovske procento deti s ruznym stupnem "citovych mezer" muze presto vyrustat v rodinach s milujicim zazemim a postupne se do nej zaclenovat. Je to obrovska prace pro vsechny a vracim se zpatky k tomu, ze ne vsichni, at uz biologicti ci adoptivni rodice jsou schopni tuhle cestu absolvovat.
|
| maybe |
|
(11.4.2005 6:08:56)
Ahojky, jeste jednou se vracim k problemu, ktery jsem nakousla minuly tyden...
Vcera jsem se setkala s adoptivnimi rodici a jejich detmi a musim rici, ze jsem byla mile prekvapena. NIcmene, strasidlo email obchazi dal a tak jsem opet obdrzela odkaz na web, ktery popisuje urcite situace do kterych se mohu jako matka dostat.
Myslim, ze tzv. metoda pevneho objeti apod. se popisuje jako jeden z moznych kroku k odstraneni problemu, takze zadne novinky... Pokud mate nekdo chut precist si par veci v anglictine, zde je odkaz:http://www.attach-china.org/
|
|
|
|
|
V její náručí
Valašský mikulášský jarmekZlín 
Radniční vánoční trhyČeské Budějovice 
Adventní víkendČeský Krumlov 
Valašská výstava betlémůZlín 
Vánoční koncert Chorea BohemicaPraha 3 
Valašský mikulášský jarmek
Radniční vánoční trhy
Adventní víkend
Valašská výstava betlémů
Vánoční koncert Chorea Bohemica
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)