| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Hodí se, aby požádala žena o ruku muže?

 Celkem 39 názorů.
 Dana 24 (bezdetna,svobodna) 
  • 

Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(8.3.2001 13:36:02)
Když tady čtu o všech těch svatbách, tak mám vlastně na rtech jednu otázku? "Hodí se, abych já jako žena požádala o ruku přítele?". Mám docela tuhle myšlenku v hlavně a docela vážně o ní uvažuju. Osobně si myslím, že dneska je to docela jedno, kdo koho požádá o ruku. Pravdou však je, že bych si přála, aby to udělal přítel. Ale nechci ho do ničeho nutit, tak si myslím, že bych ho mohla (např. na jeho narozeniny( takto překvapit. Prosím, napište mi buď své zkušenosti nebo zkušenosti Vašich přátel. Děkuji za pomoc.
Dana
 Fany 
  • 

Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(8.3.2001 19:12:36)
Ahoj Dano,
napíšu ti odvážně svůj názor, i když mě pak asi ostatní rozcupují.
Milého o ruku samozřejmě požádat můžeš. Na vzdory lidové slovesnosti a jiné propagandě jsou to nakonec povětšinou stejně ženy, kdo se svatbou vyrukuje. Jen se to z různých důvodů snaží všelijak maskovat. Možná, že si to leckterá nejsme ochotná přiznat ani sama sobě.
Muži se většinou ženit nechtějí (mladí muži), svatbu a manželství vnímají jako cosi tak nějak potupného..omezujícího, konec mládí, svobody, atd....... Je to paradox, protože manželství ve skutečnosti poskytuje výhody především mužům, pokud tedy nepočítáme děti, které se v něm narodí.
Ale jinak mají muži svým způsobem pravdu. Manželství není zas až taková idyla, jak nám holčičkám maminky povídaly.
Jsem sama delší dobu vdaná a mám děti a se svým mužem mám stále vcelku hezký vztah (někdy se tomu sama divím), ale cena, kterou je za to třeba zaplatit je vysoká.
Dnes, kdybych mohla volit znovu, zas bych se svým mužem chtěla žít a mít s ním děti, ale svatbu bych odmítla. Není totiž ke spokojenému životi třeba.
Než se vdáš, prohlédni si nejprve velmi pozorně a jak jen dokážeš nezaujatě rodinu svého nastávajícího manžela. Oba rodiče.
Otec: takový jako on jednou bude. Dřív, než si myslíš. Taky jsem tomu nevěřila, když jsem svého tchána viděla poprvé.
Matka:..tak o tom by se dalo mluvit hodiny a dost je napsáno i tady na Rodině. Můj typ: všímej si, jak se chová k ostatním ženám. Pracuje-li a má-li podřízené, všímej si, jak se chová k nim. Nejspíše bude stejným způsobem zacházet i s tebou.....
Dnes bych nelitovala času a námahy a pokusila bych se se svými budoucími příbuznými strávit nějaký čas pohromadě, nejlépe u nich doma. Týden by mohl stačit. Pozornému to může říct mnoho.
Uvědom si, že problémy a rozlady, které vidíš už teď, se časem nezlepší, ale zhorší. A přijde mnoho dalších.
Svatbou se z těch lidí stane tvoje rodina, což budeš muset chtě nechtě nějak reflektovat....
A ještě jedna věc. Vyrukuješ-li se svatbou ty, pravděpodobně budeš mít při všech roztržkách, ve kterých začneš manželovi něco závažnějšího vytýkat, na talíři: "Ty jsi tu svatbu chtěla, takže si teď nestěžuj". Totéž pak možná u tchýně, které toho jejího poklada "ukradneš".
Dobře přemýšlej, protože tím, že s někým začneš společně žít a povijete děti, vytvoříte sice pro oba obrovský závazek, ale svatbou skutečně svobodu ztrácíš. Tak se jí nevzdej ukvapeně.
Držím ti palce, Fany
PS: Svého chotě jsem požádala o ruku já:-).

 Marcela 
  • 

Re: Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(9.3.2001 7:40:56)
Předně - jsem jiná Marcela, než ta o kousek níž (takže to není změna názoru :))

Já nevidím důvod, proč by nemohla žádat žena o ruku chlapa. Stejně když už přemýšlíte, jak to láskyplně navléct, vlastně děláte to samé.
Spíš bych viděla problém jinde. Když požádá o ruku chlap, celkem se předpokládá že mu holka skočí kolem krku a radosně volá ano :)
Když požádá o ruku holka kluka - co když odmítne? Vydrží to tvoje dušička?
Pravda je, že musíš onoho dotyčného dobře znát, protože já osobně bych se toho odmítnutí bála.
Na druhou stranu, o mé svatbě jsem vlastně rozhodla taky já (i když o ruku mě požádal manžel). Jsou to propletence, co?

A vůbec - proč se k tomuhle tématu nevyjádří některý z pánů? Mariáne, kde jsi? :)
 Michala, svobodná, bezdětná 
  • 

tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(9.3.2001 10:19:23)
Ahoj Fany,
ráda bych se tě zeptala na něco, co přímo nesouvisí s žádáním muže o ruku.
Je to reakce na tvůj příspěvek, který mi způsobil velký otazník v mé hlavě. Píšeš, že pokud se někdo rozhodne s tím druhým žít, mít s ním děti, ale nevzít si ho je jiné, než s ním žít, mít děti a být svoji? Že ztrácíš svobodu.
Tak tomu docela dobře nerozumím.
Jaký je rozdíl v tom, jestli svoji jste nebo nejste, když máte společný byt a společné děti? Vždyť většinou jsou právě děti tou překážkou, pro kterou rodiče zůstávají, i přes různé neshody, spolu. Nevěřím, že by dva bezdětní , sezdaní lidé, kteří po letech společného života zjistí, že už si nemají co říct, budou nadále zůstávat spolu jen proto, že jsou manželé. Nikoli. Rozvedou se a znovu získají tebou zmiňovanou svobodu.
Takže můj názor je takový, že mít s někým dítě je daleko zavazující, než si někoho vzít. Rozvést se můžeš vždycky, ale otcem tvého dítěte zůstane navždycky jen ten jeden.
Samozřejmě můžeš namítnout, že nevím, o čem mluvím, když ani jedno z toho nejsem a nemám. Ale právě, že mě to čeká, nad tím opravdu přemýšlím a zvažuji, co je lepší. Možná, při vztahu beze sňatku, hraje prim pocit, že můžu kdykoliv odejít, ale opravdu můžu, když mám děti, které potřebují tátu a já jeho podporu nejen finanční? A co společné příjmení dětí a matky? Co nesdělování informací o manželově zdravotním stavu, když nejsi manželka? Po kom se mají děti jmenovat? A spousta dalších otázek mi víří hlavou. Můj partner, se kterým žijeme asi 3 roky v našem bytě, si s tím hlavu neláme, svatbu nepovažuje za důležité, v čemž s ním plně souhlasím, ale jakmile naznačím, že kdybychom měli malé a nebrali se, že by se jmenovalo po mě, rezolutně nesouhlasí.
Mě se také moc nelíbí, že se mám jmenovat jinak, ale nějak se to překousnout asi musí. No, zatím ještě nevím, ale zřejmě se vdávat budu, jelikož chci mít děti a zřejmě to bude až když bude malé na cestě. Protože pokud jsme se nevzali doteď, za celých pět let, musí se stát něco, co nás k tomu lehce popostrčí.
Díky za tvé rady, nutí mě to přemýšlet o všech výhodách i nevýhodách sňatku.
Měj se. Míša
 Fany 
  • 

Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(9.3.2001 11:44:00)
Ahoj Michalo,
pokus o odpovědi na tvé otázky...zvažuju, jestli je vůbec rozumné říkat to tu nahlas, ale udělám to.
1) Mě kdysi do svatby hnal především tebou zmiňovaný pocit, že rodiče a děti se musí jmenovat stejně a můj muž samozřejmě trval na tom, že to bude jeho jméno.
Nejsem si moc jistá, jak to vlastně právně je, myslím ale, že v našich zákonech je to tak, že pokud uznáváš otcovství nějakého konkrétního muže (není tvým manželem), děti se musí jmenovat po něm, což je silně diskriminující. Ve Skandinávii, kde si i sezdaní lidé nechávají svá příjmení, se pak děti jmenují po obou rodičích (dvě příjmení). Jen nevím, jak to pak řeší v následujících generacích.:-) Dnes mi otázka toho, jestli všichni v rodině mají stejné příjmení, připadá podružná. Svého dívčího příjmení opožděně želím, ale už se s tím nedá nic dělat. Zkus schválně svému nastávajícímu nabídnout, aby on si vzal tvé příjmení.......to jde i u nás.
2)Finanční opora: z celého srdce upřímně ti radím, neměj dítě dřív, než budeš mít svou vlastní materiální existenci. Měla by ses pokusit o to, aby se alespoň přibližně výdělkem rovnala příjmu tvého muže. Pak se budete během mateřské u dětí moci vystřídat a být tebou, domluvím se na tomhle s mužem dopředu. Asi mi to nevěříš, ale mateřská není žádná idyla a je velmi, velmi dlouhá. Také jsem tomu nevěřila, dokavad jsem byla svobodná a vytížená prací.... Tohle ale platí jen za předpokladu, že manželství a založení rodiny není tvůj jediný životní cíl.
Děti nás samozřejmě silně limtují a taky, pokud je všechno alespoň zhruba v pořádku, jsou pro své rodiče silným poutem, které jim pomáhá překonat lecjaký problém.
Ale i pro ženu vdanou a děti mající existují ještě v životě oblasti, které s dětmi nesouvisí, s vazbou na partnera však ano.
Manželství, řekla bych, by mělo být především aliancí, partnerstvím muže a ženy, jehož hlavním cílem je vytvářet zázemí dětem, vychovávat je...je to nepopsatelně náročné... Ale přesto, mám dojem, většina lidí vnímá manželství jako patent na city a soukromí toho druhého a často ke všemu ještě jen jednostranně, mám na mysli předvším muže. Důvěra, otevřenost a upřímná náklonnost, což jsou podle mě hodnoty, které mohou přetrvávat v celoživotním svazku, jsou často zaměňovány za slídění, majetnické žárlení a všelijaké manipulace a citové vydírání...na obou stranách. To se daří mnohem snáz, máme-li pocit, že ten druhý je prostě náš..náš ..náš a ne někdo, kdo s námi zůstává o své vůli.
Možná, že po pěti letech, kdy se svým přítelem žiješ, už cítíš, že se váš vztah vyvíjí a že teď vás spojuje něco jiného, než když jste se rozhodovali pro společnou domácnost. Jestli ne, garantuju ti, že to přijde.
Ve skutečnosti zamilovanost a erotické pouto není to, co drží manželství pohromadě. To jsou věci strašně nestabilní a krátkodobé. A přesto se lidem dějí. I ženatým a vdaným. A není to nedostatek jejich charakteru, nebo něco potenciálně hnusného a ani dokonce nic, co by ohrožovalo rodinné pouto a výchovu dětí...to musí stát na mnohem pevnějším základu, aby mohlo přetrvat. Co je tím základem? Podle mého je to především upřímnost. K sobě samému i k partnerovi. Vnitřní souznění a pochopení, přijetí celé partnerovy osobnosti bez předsudků a všelijakých klišé, kterých jsme, bohužel plní. Tolerance, bezvýhradný respekt k soukromí toho druhého. Prostě respekt k jeho vlastní svobodě. Tu samozřejmě svatbou ztratit nemusíš.
Ale nejspíš se to stane, protože v našich končinách se má za to, že ženy se manželstvím a mateřstvím plně realizují, že pohled na děti je oprošťuje od všeho pozemského.
Ženám, vdaným zvláště, většinou bývá odpírána potřeba přijímat. Má se za to, že ženy jsou od toho, aby dávaly, to, že je samo o sobě naplňuje a žene dál.... A muži, aby přijímali. Pokud budou ke své ženě alespoň rámcově slušní a hodní, lze přimhouřit oko nad ledasčím. Je to dvojí metr. Žena, která nechá malé dítě přes den s chůvou, a jde do práce? Hyena... Muž, který vidí rodinu jednou týdně, a na služební cestě relaxuje v masážních salonech? Normálka....hlavně když tak pěkně pracuje. A manželka, ať si nestěžuje, vždyť si ho přece jednou vzala a hotovo. Muž na mateřské, žena v práci? Chudák chlap utiskovaný pod pantoflem...
A pak je tu ještě to, o čem už jsem psala, svatbou přijímáš za svou i manželovu rodinu, teď se ti to možná jeví jako detail, ale ve skutečnosti to je věc, která právě hodně manželství nepopsatelně ztrpčuje a někdy i zničí.
Možná by stálo za to zjistit, pokud tvůj partner o svatbu stojí, jak si život po ní představuje..doopravdy. A pokud o ní nestojí, je to situace, která do budoucna dává výhodu jedině tobě. Je ale pravda, že svoboda je těžká věc, namáhavá a plná zodpovědnosti. Někomu se žije lépe, je-li ujařmen. Muka svobodného, samostatného rozhodování a nesení z něho plynoucích následků, by asi každý někdy rád vyměnil za ono okřídlené "to on....nikdy jsem si ho neměla brát".....

 Michala, svobodná, bezdětná 
  • 

Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(9.3.2001 12:33:03)
Fany,

díky moc za tvé názory a myšlenky. Jsou pro mě nesmírně cenné.
U nás je něco ale trošku jinak, než popisuješ. Můj přítel mi pomáhá prakticky se vším. Prostě kdo má čas, udělá, co je právě potřeba, je nesmírně šikovný na všechno, sám si připravuje jídlo, nemám pocit, že se o něj musím starat. Vyděláváme přibližně stejně, stejným dílem přispíváme na byt, na stravu, na vybavení bytu, na autopotřeby. On má svůj sport, ja mám svůj sport, také máme společné sporty a zájmy. Každy děláme, co nás baví, spolu nebo odděleně, nikdo nikomu nic nezakazuje, pořád si totiž uvědomujeme, že jsme spolu dobrovolně a nejsme tomu druhému ničím povinováni.
Také zmiňuješ finanční zabezpečení před tím, než si pořídíme dítě. I na toto mohu odpovědět kladně.
Asi to vypadá až příliš ideálně, ale měla jsem prostě štěstí na chlapa (i když jsem zezačátku musela překousat hodně velká sousta nedorozumění, pubertálních sklonů atd.)Stálo to za to. Já jsem se naučila od něho respektovat zájmy a svobodu toho druhého a to, že hádkou se nic nevyřeší, on zase ode mě upřímnosti a lásky.
Občas se to sice bez hádky neobejde, ale aspoň se to pak pročistí.
jeho rodina mi docela vyhovuje, také se tam najde pár vyjímek, ale kde ne?
Hlavně vím, že pokud bude třeba, o dítě se postará. Je prostě takový. Hodně o tom mluvíme a plánujeme. A já nejsem kariérový typ. I když teď možná na své okolí jako kariéristka působím. Ale už mám pocit, že toho všeho, práce, užívání, dovolených, večírků atd. bylo dost a během příštího roku prostě chci mimčo, být s ním doma. Asi budu mluvit jinak po pár měsících toho všeho, ale... stejně se na to těším.
No, každopádně ještě jednou díky za opravdu velmi cenné rady, i když píšeš, že máte spokojené manželství, dýchl na mě z tvých příspěvků jakýsi smutek a také mě to trošku odradilo od rodinného života vůbec (což určitě nebylo záměrem), ale třeba mi to vyjde, když na všechno půjdu s rozumem a s otevřenýma očima. Růžové brýle jsem odhodila už v sedmnácti, to můj problém není. Ale partnera a děti prostě chci.
Tak se měj krásně a díky.
Michala
 Fany 
  • 

Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(9.3.2001 12:42:22)
Když do toho půjdeš s rozumem a otevřenýma očima a vYdržíš, nejspíš si skutečně poradíš:-).
Od založení rodiny jsem tě skutečně odradit nechtěla, taky si myslím, že mít rodinu je nejen krásné, ale hlavně pro většinu lidí i obohacující..velká podpora, životní zázemí.
Zbytek uvidíš:-). Ale ty si vážně nejspíš poradíš dobře:-).
 Michala, svobodná, bezdětná 
  • 

díky 

(9.3.2001 13:05:42)
Jéé, díky Fany, to je od Tebe vážně moc milé. Ale už se vidím, jak si při prvních potížích vzpomenu na tebe se slovy:"Jé, vždyť ona měla vlastně pravdu". Ale pevně doufám, že to nebude moc často. Nemáme to vůbec lehké, viď? Tak se měj fajn a ještě jednou díky za všechno.
 Julie, vdana / bezdetna 
  • 

Muze bych "o ruku" nezadala 

(9.3.2001 19:29:45)
Jsem 4 roky vdana / bezdetna. Asi si budete myslet, ze mam zastarale nazory, ale ja si myslim, ze by muz mnel pozadat zenu o ruku. Po roce znamosti mne muj manzel na spolecne dovolene, uprostred krasne zahrady z ruzi, pozadal o ruku. Poklekl si predemnou a navlekl mi na prst zasnubni prstynek... Na tento den budeme oba vzpominat. Vecer jsme sli na bajecnou veceri a obtelefonovali vsechni prislusniky nasich "temer" spojenych rodin a pratele... Ja bych chlapa o ruku nezadala z techto duvodu: Asi bych se citila, ze jsem sveho pritele okradla o prilezitost. Vzdyt to musi byt pro kazdeho chlapa obrovska udalost vymyslet, kdy, kde a jak svou milou pozadat o ruku. Muj bratr mi to jeho "velke" tajemstvi prozradil a pak jsme spolu pul roku nemluvili o nicem jinem nez, kdy kde a jaky prstynek... Mela bych pocit, ze prebiram jeho roli "muze dobyvatele". Vseobecne je znamo, ze si muzi nevazi zen, jez lehce ziskali.
 Eva T. 
  • 

Re: Muze bych 

(9.3.2001 20:14:46)
Tedy nevím, jestli máš zastaralé názory, nebo ne, ale můj první manžel mě požádal o ruku sice ne mezi růžemi, ale zase u vína v Řecku. Chodili jsme spolu před tím asi šest let, ale stejně jsem si po té famozní nabídce vzala ještě čas na rozmyšlenou, právě aby si nemyslel, že jsem moc hrrr...a náležitě si mě vážil.
Naše manželství bylo příšerné. Pětiletý pokus o koncepční soulož.
Když usoudil, že jsem neplodná, už mě nechtěl.....je tohle vážení si?
 Julie, vdana / bezdetna 
  • 

Re: Re: Muze bych 

(9.3.2001 22:25:14)
Evo,

tva zkusenost je smutna. Samozrejme, zpusob kdy, kdo a jak pozada toho druheho o ruku, nema vliv na prubeh manzelstvi. To bychom mohli zacit uplne nove tema... Evicko, bud rada, ze jsi s nim nemela miminko.... stejne za nic nestal...
 Eva T., těhotná před svatbou.. 
  • 

Re: Re: Re: Muze bych 

(9.3.2001 23:03:57)
Nestál, ale kupodivu to na něm sedm let nebylo znát.
Já už se teď kvůli tomu dávno netrápím, Lumpík v mém břiše (vím po amniocentéze, že to je on) kope jak blázen:-) a já nemůžu spát, jak se na něj těším. Juli, myslím, že to je jedno, kdo koho požádá...
život je takovej klikatej, to, co psala Fany o tý upřímnosti, je podle mě pravda a mě jí musel naučit až můj o sedm let mladší, životem neokousaný budoucí muž...
Kdyby mi tohole někdo řekl tenkrát, když mi můj exmanžel dával zásnubní prstýnek, vysmála bych se mu. Zdál se mi tenkrát tak moudrý a uvážlivý.....každé slovo pozlatit a kdybys viděla, jak mu na naší svatbě ten frak slušel....
Když mi pak po létech říkal, že by ho v životě nenapadlo, že jsem "defektní", už tak hezký nebyl..Nevěřila jsem, že se z toho někdy zotavím a stalo se.
Byla jsem mnohem šťastnější, když mě můj nynější partner přesvědčoval, že má cenu, abychom se vzali, ve tmě v posteli a držel mě přitom v náručí a hladil kopajícího Lumpíka, než když mi Měsíček svítil na diamant nového prstýnku.
Omlouvám se tobě i všem, že si tu takhle vylévám srdce, ale nějak mě to přemáhá. Jsem stará jedenatřicetiletá prvomatka a jsem sama doma, což mě znervózňuje.... Můj budoucí manžel jel pro svoji babičku, která se jako jediná z jeho rodiny hodlá zúčastnit naší svatby. Myslete na mě v úterý:-).
Eva
 Julie 
  • 

Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 0:35:55)
Evco,

Bud ponocujes a nebo jses, tak jako ja za velkou louzi. Ja jsem momentalne jeste v praci. Mas pravdu, ze hlavni je ve vztahu uprimnost. Ja bych se stejne ale chlapa nezeptala, zda si mne chce vzit. Kdyz bych ho do "toho" musela nastrcit (coz ja jsem nemusela), tak bych to udelala zensky / rafinovane. Preji ti hodne stesticka s tvym synackem a krasny svatebni den. Jak to ze vam nikdo jiny nejde na svatbu???
 Eva T., těhotná před svatbou.. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 0:59:36)
Ponocuju, jsem doma:-) a fakt nemůžu spát. Jeho rodiče mě nechtějí, Lumpíka taky ne, jeho sourozenci mě nesnášejí. Takže nepřijdou. Vadí jim, že jsem starší a poskvrněná rozvodem....
Moji rodiče se po prvním šoku pomalu vzpamatovávají......láká je pomyšlení na vytoužené děťátko.
Eva
 Julie 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 1:20:23)
Evicko,

Ja jsem v Kalifornii. Nic si z toho nedelej. Urcite tvi rodice brzo zmeni nazor. Co se tyka rodiny tveho budouciho manzela, tak pokud oni nezmeni nazor, tak se pripravi nejen o vnoucka, ale take o syna... A dobrou noc...
 Julie 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 1:23:10)
A jeste neco, jaka pak "poskvrnena rozvodem", co je to za nesmysl??? Vzdyt je tolik lidi nekolikrat rozvedenych... hlavni je, ze se mate s nastavajicim radi!!!
 Eva T., těhotná před svatbou.. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 1:45:58)
V Kalifornii....minus devět, viď?
No jo...........na plage..achjojo.
Samozřejmě...........já se poskvrněná necítím........a oni...je mi to jedno. Bála jsem se, že můj milý se bude trápit, ale on je velmi statečný, dnes a denně se divím tomu, kde se to v něm bere.......................
Moji rodiče rozvod akceptovali bez problému a zbytek zpracovávají pomalu, ale jistě. Mám je ráda.
A teď už snad konečně usnu....
Eva
 Dana 24 (bezdetna,svobodna) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(13.3.2001 15:49:56)
Ahoj Evi. Vlastně jsem celé tohle téma začala já a pomalu docházím k závěru, že to prostě nechám, až ...

Chtěla bych ti popřát hodně ŠTĚSTÍ na společné cestě životem, aby jste byli oba dva v pořádku a ...
prostě aby se ti splnilo nejen to, co si nám tu vše napsala, ale i to, co si přeješ v tom malým koutku dušičky.

Ahoj DANA
 Eva Taussigová, 29.týden 
  • 

Re: Muze bych 

(14.3.2001 11:05:29)
Ahoj obě Dany, Julie a všechny ostatní, se kterými jsem mluvila:-)
Svatba byla včera, dneska jsem na svatební cestě v práci:-))).
Oproti všemu mému očekávání se nakonec vlastně vyvedla, i když parádně pršelo.
Četla jsem tady kus diskuse o svatbách a tchýních....holky, život není jednoduchý.
Moje teď už tchýně se mě pokoušela "odradit" od žití s mým mužem tak, že mi nabízela peníze!!!
První tchýně mě ignorovala totálně, když jsem si na to zvykla, bylo to vcelku příjemné.
Myslím si, že svatba je zbytečná, kdo je zodpovědný, bude takový i bez ní a kdo není, tomu oddací list nepomůže.
Rozvést se, je nepopsatelná kalvárie, a to jsem to zažila jen při bezdětném manželství. Obava, že tím budu muset projít znovu, s dítětem, je moje noční můra.
Nakonec jsem ale se svatbou souhlasila, když jsem pochopila, jak dalece má nedůvěra mého teď už manžela zraňuje.
Záleží asi na tom, kolik jste do společného života ochotni investovat, opravdu investovat..ze sebe a riskovat...
Můj manžel snáší bez stěžování vážný a otevřený konflikt se svou vlastní rodinou, moje pohrdání jeho vlastní matkou, nepochopení a odsuzování velké části svého okolí a donedávna i nevůli a nepřátelství mých rodičů. (Ti dorazili večer před svatbou a jemu osobně se omluvili...šok..člověk se vážně pořád učí).
Takže jsem to riskla.
Jinak ale holkám, co by se rády vdávaly a jejich dlouholetí partneři se vykrucují, radím, nechte to být...nestojí to zato a jestli o svém partnerovi pochybujete doopravdy, nežijte s ním, tenhle vnitřní hlas se plete málokdy.
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 12:20:34)
Ahoj Evo - GRATULUJU a držím Ti palce. Všechno to chce trochu času. Uvidíš, jak všichni "otočí" o 180 %, až se narodí miminko, oni zjistí, že jejich syna miluješ, že mu neubližuješ, potom je všechny tyhle předsudky přejdou. Máme tohle za sebou, i když obráceně. Co já jsem si vyslechla o dvacet let starším partnerovi a dneska by ho snědli (všichni).
 Eva T., čekatelka 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 14:07:00)
Děkuju....mám radost a jsem na měkko.
Jasně, že bych si přála, aby bylo všechno v pořádku, kvůli oběma klukům. Když to říkáš ty, po prožité zkušenosti, dává mi to naději, ale jinak spíš pochybuju, obávám se, že ta nenávist z jejich strany je příliš silná. Taky už jsem jednu tchýni zažila....prostě pro mě osobně to není dávno rozhodující.
Třeba nějak zapůsobí babička, on ji má moc rád a dneska ji přiveze na návštěvu. Live se uvidíme poprvé. Kéž by to mělo jiný průběh, než s rodiči. Doufám v to, když se nachala pozvat:-).
Ahoj, Eva
 Dana,dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 15:26:27)
Ahoj Evo, neboj. Když se babí nechala pozvat na návštěvu, asi to něco znamená, třeba je zvědavá, ale babičky zpravidla v sobě mají dost nezaujatého moudra nato, aby viděly až za roh. Ta moje vlastně vždycky všechno tak nějak věděla dopředu.... A když jsem přišla s tím, že je o tolik let starší - tak se jenom zeptala:"A je hodnej?"- myslela tím hodnější než ten předchozí. Dneska už dávno ví, že hodnej opravdu je (je totiž u ní s klukama na víkend, abych mohla pracovat).
 Eva T., velký břicho:-) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 20:26:45)
Milá Dano, jsi moudrá žena:-).
Babička teď spí s pletením v křesle:-). Přivezla prádelní koš s koláčema a pletené oblečky pro Lumpíka (s bambulkama):-). Řekla mi, že jsem krásná a oslovuje mě "děvenko" (jeho rodiče mi říkají "paní Taussigová"). A dala mi svůj svatební klobouk, nově zrestaurovaný. Kupodivu mi je a dokonce i sluší. Takže si jdu v pondělí koupit nový šaty....ty dva mě donutili:-)))))).
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 20:47:22)
No, tak teď se cítím na 60. - MOUDRÁ Žena.... ale mám radost, vážně. Já mám vlastně vždycky děsnou radost, když někde něco funguje. Tak si to hezky užij - děvenko.
 Eva T., velké břicho:-) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 20:55:25)
Danooooooo, to byla lichotka:-)))))))))))......... Kolik ti je? Mně je 31..děvenka jak víno:-)))))
Pa:-)
 Dana, dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 21:09:15)
30. A ať si tady z toho neděláme chat - pod jménem je e-mail. Měj se.
 Eva T., těhotná před svatbou.. 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Muze bych 

(10.3.2001 1:14:06)
Kde jsi vlastně? Ve Státech, nebo v Kanadě?
:-)
 Dana,dvojčata 
  • 

Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(9.3.2001 20:39:38)
Ahoj Míšo, Fany má pravdu, svým způsobem to rozdíl je. Je to o pocitu, o kterém Fany už mluvila, o svobodě. Tu svou – relativní svobodu můžeš mít jak v manželství, tak i ve vztahu, který žiješ, ale věř mi, že rozvádět se je podstatně horší problém, než se s někým rozejít. Už jen proto, že (alespoň v mém případě to tak bylo) se Tě nějaký soudce ve zkratce vyptá na Tvé manželství – vyprávěj ve zkratce o svém životě, v našem případě „padla“ i obligátní sexuální otázka, kdy se pan soudce prostě naférovku zeptal, jak nám funguje sex. život, a když můj partner řekl, že je spokojený, že se rozvádět nechce, že nevidí důvod, proč ho nechci (zřejmě si nestihl všimnout, že „chlastá jako duha“, věděla to celá vesnice, jen on ne), tak pan soudce usoudil, že naše manželství není rozvrácené natolik, aby nemohlo fungovat. (Jeho rozhodnutí nenapadám, dělal jen svou práci, přesto mne to stálo další půlrok , nový návrh na rozvod a to jsme byli bezdětní). Je mi jasné, že z mého příspěvku zní tahle zkušenost, stejně tak, jako z Fanynina určitá trpkost, ale určitě ví, o čem hovoří. Samozřejmě, to rozhodnutí je NĚKDE JINDE, když v nemanželském vztahu vychováváš děti, tam už zvažuješ otázku nejen dalšího vlastního života, ale i života svých dětí, kteří otce potřebují (pokud jako otec skutečně funguje), tam je to o té zodpovědnosti k sobě, k partnerovi i k nim. Přesně také vím, o čem Fany hovořila v případě patentu na soukromí toho druhého. Z těchto důvodů se pro změnu rozvedl můj nynější partner. Prostě byl doma inventářem, kde druhá strana absolutně neakceptovala jeho názor, navíc byl (tehdy bezdůvodně) urážen a napadán žárlivými scénami, tak to dopadlo v podstatě zákonitě – realizoval to, z čeho byl roky podezírán. Myslím, že z pozice rozvedených lidí, už prostě otázku sňatku vidíme oba malinko jinak. Máme spolu děti, dvě. Jmenují se po tatínkovi a sňatek také zvažujeme, teď už spíš coby otázku formální, přesto chceme, aby byla hezká. Doufám, že nebudeme litovat, že to nějak neotřese naším vztahem. Nemuselo by, žijeme spolu dost dlouho, přesto KDO VI? Fany narazila na důležitý problém, tady vůbec nejde o popření instituce manželství jako takové. Ta má své opodstatnění v otázkách, o kterých Ty právě přemýšlíš (dědění, informovanost atd.), ale o to, co my jsme s touhle institucí udělali, když jsme i přesto, že slibujeme opak, schopni být si nevěrní, o tom, že svého partnera leckdo nemiluje nepochybuji, ale, že si jeden druhého v mnoha případech neváží a považuje jej spíš za přítěž, to je spíš realita smutná. I to, že se od ženy (a v tomhle občas oceňuji příspěvky Mariana) tak nějak automaticky předpokládá, že bude tou v tandemu v domácím rozhodování, ale tou, která odvede většinu té domácí práce, která se postará o děti a lecky i tatínka „zničeného“ zaměstnáním. Zrovna včera jsem byla u své sestřenice, která má dvě děti (5 a 8 let), matku, která občas propadne záchvatu těžké hysterie, se kterou zatím bydlí, než postaví dům a podnikajícího muže, který pracuje denně 10 hodin, ale přesto ještě má čas a dle svého názoru i nárok na to, občas někam vyrazil, ale u téhle maminky by zřejmě radost neměl….. A já, která žije v podstatě v pohodě (protože naše dvojčata vychovávám za vydatné pomoci svého partnera, pracuji, ale opět – pomáhá mi, pomáhá mi také s domácností…), jsem před ní hluboce smekla. Tenhle „záhul“, kdy se v pokoji perou děti, zezdola řve hysterická matka, do toho každou chvíli volá manžel ze zaměstnání, k tomu já na kafi a návštěva mladší sestry, ten bych ocenila řádem. Prostě Michalko, jestli víš, že ten Tvůj chlap je ochoten dávat, tak ber, jestli jsi si jistá, že je to ten pravý a vzít si ho chceš, vem si ho, jestli s ním chceš žít, žij s ním, na tohle totiž neexistuje návod a spousta lidí je šťastných (a to procento je u nás veliké) ve vztahu nelegalizovaném. Doufám, že můj názor nevypadá moc feministicky, přesto, pocit, i když relativní, že jsem s tím druhým hlavně proto, že chci, ne proto, že nás spojuje i ten papír a vědomí, že jsem schopná se v případě krachu vztahu postavit a stát na vlastních nohách (a své děti uživit) mi dává víc jistoty, než institut manželství. Vypadá to, že víš, do čeho jdeš – tak se měj se krásně a jen šťastné vztahy.
 Michala, svobodná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl?? 

(12.3.2001 14:48:30)
Danuško, díky za všechny názory a zkušenosti. Náš vztah se určitě nebude zakládat na svatbě, bereme to jenom jako nutnost. No, uvidím. Tak se měj krásně. A dík. Ahoj Míša
 Stáňa(40)+Ondra(7) 
  • 

Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl??- příjmení dítěte 

(9.3.2001 12:33:40)
Ahoj Fany,
chci zareagovat na část Tvého příspěvku, který se týká jména dítěte. Neboj, nemáme ve vztahu k matkám tak diskriminující zákony jak si myslíš. Úprava toho, jak se bude dítě jmenovat je obsažena v § 38 zákona o rodině.
Pokud se dítě narodí v manželství, bude mít společné příjmení rodičů nebo příjmení jednoho z nich (pokud si rodiče po sňatku každý ponechali své), a to to, na kterém se dohodli při uzavření sňatku (viz § 38 odst. 1). Takže není vyloučeno, aby se dítě jmenovalo jako maminka za svobodna (buď v případech, že si rodiče jako společné příjmení vybrali právě dívčí příjmení matky, nebo v případě, že si každý ponechali své příjmení a dohodli se, že příjmením jejich dětí bude právě příjmení matky).
Pokud nelze určit příjmení dítěte podle výše uvedeného (a rodiče mají různá příjmení), bude mít dítě příjmení, na kterém se rodiče dohodnou (§ 38 odst. 2). Toto ustanovení se používá především právě v případech dětí narozených mimo manželství (ať již spolu rodiče žijí nebo nežijí). Obvyklé řešení je, že tuto dohodu rodiče učiní současně s určením otcovství souhlasným prohlášením rodičů před matričním úřadem. Ani tady není žádná překážka bránící tomu, aby se rodiče dohodli, že dítě bude mít příjmení matky.
Pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, určí příjmení soud (§ 38 odst. 3).
Takže problém příjmení dětí v případech rodičů, kteří neuzavřeli manželství je spíš otázkou převažujících zvyklostí. Stejně jako je v Čechách prostě zvykem, že při sňatku žena přijme příjmení manžela (kolik znáte párů, kde to bylo opačně , kde manželé využili možnost vybrat si jako společné příjmení dívčí příjmení manželky? – já jeden z doslechu), je zřejmě i zvykem, že dítě by mělo mít v případech, kdy spolu rodiče žijí, příjmení otce .
 Fany 
  • 

Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl??- příjmení dítěte 

(9.3.2001 12:48:38)
Ahoj Stáňo a díky:-). Lituju, fakt, vlastní nevzdělanosti. Škoda, že se tyhle věci ve škole neučí (myslím na střední škole). Mám vzdělání přírodovědné, což je sice hezké, ale nestačí...a léta běží:-).
Člověk se pak snadno stane obětí všelijakého balamucení, to co jsem napsala Michale, mi kdysi řekla paní na matrice, když jsem byla těhotná s prvním dítětem.
Takže se vám oběma omlouvám, že mluvím pitomosti.
 Míša, syn 4 roky 
  • 

Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl??- příjmení dítěte 

(9.3.2001 13:52:04)
Ahoj Stáňo,
znám osobně dva páry, které se dohodly, že jako společné příjmení budou používat dívčí jméno manželky. Jedna z těch dvojic je zvlášť kuriózní případ, protože se poměrně brzy rozvedli, ON si nechal vyženěné příjmení, záhy se znovu oženil a má s druhou ženou dva syny. Nová manželka a děti tak vlastně mají jméno po první manželce. Ta se ovšem v mezidobí už taky znovu vdala a tentokrát přijala příjmení manžela, takže se to ani moc neplete.
 Eva Taussigová, těhotná v 28. týdnu 
  • 

Re: Re: Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl??- příjmení dítěte 

(9.3.2001 14:24:13)
Ahoj Stáňo,
jsem taky do sbírky. Vdala jsem se, vzala si jméno svého muže, rozvedla jsem se (ach Fany, vydej to knižně...a to já jsem byla vdaná jen 5 let a děti jsme neměli, vlastně vypadalo to, že je mít nemůžeme), po rozvodu vyběhala návrat dívčího příjmení. Šílené, ale stálo mi to za to.
O druhé svatbě jsem nechtěla ani slyšet, zamilovala jsem se do kluka o hodně mladšího a tajila to před světem. Teď jsem těhotná, vdávám se příští týden a mé jméno si bere on. O ruku mě požádal taky on, čtyřikrát. Nastávající příbuzní šílejí. A nám doma vládne blaženost a radostné očekávání.
 Dana 24 (bezdetna,svobodna) 
  • 

Re: Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(9.3.2001 11:38:08)
Sally, jsem to já, co jsme mluvily o jiném tématu. Promiň, že jsem už nenapsala, neměla jsem čas. Stejně díky, žes projevila zájem a pověděla mi svůj názor. Víš, ono možná to vypadá, že se do toho moc ženu, možná si něco namlouvám, možná že jsem pořád malinko napřed a někam chvátám.

Pokud jde o tu otázku "jak na to partner zareaguje", tak o ní dost přemýšlým. Na druhé straně je možná, ale "možná" pravdou, jak říká Fany, že to budu mít na talíři celý život. Musím přiznat, že to je to jediné, co bych nechtěla.

Víš, ač jsou tvé názory možná pravdivé, připadá mi, že vždy když je čtu a měla bych se jimi řídit, děsně mě odevšeho odrazujou. Prosím neber to jako urážku. To bych nerada. Jsem ráda, že to někdo řekne, protože vlastně v mém věku, asi člověk uvažuje jinak nežli třeba ve 30ti.

Co se týče dopisu Fany, musím říct, že je také velmi upřímný. Taky Ti chci Fany napsat, že rodina mého přítele je výborná a troufám si říci, že jí již dost znám, protože s nimi trávíme docela dost času. Bohužel nemohu porovnat otce svého přítele s přítelem, protože to vlastně není jeho otec, ač ho tak přítel nazývá a taky proto, že ho od nějakého 1,5 roku vychovával. Ale myslím, že to není základní problém, protože každý člověk je v podstatě jiný.

Taky souhlasím s Michalou, která mluví o tom, jak by situace vypadala v případě, že by bylo dítě. Nechci se s nikým dohadovat, čí má příjmení, komu by případně připadlo opatrovnictví, atd. atd.
Je spousta věcí, ale jak už jsem řekla, možná si to moc beru. Možná bych měla přestat nad vším přemýšlet a prostě žít ze dneška na zítřek atd.

Neříkám však, že to udělám. Pouze mne to napadlo a jsem ráda, že si mohu vyslechnout, vlastně přečíst, názory druhých. Člověka to pak donutí nad tím přemýšlet s čistou hlavou a ne s růžovými brýlemi.

PS: byla bych ráda, kdyby se k tomu opravdu vyjádřil nějaký muž.
Děkuji V Š E M !!!!
Zdravím DANA
 sally 
  • 

Re: Re: Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(9.3.2001 19:48:16)
Dano,
mrzí mě, jestli ti přijde, že tě od něčeho odrazuju... to jsem opravdu neměla v úmyslu! Pravda je v tom, že neznám vaší situaci a už vůbec neznám tvého přítele - a taky nevím, jaké jsou jeho názory na manželství obeceně. Proto hledám různá úskalí, na která bys mohla narazit.

Udělat nějaký dramatický krok (třeba požádat přítele o ruku) je jednoduché (rychlé), ale já když má udělat nějaké záváažné rozhodnutí, dám si termín. Když jsem se rozhodovala, jestli se odstěhuju za svým přítelem (ještě jsme nebyli manželé), řekla jsem mu, že potřebuju čas na rozmyšlenou - a stanovila jsem, že finální slovo padne až po dovolené, že nechci předčasně něco slibovat (moc jsme se neznali) - respektoval to a víš jak já jsem se musela držet? Už od začátku se mi chtělo křičet JO JO JO, jdu do toho hlava nehlava - ale nešlo o mě, šlo i o něj - nechtěla jsem v půlce dovolené zjistit, že nemůžu žít s někým kdo vymačkává pastu od prostředka a pak brát složitě rozhodnutí zpátky.

Jestli máš pocit, že přítel tvoji žádost o ruku přijme kladně, jdi do toho - ale až třeba za měsíc - nemusíš o tom celý ten měsíc přemýšlet, ale dá ti to čas zvyknout si na tu myšlenku a probrat is to sama se sebou.

Ale možná by ses ho měla zeptat tak nějak mimochodem, co si myslí o manželství a jestli si myslí, že vy dva se k sobě hodíte a jestli se hodíte pro manželství. Pokud tohle vyzní kladně, můžeš časem pokračovat - zmínit svatbu kamarádky, pochválit (nebo zkritizovat) šaty a průběh svatby (ale vyhni se tomu "já bych chtěla to a ono") optat se na jeho názor - když ti řekne "no jo, pepa v tom kvádru vypadal jak blb ", zapamatuj si to - takhle můžeš postupně zjisti, co mu na vlastní svatbě vadí nejvíc - a při té žádosti o ruku ho hned uklidnit, že svatba bude tak, aby jste se oba cítili dobře a pohodlně.

Ať vám to všechno vyjde - nejen ten jeden svatební den, ale hlavně ty tisíce všedních dní po tom! :-)
 Dana 24 (bezdetna,svobodna) 
  • 

Re: Re: Re: Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(13.3.2001 14:51:07)
Milá Sally a ostatní: všem moc děkuji za příspěvky. Sally, jestli jsem se tě nějak dotkla, tak se moc omlouvám, možná jsem to spíš špatně řekla, než bych ti chtěla ublížit.

Vaše příspěvky mě alespoň donutí více nad tím uvažovat a přemýšlet, protože sama vím, že je to velký krok do života a byla bych ráda, kdyby to bylo oboustranné a láskyplné.

Děkuji moc všem a přeji Vám krásné a spokojené chvíle s Vašimi polovičkami.
D A N A
 sally, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(8.3.2001 21:14:12)
Dano,

nevím jestli jsi ta dana, co se ptala, jak láskyplně přinuti partnera ke svatbě. Psala jsem tady na to takový elaborát, nebudu se opakovat, ale otázka zní - jak tvůj přítel tvojí žádost o ruku přijme? Zasměje se, obejme tě a zeptá se "ok, kdy?" nebo ti řekne že ses zbláznila?
Jak píše Fany, riskuješ, že pak budeš mít celý život na talíři žes ho "uhnala".

Toužíš po svatbě, ale je ti teprve 24, jsi si jistá, že je to On? Já se vdávala ve třiceti a jsem ráda, že jsem si počkala na toho pravého. Ti před tím, nebyli špatní, ale také to nebylo úplně ono, vždycky tam bylo "ale".

Pokud jsi ovšem pevně rozhodnutá, tak zkus dvě věci - zainteresovat jeho maminku (pozvi se k tchýni na kafíčko, vylič jí, jak on je báječný a poptej se jí, co si ona myslí o vaši svatbě - pokud tomu bude nakoloněná, tka ti pomůže - ale nevím, jaká je tvoje tchýně, já jsem vždycky měla "tchýně" báječné).

Druhá rada je o něco hůře realizovatelná - a to je - dopřejte si svobody. Jestli spolu žijete, chodíte delší dobu, on už tě může brát jako inventář - a vůbec ho nenapadne, že ti něco chybí. Chlapi neradi dělají změny a protože sám je spokojen, automaticky předpokládá, že jsi spokojená i ty. Když mu začneš trochu unikat (domluv si pravidelnou saunu s kamarádkama, začni se učit čínsky, zorganizuj sraz třídy, začni chodit na tréninky místního volejbalového týmu, začni si bez jeho vědomí dělat řidičák) - ve vší počestnosti (žádné lítání po barech a balení chlapů na diskotékách,), ale dej mu jemně na vědomí, že si umíš zařídit zajímavý život i bez něj. A opravdu si ho zařiď - i do budoucna je dobré mít nějaký ventil a únik.

Přestaneš být "inventářem" a staneš se osobou, s kterou by chtěl trávit více času, kterou by chtěl k sobě zase připoutat. Jak? Na to už přijde sám.

hodně štěstí
sally

PS - hodí nehodí - spolehni se na svou intuici - některého chlapa ženská požádat může, jiného v žádném případě. Záleží na něm, ne na lidech okolo!
 Lenka,27 r.,vydata 
  • 

Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(9.3.2001 11:59:24)
Ahoj Dana,
podla mna to nie je zly napad!Ale jedine v tom pripade,ak ste uz o svadbe niekedy hovorili a jeho nazor je v podstate kladny,len sa akosi nevie rozhupat.Inac by som to asi nerobila.Ale ak spolu zijete,nemas v podstate dovod sa ponahlat,nie?Ja som s manzelom zila pred svadbou 7 rokov.Obaja sme o svadbe hovorili uz davno,chceli sme sa niekdy v buducnosti brat.Ale vzali sme sa az ked sme zacali planovat babetko,pretoze sa mi zdalo komplikovane aby sa kazdy z rodicov volal inac a dieta by malo meno po kom?Urcite si ale nemyslim,ze by svadbou clovek stracal slobodu.Ved to je predsa to iste co pred tym!Nech sa rozhodnes akokolvek,drzim palce.Ahoj.Lenka
 Jana, skoro rok vdaná, teď těhotná 
  • 

Re: Hodí se, aby požádala žena o ruku muže? 

(9.3.2001 16:25:09)
Milá Dano i všichni ostatní,
nedá mi to, abych tady nenadnesla otázku: Proč se většina dívek tak těší na svatbu, popř. manželství, zatímco muže to zas tolik neláká? (Určitě se najdou i některé výjimky, ale o těch tu teď mluvit nechci.) Nemáte pocit, že my, ženy, si toho od manželství slibuje až příliš mnoho, zatímco muži se ho často neodůvodněně bojí? Já mám pocit, že je to trošku výchovou (už tu o tom taky někdo psal) - holčičky jsou vedeny k tomu, že smyslem života je vdát se a mít děti (takže žijou s představou, že jednou přijede princ na bílém koni a bude krásná svatba - jako v pohádce :-) ), zatímco chlapcům jsou spíš předkládány hodnoty jako kariéra, ekonomická úspěšnost a osobní svoboda. Co si o tom myslíte vy?

Co se žádosti o ruku týče, připadá mi to jako děsný přežitek a zdroj mnoha zbytečných problémů. Od chlapa se tak nějak očekává, že pokud ženu opravdu miluje a chce si ji vzít, tak jí to dá najevo tímto velmi formálním způsobem, pokud možno ještě za nějakých romantických okolností. Já teda být chlap, tak se do toho taky moc neženu a nedivím se, že mnozí to bojkotují. Pokud se máme s partnerem rádi a chceme se jednou vzít (což se většinou pozná i jinak, než že dotyčný požádá dotyčnou o ruku), proč se na tom prostě nějak normálně nedomluvit? Určitě je k tomu řada příležitostí při různých plánech do budoucna atd.
Na druhou stranu, pokud se máme s partnerem sice rádi, ale o sňatku zatím jeden nebo druhý neuvažuje, připadá mi dost nešťastné ho do toho jakýmkoli způsobem popostrkovat. Protože je vždycky lepší, když takovéto závažné životní rozhodnutí učiní každý zodpovědně sám za sebe, a ne proto, aby (například) udělal druhému radost.

PS. Doufám, že jsem se svým příspěvkem někoho nedotkla, neboť to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Bylo to spíš obecné zamyšlení, které rozhodně nespojuji s konkrétním případem někoho, kdo sem psal. Přeju hodně zdaru ve vztazích partnerských i manželských :-)

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.