| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Životní cíle a kroky k jejich realizaci

 Celkem 14 názorů.
 Petra, 5. měsíc těhulka 
  • 

Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(13.3.2001 17:43:45)
Ahoj "rodiňáci",
mám zvláštní otázku a "problémek", třeba i k Vašemu zamyšlení. Máte nějaký konkrétní životní cíl? Čeho chcete v životě dosáhnout? A jaké kroky k dosažení tohoto cíle podnikáte? Jak poznáte, kde je Vaše parketa, která činnost je přesně ta Vaše, v čem budete dobří, v čem budete vynikat a co Vám půjde hladce, aniž byste "tlačili na pilu"? Nepočítám mezi tyto cíle péči o rodinu, vychovu dětí, domácnost a péči o sebe (sport, relaxace,spokojenost, zábava, přátelé,...). To osobně považuji za samozřejmost a prioritu. Jde spíše o něco pro druhé, o jakési poslání, něco co by nás i mohlo živit, něco ve smyslu "řemeslo má zlaté dno" a "být profesionál ve svém oboru" a zároveň dělat to, co mě opravdu baví a jde mi přímo od srdce. Představte si, že obor (třeba i VŠ) je Vám v současných podmínkách naprosto k ničemu, to na co jste se rekvalifikovali už vůbec není žádané, to co by "vynášelo" a dalo se provozovat z domova Vám zkrátka nejde a nejde (třeba cizí jazyky), čekáte mimino a po skončení mateřské Vám bude 40let. A nechcete nechat veškerou výdělečnou činnost na manželovi, neboť co kdyby se mu něco stalo? A navíc malé město či vesnice, kde je téměř nejvyšší nezaměstnanost, dojíždět do "výnosného" města se nedá a v žádném případě nechcete ošidit dítě nebo se stěhovat s domku se zahradou ve zdravém klidném prostředí - což ani nejde. A co takhle další studium či rekvalifikace při mateřské? A které? S čím se může žena po čtyřicítce uplatnit? Taky šílený nápad. Zkrátka volba povolání a studovaného oboru se nezdařila, na řadu "začátků" už je pozdě a navíc poměrně vysoká inteligence a osobní nutkáním něco dokázat nedovoluje třeba jen tak něco prodávat či chodit uklízet (spolu s naprostou tupostí na cizí jazyky a nepoužitelným humanitním vzděláním). Co Vy na to? Děkuju, máte-li chuť na odpověď.
 Hela, malá dcerka 
  • 

Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(14.3.2001 10:10:50)
Milá Petro,
myslím, že tohle je závažné téma a každý by měl uvažovat, co považuje za vlastní cíl svého života. Člověk postupem času zjišťuje, že rodina je sice na prvním místě, ale pouhá péče o druhé přináší jenom částečné naplnění. Totéž však platí i o práci. Pokud by se ti podařilo najít uspokojivou práci, stejně po čase zjistíš, že je to (stejně jako rodina) jenom částečné naplnění. Já to mohu říci, protože takovou práci mám. Jsem překladatelka, překládám knížky (například od dalajlámy) i jiné texty, taky teď učím v kurzu obchodní angličtiny. Moje práce mě moc baví a jsem s ní naprosto spokojená, taky mi umožňuje pracovat doma (s výjimkou čtyř dopolední v měsíci, kdy učím mimo domov), což mi vyhovuje vzhledem k péči o dítě (v budoucnu plánuji ještě jedno dítě). Přestože jsem spokojená i s rodinou i s prací, myslím, že člověk potřebuje ještě něco víc, něco, co ho přesahuje, co je trvalé. Přece jenom rodina i práce podléhají změnám - děti vyrostou, vztah mezi manžely se může vyvíjet (k lepšímu i k horšímu), práci můžete ztratit nebo změnit, odejdete do důchodu, onemocníte... Myslím, že by člověk měl najít něco uvnitř sebe, nějaký pevný bod, něco, co je stálé, i když svět kolem se mění. Já sama (ale tím se nechci dávat vůbec za příklad)se věnuji roky duchovnímu hledání, čtu plno knih a dalších informací, přátelím se s lidmi podobného zaměření, snažím se pochopit podstatu fungování světa, přírody i vesmíru. A podle získaných poznatků vedu i svůj život. Mnohokrát v těžkých chvílích (mám jich za sebou hodně) mě nad vodou držela jenom moje vnitřní síla, získaná v průběhu tohoto hledání, a moje vědomosti. Nyní v období klidu a spokojenosti v životě (kterého bych nikdy nedosáhla, pokud by mým jediným cílem a zájmem byly jenom mezilidské vztahy a práce)dokáži ocenit, co mám, i drobné každodenní radosti, stejně jako skutečnost, že jsme úplná rodina a všichni jsme zdraví, a také jsem schopna pomáhat svým přátelům radou, případně i jinak. To mě samozřejmě také dodává pocit naplnění, ale důležité je, že člověk nepohlíží na věci jenom z pohledu těch zhruba 80 let, které má na tomto světě a v tomto životě, ale pohlíží na věci z hlubšího pohledu. Proto si nemyslím, že řešením je pouze hledat naplňující práci, zvlášť když vnější podmínky jsou nepříznivé, ale spíše se nejdříve hlouběji zamyslet nad svým životem a nad jeho směřováním, a teprve potom podniknout nějaké kroky na základě svého vnitřního hlasu. Někdy jenom stačí obrátit se do svého nitra a vnější skutečnost vám sama nabídne možnosti toho, co byste mohla dělat, ať už půjde o zaměstnání či jinou činnost. Někdy je tato činnost úplně odlišná od toho, co vymyslíme logickým uvažováním, ale člověk zjistí, že je to přesně to pravé. Obrácení se do nitra vám také pomůže odmítnout příležitosti, které jsou sice na první pohled lákavé, ale nakonec by vám způsobily hlavně problémy. Člověk má v životě víc možností, než to na první pohled vypadá! Z určitého hlediska jsou jeho možnosti naprosto neomezené. Doufám, že ti má odpověď bude alespoň maličko prospěšná a přeji mnoho štěstí!!
 Petra, 5. měsíc těhulka 
  • 

Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(14.3.2001 11:57:23)
Ahoj Helo,
moc děkuju za Tvůj příspěvek. Jsi zajímavá ženská. Takové lidi, kteří se zabývají i něčím více než jen každodenní rutinou, také vyhledávám. Ale je jich čím dál méně. Alespoň se mi to zdá. Taky jsem se naučila poslouchat svůj vnitřní hlas a srdíčko více než rozum. A ten je fakt moudřejší než my sami. Jde o to, že ten hlas teď nějak neslyším. Možná je to tím, že po dlouhodobém trápení čekám (už poměrně pozdě) miminko a tak jde vše ostatní stranou. Ohromnou "devizou" je znalost cizích jazyků nebo alespoň schopnost se je naučit. Já se s angličtinou potýkám strašně dlouho a asi bych to už měla zabalit a jít jiným směrem. Buňky zkrátka nemám. Prima je internet. Těší mě, že můžu dávat rady a pomáhat, ptát se a i se trošku "angažovat" v oblastech, které mě pálí. Uvedla jsem Mail - chceš-li, můžeme si dopisovat. Jsem stejně humanitně a společensky založená jako Ty. Ahoj.
 Katka 
  • 

Re:Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(15.3.2001 0:24:15)
Ahoj Petro,
můj praděda postavil restauraci a moje maminka ji zdědila.Mamka mě donutila vyučit se v oboru kuchař-číšník.Nenáviděla jsem jí za to.Chtěla jsem jít na gympl a pak studovat psychologii.
Během těch 3.let, které jsem strávila na učňáku, jsem zjistila,že tento obor není zas tak špatný a i když nechtěně jsem si musela přiznat,že mě i baví.Po vyučení jsem 2 roky prodávala v obchodě se sportovními potřebami(hrůza!!!!).Mamka restauraci pronajala a vloni v létě dali nájemci náhle výpověď a já jsem se s přítelem rozhodla, že budeme podnikat. Restaurace byla v hrozném stavu-zaflusaná putyka bez ventilátoru!!!Vzali jsme přes půl milionu půjčku a restauraci zrekonsruovali.Žiju v městečku,kde je cca 3000 obyvatel.Na jedné ulici jsou tu 3 hospody(příští týden se otvítá 4.na téže ulici),jsou tu 2 kavárny, 3 vinárny a 3 discobary.
Nemáme v restauraci televizi(což ti vesničtí burani nechápou).Konkurence je velmi,velmi tvrdá!!!Nevyděláváme sice moc peněz, ale stačí to pokrýt všechny náklady a už jsme dokonce našetřili i svatbu.Dnes jsem mamce vděčná,za to,že mě "dala" na tento obor.I když nevím jak dlouho budeme prosperovat-rest. zařízení je tu fakt moc a lidi nemají peníze-jsem moc ráda,že jsem našla práci která mě baví(i když pracuju 7 dní v týdnu,16 hodin denně).Zkus taky popřemýšlet ned tím,co umíš a co tě baví a pak to jednoduše zkus.
Držím ti palce.
ČAU Katka
 Vendula, tři děti 
  • 

Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(16.3.2001 11:55:28)
Milá Helo a Petro,
myslím, že jste se pustily do docela zajímavého a důležitého tématu. Možná mi přijde o to důležitější, že já sama prožívám jakýsi stav vzduchoprázdna či "vyhoření". Teď o to intenzivněji, že mi odrůstají mé dvě dcery a dochází k přestřižení "pupeční šňůry". Zvlášť u té starší, které bude teď v květnu patnáct. Léto už má naplánované a pro rodiče jí nezbývá místo. Je to pochopitelné a já jí nemůžu nic vyčítat. Protože co bych pro ní mohla vymyslet? Jen to bolí a zas se mi o kousek prohloubil pocit prázdnoty. Prostřední dcerka má svoji velikou zálibu - koně. Téměř veškerý svůj volný čas tráví u koní. Já vím, ještě mi zbývá můj šestiletý synek. Hrozně ráda bych pro něj něco udělala a nevím, jak do toho...Touží po kamarádech - a tady je to složitější, protože já jsem dost uzavřená a "kamarádů" máme málo...Trochu jsem se zamotala...Jen jsem chtěla říci, že vlastně patnáct let žiju jen pro rodinu, moji rodiče mne naučili, že je to nutné a jiná alternativa tak nějak není, a nic jiného neumím...A jak rodina podléhá změnám, pocit vyhoření se prohlubuje. O to víc, že moje manželství se obrací spíše k tomu horšímu...
Moje současná práce pro mne znamená naplnění jen do jisté míry. Jednak je to jen osm hodin na pět dní v týdnu a jednak ne vždy cítím, že dělám "něco užitečného". Sice mne to v rámci možností "živí", ale ne vždy baví. Nepřipadám si jako profesionál, spíš jako děvečka pro všechno. Je to určitý únik, ale ne úplné naplnění. Prostě rutina. A přitom mám také nutkání něco dokázat. Být užitečná. Hrozně ráda bych dělala něco pro někoho... A zatím si nevím rady s tím, co udělat pro svého synka. Utíkám do kanceláře - sama před sebou? Mám tu velkou výhodu, volný přístup k internetu. a tak komunikuju s lidmi virtuálně, když mi to v "realitě" moc nejde. Mám strach z víkendů. Nezvládám je. Někdo mě musí vzít za ručičku a ukázat mi, co mám dělat. Když nahlédnu do svého nitra, vidím jen prázdnotu a beznaděj. A neschopnost se vzepřít sama proti sobě a proti své neschopnosti...Přitom mám v rámci možností fungující rodinu, tři zdravé děti. Co pořád hledám? Za čím se ženu? Kde je psáno, že když něco najdu, nezačnu za chvíli hledat něco jiného? Přála bych si najít své místo - někde. Sehnat práci ve zdravotnictví, v informatice - knihovna, archivy...Bohužel mám jen gymnázium a praxi sbírám během svých zaměstnání. Pár jsem jich vystřídala, možná pro mou přelétavost, možná i proto, že jsem měla kliku na "tunely"...
Umět si najít nějaký pevný bod. Radovat se z maličkostí....Dělat pro svou rodinu víc, než dělám. Neutíkat před problémy ani sama před sebou...Najít smysl bytí, smysl života.
Přátele. pro sebe, pro svého synka. Dcery mají naštěstí štěstí, že nejsou stejné jako já.
 martina 
  • 

Re: Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(16.3.2001 12:20:20)
milá Vendulo,
to co si napsala nprosto přesně vystihuje mé pocity - jako by to napsal někdo o mě..Totéž mám s prací, žádný konkrétní obor - práci seženu vždy tak nějak náhodou a tu co teď mám tak do ní chodím proto že se to má ale nebaví mě to a připadá mi že to nemá smysl..Rozdíl je jen v tom, že zatím nemám děti, zatím plánujeme a já mám strach z toho že až budu doma tak příjdu i o to jediné - o práci i když mě moc nebaví je to taková jistota tam chodit..Pořád zkouším vymyslet co bych pak dělala, na co bych se zaměřila ale těkám od jedné myšlenky ke druhé a nic kloudného mě nenapadá.Ráda bych třeba i nějakou práci na doma, něco smysluplného..Chtěla jsem dělat třeba nějakou školu, ale to co by mě bavilo - není šance se na tu školu dostat, potom zase přemýšlím o něčem čím bych si třeba při dítěti mohla doma přivydělat nějaké peníze, ale zjistím, že taky vlastně nic moc neumím.Jinak dělám takové ty běžné věci, chodím cvičit, do kina, do divadla občas s přáteli - ale těch taky nějak moc nemám - nejsem ten typ se kterým chtějí všichni být a trávit s ním volný čas..Nevím si se sebou rady a je mi z toho smutno.
 Petra, 5. měsíc těhulka 
  • 

Re: Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(16.3.2001 12:46:27)
Vendulo, a co to zkusit jako pečovatelka o staré a nemocné lidi. Dojížďka do jejich domů, povídání si (a to uspokojení z toho, že jsou rádi, že si s nimi někdo povídá), práce v domech pro opuštěné apod. A co dát syna ke skautům? Bude mít kamarády a výchovy v duchu Foglarovek, čestnosti a indiánské moudrosti. Nebo jako vychovatelka ve školní družině - ty děti jsou zlatý a vděčný, a VŠ není potřeba.
 Kamila, syn 16 mesicu 
  • 

Re: Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(16.3.2001 14:46:45)
Ahoj Vendulo a vsichni ostatni,

obcas mam podobne pocity. Ale nejhorsi ze vseho je nedelat vubec nic. Nekdy udelam uplnou malickost (nekam zajedu, neco vyridim, neco si koupim) a hned je mi aspon o trosku lepe. Myslim, ze se synem, kdyz je mu sest let se da delat spousta veci, existuje spousta krouzku a kurzu (co treba chodit na cviceni rodicu s detmi, nebo do krouzku keramiky, pocitacu, ucit se na neco hrat, plavat apod.., takovych krouzku je v kazdem Prehledu kulturnich poradu spousta) a da se tim priblizit se synovi i najit nove kamarady, jak pro sebe, tak pro nej. Nebo treba s dcerkou nekdy zajit do jizdarny a sdilet s ni jeji nadseni z koni, urcite by ji to potesilo, kazdeho potesi, kdyz se druhy zajima o to same co on. Nebo jinak, uz drive me napadlo nejak se zapojit a pomoci napriklad Fondu ohrozenych deti (bez naroku na honorar) napr. s pripravou ruznych letaku, podkladu apod. Sama jsem se drive chtela zapojit, ale ted mam jinou praci a bohuzel mi uz nezbyva cas. Ja nemam moc zkusenosti, mam jen jedno male dite, ale tohle me napadlo, kdyz jsem o tom zapremyslela.
 Vendula, tři děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(20.3.2001 7:45:14)
Děkuji všem za odpovědi. S kroužky je to u nás složité, bydlím na vesnici a do Prahy dojíždím do zaměstnání. U nás ve vedlejší vesnici funguje ZUŠka, ale ta má pro předškoláky jen jeden kroužek a to ve středu dopoledne. Takže to je jaksi ztracené.
Chtěla bych synka dát od příštího školního roku na karate či něco podobného. Tak jen doufám, že něco takového seženu a že to časově zvládneme. Kdybych se byla bývala naučila řídit auto ) řidičák mám v šuplíku asi třináct let), taky by bylo všechno jednodušší, nebyla bych tolik odkázána na hromadnou dopravu a souboj s časem.
Právě tahle neschopnost něco pro synka sehnat mě také docela na náladě nepřidá.
Nápad s pomocí pro Fond ohrožených dětí se mi líbí, Kamilo, pokud bys věděla, jak jim nabídnout pomoc, jakým způsobem je zkontaktovat, prosím poraď mi. Myslím, že to by bylo něco z toho, co hledám.
Až se počasí umoudří, vytáhneme kola a začneme jezdit na výlety. Už se na to těším.
 Jana 
  • 

Re: Re: Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(21.3.2001 12:26:44)
Ahoj Vendulo,
mám taky šestiletého syna a pořád vymýšlím, jak zabavit (tj. jinak než Pokémony, neboť i k nám se dostala tato mánie), nechceš si o tom porozprávět, třeba mailem?
Zde je můj:monadresse@seznam.cz
 sally, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(14.3.2001 19:01:05)
Petro,
nejsem si jistá, jestli chceš poradit v kariéře, nebo v životních cílech. Myslím si, že tyto dvě věci spolu nemusí až tolik souviset. Poradit ti nikdo nemůže, poradit si musíš sama, protože sama sebe nejlíp znáš - mě se osvěčilo odjet pryč - na měsíc, na tři týdny do nějaké exotiky a dívat se, jak žijou lidi tam. Já vím, teď čekáš miminko, těžko pojedeš do TIbetu - ale někdy i dlouhá procházka po lese pomůže.
Začít musíš tím, že vyloučíš všechny věci, které nechceš. Moc ti toho nezbyde, výběr je rázem jednodušší - a tam už si to pak najdeš - já si vždycky nechám čas na rozmyšlenou, jestli To zrvona dělat CHCI a co si od toho slibuju. Když mě to ani po čase nepustí, pustím se já do toho.

Píšeš, že nemáš talent na jazyky, asi nemá cenu se trápit (mimochodem - na kursech se jazyk nenaučíš - tam ti vysvětlí gramatiku, ale mluvit a používat ho se naučíš až ve styku s rodilým mluvčím - pokud jsi na malém městě a učí tě anglicky profesorka z vedlejšího města, nemusí být chyba na tvé straně!). ALe co počítače? Internet máš, umíš používat, co popojít o krůček dál? Udělat si vlastní stránku? Dát na ní třeba fotografie miminka, vlastní literární pokusy, co já vím... Mě tvorba stránky zaměstnala na několik týdnů. Teď se chci naučit pořádně programovat (i o html se dá mluvit jako o programování, ale je to hrozně jednoduchý) - programovat (nebo vyrábět lidem stránky) můžeš doma, placené to bude slušně, a navíc - budeš se mít stále co učit!
 Rosalinda, vdana, bezdetna 
  • 

Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(14.3.2001 20:04:22)
Mila Sally,

Naprosto s tebou souhlasim!!! Ja si predstavuji pod tim, co Petra hleda vnitrni rovnovahu a souzneni. Kazdy najde svou rovnovahu nejakym jinym zpusobem. Jsem vdana a s manzelem zaciname uvazovat o privnim miminku. Pracuji v e-mail marketingu a vim, ze v pripade narozeni ditete bych chtela zustat doma. Pokud nebudu moci spolupracovat s mou firmou externe, tak se asi vrhnu, stejne jako ty, na web design. Jake s tim mas vlastne zkusenosti? Pro mou vnitrni rovnovahu pracuji jako dobrovolnik na ruznych dobrocinych akcich. Napr. zitra poradame modni prehlidku, jejiz vytezek bude poskytnut na koupi PC v detskych domovech.
 markéta 
  • 

Re: Životní cíle a kroky k jejich realizaci 

(15.3.2001 13:22:17)
Ahoj, prosím kdo mi můžete pomoc - víte o nějaké jazykové škole nebo kurzu kam se dá chodit po porodu - třeba během dopoledne v týdnu, s tím, že můžu vzít miminko sebou? Dál chci poprosit jestli někdo víte o práci která by se dala dělat na mateřské - třeba jen některý den v týdnu atd. Mám strach z toho, že zůstanu doma úplně izolovaná od lidí a ráda bych si to vyřešila než se miminko narodí..Jestli Vás něco napadne tak dejte vědět.Díky
 Irena 25 let brzy vdaná 
  • 

pro Petru 

(19.3.2001 12:06:08)
Milá Petro,
Tvůj dopis a určitým způsobem volání mě moc oslovilo. V minulosti jsem se také potýkala o otázkami životního cíle a nevěděla jsem kudy kam. Vždycky jsem toužila studovat psychologii a vystudovala jsem ekonomii s francouzštinou. Dnes jsem vděčná, jazyk mě uživí a já se letos konečně na psychologii dostala.
Píšu Ti asi hlavně proto, že jsem si nejdříve sama se sebou sedla, bylo to kolem osmnáctého roku života a ptala se sama sebe, co chci v životě dělat, jak chci žít. Chodila jsem sama do lesa a ptala se. A odpovědi přicházely ve formě tužeb a přání. A za nimi já jdu. Po pěti letech jsem na vysněné škole apod. Vždycky si něco hluboce přeji a ono to po nějaké době přijde. Je těžké mít trpělivost. A jít si za svým i přes překážky okolí.
Stejné to bylo i s mým skoromanželem. Moc jsem o něm snila a on v ten den, kdy jsem se v parku za jeho objevení se modlila, ten večer jsme se seznámili. Věřím, že je Někdo nad námi, kdo si přeje naše dobro a když si ho přejeme tak nám ho posílá.
Na druhou stranu jsem tak jako Ty člověk, kteý se chce dávat ostatním. Pracuju pro staré lidi jako dobrovolnice a hodně mě to naplňuje, je fajn dělat nezištně něco pro druhého, mám pocit, že jsem užitečná a dělám druhým radost a to je prima. Hodně štěstí v hledání sebe přeje Irena

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.