Román o mých zkušenostech s Rómy - omluva za délku

Margito - co jsou to "normalní lidé z rómske komunity". Pokud je slovo normální rovno slovu běžné, nejčastější, tak se ani nedivím, že v obou pěstounských rodinách nebyly děti vedeny k tomu, aby se stýkaly s rómskými rodinami v okolí těchto dětí běžnými. Místní Rómové tam co teď žiji jsou totiž ze 100% bez práce, čekají na dávky a ty jdou prochlastat a prohrát v automatech, A ta první pěst. rodina, co jsem se s ní setkala měla ve svém okolí romské rodiny taky nepříliš vyspělé - viz dále.

Já tvou polemiku rozhodně neberu jako útok na sebe, já jsem i psala, že to přidávám jako téma k diskusi. Takže k tvým dotazům:
romská mentalita.....hmmmm....vycházím z těch Rómů, kteří se pohybují okolo mne, které jsem ve svém životě poznala, ale podotýkám, že ty kontakty nebyly nijak moc blízké. Níže tedy uvedu, co tvořilo můj "názor na rómskou populaci v Čechách".

1) V Brně jsem bydlela v ulici sousedící s romskou čtvrtí (do 12 let) a věděla jsem, že se nikdy nesmím nechat vystrašit např. tím, že jde proti mně skupina cca 10 dětí či výrostků a udělá řadu přes ulici, aby nikdo proti nim neprošel. Jsem odmala "prostorově výraznější" a vždy jsem jako dítě byla hodně veliká na svůj věk, takže v době, kdy jsem už chodila po ulicích sama (6 - 7 let) jsem si mohla dovolit jít přímo proti nim a tuto "výhružnou" řadu dětí doslova prorazit. Protože jsem jim dávala najevo, že se nebojím, tak to v cca 10 letech došlo až do stádia, že jsem mezi nimi měla řadu kamarádů a účastnila se např. výpadů na sousedovic meruňky :-)). Nic ale nebylo na hraně zákona, byly to hry - občas troch drsné - ale takové děti mnohdy jsou. Ve mně z té doby zůstalo poznání, že RÓMOVÉ UZNÁVAJÍ PŘIROZENOU AUTORITU, že jsou IMPULZÍVNĚJŠÍ, ale na druhé straně PŘÍMĚJŠÍ (rozbijou ti "držku, když se např. neshodnete, ale nebudou tě pomlouvat za zády a do očí se usmívat....).

2) Když jsem začala učit, měla jsem pár zkušeností s romskými dětmi. Neměly většinou základní hygienické návyky (umytí rukou po WC), ba některé úkony, které konáme jen o samotě, jim nečinilo potíže vykonávat takřka na veřejnosti (šli jsme s prvoukou v září ven. Děti se pustily ze dvojice, přičaply vedle cesty a vykonaly potřebu. Holky třeba neměly spoďáry!) Bylo to v roce 1984 v jedné vesnici u Brna. Byly i problémy s domácí přípravou, ale to jsem kladla za vinu rodičům.... Tam jsem měla také první zkušenost s dítětem v PP. Byla to holčina 10 let, půl Romka, půl Arabka. Nádherné něžné stvoření, kterou maminka oblékala do pastelových barev (sladce růžové, housátkově žluté nebo světle modré) a malé to moc slušelo. A nejen to, ale ona šla i ze školy čistá (moje bio-dcera má denně triko jako prase, boty od bláta po kotníky a rifle často roztržené..). J. byla i dobře vychovaná, dobře se učila - byl to můj miláček. Po dvou letech jsem musela na jinou školu (byla jsem zde jen jako zástup po mateřské) a když jsem po roce navštívila bývalé kolegy, ptala jsem se na J. Zjistila jsem pro mne hroznou věc: po prázdninách se začala chovat neúnosně, začaly se jí asi bouřit hormony, takže chodila na klukovské WC ke starším dětem, tam se svlékala, kluky osahávala a provokovala je k sexuáním praktikám. Maminka nešťasná, ve škole problémy - důtky a pod. Až pěstounka - maminka sama požádala o vrácení dívky do DD... Co se pak s J. stalo už nevím. Byl to mne šok, věřila jsem, že problémy rómských dětí jsou způsobeny nedostatečným výchovným působením, špatným vzděláním rodičů a pod. a že v PP budou mít šanci na lepší uplatnění, ale tohle "vzbouření genů" mi zasadilo velkou ránu do mých představ. Taky jsem si ke svým představám o Rómech přidala poznatek že dříve a BOUŘLIVĚJI A DŘÍVE SEXUÁLNĚ DOSPÍVAJÍ, než bílá populace a asi díky své živelnosti "fungují" PUDOVĚJI při uspokojování všech - tedy i sexuálních - potřeb.

3) Po svatbě jsem se nastěhovala do sousedství paní, která si k vlastnímu synovi vzala do PP romské holčičky. postupně měla tři a víc nechtěla, ale pak zjistila, že sestra jedné z nich je v KÚ, tak skončila u čtyřech. A opět se opakovalo stejné schéma - jak přišla puberta, byl s idilkou konec. Když jsem se tam nastěhovala, tak holky měly K. 13 let, Z. 11 let, R. 10 let a Ž. 8 let. Protože ta nejmladší byla hodně dětská, hrály si s naší první dcerou - tehdy dvouletou - často na písku. A my s jejich maminkou hodně povídaly. Mně zajímalo, jaké to je vychovával tolik dětí a po zkušenosti s J. i to, jak je výchova čokoládek těžká. Maminka měla - já mám dodnes ten pocit - o dětech celkem realistické představy, věděla, kde jsou jejich silné stránky i slabiny, třeba to, že Ž. je pomalejší v učení a moc jí to nejde brala jako fakt a hodlala tomu přizpůsobit nároky na dítě i zaměření k nějaké profesi. Vztahy v této rodině - měla jsem pocit - byly moc pěkné. Po pár letech mi se slzami v očích maminka líčila, že K. si nechala změnit úředně jméno, aby měla jméno "svojí jediné maminky". A asi rok na to to začalo. K. začala pít, "tahat se" (nevím, jakým hezčím slovem to vyjádřit) s mužem ve věku svého dědečka, R. kradla, Z. a Ž. si pořídily mimina, aniž s někým chodily => prostě náhodný "diskotékový úraz". A také kriminalita. O děti se nestaraly...... nakonec to dopadlo tak, že tyto 4 dívky mají dohromady 13 dětí, z toho o 3 se jim stará maminka (matky jsou zbavny RP a tato jsou převedena na babičku), o 2 + 3 se starají dvě z děvčat samy - jedna snad OK, druhá viz včerejší příspěvek - zbylé děti jsou v DD. K. žije u maminky, pije, potuluje se, nepracuje, je stále na štíru se zákonem. Z. žije spolu se svým 2. a 3. dítětem někde v Krkonoších, kde má druha. R. je střídavě zavřená a střídavě na hlavním náraží v Praze, fetuje, prostituuje se a krade. Ž. žije u místní rómské komunity - opět viz včera. Maminka vychovává 3 ze svých 13 vnoučat a je dnes v podstatě zlomený člověk, který téměř nevychází a svým spoluobčanům se nedokáže podívat do očí. To víte - malé město. Už jsem s ní asi 2 roky nemluvila - ne, že bych já nechtěla, ale.......

4) Máme krámek, takže se s rómskou komunitou setkávám i jiným způsobem: Dejte na dluh, příjdou v pondělí peníze a zaplatím.... Dokud jsem byla "měkká" a na dluh občas dala, byl problém peníze dostat zpět. Také jejich jednání s námi bylo velmi zvláštní - vůbec se nerozpakovali na nás bušit po zavírací době - třeba potmě, kdy vyžadovali cigarety či pití. A je zajímavé, že když jsme s nimi začali jednat z pozice síly "Ne, na dluh nedávám, neplatíte. Ne, nic neprodám, je zavřeno" tak se s nimi vychází lépe. Taď napíši něco i když riskuji, že mne ukamenujete: Máme velice bohté zkušenosti se psy. Chováme je, provozovali jsme 8 let útulek, manžel je veterinář a často mu pomáháme při úkonech. Jakmile je pes se svým "člověkem", ve svém domácím prostředí nebo dáte najevo, že se ho bojíte - začne pouštět hrůzu. Jakmile se vy ke psu stavíte z pozice psa alfa - tedy vůdce smečky, pes vás respektuje. Rómové jsou stejní. Nechci říci, že se rómové chovají jako psi, nebo nedej bože že jsou jako oni. Chci jen připodobnit jejich respektování autorit, to, jak se jim nesmí dát najevo jakýkoliv strach, protože toho umí využít. I to, že jinak (agresívněji) se chovají ve skupině a jinak je-li jeden. To vše mne přesvědčujem že jsou jaksi PŘÍRODNĚJŠÍ, PŘIROZENĚJŠÍ, dejme tomu NEZKAŽENÍ CIVILIZACÍ a tudíž že jim život v naší civilizaci klade mnohé překážky, kterým nerozumějí. Navíc naše "civilizace" není příliš civilizovaná v lidských vztazích. Takže žijí v naší bílé džungli a snaží se s tím poprat, jak to jde. Např. jsem přesvědčena, že zneužívají sociální systém. Ale oni pouze využívají mezer v zákoně. Mnohý bílý je příliš "outlocitný" na to, aby to dělal také - i když jsou takoví, také je znám. Ale v přírodě vždy přežívají ti schopnější. Ne chytřejší, ne čistotnější, ani vzdělanější - ale schopnější. Schopnější se přizpůsobit, schopnější využít všech možnoszí k přežití, možná schopnější všeho.... a ve srovnání s většinou bílé populace je skutečně většina populace rómské SCHOPNĚJŠÍ v naší džungli přežít. Je otázka jak.

5) Myslím si, že pokud žili rómové podle svých pravidel, byla to pravidla možná pro Gádže nepochopitelná, možná špatná, ale byl a rómové je respektovali. Tím, že byla snaha je "vybělit", byly rozbity jejich rodinné i jiné vazby a jejich pravidla zrušena. A nic nepřišlo místo nich. Tam vidím velkou vinu bílé většiny, ale s tím teď nic nenaděláme, historie nelze vrátit a já ani nevím, jak by bylo správné postupovat jinak......

Padá na mne z toho deprese. Celkově jsem došla k názoru, že VÝCHOVOU SE TOHO MOC NEZMŮŽE, ačkoliv jsem po absolvování ped. školy byla opačného názoru (odborně se tomu říká výchovný optimismus a výchovný pesimismus). Původně jsem si myslela, že výchova činí 75 - 80%, dnes sázím tak na 20 - 25%. I moje děti mne o tom přesvědčují - jsou obě bio, i když podle lékařů je první dcera přírodní anomálie, neboť jsem stejně jako Renčka neměla šanci NIKDY přirozeně otěhotnět, druhá je po IVF - tedy zázrak vědy... :-D. Ale i když vzhledově jsou to dvojčata po 9 letech, povahou je to něco úplně jiného. Vychováváme je stejně a výsledky jsou diametrálně odlišné. Po kom to menší dítě je tuším, takže můžu ji zabít, když je prevít po mamince?

Návrh "Co kdyby tu kulturu poznali dřív a trochu promyšlenějším způsobem?" je asi dobrý, jen mám pocit, že k tomu není zatím moc možností - zvláště na malém městě či vesnici. A už vůbec nebyly možnosti před těmi 20 lety. Tehdy se hodně tvrdilo, že jediná šance je znemožnit jakýkoliv kontakt s Rómy. Přečetla jsem kdejakou literaturu jste tu dopoučovay, např.: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Dětství - Mezi životem a smrtí, Potřebuji tvou lásku, Jako stromy bez kořenů, Na cestě za dítětem, A nikdo ho nechtěl a další, ale nejsem z toho moc moudřejší. Nevím, zda se dá romské dítě vychovávat a vychovat v běžném smyslu tohoto slova. Asi bych si na PP čokoládky netroufala. Je asi dobře, že jsou mezi námi - mezi vámi - maminy které si na to troufnou, ale asi to nebudou mít jednoduché. Budu teď pár dní v Brně - uvažuji o návštěvě muzea romské kultury - někde jste tu o něm psaly. Nevíte kde je? Otevírací doba? Web?

Jsem strašně zvědavá, jestli tu máte někdo zkušenosti opačné - tedy víte o PP čokoládky, která "dobře dopadla" . Myslím tím, že dítě už není dítětem, dokázalo si najít práci, založit rodinu, udržuje kontakt s nebio-rodinou případně si vytvořilo určitý kontakt i k romské komunitě (a nebo ne, ale má prostě tuto otázku vyřešenu)? Podle sdělení té mojí sousedku - pěstounky 4 děvčat - se prý takovéto případy dají počítat na prstech ruky....

Budu 5 dní bez netu, tak vás nebudu zahlcovat svými romány - sorry, jsem děsně ukecaná. Když ono mi to fakt valice leží v hlavě.....
Ahoj Simča