Má životní volba - IVF

Je tomu více než sedm let, kdy jsme se s manželem rozhodli pro IVF a pět let od doby, kdy se nám poprvé zadařilo z IVF počít naše první dítě. Mně bylo tenkrát téměř 25 let a manželovi o 3 roky více, měli jsme oba zaměstnání, byli jsme se svými životy spokojeni, měli jsme psa, na kterém jsme si demonstrovali mateřskou lásku, spokojené bydlení a nic nám nechybělo, tedy téměř.

Začalo nám chybět dítě.

Ovšem oba jsme věděli, že dosažení této mety nebude tak úplně jednoduché. Já, po mých předchozích peripetiích s reprodukčními orgány měla diagnózu jasnou. V 16 letech jsem podstoupila svou první operaci vaječníků. Má gynekoložka mi tehdy zjistila dermoid na levém vaječníku a při operaci odebrali spolu s dermoidem většinu tohoto levého vaječníku.

Poté se sedm let nedělo nic, tedy, myslela jsem si to. Po sedmi letech jsem byla hospitalizována sobrovskými bolestmi v podbřišku. Zjistilo se, že mám endometriózu, která za ty roky napáchala spoustu škod. Veškeré reprodukční orgány, včetně dělohy, mi přirostlo ke stěně dutiny břišní. Podařilo se zachránit vše, krom levého vejcovodu a pravý byl tak tak průchodný. Po náročném absolvování všech vyšetření se navíc potvrdila nízká pohyblivost manželových spermií a na problém jsme měli zaděláno....

Zdlouhavý proces IVF byl tehdy pro nás milosrdný tím, že se o něm málo psalo, vědělo, mluvilo...a že jsme nevěděli, do čeho jdeme. Na třetí pokus se nám povedlo počít, ovšem embryjko, které bylo od začátku slabé, v 8tt svůj boj vzdalo. Znovu jsem otěhotněla při čtvrtém pokusu z KET (kyroembryotransfer). Tentokrát šlo o těhotenství jak se patří. A bylo bezproblémové až do svého konce, kdy na svět přišla císařským řezem nádherná dcerka. Nádherná zdravá holčička s čertíky v očích.

Dnes jsou dceři čtyři roky a my jsme si s manželem řekli, že je čas jí pořídit sourozence. S naší diagnózou není ovšem jiná cesta, než opětovné podstoupení IVF. Ještě před půl rokem jsem si říkala, že do toho už nikdy nepůjdu. Ty nervové otřesy, které celý tento proces umělého oplodnění provází jsou opravdu náročné i pro silného jedince, mezi něž se já nepočítám :) Nicméně pokud pro nás k miminku neexistuje jiná cesta, půjdeme po této, trnité. Rozhodla jsem se, že pro jiné absolventky tohoto martýria i pro sebe si budu psát "deník" o celém průběhu oplodnění i stimulace.

Je říjen roku 2013 a my jsme se s manželem definitivně rozhodli pořídit malé sourozence. Se svým lékařem CAR jsme domluvili termín, kdy se zastavíme pro léky - injekce, ke stimulaci. MS jsem dostala 29.10.2013 a druhý den na to jsem začala stimulovat předepsanými léky. Nejdříve jsem píchala ráno do břicha jen jednu injekci, a po kontrolním UTZ jsem aplikovala injekce dvě, stimulace jako taková trvala do pátku 8.11.2013 a večer před, jsem ještě jela do nemocnice pro píchnutí pregnylu, na vyvolání přesné ovulace. V sobotu 9.11.2013 jsme "šli na věc". V 7:20 ráno, nastoupeni v CAR v plné polní :) Já se svými nastimulovanými folikuly a manžel se svou životadárnou tekutinou. Pod krátkou narkózou mi lékař odsál všechny folikuly, bylo jich 25! Manžel odevzdal sperma a s předplacenou metodou ICSI, vzhledem k pohyblivosti manželových spermií, jsme obojí nechali v šikovných rukou embriologů. V neděli, pondělí, úterý a středu jsem každý den poctivě do CAR telefonovala a ptala se na stav našich drobečků. Z 25 foliklů se podařilo oplodnit 18, a ve finále ve středu jich bylo už jen 13, některá embrya lepší, jiná horší. Čekal nás další krok, v podstatě finále toho všeho - samotný transfér embrya. Embryolog jej stanovil na na čtvrtek 14.11.2013 ráno. Opět připraveni, obrněni a natěšeni jsme se dostavili ve stanovený čas do CAR. Nechala jsem si zavést, po dohodě s lékařem, pouze jedno embryo (vzhledem k mé fyzické konstrukci, malá, hubená, útlá :)). Zavedené embryo bylo po prodloužené kultivaci ve stadiu blastocysty - poslední vývojové stádium embrya, které je možné absolvovat mimo tělo matky. Po transféru, do sebe láduju hory hormonů a ......... čekám. Toto je ta nejhorší a nejdelší fáze. Jen čekáte a čekáte. Máte před sebou dlouhých 14 dní, než se dozvíte, zda zavedené embryo zůstalo s Vámi a budete bojovat společně nebo zda už jste na to zklamání pouze sama.

Nezmínila jsem ještě ani vedlejší účinky hormonů, totiž náladovost a nervozita. Mě flegmatika, popadají záchvaty vzteku naprostobez varování a stejně tak odezní a já si pak říkám, proč se chovám tak iracionálně...Proti tomuto čekacímu období bylo všechno to píchání injekcí do břicha, všechna ta bolest po odsátí folikul, všechen ten čas, procházkou růžovým sadem.

Jsem třetí den po transferu. Pořád mě bolej vaječníky po odsátí, pořád cítím, píchání v podbřišku a pořád čekám........ Mám skvělého manžela, který mě podporuje a je ke mně v tomto období velice schovívavý. Ale i přes to není schopen mi říct to, co bych si přála vědět a znát hned teď - jsem nebo nejsem? Musím čekat a užírat se, ať se snažím zabavit jakkoli, čímkoli, neustále se ke mně vtírá myšlenka, zda se zadařilo nebo ne, zda až si budu moct udělat těhotenský test, uvidím jednu nebo dvě čárky?

Čeká mě ještě dalších dlouhých jedenáct dní....

Den po dni se vlekl, jako by snad neměly 24 hodin ale mnohem víc. Měla jsem snad všechny těhotenské příznaky, které lze na všech možných diskuzích najít a vyčíst....sugesce a hormony dělají hodně :) Pátý den po ET jsem šla do práce, dělám v kanceláři, takže pro mě bylo lepší trávit všechen ten čas v práci a zabavit se, než se užírat doma a hledat a hledat, co ještě by mi mohlo zaručit, pozitivní těhotenský test....

Desátý den, pro mě byl dnem D. Rozhodla jsem se udělat si těhotenský test. Ráno jsem na tajňačku zaběhla na WC a podle návodu provedla test...čekala jsem a čekala a NAŠLA! našla jsem na testu druhou slabou čárku!! No páni, já ji tam fakt našla!!! Utíkala jsem za manželem, ale ten jako správný realista mě "uklidnil" tím, že je moc slabá a nechce mi dávat naděje, co kdyby to nevyšlo....inu a co mi zbylo jiného, než jako správná bláznivá holka po IVF od to doby testovat každé ráno až do 15 dne, kdy jsem jela na krev...A čárka sílela. Byla jsem v naprosté euforii, a nechtělo se mi tomu věřit. 15 den, mi v CAR odebrali krev a po poledni jsem si volala o výsledky. HCG hodnota potvrdila těhotenství a dokonce bylo zaznamenáno 831 jednotek. Jupíííííí naprostá euforie, radost, pláč, pocit štěstí....ale čeká mě další čekání....dalších 14 dní, do prvního utz. Teprve tam se potvrdí, zda je embrio v pořádku, zda bude tlouct srdíčko a zda vůbec mám důvod se radovat. Čím blíže je termín utz, tím více se bojím, nejsem si jistá, jestli vůbec těhotenství bude pokračova, zda je všechno v pořádku, někdy se mi zdá, že na sobě absolutně necítím žádné těhotenské příznaky a mám strach, aby mi lékař neřekl, že je něco špatně. Čekám na sny, kdy se mi bude zdát, že jsem těhule, ale ani ty zatím nepřicházejí...Zbývá mi posledních 5 dní do kontrolního UTZ a jsem z toho opravdu už značně nervózní. Kéž by vše dobře dopadlo a mé těhotenství bylo v pořádku...moc bych si to přála :)

A je to tady, jsem v ordinaci, a pan doktor provádí kontrolní ultrazvuk. Zjišťuje, že jsem v pořádku a ...plůdek také, dokocne je už vidět srdíčko, ťuká, je to málo viditelné, ale srdíčko tam je. Jupííí no to ani není možné, nikdy nám nic nevyšlo na poprvé a teď jsem těhotná! Jsem naprosto šťastná...domluvili jsme se na dalším kontrolním ultrazvuku den před Vánoci. Užívali jsme si sladké tajemství, já chodila do práce a čekalo nás dalších 14 dní....pomalu jsme se připravovali na to, že v létě nás bude o jednoho víc. Plánovali jsme, jak upravíme ložnici a pokojíček a co bude třeba zajistit, a začínali jsme se těšit. 23.12 už prakticky v devátem týdnu těhotenství jsem byla na poslední kontrole, dr.se něco nelíbilo, ale mimi bylo ok. Vánoce proběhly v pohodičce, oznámili jsme to naše tajemství budoucím prarodičům a dcerce. Já měla pořád, bolesti břicha, ale prý, jak jsem se od dr dozvěděla, je to kvůli hyperstimulačnímu syndromu, který jsem měla v době otěhotnění. Těsila jsem se na vstup do 10 tt.

No a 26.12 přišel šok. Odpo jsem byla unavená, tak jsem si zdrřímla a probudil mě divný pocit. Stoupla jsem si a začala ze mě téct tmavá krev. Nekapala, tekla čůrkem, jak z kohoutku. Chvíli jsem nevěícně zírala na tu spoušť pod sebou, manžel ležel vedle mě na posteli a četl si. Najednou si všiml, že se něco děje, utíkal do koupelny pro ručník a začal tu louži pode mnou zmateně utírat. Když už jsem měla úplně promočené tepláky i ponožky, posadila jsem se vysílená a totálně mimo na zem. Manžel zavolal záchranku. Dovrávorala jsem ještě na záchod, ale necítila jsem se na to, dojít zpět do pokoje, manžel mě podpíral a já najednou zkolabovala. Nepamatuju si nic, prostě jsem vypnula. Prý jsem se mu sesunula do náruče a k zemi. On mě uložil na postel nohama nahoru a čekal na sanitku. Když přijela záchranka, dostala jsem kapačku a odvezli mě s sebou. V nemocnici zjistili, že srdečni ozvy miminka už nejsou..... Kontrolovali to dva lékaři, ale nenašli už žádné známky života mého miminka. V podbřišku byla lehce nahmatatelná boule, usoudila jsem, že děloha. Paní doktorka, zřejmě začátečnice se mě zeptala, jestli tu bouli tam mám normálně...Myslela jsem, že jsem ve špatném snu... Pořád jsem silně krvácela při vyšetření i po uložení na pokoj. Pořád ze mě tekla tmavá krev. Bylo asi šest, a protože jsem předtím jedla, muselo se čekat s operací původně do jedenácti večer, pak to pro mé neustálé krvácení změnili na desátou. Hrálo se o čas. Čekalo mě čištění dělohy, ale ani jsem neměla sílu si to uvědomit, byla jsem úplně oslabená. Byla jsem tak unavená, a mimo, že jsem nad tím, co se stalo ani nemohla přemýšlet. Přišla hodina H a já šla pod narkózu. Naprosto odevzdaná. Celkem jsem prý ztratila víc než litr krve a tlak mi klesl příliš nízko. Skoro jsem tam zůstala s miminkem…pár dní jsem poležela, poplakala. 29.12.2013 mě propustili z nemocnice, ale musela jsem ještě dvakrát, ráno a večer na injekci kvuli stahování a čištění dělohy a brala jsem antibiotika a železo, ale bylo mi lépe. Relativně, až na tu psychiku, aleříkala jsem si, že to co se stalo, mi dodá celkovou vnitřní sílu a snad pochopím, proč jsem si tohle musela prožít.... Jen jsem si říkala, kéž by to skončilo jen u negativního testu... ovšem to jsem ještě nevěděla, že můj příběh tímto nekončí...o silvestrovské noci jsem prakticky nespala, ne snad proto, že bych tolik oslavovala, ale chytaly mě obrovské křeče do břicha a začala jsem opět celkem silně krvácet. Nechtěla jsem nikoho plašit, a tak jsem počkala do rána. Bolestí už jsem skoro nemohla chodit, a tak jsem se celkem dobrovolně nechala manželem odvézt opět do nemocnice. Paní doktorka mě nemohla ani prohlédnout, všechno mě neskutečně bolelo. Dostala jsem znovu krásnou postel u okna...v tuhle dobu nikdo v nemocnici neležel, takže jsem si dokonce mohla vybrat.... :) Nasadili mi silné kapačky antibiotik a opět začali aplikovat injekce na stahování dělohy. Výsledek vyšetření zněl: silný zánět a zbytky plodu v děloze....Mno a protože do druhého dne se zázraky neděly, šla jsem pod narkózu znovu a znovu ztráta další a další krve... Po této operaci už jsem byla tak na dně, že když mi sestry měřily tlak a naměřily 40/60, myslely si, že mají rozbitý měřák, ale když i druhý ukázal to samé, zakroutily hlavou a napsaly hodnotu do složky. Byla jsem fyzicky totálně na dně svých sil, a při životě se držela ani nevím jak, cpali mě v nemocnici všemi možnými léky a roztoky, aby jsem se trochu "rozchodila". Psychicky jsem se stala hodně odolnou, a myslím, že teď už toho zvládnu fakt dost, že mě jen tak něco na kolena nepoloží.

Nakonec jsem se ze všeho dostala, nic jiného mi ani nezbývalo..beru to tak, že jsem dostala druhou šanci, podruhé jsem se narodila. Dostala jsem možnost kouknout se na svůj život od spoda, z jiného úhlu a vzhledem k tomu, že jsem nepoučitelný optimista, troufám si říct, že mi tahle zkušenost pomohla nasměrovat svůj život trochu jiným směrem. Zaměřila jsem se více na rodinu a víc vnímám ten "dar života".

Vím, že je nás víc, které jsme prošly něčím podobným, a tak jsem pro ty, které jsou momentálně ve fázi, prožívání ztráty, sepsala svůj příběh.