Nepoznané těhotenství: Tloustnu, nebo budu mít dítě?

Občas médii proběhne neuvěřitelná zpráva o ženě, která netušila, že je těhotná, a z čista jasna přivedla na svět dítě. Rostoucí bříško, přibývání na váze, vynechaná menstruace ani pohyby dítěte vůbec nezaregistrovala. Jak je to vůbec možné?

Neměla jsem ani tušení o tom, že jsem těhotná,“ vypráví jedna z takových skutečně překvapených maminek, Monika. 37letá číšnice z Eislebenu ze sousedního Německa je typickým příkladem ženy, která neměla podle svých slov ani to nejmenší zdání, že se v jejím těle něco odehrává, a to až do samotného porodu. Když nastoupily porodní bolesti, myslela si, že dostala zánět slepého střeva a večer jela na pohotovost do nemocnice. „Upřímně řečeno, diagnóza, kterou mi v nemocnici sdělili, byl pro mě šok,“ přiznává. O hodinu později přivedla na svět syna. Anton měřil 47 cm, vážil 2 440 g a byl úplně zdravý. „S vynechávající menstruací jsem si hlavu nelámala,“ vysvětluje dál. „Abych řekla pravdu, myslela jsem si, že už jsem na to, abych otěhotněla, příliš stará.“ Do poslední chvíle tak dělala všechno jako obvykle a ještě krátce před porodem dokonce v hotelu, kde pracovala, nosila těžké podnosy. Ani její nadřízená v práci nechtěla uvěřit, co se stalo. Když jí Monika zavolala, že už nemůže pracovat, myslela si, že si z ní utahuje.

Podobně neuvěřitelně zní příběh další ženy, sedmnáctileté učnice Janiny. Ta měla v době, kdy otěhotněla, už asi rok přítele. Pravidelně brala hormonální antikoncepci. Byla vždycky trochu při těle, ale stejně ji mírně rozčilovalo, že od chvíle, kdy nastoupila do učení na cukrářku, stále přibírala. „No, nebylo mi moc příjemné, že jsem najednou vážila o deset kilo víc,“ říká Janine. Její matka se snažila dohlížet na to, aby zdravě jedla, a to, že tloustne, si vysvětlovala tím, že dcerka tajně mlsá.

Když matce Anje (42) zazvonil telefon, byla zrovna na nákupech. Dcera volala, že má velké bolesti břicha. Matka zavolala záchranku, a ta ji s podezřením na zánět slepého střeva odvezla do nemocnice. Tam si lékaři chvíli lámali hlavu. Světlo do této záhady vnesl teprve ultrazvuk - a Janine tak místo na sál operační putovala rovnou na ten porodní. Janik, který se narodil o něco později, měřil 47 cm a vážil 3120 gramů, nebyl to tedy úplný drobeček, kterého lze přehlédnout. Pro celou rodinu to byl šok. „Přála jsem si miminko, to ano,“ komentovala to novopečená babička. „Ale ve skutečnosti jsem chtěla sama ještě otěhotnět.“ Sama otěhotněla brzy a tuší, jaké potíže její dceru čekají.

Ve většině případů těhotenství těžko přehlédneme, tedy s výjimkou mnoha sedících cestujících v přeplněné MHD. Rostoucí bříško, nevolnosti, vynechávající menstruace. Těžko si představit, že ani okolí, ani žena sama nic nezjistí. A přesto takové případy nejsou až tak vzácné. Kolik žen pozná těhotenství až velmi pozdě anebo v extrémním případě až s rozbíhajícím se porodem?

V sousedním Německu například statistiky udávají, že jde zhruba o 1500 těhotenství ročně. Tři sta z nich pak skutečně zůstává nepoznáno až do samého konce. A to není nijak nízké číslo - takových těhotenství je víc, než je procento těhotenství s trojčaty.

Rizikem je obezita a nízký věk

Kdo jsou ženy, které nepoznají své těhotenství?

Podle Dr. Christiana Albringa, gynekologa, který sám zažil porod pacientky, která přišla do jeho praxe se stížnostmi na prudké bolesti v podbřišku a porodila dítě, je rizikem vysoká hmotnost a nízký věk budoucí maminky.

„Pokud má žena nadváhu, nepravidelnou menstruaci a placenta je položená tak, že žena cítí pohyby dítěte až pozdě, nebo vůbec ne, žena si příznaky těhotenství jednoduše chybně vysvětluje. Pohyby dítěte považuje za nadýmání a výkyvy na váze má tak jako tak.“ Podobně chybně si lze vykládat i krvácení během těhotenství. Podle lékaře sice nejde o skutečnou menstruaci, ale i během těhotenství může v zásadě ke krvácení docházet, třeba v důsledku zánětu pochvy, kvůli poloze placenty nebo i z jiných příčin. Když ale žena nemá podezření, že by mohla být v jiném stavu, může takové krvácení chybně interpretovat.

Kdo jsou ženy, které nepoznají těhotenství?

Odpověď na tuto otázku můžeme hledat třeba ve výzkumu, který v roce 2001 provedl berlínský lékař Jens Wessel. Zahrnul do svého vzorku všechny porody v berlínských porodnicích za jeden celý rok. U 67 těhotných z celkem 27 000 žen se na těhotenství přišlo až po dvacátém týdnu. Sice mezi maminkami bylo o něco více mladých nebo naopak starších žen a těch, které dostávaly sociální podporu, ale většina z nich, konkrétně 47 žen, žila ve stabilních vztazích a jen pro 21 z nich šlo o první těhotenství. A mnohé z těchto žen dokonce tvrdily, že už dříve o fenoménu nepoznaného těhotenství něco slyšely.

Přesto je ale samy nepoznaly. Každopádně podle Wessela nejsou ženy, které nezjistí své těhotenství, vlastně nijak nápadné a nemívají žádné zvláštní osobnostní rysy. Ve většině případů si své těhotenství uvědomí kolem dvacátého týdne a zpravidla pak vyhledají lékaře.

Musíme ale rozlišovat mezi těhotenstvím, které žena skutečně nerozpoznala, a těhotenstvím, které sice možná tuší, ale z nějakého důvodu ho buď ignorují, nebo dokonce úplně popřou. Podle gynekologa a psychoterapeuta Petera Rotta, který se těmito případy zabývá, jsou ženy, které něco o svém těhotenství tušily, ale ignorovaly ho, většinou velmi mladé a často žijí v obtížné sociální situaci. Někdy mají za sebou zneužívání v raném věku a vlastní těhotenství je pro ně tak nepřijatelné, že ho jednoduše popřou. V takovém případě jde o notoricky známý a v psychologii dobře popsaný obranný mechanismus. Někdy hraje roli i pocit studu. Často bývá za nevědomou snahou těhotenství í úplně vytěsnit strach z násilí nebo z trestu třeba ze strany rodičů.

Jak to, že ani lékař nic nepozná?

Na celém problému je snad stejně zarážející to, že velmi často ani lékař, se kterým ženy přichází do styku, nezjistí, že její obtíže, kvůli kterým přišla, jsou ve skutečnosti způsobené nikoliv nemocí, ale těhotenstvím. Obzvlášť v případě, kdy už se rozběhl porod a žena si stěžuje na bolesti… Jak je to možné?

Kupodivu je to docela častý jev, o kterém se zmiňuje i literatura. Někdy se o něm mluví jako o „iatrogenním spolupodílnictví“, tedy jako o podílu lékaře na uchování ženina přesvědčení, že původcem jejích obtíží je nemoc. Podle Wessela, gynekologa a autora článků o nepoznaných těhotenstvích, můžeme při snaze o vysvětlení postupovat dvěma způsoby.

Prvním je hledisko psychodynamické.

Žena podle něj vychází z tak hluboce zakořeněného přesvědčení, že není těhotná, až se jí podaří vtáhnout do popírání svého těhotenství i vlastní okolí, rodinu, přátele a stejně tak i lékaře. Sama si v skrytu nepřeje být těhotná, a když jí lékař její přání potvrdí, její tendenci k popření a vytěsňování těhotenství to pochopitelně podpoří.

Druhou možnou cestou, jak vysvětlit, že lékař nepozná těhotenství a porod, je uvažovat o takzvané „projektivní identifi kaci“. To je termín, který po druhé světové válce zavedla známá psychoanalytička Melanie Kleinová.

Podle této teorie dokáže budoucí maminka nevědomky natolik zmanipulovat svého lékaře, že i on začne věřit tomu, že nemůže být v jiném stavu, a stanoví chybnou diagnózu.

Nebezpečí pro matku i dítě

Mnohé z žen, které mají za sebou těžké těhotenství, by mohly překvapeným rodičkám závidět. Ale ono není co. Když žena vůbec netuší, že je v jiném stavu, a chová se podle toho, přináší to jí i nenarozenému dítěti samozřejmě řadu rizik. Možná kouří, možná pije alkohol nebo třeba užívá léky, které můžou dítěti ublížit. A pokud miminku hrozí nějaké komplikace, nezjistí to včas. Je dokonce možné, že neočekávané narození dítěte může vést k jeho úmrtí. Porod může maminku zastihnout někde, kde je úplně sama, nebo pro ni může být šok z toho, že přivedla z ničeho nic na svět dítě, tak velký, že novorozeňátko zabije. Zdá se vám to nepochopitelné? Takové případy se stávají. Je to i případ šestadvacetileté ženy, jejíž dítě našli dva instalatéři při opravě v jednom bytě v Lichtenradu v Německu. Miminko, zabalené do ručníků, tam leželo celé dva roky. Matka vysvětlovala vraždu dítěte tak, jako většina žen v takových případech - bylo toho na ni moc. V takové situaci totiž může dojít k tomu, že novopečená matka podlehne naprosté panice. Netušila, že čeká dítě, resp. svoje těhotenství úspěšně vytěsnila - a najednou tu je. Hýbe se, křičí… to už popřít nelze. Matka ale nemá promyšlenou žádnou variantu, jak s miminkem dál. Ani ji nenapadne uvažovat o babyboxu nebo o tom, že si ho nechá… hlavně, aby nekřičelo. A život pak jde dál, jako by se vůbec nic nestalo.

Ale abychom nekončili příliš chmurně.

Naprostá většina pozdě rozpoznaných těhotenství končí dobře. Samozřejmě, že maminka ani její okolí nemělo čas se na novou situaci připravit, těšit se, zařídit se podle ní. Ale většina maminek (a tatínků) se s ní vyrovná. Jak potvrzuje další z „překvapených“ rodiček, Tanja, maminka malé Julie z Hamburku, která měla v době, kdy se jí miminko narodilo, už dvě děti: „Až do porodu jsem nevěděla, že jsem těhotná. Dokonce jsem držela dietu a zhubla 15 kilo.“ Měla bolesti zad, ale teprve když nastoupily porodní bolesti, pochopila, co se děje. „Vzbudila jsem manžela a prohlásila, že musíme okamžitě do nemocnice. Budu rodit.“ Julinka se narodila o čtyři hodiny později. Rodiče byli šťastní, ale přesto se neubránili i troše lítosti: „Nechodili jsme na předporodní vyšetření, na ultrazvuk. Vůbec jsme se na dítě nemohli připravit a to je přece jen trochu smutné.“