| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Mám problém s rodiči

 Celkem 33 názorů.
 Radka, 26 let, zatím bezdětná 
  • 

Mám problém s rodiči 

(9.11.2000 8:39:48)
Pardon - nějak se mi to rozdělilo!
Takže neustále zavádí nové pořádky, do všeho se míchá a zasahuje a nechápe, že nejsme malé dětim které by asi najednou chtěl vychovávat. Pořád mě kritizuje, že jsem taková a maková a měla bych být jiná.
On i matka mě neustále kritizují, skoro všechno co řeknu a udělám je špatně, protože oni by to udělali jinak. Chtějí ze mne mít hodnou dcerušku, ale co zaseli (nebo spíš nezaseli) to taky teď sklízí. Jsem na ně alergická. S ostatními lidmi se snažím vždycky nějak vyjít, ale u nich se mi vždycky zvedne adrenalin.
Jsem dva roky vdaná a z finančních důvodů musíme bydlet doma v jednom malém pokojíku. Někdy mám pocit, že už to déle nevydržím. Vím, že mě mají oba rádi, ale ani jeden to neumí dát patřičně najevo. Nechci pořád poslouchat jak jsem špatná, chci a potřebuji taky slyšet kladné věci! Nedali mi nic dobrého do života a teď se hrozně diví, že jsem taková jaká jsem. Přijde mi to hrozně frustrující, ale jakýkoliv dialog s nimi je nemožný (matka by to vůbec nepochopila a s otcem se mi mluvit moc nechce, protože všechno hrozně rozpitvává a stejně by závěr zněl, že se musím já snažit být jiná). Moje sebevědomí nemělo nikdy možnost ani začít pučet natož se vyvinout. Jsem osobnost psychicky labilní a zřejmě vinou svých rodičů, kteří nebyli schopni mi dát lásku kterou každé dítě potřebuje.
Poraďte mi, prosím, jak mám přežít s nimi ve společné domácnosti než se vyskytne možnost samostatného bydlení.

Děkuji

Radka
 Eva 
  • 

Re: Problém s rodiči - pokračování 

(9.11.2000 14:06:07)
Ahoj Radko.Je moc dobre, ze si uvedomujes, kde je chyba.Celou situaci popisujes velice realisticky.Tvoji rodice jsou dva nedozrali nestastni dospeli jedinci.Veri tomu,ze kdyby ses zmenila ty,tak oni, by byli stastni.Je ti 26 let,snaz se najit byt co nejdrive.Protoze oni se nezmeni.Mas pravo na svuj zivot,mas pravo byt stastna,ikdyz ti oba dali do zivota zalostne malo.Jak s nima vyjit? Mej je rada i s jejich chybami.Dali ti zivot.
 Radka, 26 let, zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: Problém s rodiči - pokračování 

(10.11.2000 6:16:26)
Ahoj Báro a Evo,
děkuji vám oběma za povzbudivá slova. Člověk se neumí podívat na určité situace objektivně a občas potřebuje slyšet názor někoho jiného. Děkuji, že jste si našly chvilku na cizí trápení. Přeji vám v životě jen to dobré!

Radka
 Bára 26 (4letá dcera 
  • 

Re: Problém s rodiči - pokračování 

(9.11.2000 15:35:04)
Ahoj Radko,
je skvělé, že si svoji situaci uvědomuješ takhle naplno. Ale udělej i ten další - rozhodující krok - osamostatni se a začni si žít svůj život. Nebude určitě jednodušší - přijdou jiné, možná větší problémy - ale bude to Tvůj život. A možná se po té trošičku změní postoj Tvých rodičů k Tobě. Držím palce.
Bára
 jana 
  • 

Re: Problém s rodiči - pokračování 

(10.11.2000 20:19:38)
Mila Radko, samozrejme jedna moznost je odstehovat se, a nejlepe na druhy konec republiky, ale urcite bys brzy zjistila, ze ti to zas tak moc nepomuze. Z vlastni zkusenosti vim, ze nejdulezitejsi je se s rodicovskym "dedictvim" vyporadat uvnitr, nejenom proto, aby sis zvedla sebevedomi a nasla klid, ale take abys jednou neopakovala jejich chyby u svych deti - muzes si rikat kolikrat chces "ja takova nebudu, tohle nikdy neudelam" a stejne udelas, protoze to je v tobe strasne hluboko zakorenene. Mne s podobnymi zazitky jako mas ty hodne pomohla individualni psychoterapie - mela jsem stesti na dobre terapeuty, coz neni vzdy pravidlem. At uz to zkusis nebo ne preju ti hodne stesti! Jana
 Blažena 
  • 

Re: Mám problém s rodiči 

(13.11.2000 17:11:35)
Milá Radko,popadni manžela za ruku / co na to všechno říká on ? / a odejděte někam, alespoň o ulici dál. Třeba o chlebu, ale bez těch výčitek a napomínání. Poohlédni se po okolí po rodině, kde to klape. Po přátelích, kteří to s dětmi umí , kteří to umí dát svým blízkým najevo, že je mají rádi,a uč se od nich. I to, co se tobě nedostávalo a co jsi nezažila ,se dá naučit, pokud máš ráda.Budeš mít velký hendikep , až se ti narodí děti, nebudeš umět, jak různorodě se dá projevit něha a péče, jak moc může vydržet máma.... Já jsem také měla maminku dost netrpělivou , a moc lásky mi neprojevovala. Byly jsme bez tatínka, který umřel a občas k nám chodili " strýčkové ".
Dnes jsem za vodou, je mi 37 , mám dva kluky, a hodně věcí, o kterých jsem neměla ani ponětí jsem se naučila od kamarádek, které měly štěstí na laskavé mámy.Třeba taková prkotina.. Když se můj starší syn vzbudil po odpoledním spaní dřív než se mi hodilo , nebyla jsem na něj naladěná, a byla jsem nevrlá a netrpělivá, co všechno jsem ještě chtěla stihnout. Pak jsme byly na chatě na dovolené s kamarádkou a dohromady s pětidětmi.A kamarádky holčička se vzbudila po celý týden vždy ve chvíli , kdy se nám to nejméně hodilo./ Konečně jsme zasedly ke kafi, nebo chtěly rozehrát hru s těmi většími dětmi.../ Ale ať bylo na práci co bylo, má kamarádka se doširoka usmála, a přívítala to naježené a počůrané miminko, jako by ho neviděla bůhví jak dlouho, a nesmírně se na ně těšila .Vyšlo to vlastně nastejno, protože stejně už byla vzhůru, tak co.Ale holčička musela do života vstávat každé odpoledne s pocitem, že je nejmilovanější bytost na světě. A tak je to se vším. A co se týče kritizování od maminek, dodnes neudělám nic dobře. Ale na to nedej, vaše maminka dohání teď, o zameškala. Má smůlu. sama píšeš, že víš, že tě má ráda, jen to neumí dát najevo. umí, ale tím blbým a ponižujícím způsobem. Nejspíš jako dítě asi taky nic jinýho nepoznala, než okřikování a hněv.třeba byla nešťastná, nebo i je, kdo ví, proč si zlobu vylévá na tobě. Ale ať má důvod jký chce, to není tvoje starost, ty si to nemusíš nechat líbit. Ale to, že už jsi velká , jim můžeš dát najevo zase jen " velkým " způsobem. Scény, alergické reakce a naschvály nic nevyřeší .A jen je utvrzuješ v přesvědčení, že jsi ještě velké dítě.A pro ně dítě zůstaneš do smrti. S tím nikdo nic nezmůže. Oni se nezmění .narovnatse musíš ty. A pokud pochopíš a prokoukneš jejich hru na rodiče co poroučí a děti, co poslouchají . Můžeš ji buď hrát a myslet si svý, a nebo, pokud tě moc uráží a bolí, dát najevo, že takhle hrát nebudeš. Zkus opravdu nějakou dobrou poradnu, v každým okresním městě je bezplatná a na každým okrese je adresa sídla poradny. Nenech si zbytečně ubližovat, možná, že s pomocí nějakého psychologa poznáš, že tě spousta věcí bolí zbytečně,a že lze hodně vecí si nepřipustit. Držím palce .
 Radka, 26 let, zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: Mám problém s rodiči 

(13.11.2000 20:37:17)
Milá Blaženo,
děkuji Vám za povzbudivá slova. Je to hned snazší, když člověk ví, že podobné problémy, jako má on, má (nebo měl)i někdo jiný. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby problémy s rodiči neměl nikdo, ale život už je takový. Mám zatím plno "optimismu" do výchovy svých ještě neexistujících dětí, ale vím, že máte pravdu. Spoléhám na manžela, který je moc hodný a chápavý, že mě bude usměrňovat a "chránit" naše děti před "zlou" maminkou. Nechci se dopustit stejných omylů jako moji rodiče.
Víte, jak to tady tak rozebíráme, už mi z toho není tak smutno. I na ty rodiče se dívám jinak. Mám je samozřejmě ráda, protože krev není voda. Nechci na ně ukazovat prstem a říkat:to vy za všechno můžete! Chci jim možná i svým chápavým přístupem pomoct, aby jaksi prohlédli, ale musím se k tomu nejdříve sama nějak dobrat. Snad se mi to za těch dvacet let, co by tady ještě mohli s námi žít, podaří. Možná až budou vnoučata, tak se změní, trochu změknou, ale i z toho mám trochu strach, aby na nich neuplatňovali své "staré praktiky". Najednou mám pocit, že bych měla spíš držet pěsti rodičům, aby si stačili ještě v klidu užít těch několik desítek let, a možná, aby trochu prohlédli. A já jako jejich dítě k tomu mohu asi velkou měrou přispět.
Nejenom Vám, Blaženo, ale všem děkuji za povzbudivá slova, která mi pomohla podívat se na tento problém z jiného úhlu.

Radka
 Petra 
  • 

Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(13.11.2000 22:48:17)
Radko jsem rada,ze se nato divas s nadeji."Ale stareho psa nove kousky nenaucis".Vim,ze se moji mame v nicem nezavdecim.Muj syn ma 21 let.Ma babicku a nema.Moje mama se ke mne chovala uplne stejne,jako ta tvoje k tobe.Stale do mne rype tim, jak spatne ho vychovavam a stale porovnava meho syna s jinymi detmi.Muj syn je vzdy ten nejhorsi.Ale to rika jenom prede mnou.Mezi znamymi se vychlouba jakeho ma vnuka.Jit za ni pro radu,nebo pro pomoc bych si netroufala.Vim,ze by mi nepomohla,za to by mi pripomnela vsechny me zivotni chybicky.
 Jitka, dcera 2,5 roku 
  • 

Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(14.11.2000 7:53:59)
Mila Petro,
svými řádky jste mi moc pomohla, děkuji Vám. I předešlé diskuse jsem přečetla za chvíli. Všem Vám děkuji. Mám stálý pocit odpovědnosti vůči rodičům a snažím se, aby byli se mnou spokojení, v uvozovkách. Od narození dcery přicházeli nejrůznější výčitky, od mého nezhubnutí až po prohlášení maminky, že s vlastním zetěm si rozumí víc, než se mnou. Klepu na dřevo, můj manžel je hodný a trpělivě vyčkal, až budu věci delat pro svoji rodinu a ne podle rodičů. Když potkám maminčinu známou, dozvím se, že ji maminka pověřila, aby mi doporučila zhubnutí. Poznamenávám, že jsem byla hodně štíhlá a teď mám o osm kilo více, než před svatbou. Pro moji matku je to tragédie, takže po setkání s ní se cítím jako tank. Jak ale pouštět jejich poznámky jedním uchem dovnitř a druhým ven. Poraďte mi, prosím. Občas se v noci budím a je mi do pláče, proč me nenechají být a nejsou spokojení, že mám šťastný život a zdravé dítě. Děkuji, Jitka.
 Petra 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(14.11.2000 14:39:53)
Mila Jitusko,tenhle pocit moc dobre znam.Mama ve mne vychovala tuhle povinnost vuci ni.Bylo to takove citove vydirani z jeji strany.Kdyz jsem neudelala ihned to, co chtela ona,tak jsem byla nevdecna dcera.Takze za moje porodne/2000Korun/jsem synovi koupila starsi kocarek z Bazaru a pro maminku nove zaclony.Tehdy to pro mne bylo normalni/ted uz bych to neudelala/.Muj muz se tehdy poprve strasne rozcilil a dal mi navybranou.Bud on,nebo moje mama.Jsme spolu uz 22 let.Mama mi tohle nikdy neodpustila.Je velice zahorkla vuci me,bere to jako zradu.Tata byl vedle ni clovek bez vule,neodvazil se ani pipnout.Hodne stesti do zivota preje Petra
 Dana - dvojčata - kluci - 20 měsíců 
  • 

Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(14.11.2000 23:03:06)
Milá Radko, když jsem si přečetla tvůj příspěvek, zděsila jsem se.. jak je možné, že ti tvoji rodiče tolik ubližují? Potom jsem trochu zavzpomínala i zapřemýšlela a docházím (bohužel) k závěru, že tvůj problém není zdaleka tak ojedinělý. Nemusím chodit daleko. U nás to bylo trochu jinak - vím zcela jistě, tak jako ty, že mě moji rodiče milují, nefunkční od počátku až dosud je jejich vztah. Tedy citově - vím, že se mají rádi, ale bez problémů si dovedou říct věci, které bych se styděla opakovat - "bezvadné" je, že jak maminka oplácí tátovi stejnou mincí, jedná s ním tímto způsobem i moje mladší sestra (bez respektu, drze, sprostě....). To, že mě má táta rád, jsem pochopila až ve 22-ti letech, když jsem se po měsíci vrátila z jedné daleké cesty. Prostě neumí projevovat city, maximálně mi vynadat.... (tehdy mi padnul kolem krku - byla jsem v šoku tři dny...). Nikdy to nebylo takové jako u vás - to přiznávám. Prostě jsem se rozhodla, že v mém manželství to bude jinak. (V prvním se mi to nepodařilo - manžel byl také pěkný sprosťák a ve své mladistvé naivitě a vzteku jsem mu oplácela stejnou mincí - nikam to nevedlo - vlastně ano - k bleskovému rozvodu). Takže jsem začala znovu a načisto. S člověkem, o kterém jsem věděla, že je velice slušný. A máme osm let hezký vztah. Dnes máme dva super kluky, ale o tom jsem psát nechtěla. Spíš o tom - jak to řeším teď - začne-li se ke nám děda chovat nějak neslušně (stačí, aby zvýšil hlas) - žijeme v jednom baráku - okamžitě balím děti a odcházím do svých místností s tím, že u toho nemusím být. Na hádky rodičů reaguji slovy - hlavně, že se máte rádi..... Prostě jsem se naučila to ignorovat - není to vůbec jednoduché, ale důležité je vydržet a nehádat se... a rozhodnout se, že můj vztah a dětství mých dětí bude jiné a tohle rozhodnutí dodržet (to je někdy také těžké - přece jen geny občas zapracují). Tuším (protože u nás je to opravdu trochu jiné), že tvá situace je dost hrozná a bude vyžadovat hodně sebezapření, ale nenech se otrávit. Super pocit je, když mi manžel řekne (zpravidla po nějaké hádce mých rodičů), že snad nejsem jejich.... Chachá - taková jsem hodná, slušná holka. Teď si samozřejmě dělám trochu legraci, ale na druhé straně mám velkou radost z toho, že se mi podařilo vybudovat citovější vztah. P.S. - naše děti - zachránily manželství mých rodičů před zřejmě totálním krachem.... alespoň to tak vypadá. Třeba se ti také poštěstí. V každém případě budu držet pěsti.
 Radka, 26 let 
  • 

Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(15.11.2000 7:06:12)
Milá Dano, děkuji za velice milý příspěvek. Musím se přiznat, že bezprostředně po zveřejnění svého problému, se mě zmocnil šílený pocit viny, že "pomlouvám" rodiče takhle veřejně, ale dnes už je to pryč. Všechny se shodujete na jednom - držet nervy na uzdě a snažit se chovat důstojně - žádné oplácení stejnou mincí.
Když jsem se na rodiče podívala z trochu jiného úhlu, přišla jsem na "zajímavé" věci. Máma takovýmto stylem jedná nejen se mnou, ale i s mým otcem a taktéž se svými rodiči. U otce mám pocit, že v posledních letech jaksi zahořkl vůči lidem. Na jednu stranu se mu nedivím ... Mám pocit, že ve mně vidí rodiče svoje vlastní chyby a selhání a proto tak útočí. Sestra je oproti mně kliďas, takže se sebere, odejde a je pokoj. Ono je to ale hrozně těžké, když člověk celé dětství neslyší kloudné slovo, pak dospěje a druzí ho (třeba v práci) začnou taky chválit a on najednou jaksi povyroste (hlavně ve vlastních očích)a pak příjde domů a tam ho zase zatlučou do země a on už přitom ví, že spousta těch slov jsou jenom takové "přetlakové" ventily pro toho kdo je říká. Je to ponižující a člověk je zmatený, protože stojí mezi chválou od cizích lidí a nehezkými slovy od vlastních rodičů. Kam se přiklonit, kdo má pravdu? Obě strany tak trochu? Nebo někdo "lže"? Člověk se v té chvíli brání, protože nechce přijít o kousek toho tepla v srdíčku, které dostal a jeho soupeřem jsou bohužel vlastní rodiče.
Moje snaha zachovat doma klid zašla tak daleko, že skoro nekomunikuji, aby nebylo co kritizovat. Když začne někdo jiný, tak krátce pohovořím, ale to je všechno. Nemám oporu vůbec v nikom, bohužel ani ve vlastní sestře. Jsem naprosto jiná a měla jsem možnost se již několikrát přesvědčit, že obraz celé rodiny o mně je dosti "pokřivený". Podle sestry jsem sobec a škudlil jenom proto, že se snažím našetřit si na vlastní bydlení a tudíž se držím opravdu velice zkrátka. Moje filozofie je, že je lepší se pár let uskromnit a pak se radovat než si průběžně užívat a pak zjistit, že je mi třicet a bydlím v jedné místnosti tak maličké, že bych dítě musela pověsit na lustr.
Je jasné, že máme každý jiné názory a povahu, ale nedokážu nějak pochopit, že vlastní rodina dokáže jednoho člena kvůli těmto odlišnostem pomalu vyštvat. Sestra říká, že mi chce otevřít oči a myslí to se mnou dobře. Já si ale myslím, že mám oči otevřené až dost. Nikdo z rodiny nám finančně pomoct nemůže a co si tedy nenašetřím, to mít prostě nebudu. Mým velkým přáním je mít to, co je pro spoustu (ne li většinu) lidí naprosto normální. Bydlení a děti.
Já jsem se k tomu ve svém již alarmujícím věku ještě nedopracovala. Chybí mi psychická podpora rodiny, ale věřím, že se nám to podaří a že rodiče budou mít radost, protože ví, jak po tom moc toužím. Možná mi to nedají najevo, ale nejsou zas až tak hrozní, abych věděla, že tu radost budou mít taky.
A tak se my všichni, kteří nejsme se svými rodiči spokojeni, držme, abychom nebyli stejnými rodiči, jako ti naši! Myslím si, že důležité je, si ten problém uvědomit - a to si spousta z nás, jak čtu, uvědomuje! Hodně štěstí nám všem!

Radka
 Lenuš-23, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(15.11.2000 12:35:13)
Ahoj Radko a ostatní,
přečetla jsem vaše diskuse a musím se k vám přidat, mám podobný problém se svými rodiči. Naši spolu sice stále žijí, nerozvedli se, ale táta má hrozné chování. Neustále nám nadával a říkal jak jsme neschopný, nic jsme nikdy neudělali dobře ve všem viděl na nás chyby. Na mě, ségře i na mamce. Pro mě to bylo strašné mívala jsem hrozné pocity a když jsem něco "provedla"ani jsem nevěděla že je to trestuhodné raději bych byla, kdyby mi dal pár facek, ale to jeho řvaní a sprosté nadávání to mi připadalo jako teror.Máma se mu nikdy nedokázala postavit, raději mlčela. Nikdy jsem to nechápala, proč si to nechá líbit a proč ho nechá aby se tak choval k dětem. Máma je lhostejná a veškeré problémy řeší tím, že je hází za hlavu. Já jsem u sebe také začala před několika lety pozorovat pocity méněcennosti, nedocenění, neumím řešit konflikty a bojím se abyc jednou nevychovávala špatně svoje děti. Myslela jsem si, že když se odstěhuji, tak se všechno zlepší, jenže se tak nestalo. Nyní jsem půl roku vdaná a s manželem spolu bydlíme 1,4 roku a já na sobě vidím jak jsem si všechny ty zážitky uvnitř sebe odnesla s sebou a nedokážu se z nich vymanit. Manžel je moc hodný, zná situaci, jaká u nás doma vládla a snaží se mi pomoct, jenže to nějak nejde. překonala jsem ostych a už asi 3 měsíce navštěvuji psychologa, ale nic se nezlepšuje. Já se z toho chci dostat, ale je to moc těžké, to asi vy všechny víte, co se vám to podařilo. Jěště se chci zeptat Jany, která psala o psychoterapii, jestli by mi mohla o ní něco více napsat. Jako co to přesně je a kde se provádí.
Děkuji za odpověď
Lenuš
 Dana - dvojčata - kluci - 20 měsíců 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(15.11.2000 20:31:47)
Milá Radko, nejsem psycholog, ale něco mě napadlo - někdy se stává (a je to poměrně časté), že rodiče viní za svůj nespokojený život své děti.... Třeba sama dosahuješ toho, co sami chtěli (jsi svým způsobem nezávislá - až na to bydlení, snažíš se žít spokojeně se svým partnerem....), co já vím, a místo toho, aby byla maminka spokojená, že má bezproblémové dítě, prostě začíná mít pocit, že ty v životě dosáhneš něčeho, po čem ona toužila, ale nepodařilo se. Budeš se divit, ale znám dvě matky, které závidí svým dcerám i myčku na nádobí..... Některý rodič se snaží svému dítěti vnutit své sny (není ze mne slavný hokejista - ty budeš, nevystudoval jsem VŠ - ty to dokážeš apod.) a dovedou tou ctižádostí své děti až traumatizovat, u vás to vypadá naopak. Tvoje maminka se asi nezmění, třeba trochu přehodnotí své názory, až budeš mít vlastní děti nebo až budete bydlet někde opodál. Teď to hlavně v klidu zkus vydržet a věř tomu, že chválí-li tě kolegové v práci, asi budou mít spíš pravdu oni.....
P. S. - je pomluva, řekneš-li o někom pravdu????
 Radka, 26 let, zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči 

(16.11.2000 7:16:16)
Milá Dano,
máš pravdu, že vyřčená pravda není pomluva. Je to kritika, kterou ale málokdo snese. Asi je to tou výchovou, ale já se prostě pořád cítím něčím vinna. Bojím se projevit naplno svůj názor, protože by se někdo rozzlobil nebo bych ho urazila a myslel by si o mně něco špatného. To je jasné - je to z toho, že ať doma řeknu pomalu cokoliv, tak to někdo napadne nebo řekne něco neutrálního, ale pak následuje velké ALE. Vzpomínám si, že když mi bylo asi tak šest, tak jsem šla s mamkou nakupovat a měla jsem si něco vybrat k blížícím se narozeninám. Byly jsme v hračkářství a mně se tam hrozně líbil takový žlutý plyšový medvídek, ale já jsem si o něho bála říct. Vyslovila jsem se až na ulici a dostala jsem vynadáno, proč jsem to neřekla hned v tom obchodě. Nicméně se tam se mnou mamka vrátila a koupila mi ho. Hrozné, co?!
To, co popisuješ, že se rodiče snaží realizovat prostřednictvím svého dítěte, tak to asi nebude můj případ. Já si naopak myslím, že moje mamka si dlouho nechtěla připustit, že se mi něco taky může povést. Možná se po rozvodu cítila jaksi "pošpiněná", že se jí prostě něco nepovedlo a chtěla "najít ještě někoho horšího" než ona sama, aby jí nebylo tak bídně. Asi jsme to byly my děti.
Nejhorší je, že se to nikdy nedozvím. Když jsem občas zabrousila na takové otázky jako jestli mne vůbec jako další dítě chtěla, nebo jestli mě má ráda, tak se zatvářila rozpačitě a řekla něco v tom smyslu, že mám hloupé otázky. To si potom člověk domýšlí cokoliv.
Hrozně si přeju, abych svoje děti uměla vychovávat trpělivě a s láskou. Snad se to podaří.

Radka
 Dalibor, jedna žena a dvě děti 
  • 

Re: Mám problém s rodiči 

(15.11.2000 19:37:26)
Je mi líto, ale z podobné situace mé ženy a jejích rodičů vím, že jediná možnost je odstěhovat se, být naprosto nezávislý(á) a v případě jakéhokoliv konfliktu přerušit na dva až tři týdny jakékoliv návštěvy.
Poddá se to. Ale ne dokud na nich budete životně závislí. Protože závislé na rodičích jsou - děti. proto s Vámi tak jednají.
 Radka, 26 let, zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: Mám problém s rodiči 

(16.11.2000 6:41:55)
Vážený Dalibore,
jsem ráda, že se ozval taky nějaký muž. Váš příspěvek je rázný, ale vyvolává spoustu otázek. Co to je být naprosto nezávislý? Materiálně i citově? Sama za sebe nemám pocit, že jsem na rodičích nějak závislá, pokud pomineme společné bydlení - to, připouštím, určitá závislost je, ale nemůžu se z ní vymanit ze dne na den, to snad chápete. Materiálně na nich rozhodně závislá nejsem, protože si všechno financujeme sami a na společných věcech jako je inkaso se každý podílíme stejným dílem. A citová závislost? Víte, ať se ke mně chovali a chovají jakkoliv, musím si to vyřešit především sama v sobě - to jsem si uvědomila na základě těchto našich diskuzí. A nechci to řešit tak radikálně, že by moje děti neznaly svoje prarodiče jeno proto, že jsem je vymazala ze svého života.
Zmiňujete se také o životní závislosti. Co tím myslíte? A dále - závislé na rodičích jsou děti ... I když mi bude padesát a jim přes sedmdesát, tak budu pořád jejich dítě, s tím nic nenadělám.
Nemyslím si, že s námi naši rodiče jednají tak jak jednají proto, že se chováme jak děti. Oni to prostě jinak neumí.

Radka
 Dalibor, jedna žena a dvě děti 
  • 

Milá Radko, není jiné cesty - utečte 

(18.11.2000 12:10:51)
Milá Radko,

to, o čem hovoříte, zažívala má žena ještě před tím, než jsme spolu začali žít. Její rodiče, zvláště otec, těžce nesli, že jejich holčička chce vyletět z hnízda. Měli jsme s tím neskutečné problémy, jednu dobu jsem vůbec nemohl chodit do jejich domu. Poté, co se naše (tedy mé a mé ženy) vztahy prohloubily, zažívala doma řadu konfliktů, otec jí nadával do nepříliš slušných slov.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy se odstěhovala. Najednou hrozilo (a několikrát se to stalo), že pokud jí připraví nějakou scénu, nejen že nezabrání jejímu odletu z hnízda, ale už se do toho hnízda nemusí vrátit, třeba celé měsíce.
Musíte si uvědomit, že citová závislost rodičů na dětech je silnější, nežli závislost dětí na rodičích. Vy jste ve výhodnější pozici - ovšem to platí jenom v případě, že nebydlíte v jejich bytě. Pak jste na nich životně závislá - jinými slovy, bez nich byste neměla kde žít.
Manželčina matka sice nebyla tak razantní, jako otec, nevadilo jí, že si dcera našla partnera (otcové jsou zřejmě žárlivější), ale její snaha organizovat naši domácnost dle vlastního vzoru byla jasně patrná. Dokonce mnohem silnější, nežli ze strany tchána - ten sice nechtěl, abych mu dceru odvedl, ale když už k tomu jednou došlo, smířil se s tím a respektoval, že žijeme podle vlastních představ. To tchýně respektovat nemínila a měli jsme několik zajímavých scén, kdy nám vnucovala sazeničky různých zelenin a urážela se, když jsme je odmítali.
Jediným lékem tak byla jasná hrozba - pokud budete dělat scény, tak nás měsíc neuvidíte.
Jsem bytostně přesvědčen, že ani Vám nic jiného nepomůže. Ano, navždy budete jejich dítě, ale ne MALÉ a BEZBRANNÉ dítě - a to těžko dosáhnete, dokud budete bydlet v dětském pokojíčku v rodičovském bytě.
Jeden z diskutujících (spíše jedna) Vám radí - seberte manžela za ruku a odejděte. Má pravdu.
 Radka, 26 let 
  • 

Re: Milá Radko, není jiné cesty - utečte 

(20.11.2000 6:34:19)
Milý Dalibore,

zdá se mi, že každý hvoříme o něčem jiném. Můj problém s rodiči nesouvisí s vylétnutím z hnízda, jak tomu bylo u Vaší ženy. Jestli jste četl všechny mé příspěvky, musel jste zaznamenat, že matka se ke mně nechovala moc hezky už od útlého dětství. S mým manželem se známe již sedm let a nikdy jsem nezaznamenala jakousi žárlivost vůči němu ze strany mých rodičů.
Co se týče odstěhování se z domu rodičů - nejsem malé a bezbranné dítě, které sedí a čeká až se stane zázrak. Máme již nějakou dobu rozběhnutý plán, který závisí na mnoha úřadech a papírování, které nejde vyřešit ze dne na den. Pokud to vyjde, budeme se příští rok stěhovat. Nemyslím si, že řešením by bylo odejít hned teď! Jednak bychom všechno naše snažení zahodili a potom bychom museli jít bydlet asi pod most. Nevím jakým stylem jste přišel k vlastnímu bydlení Vy, ale pokud nechápete moje setrvávání v domě rodičů, asi jste byl ten "šťastný", který se nemusel několik let snažit našetřit peníze jako základ k půjčce na byt. Možná Vám ale křivdím.
 Lenuš-23, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(16.11.2000 8:13:04)
Ahoj Jarmilo,
Obracím se na tebe s prosbou, píšeš, že ti pomohli odborníci. Já momentálně chodím do poradny pro manželství , partnerství a mezilidské vztahy. Docházím tam asi už 4 měsíce a nemám ten pocit, že by se to nějak zlepšovalo. právě naopak, z posledních sezení odcházím dosti zmatená a nedokážu se už v ničem vyznat. Chci se těch mých problémů zbavit, jenže nevím, zda mám hledat pomoc jinde, nebo jestli mám zůstat. Za jak dlouho jsi ty zpozorovala zlepšení.
A jak poznám, že můj psycholog je pro mě dobrý. Prosím, poraďte kdokoliv máte zkušenosti.
Lenuš
 Lenuš-23, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(21.11.2000 12:44:47)
Ahoj Jarmilo,
díky moc za odpověď. Bohužel jsi mě moc nepotěšila tím, že změna přijde tak za dva roky. Ale asi máš pravdu, nejde to tak rychle se změnit. Když v tom křiku, nadávkách a ponížení člověk žije a je vychováván od malička, myslí si že je to tak správně, jenže když mu začne docházet co se to s ním vlastně stalo a už to nechce snášet,rozhodne se změnit, zjistí jak těžká a dlouhá je cesta zpátky.
Nejvíc mě trápí, že jsem nezačala hledat pomoc dříve, v době kdy jsem si začala uvědomovat své problémy. Jenže jsem se styděla a hlavně jsem si to dlouho nedokázala přiznat, že právě já jsem byla poznamenaná "výchovou" svého otce. Nechtěla jsem si přiznat, že on mi ublížil. Mohla jsem už z toho být venku.
Také mě to trápí proto, že bychom se s manželem chtěli asi tak za rok začít pokoušet o miminko a já mám strach aby moje nabouraná psychika neublížila našemu děťátku a abych na něm nepraktikovala podobnou výchovu jako mí rodiče na mě.
Píšeš o sanatoriu Horní Palata. Prosím tě napiš mi jestli máš zkušenosti, kde se to nachází a jaký se průběh léčby a co se za to platí? Jsem vděčná za každou sebemenší pomoc.
Ahoj Lenuš
 Iva 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(21.11.2000 19:39:10)
Ahoj Lenuš,
myslím, že základem toho, aby ses ke svým dětem nechovala tak, jako tví rodiče k tobě, je to, že si sama uvědomuješ, co bylo špatně, co ubližovalo a ponižovalo. Já jsem taky prošla všelijakýma podivnýma vztahama v rodině, ale vím, že taková nejsem a nebojím se toho. Mám svoji holčičku ráda protože je, a ne proto, aby byla taková, jakou si ji vysním.
U nás babička začala roztávat asi po měsíci, jak se dítě začíná smát a tak. Ale ten chladnej začátek mě mrzí dodnes.
 Lenuš-23, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(22.11.2000 14:17:17)
Ahoj,
Ivo, děkuji ti za tvůj názor, mám lepší pohled na všechno co se se mnou poslední dobou děje, když vím, že v tom nejsem sama.
Jarmilo, tobě děkuji za informace ohledně sanatoria. V případě, že mi nepomůže další psychoterapeut, zkusím to tam. Našla jsem si nového terapeuta, budu tam chodit až od nového roku,kvůli změně pojišťovny, tak doufám, že bude lepší, než ten dosavadní, zatím k němu jěště chodím, ale je to spíš horší, dělá mi v hlavě a v pocitech zmatek.
Jsem na tom poslední dobou dost blbě. S manželem opravujeme starý domek, jeho rodiče na tom byli finančně stejně jako naši,ty jeho nám koupily ten domek a dále nám dávají na opravy a zařízení, jakmile něco ušetří. A to musím dodat, že tchyně je už rok na nemocenský a nezaměstnaná, takže naši na tom jsou lépe. Přitom od našich jsme žádnou finanční pomoc nedostali. Říkají, že nemají z čeho dát,že kdyby měli, dali by. S manželem se neustále bavíme o našich, hlavně o tátovi, jakej je a jakej měl k nám- dětem i k mámě přístup. Vždycky mě to strašně sebere. Vím, že táta je na jednu stranu hroznej a že mi svou výchovou ztížil život, ale taky si myslím, že mě určitě má rád a mamka taky. Najednou nevím, co k nim mám cítit. Na jedné straně je láska k nim a na druhé zlost na ně, za to jak se ke mě chovali a čím mi ublížili.Tyhle nevinné rozhovory končí vždy moji bezradností a pocity, že nevím na čem jsem a jak je to doopravdy.
Chtěla bych, abysme si sedli já, manžel a naši a narovinu si všechno vyříkali, jenže mám pocit, že by to nedopadlo dobře a taky se bojím, že bych našim ublížila, tím že bych jim řekla, že byla ve výchově chyba, hlavně by to asi zranilo mamku. strašně v tom tápu a nevím co dělat, pořád se to točí do kola a ni se nevařeší. Manžel už se při poslední náštěvě našich tak vytočil, že mi řekl, že jestli si táta koupí nový počítač a pořídí si internet, tak k našim přestane jezdit.(Nám říká, že nemá peníze, nemůže nám ani půjčit,a najednou má na počítač atd.) Nedivím se že to manžela štve, takový přístup a kromě toho sám od sebe by nám ani nepřijel pomoct na barák,jedině když se zeptám, a mamka se nabídne a pak ho asi ukecá. Je mi to trapný ho o to žádat , když je mu to proti srsti. Když přijede tak jenom kritizuje, rejpe a nadává. Pořád vykládá, jaká je u nás hrozná spolupráce, jak máme hrozné nářadí, prostě maličkosti, ale když se to sečte, tak za celý den toho sekýrování má člověk plný zuby. Ani už nechci aby příště jezdil. další co nechápu je to jak je strašně opatrnej, aby se nepředřel a mamka ho v tom podporuje. Paradox je že si pak mamka stěžuje, jak je línej a s ničím jí nepomůže, jenže podle mě si za to může ona. Je to děsný, sice s nimi už nebydlím, ale všechny ty žážitky se táhnou se mnou. Koukám, že jsem se nějak moc rozepsala. Jestli máte někdo chuť něco k tématu říct, budu ráda.
Lenuš
 Šárka, 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(22.11.2000 14:40:01)
Milá Lenko - Lenuš,
reaguji jen na malou část Tvého posledního dopisu. Myslím, že Tvůj otec má plné právo koupit si počítač nebo jet třeba na Maltu a Vám nepřispět na opravu domu či na cokoli jiného ani korunou. Ty a Tvůj manžel jste dva dospělí samostatní lidé, kteří si založili svou společnou a samostatnou jednotku - domácnost. Jen Vy dva se můžete dohodnout, zda je ve Vašich silách si koupit a opravit starý domek. Požadovat, aby Vám příbuzní (byť i ti nejbližší) pomáhali ať už finančně či manuálně, nepovažuji za správné. Rozhodně to není Vaše právo.
Neříkám, že není náramně příjemné, když rodiče mohou a chtěji vypomoci, ale nová mladá domácnost nemá právo to vyžadovat. Je to jen a jen svobodné rozhodnutí Vašich rodičů a jestliže jedni dávají a druzí ne, nejsou proto ti druzí o nic horší (mohou být horší z jiných důvodů, ale ne z tohoto).
 Jana* 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(22.11.2000 16:08:57)
Ahoj Lenuš,

nechci jen přihazovat do ohně, ale i mě jako první při čtení tvého příspěvku napadla otázka : Proč předpokládáš, že by vám měli tví rodiče finančně či manuálně pomáhat ? Musím říct, že my máme v rodině názor, že my s manželem máme pomáhat (když chceme, je to dobrovolné) obojím rodičům. Nikdy by nás však nenapadlo, že bychom měli od nich automaticky očekávat pomoc.
Říkáš, že tvůj manžel je moc hodný a snaží se ti pomoct, ale pomohl by ti, kdyby ti řekl, že vám tví rodiče nemusejí nikterak pomáhat a je to tak v pořádku a že ti jeho to dělají jen proto, že chtějí, ale nepomůže ti tím, když řekne, že jestli si tvůj táta koupí nový počítač a pořídí si internet, tak k nim přestane jezdit. Bral si snad tebe proto jaká jsi a ne celou tvou rodinu proto, abyste rychleji bydleli ve vlastním. To mi nepřipadá jako podpora, ale právě naopak.
Myslím, že tvůj manžel by pro tebe mohl udělat víc, než všichni terapeutové. Má na tebe mnoheme větší vliv, než oni. Minimálně co se týče pocitu méněcennosti, určitě. Upřímná chvála dělá divy. Říká ti, že ti to dnes moc luší, že jsi hezká, že se mu líbí, když nosíš (třeba zapletený cop, to je jedno), že jsi šikovná, že to či ono jsi dobře uvařila, že by bez tebe nemohl být, že jsi pro něho důležitá a je jedno, jestli umíš nahazovat omítku nebo ne, že jsi skvělá a právě takovou tě chce, že jsi úplně jiná než vaši, že .... ? Proč stále probíráte to, co je u vašich špatného ? Tak tam moc nejezděte a hlavně se v tom nehrabte, tím si to zhoršujete. Řekněte si, že to tam je prostě takové jaké to je a že jsou v tom třeba vaši spokojení.
Proč tátovi neřekneš, že k nim jezdíte, protože je máš ráda a máš o ně starost a ráda je vidíš, ale ne proto, aby na tebe, dospělou dceru která se sama chystá na výchovu vlastních dětí, jen křičel, aby ti nadával či tě ponižoval a říkal, jak jsi nemožná, že tam nejezdíš, aby sis toto poslechla a pokud ty návštěvy mají takto vypadat, tak tam asi jezdit nebudeš nebo se začneš stýkat s maminkou v jeho nepřítomnosti - což ti bude líto - protože v opačném případě jsi z toho jen ty potom zbytečně zničená a zbytečně si to moc bereš. Proč mu tohle neřekneš. Proč neřekneš, že jsi mimochodem jeho dcera a že si myslíš, že nejsi neschopná a že si myslíš, že by na tebe mohl být pyšný ? On by se měl v takovém případě cítit špatně, ne ty. Když se dva lidi dají dohromady, střetnou se dva způsoby běhu dvou rodin a musejí si z toho najít, jak to chtějí mít oni sami. Já jsem také až s manželem pochopila, že věci, které jsem považovla za normální, zas tak úplně normální nebyly a postupně nenápadně jsem je odbourala. Určitě si naši myslí, že jsem se změnila, ale já to nepopírám. Řekla jsem jim, co si nepřeji, protože mě to deprimuje a je to v pohodě. Trvalo to pár prvních měsíců a věci, které mě deprimovaly, beru dnes s nadhledem.
Zkuste to zvládnout hlavně vy dva. Držím ti palce. Jana*
 j 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(23.11.2000 8:38:03)
Milá Lenuš,
problémy (větší či menší) s rodiči má asi každý. Je jen na dotyčném člověku, jak a kdy se s nima vyrovná. V tvém případě, když už jsi založila vlastní rodinu tím, že ses provdala, máš manžela - tudíž předpokládám, že plánujete i děti, by ses měla osamostatnit, soustředit se na co nejkvalitnější vztah s manželem a s ním utužovat vzájemné vztahy a ne neustále řešit vztahy s tvými rodiči. Je velká moudrost, že rodiče si nevybíráme. A těžko rodiče zásadně předěláš. Respektuj je takové, jací jsou. A co můžeš udělat pro sebe pozitivního - vzít si z nich příklad pro svoji rodinu. Ono totiž se dost často stává, že nevědomky kopírujeme chování svých rodičů, ač jsme je leta kritizovali. A když ti radím osamostatnit se, tím nemyslím jen duševní, ale obzvlášť materiální. Oni nejsou povinni vás podporovat. A na tvém místě bych ani žádnou finanční podporu od nich nepřijela, protože tím jím otevíráš šanci vám hovořit do života. Pro ně to je signál, že nejste samostatní, že vás stále ještě musí podporovat. Ať radama nebo financema. Jestliže uvidí, že se dokážete o sebe sami postarat, jestli uvidí, že jsi samostatná, dospělá žena s vlastními názory a schopností rozhodovat, že nepotřebuješ a nechceš jejich neustálé rady, možná to budou respektovat. Pravděpodobně to nikdy nebude ideální, ale je nutné vymezit mantinely. Hlavně ale ty se musím absolutně od nich osamostatnit. Vždyť máš manžela, který by pro tebe měl být teď tou hlavní osobou v tvém životě. Rodiče jsou rodiče, ale ty už jsi z hnízda vylétla a buduješ si novou rodinu. Přeju ti v tom hodně štěstí.
 Lenuš-23, vdaná, bezdětná 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(23.11.2000 12:32:45)
Ahoj,
děkuji vám všem za vaše názory.Taky s vámi souhlasím v tom, že naši mají právo nás nikterak nepodporovat a nepomáhat nám. Co se týče mě, tak mě osobně to ani tak nepříjde, protože jsem v tom byla vychovávaná a věděla jsem že nemohu nic takového čekat a musím se sama o sebe postarat, připadalo mi to normální. Jenže můj manžel byl vychováván úplně opačně, u nich se šetřilo, jak se dalo, aby jednou mohli své děti zabezpečit, a to samé chce manžel pro naše děti. Můj názor je asi někde mezi, ano chci svým dětem do začátku pomoci, protože chápu, že asi když budou vydělávat 2,3 roky, že si za to byt nepořídí,v dnešní době je to nemožné,takže jim chci něco naspořit a přispět, ale v mezích normy a jen na začátku, pak už se musí opravdu starat sami, nedokázala bych je vykopnout do života s holým zadkem, ale na druhou stranu se zase nehodlám kvůli dětem celý život omezovat a škudlit peníze jenom pro ně, aby se jednou měli dobře.
Také ale chápu manžela, že když on byl takhle vychován, tak že mu to může od našich připadat jako sobectví. je to těžké posoudit, ale kdybych byla na jeho místě asi by mi to taky trochu vadilo.
jenže tohle není můj hlavní problém. Ten hlavní problém je právě to jaká jsem,a že takovéhle banální problémy nedokážu v pohodě vyřešit. Právě proto, jak se ke mě otec choval v dětství,tak asi proto mám dnes pocity méněcennosti, jsem nerozhodná, až moc úzkostlivá, všechno se mě dotkne a každá hloupost mě naštve. Mám takový pocit, že jakmile někdo řekne něco, co se mi nelíbí, tak zaujmu obranný postoj a je zle, tak jak jsem to dělala, když jsem cítila nebezpečí ze strany otce.
Strašně mě to štve, že se takhle ke mě choval a nedokážu si vysvětlit, proč,podle mě to ani nedělal úmyslně, že by mi chtěl ublížit, ale divím se,že mu to nedošlo, že se to na mě podepíše. Při výchově mých dětí se všeho tohoto chci vyvarovat i když vím, že to asi nebude jednoduché, protože, jak už jedna z vás žekla:"nevědomky kopírujeme své rodiče" je to pravda a u malých dětí to platí dvojnásob, je těžké se z toho dostat, ale já věřím, že se mi to jednou podaří, jsem připravená s tím bojovat. Taky mi moc pomáhá tahle diskuze, takže jestli mi někdo chce sdělit svoje názory nebo podobné zkušenosti, moc mi tím pomůžete. Díky.
 Šárka, syn 9,5 roku 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(23.11.2000 16:33:11)
Milá Lenuš,
možná si zkus uvědomit, že nejen rodiče formují osobnost člověka, člověk má také nějaké vrozené vlastnosti. Za většinu Tvých vlastností vůbec pravděpodobně nenese vinu Tvůj otec (i když některé nažádoucí mohl v Tobě svým chováním podporovat).
Zkus přestat meditovat nad tím, co bylo a stále to dokola převracet a zkus si prostě vytýčit, jaké své vlastnosti bys chtěla zvýraznit a jaké potlačit. (Nechtěj se, prosím, úplně změnit, to by se Ti nepodařilo a byla bys ještě víc nešťastná Ty i Tvé okolí.) A pak začni na tom svém "přeměňování" se pracovat. Třeba se rozhodni aspoň malinko se na svět kolem sebe usmívat a hlídej si, abys ten jemný úsměv měla na tváři pořád - uvidíš, jak odsuneš ošklivé myšlenky a neřešitelné starosti a soustředíš se na to, co umíš vyřešit, což Ti zase dodá sebevědomí. (To není utopie, ale má vlastní zkušenost z velmi těžkého období.)
A, Lenuš, je Ti 23 let, jsi vdaná, dospělá žena - myslíš, že ta zdrobnělina je opravdu nejlepší tvar, který pro své oslovení můžeš požadovat? Nechci se Tě v žádném případě ani v nejmenším dotkout, ale necítila by ses třeba trochu samostatnější, schopnější, ráznější a moudřejší, kdybys zvolila nějaký neutrální tvar?
S manželem byste jednou provždy měli přestat řešit, co by Tvoji rodiče měli či neměli a zda jsou lepší či horší než někdo jiný. Jsou prostě takoví, jací jsou. A on je jako takové musí přijmout. To neznamená, že je musí vroucně milovat, ale rozhodně nemá právo chtít, aby se chovali způsobem, který jemu připadá jediný správný. Moc věcí se dá dělat několika způsoby velmi rozdílnými a všechny mohou být správné. A z jeho strany by to byl projev nezralosti a umíněnosti, kdyby nebyl schopen přijmout, že neexistuje jen jeho pravda. A kdyby se projevoval tak netolerantně k Tvým rodičům, mohla bys očekávat, že se bude zrale a tolerantně chovat jednou ke svým vlastním dětem a k Tobě?
V jedné moudré knize byla určitá témata v manželství, která vedou s jistotou k hádce, označena jako témata zakázaná (tj. taková, která se nesmí otevírat). Myslím, že téma Tvých rodičů k nim ve Vašem manželství patří, protože jakákoli diskuze nepřinese užitek ani příjemné pocity, jen hořkost. Tak si prostě taková témata po vzájemné dohodě sami sobě zakažte.
Přeju vše dobré.
 Iva s čtyřměsíční Klárkou 
  • 

Ještě k problému s rodiči 

(5.12.2000 19:33:22)
Ahoj Lenuš,
taky se do tebe trochu pustím ať toho nemáš málo...:-)
Chtěla jsem ti jenom napsat, že skoro každej si z dětství nese nějakej ten mindrák nebo vlastnost, která se mu až tak nehodí, ale máš celej život na to, abys to změnila, ne? Můžeš to zkoušet každej den znovu a uvidíš, že to půjde ani nebudeš vědět jak. Hlavní je asi přestat se v tom pořád ráchat (ono to člověku dělá taky trochu dobře, já to znám, a neche se přestat...) a začít se chovat tak, jaká bys chtěla být.
Když máš z něčeho strach nebo se dlouho předlouho vyrovnáváš s něčím, co nevyšlo úplně tak jak mělo, zkus si někdy říct "no a co?" stejně už na to nikdo jinej nemyslí než ty.
Teď máš novou rodinu, tak se soustřeď na ni, aby tam bylo jinak, než bylo v té staréé. Už nejsi v roli dítěte, teď zase pro změnu záleží na tobě, tak si to zařiď tak, jaks to chtěla mít.
nechmuř.
ahoj




 Jarka.dvě děti 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(28.3.2001 12:08:37)
Ahoj Lenuš,možná se k tobě tento příspěvek ani nedostane, objevila jsem Rodinu terpve nedávno a nevím,jestli se ještě účastníš diskuse. Ale přesto mi to nedá. Po přečtení tvého problému bych ti ráda napsala pár slov.Víš, všichni jsme oběti obětí. zrovna tak jako ty cítíš, že tě poznamenala výchova tvého otce, tvůj otec se také musel vypořádat s výchou, jakou prošel v dětství. To jepravidlo, všichni jsme na tom poměrně stejně. Myslím, že málokdo je spokojen s tím, jak byl v dětství vychováván. Chce se vyvarovat chyb, o kterých si myslí, že je dělali jeho rodiče, svoje děti začne vychovávat jinak a dělá tím pádem i jiné chyby. A až vyrostou jeho děti, půjdou do života s přesvědčením, že svoje děti budou vychovávat jinak, než byli vychováváni oni. A až jejich děti vyrostou..... a tak pořád dokola. Moc se v tom nebabrej. Tvůj tatínek je pravděpodobně morous a možná "divnej patron". Ty jsi už dospělá, tak ho ber takového, jaký je. Pokud vám nechce pomáhat finančně ani manuálně, má na to plné právo. Myslím, že už tím, že ti toto připadá jaksi nenormální se sama stavíš do pozice nesamostatné ženy. /I tvůj manžel/. Mohu tě ujistit, že je to normální. Tví rodiče už mají tak říkajíc splněno. Vychovali děti /nebo dítě/, to se teď osamostatnilo a je na něm, jak si život zařídí. Pokud budeš stále žít v pocitu, že Vám mají rodiče pomáhat, jsi na omylu. A už vůbec nechápu, že jsi na jednu stranu ze svého otce na mrtvici a na druhou stranu ho žádáš o pomoc. To mi nějak nehraje. Až mi to připadá, že si v tom svém trápeníčku jaksi libuješ.Co ti chybí? Máš manžela, domeček, který si můžete upravit dle svých představ a celý život před sebou. Tak se, prosím, netrap zbytečnými starostmi a svou energii vrhni jiným směrem. A svému manželovi vyřiď jednu věc: rodiče nejsou na světě jenom kvůli tomu, aby zabezpečoli své děti do posledního dechu. Není mu trochu stydno přijímat finanční pomoc od starých rodičů, nemocné maminky? Já bych se propadla hanbou.
 Dana 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(10.7.2001 12:44:02)
Především o financích si musíte uvědomit, že jste dva dospělí lidé a rodiče nejsou povinni Vám nic dávat. Pokud něčím přispějí, je to jenom jejich dobrá vůle a že si tatínek chce koupit počítač?, proč ne je to jeho věc. Třeba již mnoho let na něj šetří a touží po něm. Taky od Vás na něj nechce finančně přispět. A kdyby rodiče chtěli na zahraniční dovolenou a všechny peníze procestovali. Zase je to jejich věc, do které Vám nic není.
Ahoj Dana.
 DANA HLÍZOVÁ dcery14a4 
  • 

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(11.3.2002 0:27:55)
Na tento problém mám po 15-ti letech manželství a stavbě domu to to řešení. Přiznat si že naši nám nepomohli a že manželovi rodiče jsou v tomto ohledu hodnější.Na začátku každé diskuze o zásluhách rodiču to přiznat.Netraptese tím a šetřte sílu na horší nástrahy života. DANA
 Miriam, syn 9 let 
  • 

Re: Re: Re: Mám problém s rodiči - nerodiči 

(30.3.2001 11:33:49)
Já jsem poznala jakési zlepšení po dvou letech - takže asi je to brzo.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.