| mutina | 
 |
(17.11.2017 19:16:53)
To chceš tvrdit, že se třicet let trápila o osud dítěte a teď to teprve chce řešit? To je od ní hnusné a sobecké. Pokud její potomek ví, že je adoptovaný a chce se s ní setkat, učiní tak on sám. Ona nemá nárok vůbec na nic.
|
| Kudla2 | 
|
(17.11.2017 19:28:49)
Mutino,
souhlasím, že by měla v každém případě upřednostnit zájem toho dítěte před zájmem svým.
Ale přemýšlím, že pokud její přístup k tomu dítěti není takový, že by ho hodila za hlavu (což evidentně není), tak jak to udělat, aby na jednu stranu něco nepodělala tím, že se mu nevhodně "vnutí", ale na druhý nepropásla šanci mu nějak sdělit, že jí nebylo/není lhostejný - vůbec nevím, co s člověkem udělá vědomí, že se ho vlastní rodič vzdal, třeba by pro něj bylo důležitý vědět, že to udělal v nějaký těžký situaci a ne z lhostejnosti.
Ale nevím, tohle musí být strašně těžký, proto bych se přimlouvala za toho psychologa.
|
| libik | 
|
(17.11.2017 20:55:55)
Pořád se bavíme o zcela dospělém, svéprávném člověku, o němž hodláte rozhodovat "pro jeho dobro". Já to vůbec nejsem schopna pojmout, podle mě je to proti zákonu i proti Chartě lidských práv.
|
| ...j.a.s... |
|
(17.11.2017 21:09:25)
Libíku, pro čí dobro? Té ženy, co dítě dala k adopci?
I když ta žena byla nezletilá, skoro donucená k adopci, tak podle mě by jakákoliv iniciativa měla vzejít od toho potomka ne od ní. Jediné, co může dělat, se svou situací smířit a čekat. Pokud její biologický potomek ví, že je adoptovaný, tak jí najde a možná snáze než ona jeho.
Pokud to, že je adoptovaný neví, pak si nezaslouží, aby mu tohle kdokoliv zvenčí narušil.
Ale chápu tu paní, že to pro ni musí být těžké, pokud tehdy byla skoro ještě dítě a později už vlastní děti neměla. I tak by si to ona měla vyřešit u sebe a sama se sebou. Kdo ví, zda by jí přineslo klid, kdyby se dozvěděla o potomkovi něco nepěkného nebo kdyby se natvrdo dozvěděla to, že o ni nestojí apod. Vlastně bych ji moc neradila potom pátrat, když s tím není smířená. Už jen to, že by od někoho dostala info, jak se dotyčný potomek má, tak by jí to mohlo pokoušet, aby se dozvěděla něco dalšího, jak vypadá atd., až by mu do toho života vstoupila.
|
| libik |
|
(17.11.2017 21:20:01)
Pro mě jsou lidí ve věku 30 a 47 stejně hodni respektu a svobodného rozhodování.
|
| Kudla2 |
|
(17.11.2017 21:42:19)
a kde vidíš jakou nesvobodu? tý matky, že jí tu radíme, že musí opatrně? ale vždyť jsme o to byli požádáni (abychom řekli, co si myslíme, že má udělat).
Za to dítě? Tak tomu přece my do toho nemůžem mluvit vůbec, protože to o ničem neví.
|
| libik |
|
(17.11.2017 23:16:03)
Commer se ptala, jak to udělat a dostala většinovou radu, že poradit se s adoptivními rodiči o tom, jestli vůbec. A mně připadá obecně problematické, aby jakýkoliv rodič selektoval jakékoliv info, které má doputovat jeho dospělému dítěti, nic víc nic míň.
Že to paní asi neudělá telefonní smskou a bude, jak říkáte, opatrná, předpokládám. Ono kdyby to udělala jinak, taky jí nemusí nikdo věřit.
|
| Kudla2 |
|
(17.11.2017 23:54:26)
Zase ale ti adoptivní rodiče budou mít nejvíc relevantní informace o tom:
- jestli to to dítě vůbec ví
- jestli někdy v minulosti projevilo zájem "kdo byla asi moje máma a proč si mě nenechala"
- asi nejvíc věděj, jaký to "dítě" je a jak by takovou informaci přijalo
- můžou poradit nejvhodnější formu
a nebo taky ne.
Náš významný kytarista Štěpán Rak je synem ruské vojačky, která v roce 1945 přijela osvobozovat Československo. Porodila v Praze, ale o dítě se vzhledem ke svý situaci nemohla starat, a tak ho adoptovali bezdětní manželé. Po válce, když se její poměry zkonsolidovaly, tak se pro něho vrátila, ale oni jí ho už nedali, prý snad spala před jejich dveřmi, ale jeho adoptivní maminka nechtěla o tom ani slyšet.
A nedostala ho, pak měla v SSSR ještě nějaké děti, do smrti na něho myslela, pak mu to snad některý z jeho sourozenců zprostředkoval, ale s ní se snad už nikdy neviděl. (kdysi jsem o tom někde četla, tak snad si to aspoň v obrysech pamatuju).
To je strašně silnej příběh, přiznám se, že si to vůbec neumím představit a chápu i tu adoptivní maminku, že ho nechtěla dát, i tu vlastní, že ho chtěla aspoň vidět (navíc asi byla v době, kdy se ho "vzdávala" v takový situaci, že to ani moc jinak nešlo).
Takže si vůbec netroufám říct, co by bylo správný.
|
| ...j.a.s... |
|
(18.11.2017 0:10:09)
Docela by mě zajímal pohled z druhé strany, jaké zkušenosti mají adoptivní rodiče s kontaktem s biologickými rodiči nebo jejich potomci.
Je to strašně těžká věc a nějak si neumím představit, že tahle věc vždy končí přeslazeným happyendem, kdy potomek myslí dnem i nocí na bio matku, a tak je přešťastný, že ho bio matka po letech hledá a najde.
Pokud bych vyrostla v rodině od mala a nevěděla bych, že jsem adoptovaná nebo kdyby se to příliš nerozmazávalo a já tak nějak vyrostla s pocitem, že jsem "vlastní", tak nevím, zda by se mnou nějak extra zacloumalo, že mě vyhledá cizí člověk - bio matka.
Zajímalo by mne, co takový člověk cítí? Lásku? Lze milovat někoho od prvního pohledu (cizí bio matku třeba), když toho člověka ten potomek vůbec nezná a kromě genů s ním nemá téměř nic společného?
Může být bio matka adoptovanému potomku tak nějak jedno? Když je dotyčný třeba velmi spokojený v adoptované rodině?
|
| Lexi. |
|
(18.11.2017 0:24:15)
"Docela by mě zajímal pohled z druhé strany, jaké zkušenosti mají adoptivní rodiče s kontaktem s biologickými rodiči nebo jejich potomci."
- já myslím, že v čechách takových zkušeností moc nebude, protože správně by o sobě bio a adoptivní rodiče neměli mít v podstatě žádné informace, a už vůbec ne jméno a adresu
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(18.11.2017 22:02:26)
Je to nesymetrické, já znám jméno a adresu biologické matky mého syna, tedy v době adopce. Ona o nás nic neví. To je v zájmu ochrany dětí, hlavně když jsou ještě dětmi.
|
| Kudla2 |
|
(18.11.2017 22:15:02)
Dášo,
takže vlastně kdyby ta adoptivní matka byla jako ta kamarádka od Commer (a probudil by se v ní zájem o syna), tak prakticky nemá šanci najít ani kontaktovat ani jeho, ani Tebe, je to tak?
Kdežto kdyby on chtěl kontaktovat ji, tak by aspoň nějaké základní informace měl, chápu to správně?
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(18.11.2017 22:22:06)
Ano, Kudlo, legálně je to tak, samozřejmě se nedá vyloučit selhání nějakého úředníka,
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(18.11.2017 0:33:07)
j. a.s.,
přesně tak, a tady si myslím, že by se mohl hodit ten psycholog (aby té matce pomohl zorientovat se ve vlastních pocitech a - jelikož asi bude mít nějaké informace o tom, jak tyhle věci fungujou - ji navést tak, aby třeba toho potomka pokud možno nepoškodila.
Já v tomhle nejsem reprezentativní vzorek, protože jsem své rodiče znala a přišla jsem o ně "až" v pubertě, takže jsem v tomto směru neměla žádné nejasnosti, a taky nejsem adoptovaná, ale od té puberty se o mě starali moji pěstouni  , takže jsem od začátku "věděla, na čem jsem", ale přesto jsem měla velmi intenzivní pocit, že se pro klid svý duše potřebuju "odstřihnout" od toho, co bylo, a soustředit se na to, co bude, a to včetně lidí, de fakto se vlastně nestýkám s nikým, kdo mě znal za života mých rodičů, byl to hodně ostrej střih, jako bys naroubovala na strom novou větev. Vlastně jako by jeden život úplně skončil a navázal na něj novej.
Těžko se to popisuje, ale myslím, že z toho vyplývá, že to má aspekty, který si někdo, kdo to nezažil, vůbec nedovede představit, jako já si neumím představit, jaký je to u někoho, kdo je adoptovanej, má to tak odmalička a má to tak ne proto, že by rodiče umřeli (což je sice blbý, ale svým způsobem úlevný v tom, že to nezpochybňuje to, že tě měli rádi), ale protože se Tě z nějakýho důvodu "vzdali".
A teď, co takovej člověk potřebuje a co mu pomůže víc - vůbec se s tou minulostí nekontaktovat a soustředit se na tu novou, naroubovanou větev? Nebo naopak vědomí, že když se ho ta máma vzdala, tak to nebylo proto, že by on byl tak špatnej, ale protože byla sama v hnusný situaci, kdy neměla moc možností na výběr a všechny byly blbý, a že to vyhodnotila tak, že aspoň jemu dá šanci na lepší život?
Fakt nevím, a proto si myslím, že je na místě supercitlivej přístup (proto ten psycholog), a že v případě pochybností by ta matka měla radši poškodit sebe (tím, že se vzdá uspokojení ze setkání s tím dítětem) než to dítě (pokud by mu to mělo otevřít nějaký starý rány).
|
| ...j.a.s... |
|
(18.11.2017 0:41:35)
"de fakto se vlastně nestýkám s nikým, kdo mě znal za života mých rodičů"
Kudlo, to je hodně zajímavé to odstřihnutí. Můžeš o tom ještě napsat?
Měla jsi to z důvodu, aby ti rodiče nějak nepřipomínali? A jak to vzali ti, které jsi takhle odstřihla a třeba pro ně bylo důležité se stýkat s tebou, aby zkrze tebe nezapomněli na tvé rodiče nebo aby si je zkrze tebe připomínali.
Odstřihla jsi tak i sourozence svých rodičů, sestřenice, bratrance nebo prarodiče?
Mně to přijde dost podobné k běžícímu tématu... A velmi zajímavý pohled z druhé strany.
|
| Kudla2 |
|
(18.11.2017 1:27:23)
j.a.s.,
tak těch lidí, které jsem takto odstřihla, nebylo moc, protože prarodiče už nežili, jeden z mých rodičů neměl sourozence žádné, druhý měl jednoho, ale ten se zachoval způsobem, že bych se s ním nechtěla stýkat, ani kdyby bylo všechno OK.
Vlastně tam nebyl skoro nikdo, kdo by mi byl tak blízký, že bych se s ním chtěla stýkat i nadále (pokud by byl, tak bych se tomu nebránila), a nepamatuji si, že by o to někdo jevil nějaký zájem (až na jednu kamarádku mé mámy, s tou jsme si bčas psaly a tam jsem se tomu nebránila). Rodiče (hlavně táta) žili dost uzavřeně, což bylo pochopitelné, protože byl jednak těžký introvert, jednak už mu po mámině smrti nezbývalo moc volného času). Vím, že měl aspoň jednoho bližšího kamaráda, kterého požádal, kdyby se s ním něco stalo, tak aby se o mě postaral, ale toho jsem prakticky neznala, protože jsme se nestýkali, a nevím, nakolik by to byl on vnímal jako zátěž (z toho, že jsme se předtím neznali a následně mě nekontaktoval, tak si myslím, že se mu možná i ulevilo, že to nemusel udělat a vůbec se mu nedivím.
A pokud jde o pocity těch lidí, aniž bych chtěla být neskromná, tak si myslím, že v dané chvíli byly jednoznačná priorita MOJE pocity, protože já jsem přišla o nejvíc.
(ale jak říkám, nebyl tam nikdo, s kým bych se pravidelně stýkala nebo k němu měla vztah, takže tam by mě nemělo co mrzet).
|
|
|
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(18.11.2017 21:52:38)
Synovi biologická matka podle všeho tak nějak jedno opravdu je. Jako adoptivní rodič jsem měla o biologické matce informace včetně adresy, ono o nás nevěděla nic.
|
| Lexi. |
|
(19.11.2017 0:01:08)
"Jako adoptivní rodič jsem měla o biologické matce informace včetně adresy, ono o nás nevěděla nic."
- to je zajímavé, popravdě mě to i trochu šokuje. To je standardní postup, sdělovat adoptivním rodičům jméno a adresu biomatky jejich dítěte? Z jakého důvodu se jim sděluje? Ta matka ví, že vy její iniciály znáte? Údaje o otci máte také?
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(19.11.2017 13:11:51)
Je běžné, že adoptivní rodiče by se měli dozvědět o původu dítěte opravdu všechny informace, které mají úřady. I rodinnou anamnézu a jméno matky. V našem případě byl otec neuveden, ale úřady ho znali a něco jsme se dozvěděli i o něm, tedy ne jméno. Biologické matce našeho syna bylo necelých 15 let, když otěhotněla, takže otec nebyl uveden v RL. Vlastně ani nevím, jestli je biologická matka při podpisu souhlasu s adopcí explicitně seznámena i s tím, že její identita bude adoptivním rodičům známa.
|
| Lexi. |
|
(19.11.2017 15:21:25)
" adoptivní rodiče by se měli dozvědět o původu dítěte opravdu všechny informace, které mají úřady. I rodinnou anamnézu a jméno matky."
- tak že víte rodinnou anamnézu, to považuji za potřebné, to je v pořádku. Ale jméno a adresu biomatky, tak to by mi na jejím místě hrubě vadilo, to přece adoptivní rodiče znát nepotřebují. Myslím, že jméno biomatky by mělo právo zjistit pouze dítě a to až v dospělosti a pouze tehdy, když by s tím biorodič souhlasil.
To by v rámci vyváženosti měla biomatka mít právo znát jména a adresu adoptivních rodičů.
"byl otec neuveden, ale úřady ho znali a něco jsme se dozvěděli i o něm, tedy ne jméno. "
- jméno a adresu matky vám řekli, jméno otce ne proč?
"Biologické matce našeho syna bylo necelých 15 let, když otěhotněla, takže otec nebyl uveden v RL."
- to je nějaká blbost, pokud otěhotněla před 15.narozeninami, je to důvod k trestnímu stíhání otce (pokud mu bylo více než 15), ne k neuvedení jeho jména do RL
"Vlastně ani nevím, jestli je biologická matka při podpisu souhlasu s adopcí explicitně seznámena i s tím, že její identita bude adoptivním rodičům známa."
- jestli není, tak je to pěkná šupárna
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(19.11.2017 17:18:03)
Taky nemyslím, že je nutné znát jméno a adresu biomatky, ale v těch papírech, co jsme dostali to bylo. Ale to, že biomatka neví, kdo dítě adoptoval je zásadní pro ochranu dítěte, nezapomeň že dítě k adopci dávají různí lidé.
co se otce týče, je to asi tak, že není uveden v RL, právě aby nebyl trestně stíhán, taky mě zaujalo, že sociální pracovnice evidentně věděli, o koho jde.
No, šupárna, nevím, jak to je, předpokládám, že to biologickým matkám nezatajují, jen si nejsem jistá, že jim to všechno docvakne.
Tohle jsou úřední postupy, které jsou samozřejmě mimo adoptivní rodiče, my jsme si zase užili různé prověřování, testy a přípravku. Konec konců rodiče dávají dítě k adopci nebo ho adoptují dobrovolně a musejí akceptovat pravidla. Dítě nemá možnost volby.
|
|
|
|
|
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(18.11.2017 22:39:00)
Devatenáctiletý syn to neřeší. Ví, že bychom mu v pátrání nebránili, o kontakt s biologickou matkou nestojí. Co by s ním udělalo, kdyby ho biologická matka vyhledala si mohu jen domýšlet (teoreticky by to nemělo jít, ale kdo ví).
|
|
|
|
| Lexi. |
|
(18.11.2017 0:21:31)
"Commer se ptala, jak to udělat a dostala většinovou radu, že poradit se s adoptivními rodiči o tom, jestli vůbec. "
- většinovou radu? To tady radili asi 2 lidé, což rozhodně v této diskuzi není většina
"A mně připadá obecně problematické, aby jakýkoliv rodič selektoval jakékoliv info, které má doputovat jeho dospělému dítěti, nic víc nic míň."
- libiku, toto je tak delikátní situace, že na ní asi obecné pravdy trochu obtížně uplatňují. Ano, obecně vzato máš pravdu. Ale dovedu si představit víc situací, kdy rodič před dospělým dítětem selektuje nějaké informace (např. válečný zločinec nechce, aby jeho dítě vědělo, že on je válečný zločinec apod.)
Já osobně opravdu nevím, jak by bylo nejvhodnější tuto situaci řešit. Paní naprosto chápu, že touží své dítě poznat, na druhou stranu, mohla (nebo také nemusela) by tím rozmetat hned několik životů...
Ale hlavně si myslím, že tady ten problém řešíme skutečně pouze teoreticky, protože paní by se legálně neměla dopátrat identity dítěte nebo jeho adoptivních rodičů, tudíž je zbytečné řešit, jestli a jak by ho měla kontaktovat.
|
|
|
|
|
|
| Lexi. |
|
(17.11.2017 21:19:37)
Libiku, z toho si nic nedělej, ty nejsi schopna pojmout víc věcí.
My o tom zcela dospělém, svéprávném člověku nehodláme rozhodovat (koneckonců, ani nemůžeme, i kdyby jsme chtěli), jen sdělujeme svůj názor, co je dle nás v dané situaci lepší.
Z pozice adoptivního rodiče by jsme navíc nerozhodovali jen o tom dospělém člověku, ale i o sobě...
Jestli je to proti zákonu - no, to nevím. Dříve (právě před těmi 30-ti lety) se doporučovalo to dětem neříkat, že jsou adoptované. Nový občanský zákoník nařizuje, že děti se musí od rodičů dozvědět, že jsou adoptované a to před nástupem do školy. Není u toho tedy stanovená žádná sankce při neuposlechnutí, stejně tak se myslím nekontroluje, jestli to rodiče dětem řekli.
Chartu lidských práv jsem zběžně prohlédla, nic o tom, že dítě musí být informované o svém původu, jsem tam nenašla
|
| JiBi* | 
|
(19.11.2017 20:03:35)
Adoptovala jsem syna před 26ti léty a už tehdy jsme byli vedeni k tomu, abychom to dítěti řekli. Tak nevím, jestli jen já jsem byla obklopena tak osvícenými lidmi...?
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(17.11.2017 21:39:08)
a kterýho člověka máš na mysli a jak přesně za něj rozhodujem? za to dítě nebo za tu matku?
|
|
|
já se ani nebojím, dokonce kdyby syn projevil zájem, řeknu mu vše, co o biologické matce vím a pomůžu mu hledat. Když jsme to jednou náhodou naťukli, působilo to na mě tak, že to chce spíš vytěsnit (to ale taky není úplně ideální), zkrátka nemá zájem. 
) představit si to neumíme.
, vím že jsi myslela moji dceru. A právě proto, že ona rozvíjí svůj původní příběh (tátův dům, tátovo kružítko) , mrazí mě, že vaši oba..A nějak jsem myslela, že se to stalo při autonehodě naráz, teď vidím, že ne. Můžeš napsat (obecně), jak to bylo? Neber to jako bulvární otázku, rozuměj, já jsem vnitřně nastavena, že se dožiju dceřiných padesátin, tak chci od sebe odehnat ty stíny.
.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)