| NL |
 |
(28.10.2009 16:48:10)
Mám dcerku, v prosinci bude mít 2,5 roku. Většinu času tráví pouze se mnou, manžel doma bývá večer, vidí ho tak hodinu (i když ne každý den), ráno než odejde do práce a tak 3 víkendy v měsíci.. Když je doma, tak se jí maximálně věnuje. Bydlíme v zahraničí, takže styk s našimi rodinami je omezený, tak 1x za dva měsíce. Přesto se tam dcerka těší a vypadá to, že už i na babičky si pamatuje a má radost, že tam jedeme. Dvakrát týdně chodíme do mateřského centra, 1x týdně se snažíme pozvat na návštěvu kamarádku s klučíkem anebo prozměnu jedeme navštívit je. Často spolu cestujeme po okolí, chodíme se koupat, atd. Dcerka byla předčasně narozená o cca 6 týdnů, naštěstí vše bylo ok. V roce jsme byli hospitalizovaní 10 dní v nemocnici, ale celou dobu jsem byla s ní. První rok a půl se nám velmi často budila v noci, plakala a vždy se nechala utišit pouze mnou. Do roka měl i manžel problém jí příležitostně pohlídat, dcerka chtěla mě, i když s manželem byla ráda, ale musela jsem tam být taky, jinak po nějaké době začala vyvádět, kde je maminka. Od roka a půl začala spát dobře (dávali jsme homeopatika), žádné noční hysterické pláče. Teď se nám začala zase každou noc za poslední týden budit, naštěstí jen 1x, ale opět s velkým pláčem a utišit jí mohu jen já, i když se manžel moc snaží, tak maminka je maminka. A budit a brečet začala i během odpoledního spánku, chjo. Dcerka mě obejme kolem krku a po chvíli vzlykání usne, nevím čím to je. Před půl rokem jsem jí zkoušela nechat na chvíli v mateřském centru kam chodíme na hlídání. Zná tam prostředí, děti. Při hlídání bylo 5 dětí a slečna co to s dětmi umí. Hlídání mělo být na 1,5 hodiny , ale po 3/4 hodině jsem si jí musela vzít zpět, hodně vyváděla - brečela. Po druhé jsem to s ní zkusila po cca 2 měsících a výsledek byl ještě horší. Dcera začala brečet a vypadalo to, že začne až zvracet a pak ještě dalších 20 minut nebyla k utišení a natahovala na zvracení. Takže opět jsem se pro ní musela vrátit a vzít si jí zpět. Přitom když jsme v mateřském centru, tak mě ani moc nepotřebuje, hraje si tam, je tam spokojená, ale jen se na malou chviličku vytratím na toaletu, do skladu, tak to ihned zjistí a je zle (nepomáhá ani upozornění, že teď jdu na záchod a za chvíli jsem zpět, musí jít se mnou). Začínám se pomalu děsit toho co bude až jí příští září budu dávat do školky. Je to velký mamiňák. V posledním měsíci se začala sama hodně mazlit. Každou chvíli ke mně přijde a říká tuli tuli (nevím, kde k tomu přišla), tře si o mě tvář o tvář, nebo se mi otře tváří o nohu, hladí mě po obličeji a říká malá, malá a hezky se směje. Takhle se mazlí, ale jen se mnou (tedy i s manželem, ale ne to tuli tuli, tak nějak jinak). Manžele má moc ráda, ale ráno mu nechce dát ani pusu na rozloučenou (je vidět, že se zlobí, že jde do práce) a takhle se k němu mazlit nechodí. Co je horší, tak za 3 týdny musím na cca 4 dny do nemocnice. Hlídat mi přijede mamka, manžel by měl každý den chodit domů trošku dřív, cca 17 hodina, aby to tu zvládli a babička se nezbláznila a dcerka, aby to líp nesla, když bude mít tatínka doma. Bohužel celé dny s ní být nemůže, má hodně náročné zaměstnání. Asi to bude horor, bojím se že bude hodně plakat :-( . Zajímalo by mě, zda máte někdo doma taky něco takového a jak jste podobné situace zvládali – nepřítomnost, školku. Já se s ní snažím chodit do kolektivu, nejsme izolovaní, ale i tak to prostě nestačí. Kamarádka mi tvrdila, že to chce nechat párkrát pobrečet a že si zvykne. Jenže ona měla bezproblémové hlídací dítě. Když by brečela chvilku, půl hodinky např. A pak byla ok, tak bych to neřešila, ale po předchozích zkušenostech se bojím toho, že bude velmi vytrvalá a vydrží jí to třeba celý den a dnů i několik. Pak by možná přestala, ale za cenu, že jí psychicky zlomím a to opravdu nechci. Ta slečna co nám hlídala děti v mateřském centru je zkušená, prověřená, studuje na učitelku v mateřské školce, přesto ani ona situaci nezvládla,dcera prostě byla k neutišení. Za případné vaše dobré tipy co konkrétně pomohlo vám děkuji.
|
| Mapi | 
|
(28.10.2009 18:29:35)
Ahoj. Ráda si přečtu rady od ostatních, mám to samé se synem, kterému budou dva roky.
|
| aja | •
|
(28.10.2009 20:15:40)
RAdu nemam, snad jen pockat, az to prejde s vekem. Syn byval take takovy, spatne snasel odlouceni, ale ted v necelych sesti je v pohode a zacina byt pekne drzy, ani nemuzu verit tomu, ze to byl mamanek, dcera dvouleta, je naprosto stejna, myslim, ze to je castecne povahou, castecne vyvojovym obdobim. Takze to nechavam odeznit, nema smysl lamat to pres koleno a zadelavat jim na problemy.
|
| Dojanka | 
|
(28.10.2009 21:45:16)
Holky,neblázněte, vždyť 2,5 roku jsou ještě batolátka a maminku potřebují. Nemá cenu srovnávat s ostatními dětmi, některé děti jsou do světa, jiné jsou u maminky. Nač to lámat přes koleno. Já mohu z vlastních dvou zkušeností říct, že obě moje dcery by ve 2,5 letech taky nikde nevydržely. Prostě byly citlivé a bojácné. Dala jsem je do školky až ve 4,5 letech a na jejich psychiku to bylo tak akorát. Mladší chodí teď 2. měsíc do školky a skoro vůbec tam neplakala, jen ze začátku chviličku, oproti tomu tříleťáci tam vyváděli dost šíleně a i po těch 2 měsících jich ještě půlka každé ráno brečí. Neřešte hlouposti, děti v tomto věku mámu potřebují, tak jim dejte tu jistotu, pak až vás už chtít nebudou (a věřte, že to uteče hóóódně brzy), tak vám to pak bude líto. Buďte rády, že máte mazlíčky, že se chodí pošmudlat (naše mladší je taky taková, pořád si o mě šmudlá tvářičky a nosánek) a že je vám spolu hezky.
|
|
|
|
| sojka+07+09 | 
|
(28.10.2009 22:19:49)
ahoj, mám taky 2,5 letou dceru. Opravdu si myslím,ž e je to povahou dítěte, ne tvojí výchhovou, děláš pro to opravdu hodně aby byla samostatná. Já jsem byla týden v porodnici a týden se synkem v nemocnici. Mám zkušenost, že takovéhle odloučení dcera snášela o dost lépe, než třeba to, že jí dám do školky, protože je to doma a celou dobu jí to někdo vysvětloval. Zkusila bych ještě o trochu víc návštěv třeba i hřiště jeslti to jde. My jsme s dětmi téměř denně, u nesmělého dítěte to chce opravdu zkoušet a otrkávat. A zvát si děti i k sobě domů a tam nechat potom dcerku třeba na deset minut hlídat. Nedávno jsem tu psala téma- jak pomoci dítěti zvládnout odloučení od ma´minky v kroužku nebo tak nějak. Holčička to většinou na 1,5 hodiny zvládne, někdy ale ne. Hodně slibuju odměny, jak to všem povíme, že vydržela sama, kam potom za odměnu půjdeme. Upřímě i když se to nemá dostává bombonky. Mluvíme o kroužku klidně týden dopředu, co tam bude dělat a ona většinou nakonec povolí. Jenom to chce se obrnit a raděj s tím nepočítám, abych pak nebyla zklamaná.
|
| NL |
|
(28.10.2009 22:25:59)
Bohužel ani mluvit a připravovat jí na něco moc nepomáhá. Občas mě tak nějak nevnímá, prostě se věnuje něčemu jinému. A když už ano, tak mi řekne, že ne a jde se mnou. Denně se vídáme se sousedy, dcera je zná, ale do náruče se vzít nenechá a ani na minutu pohlídat, jak zmizím z dohledu je zle. A to i když si myslím, že mě v tu chvíli nepostrádá. Má na to snad nějaký radar či co  zjistí to hned.
|
| Dojanka |
|
(28.10.2009 22:30:47)
Tak buď prostě s ní 
|
|
|
|
| Bezovka | •
|
(28.10.2009 23:18:06)
Tak tohle mi přesně připomnělo moji dceru, když byla malá - podobně, jako popisujete. "Mamánek", bála se cizích lidí, nechtěla k prarodičům, dlooouho jí nikdo nemohl pohlídat, když jsme přišly na hřiště, sedla si se mnou na lavičku a chtěla si se mnou povídat !- ne si hrát s dětmi.POřád se mně držela. Nějaké hlídání v dětském koutku - ani omylem, podobně jako u vás. Říkala jsem si, že je chyba ve mně. Přitom jsme pořád chodili mezi lidi, mezi děti.Často jsem z toho byla zoufalá. V našem případě pomohl čas. Začla ji pravidelně hlídat teta(cca 2 hodinky týdne, kdy jsem začla chodit do jazykovky). Tetu si postupně oblíbila, musela vždy vědět, že odejdu, kdy přijdu, vše jsem ji musela předem říkat a pak byla schopna to zvládnout (i když pravidelně při odchodu vyšvihla scénku, ale postupně to bylo lepší a lepší, nakonec i bez scén). Kupodivu školka - světe , div se ! Prakticky úplně bez problémů (do té doby nevydržela v nějakém kolektivním zařízení déle než 20 minut). Připravovala jsem ji na to a i když jsem se strašně bála a pochybovala, že to zvládne, snažila jsem se nedat svoje obavy najevo a brát to jako hotovou věc, že já budu chodit do práce, ona do školky. Asi pomohlo i to, že jiná možnost nebyla, možná to vycítila, určitě byla dobrá i ta denodenní rutina - ráno vstaneme a jde se, odpoledne si pro tebe přijdu. Stejné tety, stejné děti. To při hlídání v mateřském centru není a dítě tu naši nejistotu a to, že vlastně odejít "nemusíme", podle mého vycítí. Shrnuto - jsem přesvědčená, že se to u vás zlepší, dcerka je ještě malá a uvidíte, jak po 3. roce vyzraje (dcera začla do MŠ téměř v 3 a půl letech).To, že musíte do nemocnice, je nepříjemné, ale na druhou stranu, 4 dny nejsou tak dlouhá doba a všichni to přežijou, i kdyby nedejbože dcerka jen řvala. A třeba nebude, uvidíte, hlavně zkuste na ni nepřenést svoje obavy, spíš si věřit, že to všichni zvládnete. Moc vám držím palce, ještě dobře si na tu dobu pamatuju. Teď , když to někdy někomu vyprávím, co naše téměř 8 letá slečna prováděla, nechce věřit, že mluvím o té společenské holčičce, které nakonec nedělalo potíž odjet v necelých 6-ti letech na týden na školku v přírodě a teď mám čím dál víc pocit, že mě už ani moc nepotřebuje
|
| Jana 30 | •
|
(30.12.2009 10:16:18)
Máme 4 letého syna a tak nějak cítíme, že nám to stačí, takže druhé dítě neplánujeme, byť okolí má jinou představu. Standard jsou přece 2 děti, co kdyby se s prvním něco stalo...
Myslím, že každý by se měl rozhodnout, tak jak to cítí.
Možná sehrálo roli to, že do roka byl náš Matýsek uřvané, nespavé mimi, se kterým nikdo nepomohl ani na půl hodinky povozit do kočárku.
Nevím do jaké míry měl na něj vliv porod císařským řezem. Má komplikovanou povahu, milujeme ho, ale dva takoví by byli na nás moc. O tom jak jsou druhé děti hodnější slýchám často, ale nevěřím, že by to byl náš případ.
Finance v tom hrají taky roli, ale kdo ví, třeba přijde doba, kdy názor změníme. Momentálně prožíváme manželskou krizi, takže další důvod proč alespoň zatím ne.
Každý se musí rozhodnout prostě, tak, jak to cítí, protože "ti moudří rádci" se nebudou o to malé starat, vychovávat a milovat ho.
Zdravím všechny!
J.
|
| Twída | 
|
(31.12.2009 7:51:36)
Jani, zdravím. Tímhle jsem si taky prošla....Lidi prostě vnímají jako "normální" to, co je nejvíce zaužívané. I když - dneska na netu vyšly nějaké statistiky a domácností se 2 dětmi je 700 tis. a s jedním asi 510 tis. Rozdíl to je, ale zase ne tak propastný, jak se okolí občas snaží vnutit.
Rozhodně se k miminu neuchyluj "jen" pod tlakem okolností, jen proto, že je to "normální". To by dobře nedopadlo ani pro něj, ani pro Tebe.
Člověk musí dát na to, jak on sám tyhle věci vnitřně cítí a vnímá. Myslím, že každý má mít tolik dětí, kolik je schopen - citově, fyzicky, finančně.
Mám kamarádku, kterou prostě "baví být těhotná", takže už mají 4 kousek Nestará se o děti špatně, to vůbec¨, jen prostě neřeší, že jim nemůže dopřát všechno, co by si třeba zasloužily (např. nákladné koužky atd.) Prostě řekne - na to nemám a nemá u toho pocit nějaké viny.
To já bych nedala - mít dítě bylo moje (tedy s mužem naše) rozhodnutí, tak je moje povinnost zajistit mu vše, co je pro něj dobré a vhodné a prospěšné...
|
|
| bublanina | •
|
(31.12.2009 10:22:05)
Tak nějak podobně to taky cítím, jak jsi to popsala. Taky mě nadzvedly argumenty, že je potřeba mít víc dětí, kdyby se jednomu něco stalo. Tohle platilo spíš za války, kdy bylo běžné, že ne všechny děti se dožily dospělosti. Dneska je to spíš výjimka. Taky si myslím, že uhlídat jedno dítě, aby se mu nestal nějaký ošklivý úraz (třeba popálení) je jednodušší než když je jich víc. Přece jenom, s dalším dítětem matce nedorůstají další končetiny a oči vzadu na hlavě, že. Užila jsem si hlídání víc dětí jako au-pair a vím přesně, jak to vypadá v praxi. Bylo to spíš o štěstí, že se nikomu nic nestalo. Nemohla jsem být zároveň na dvou a více místech najednou. Sice je to i hodně o organizaci, ale někdy to nejde. Navíc v dnešní době, kdy se hodně jezdí autem, může být třeba autonehoda, kdy se zabijou všichni najednou a moc vám nepomůže, že jste si pořídili víc dětí. Fuj, to jsem teda sklouzla do pěkně morbidních představ.
Ať to probírám ze všech stran, prostě mi vychází, že u nás by byla kvantita na úkor kvality. Jak už jsem psala, máme hodně vysoké výdaje kvůli alergiím, ale není to zdaleka jediný důvod.
Vysledovala jsem, že u nás doma platí, že manžel je schopen pomáhat do určité hranice a pak, když se nároky zvýší, tak on dělá pořád to samé a ten zbytek musím dotahovat já. Už teď je toho dost a na víc prostě nemám, vím, že bych to odnesla zdravotně a možná by šlo do háje úplně všechno.Když jsem ve stresu a unavená, tak jsem pěkně protivná. Jsem ráda, že už jsme z nejhoršího venku a trošku zase začínáme žít normálně. Dát si to celé znovu? Ne, díky!
Uvědomuju si ale, že musím dceři dostatečně zprostředkovat kontakt s malými dětmi. Naštěstí ona je taková společenská, takže tohle fakt není problém.
|
| Tragika | 
|
(31.12.2009 12:01:26)
Jsem též jedináček,před více než třiceti lety jsem byla jediná ve třídě, kdo neměl sourozence.
Nikdy jsem po sourozenci neprahla a v dospělosti už vůbec ne.
Můj syn byl 16 let též jediným dítětem v rodině. S jedináčkovstvím jsem byla coby rodič spokojená až do synovy puberty. Pak se ve mně hnuly ledy.
Mít druhé dítě byl můj nejlepší nápad v životě. Tento pocit mám už 3,5 roku a jen tiše doufám, že jej budu mít napořád.
|
| bublanina | •
|
(31.12.2009 12:56:33)
A o tom to je, že jsi se do toho nenutila, ale přišlo to samo, ač o hodně později.
|
|
| bublanina | •
|
(31.12.2009 13:09:54)
A vlastně když to tak vezmeš, tak máš dva jedináčky vzhledem k tomu věkovému rozdílu.
Můžu se zeptat, kolik bylo tobě, když se "hnuly ledy"?
|
| Tragika |
|
(1.1.2010 11:07:16)
Ledy se hnuly ve 38 letech a za rok jsem rodila. Do té doby jsem o druhém dítěti neuvažovala, jen si říkala, že kdyby náhodou, tak mám ještě dost času. Před čtyřicítkou už jsem začala myslet na chvíli, že za pár let se vzbudím a bude po žížalkách,
Ženská má, narozdíl od muže, holt své limity.
Jasně, že mám dva jedináčky. Jsem ráda, že mám dvě děti.
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)