Adámek byl na operaci

Přece jen jsme s Adámkem zkusili pohostinnost Motolské nemocnice. Bohužel ne v porodnici, ale na oddělení dětské chirurgie. O půlnoci ze soboty na neděli (5.-6.8.) byl akutně operován. Co se vlastně přihodilo?

V sobotu odpoledne jsem jako obvykle Adámka přebalovala. Koukám mu mezi nožičky a zdá se mi, že jedno varlátko je trochu zarudlé a napnuté. Většinou obě visí volně dolů, tentokrát trochu trčelo do vzduchu. Zavolala jsem Skokyho, ani on nevěděl, jestli je to normální. To jsme si říkali, že má třeba jen podrážděnou jemnou kůžičku. Další přebalování to bylo o trochu horší a za další hodinku mu levé varlátko začalo i otékat. Nějak se mi to nezdálo, změřila jsem mu teplotu a na rychloběžce měl 37,7°. (Dodnes jsem stejně z toho měření teploty zmatená, doktorky na středisku odečítají pět dílků, v nemocnici i v porodnici se neodečítá nic, tak co vlastně platí?) Volala jsem na pohotovost, řekli mi, ať přijedeme. Než jsme jeli na pohotovost, tak už to bylo nateklé i u tělíčka.

Adámka jsem před 21. hodinou ještě nakojila, aby byl spokojený a asi ve 21.30 jsme byli na pohotovosti v Břevnově. Paní doktorka nás hned poslala na dětskou chirurgii do Motola, že to potřebuje sono vyšetření, měla podezření na torso (otočení) varlete. Dostali jsme doporučení na vyšetření a jeli o kus dál.

V Motole nás přijala sestra, poslala nás do čekárny a asi za 20 minut nás zavolali do ordinace. Tam jsem rozbalila Adama, lékař mu varlátko prohmatal, to už ho měl i bolestivé a při vyšetření křičel. Lékař stále mlčel, otočil se, zasedl k psacímu stroji, začal ťukat chorobopis a řekl, že si ho tu nechají. Nic víc. Se Skokym jsme na sebe vyvalili oči, říkám, že ho kojím, musím být s ním. No tak že tu prý zůstanu taky. Ještě nám oznámil, že to potřebuje operaci, že může jít o otočené varle. Vyhasl nám úsměv. S tím, že by si ho v nemocnici nechali, jsme opravdu nepočítali, natož operace… Pan doktor doklepal na stroji chorobopis, vytáhl ho ven ze stroje a ukázal mi prstem: "Tady podepište revers." Ptala jsem se, co to jako mám podepsat, jestli bych si to aspoň mohla přečíst, než něco podepíšu. Pak se doktor nepatrně rozmluvil, že to je můj souhlas s operací, která bude nutná. A bylo hotovo, poslali nás do sedmého patra, oddělení 7B.

Na oddělení nás přijaly sestřičky, to bylo asi 22 hodin. Přišel jiný lékař - pan doktor Morávek - vyšetřil Adama (křičel možná ještě víc, než dříve) a dozvěděli jsme se už podstatně více informací, než od lékaře v přízemí. Také má podezření, že se varle otočilo okolo své osy, což se stává. Ptal se mě, kdy jsem zpozorovala něco neobvyklého. Odpověděla jsem, že asi okolo třetí, čtvrté hodiny odpoledne. Pan doktor cvaknul zuby a říká, že to je asi pozdě. Otočené varle se musí operovat do šesti hodin, jinak se poškodí cévní zásobení a Adámek by o varlátko přišel. Ztuhla ve mně krev, přišel by o ně vlastně naší vinou, protože jsme k lékaři nejeli hned. Druhá možnost byla, že tam je zánět, jenže v tomto věku je to velice neobvyklé. Dále se mě pan doktor ptal, kdy jedl naposledy. Kojila jsem ho asi v devět večer a to cvaknul zuby podruhé, protože bude ještě mít mlíčko v bříšku.

Pan doktor dal sestřičkám pokyny k přípravě na operaci a ve 23.30 má být na sále. Čtyři sestřičky začaly s přípravou - nejdříve ho jedna píchla do prstíku a vymačkávala do malé zkumavky krev, trvalo to asi 5 minut a Adam strašně křičel. Další sestřička přinesla igelitový sáček na test moči. Vypadalo to jako miniaturní sáček do vysavače - rozměry asi 10 x 5 cm, jedna strana končila kouskem kartonu, ve kterém byl malinký kulatý otvor. Do toho mu nasadily pindíka, dali plenku a až bude čůrat, tak to jde rovnou do igelitového sáčku. U chlapečka se takhle dá moč jednoduše zachytit, ale co holčičky? Prý mají také něco takového… Pak už ho sestřička odnesla do postýlky v pokoji, změřila teplotu (37,8°) a do nožičky dostal injekci - premedikace před operací a celkovou anestezií, myslím, že to byl atropin. Chvilku jsem s ním ještě byla, ve 23.30 hod. dala sestřička Adámka do kočárku a odvezla ho na operační sál. Teď už mi zbývalo jen čekat.

Operace trvala tři čtvrtě hodiny a v 0.15 hod. volali sestřičce, ať pro něj přijde. Mezitím za mnou přišel pan doktor Morávek a informoval mě o průběhu operace. Otočené varlátko neměl, cévní zásobení je v pořádku, takže o něj nepřijde. UF! Měl zánět v obalech varlete a nadvarlete, celé to vyčistili, vypláchli a zašili. Co ale pana doktora znepokojovalo, byla příčina. U dvouměsíčního miminka se zánět varlátka dá nazvat přímo raritou. Pro jistotu odebral kousek tkáně na histologický rozbor.

Adámka sestřička přivezla na pokoj, dala ho do postýlky. Chudáček se celý klepal, ručičky a nožičky přitisknuté u těla, po narkóze byl celý ospalý, ale občas otevřel jedno oko a znova zívnul. Na nožičce měl 2 vpichy od jehly, v pravé ručičce stále zavedenou kanylu. Tělíčko měl od pupíku až ke kolenům potřené oranžovou desinfekcí a ránu na varlátku přelepenou velkou náplastí. Ta byla nalepená trochu až na pindíka, který byl tím pádem natočený na stranu. Ručičku s kanylou připevnila sestřička na dlahu, celé to oblepila a obvázala a do kanyly zavedla infuzi (ta mu kapala až do 8.30 do rána). Nejdříve mu ručičku s dlahou nechala volně položenou na postýlce, jenže se za chvilku začal vrtět a s rukou začal hodně mávat, tak se nedalo nic dělat a peanem mu dlahu přichytila k prostěradlu. Sice měla sestřička připravené i řemínky, kdyby ho musela přivázat, ale zase tolik se nekroutil. Přišel doktor a zkontroloval ho. Ještě sestra změřila teplotu a poslechla si ho, než jsme ho zase nechali spát. Hlavně jsem měla sledovat, kdy se poprvé vyčůrá do plenky.

Adam spal do 2 hodin, probudil se a došlo mu, že má hlad. Před narkózou mu ještě žaludeční sondou vycucli večeři. Jenže první jídlo - čaj - mohl dostat až ve 4 hodiny ráno. Spustil koncert, tak ho sestřička musela ještě na chvíli "utlumit". Do kanylky dala uspávadlo a za 2 vteřiny spal. Sama jsem se divila, že to funguje takhle rychle. To mu vydrželo do 3.30 hod., kdy se znova vzbudil. Mezitím jsem si šla na chvilku lehnout (pokoj pro maminky byl jinde a dělily nás od sebe dvoje dveře), stejně jsem nemohla spát, jen na chvilku jsem usnula. Najednou jsem i přes ty dvoje dveře zaslechla Adama křičet. Vystřelila jsem z postele, natáhla si kalhoty a běžela za ním. To už ho měla sestřička v náručí a snažila se ho uklidnit. Vzala jsem si ho, jenže křičel a křičel. Hladové dítě se jen tak jednoduše utišit nedá. Do čtvrté hodiny zbývalo ještě 30 minut a ty musel vydržet. Sestra šla zatím připravit čaj a Adam tu půlhodinu prořval. Ve čtyři dostal jeho první čajíček v životě. Docela mu chutnal, hlavně, že něco teklo… Ale bylo ho málo, měl povoleno jen 45 ml a to vypil asi za minutu. Koncert začal nanovo a myslím, že ještě hlasitější. Další porci čaje mohl dostat za 15-30 minut, tak jsem si ho vzala do náruče - nepomáhalo. Dala jsem ho do kočárku a v něm asi za 5 minut vysílením padnul a usnul. Spal do 5.40 hod, kdy jsem mu dala znovu čajíček, tentokrát už 60 ml. Opět to bylo málo, plakal, ale za chvíli se uklidnil, přebalila jsem ho a mohl dostat třetí porci čaje - 110 ml. To také vypil na ex. Protože po narkóze neblinkal, tak mu ráno doktorka už povolila pít mateřské mléko.

V 8.30 jsem ho mohla tedy po dlouhé době nakojit. Naposledy jsem kojila v 9 večer předešlý den. Prsa byly nacpané mlíčkem, až mi chvilku ráno začalo mlíčko samovolně po kapkách vytékat ven (to se hodně dlouho nestalo). Musela jsem ho vážit před a po kojení a zapisovat, kolik mléka vypije. Aspoň to bylo k něčemu dobré a poprvé jsem zjistila, kolik vlastně Adam přes den vypije. Když už jsem u toho vážení, bylo to docela umění odečíst na stupnici číslo. Adam mává rukama, kope nožkama a ručička na váze lítá vlevo a vpravo. Když jsem ho vážila v porodnici, tak to ještě bylo takové "nehybné" miminko a šlo to lépe. ;-) První i druhé kojení přibral na váze 190 gramů (to kvůli těm plným prsům), dále už to bylo okolo 100, někdy více, někdy méně. Konečně se mohl pořádně najíst, byl spokojený a pěkně spinkal.

Také mu sestřičky v 8.30 hod. odpojily infuzi, takže už jsem se s ním nemusela pohybovat jen v okruhu 1 metru, kam dosáhly hadičky. Kanylu ještě v ručičce sestry nechaly, protože dostával 3x denně antibiotika rovnou do žíly. Na konec hadičky nasadily heparinovou zátku. Kanyla i dlaha mu zjevně nevadily (už měl ruku volně a ne připevněnou k prostěradlu), protože rukou mával jak na 1.máje. Prstíky měl k dlaze přilepené, paleček měl volný, tak hned zkoušel si ho vrazit do pusy. Docela si posiloval svaly na ruce, protože ta dlaha něco vážila. Dále dostával čípky Paralenu do zadečku. To jsem se docela pobavila, když mi sestra sdělila, že máme nárok na 5 plen za den. Jen první den jich pokakal šest, tak nevím, jak bych měla vyjít s pěti. Nevím, jak jiné děti, ale když Adam dostal čípek, tak za chvíli kakal. O měření teploty ani nemluvě, teploměr v zadečku = pokakaná plínka. Skoky tedy ráno přivezl potřebné věci pro mě (oblečení, pití, ovoce atd.) i pro Adámka (plenky, utěrky a mast na zadeček atd.) Stejně jednorázové plenky, které byly v nemocnici za moc nestály. Jednak byly Adamovi malé a skoro mu z nich koukal zadeček, ale hlavně byly takové tvrdé a neforemné, gumičky od těla odstávaly. A protože měl přilepeného pindíka na stranu, tak čůral také na stranu, kam plenka pořádně nepřiléhala. No výsledek byly moje počůrané kalhoty. Z léků, které dostával, měl ještě průjem. Proto jsem používala naše plenky Fixies, které jsou podstatně lepší, hlavně zachytí i čůrání do strany. Takovou spotřebu plenek jako v nemocnici jsme stejně nikdy neměli - asi 15 plenek za den.

Ráno opět dostal "pytlík do luxu" na zachycení moči, asi za 15 minut nasázel do kalhot pořádnou várku a musela jsem ho znovu přebalit. Špinavý byl až na bříško, náplast na ráně také špinavá, tak mu to sestřičky museli převázat. Aspoň jsem viděla zblízka ránu, kterou má na varlátku po operaci. Asi v polovině má vodorovný řez, sešité je to třemi stehy. Už to bylo krásně zcelené, vůbec to nekrvácelo (jen trošku v noci, když ho přivezli ze sálu), jen otok ještě zůstal. Dnes už ustupuje i ten otok a rána je zahojená, jen stehy pořád koukají ven. A dokonce se stihnul i vyčůrat, tak jsem hned mohla odevzdat sáček s močí na rozbor.

Ráno se na Adama přišel podívat pan doktor Morávek, tak jsem se ho zeptala, čím ten zánět mohl vzniknout, zda-li jsme něco nezanedbali. Uklidňoval mne, že jsme nezanedbali nic, jen je to velice neobvyklé mít zánět varlete v tomto věku. Dále by proto asi už ambulantně zjišťovali, jestli není něco v nepořádku s močovými cestami a zánět nevznikl odtud. Pan doktor byl vůbec velice starostlivý a ochotný, Adámka chodil kontrolovat, i před velkou vizitou se na něj nejdříve přišel podívat sám. Následující den při přebalování jsem myslela, že má varlátko opět nějaké tužší, tak jsem říkala sestřičce, jestli by se na něj někdo kouknul. Pan doktor za chvilku přišel, prohmatal a všechno bylo v pořádku. To, že to bylo tužší, bylo díky otoku, který ještě zůstal.

Noc jsem tedy strávila u Adámka v nepohodlném křesílku a chvilku jsem si šla lehnout do pokoje pro maminky, kde bylo dalších 5 spících matek. Byla mi přidělena postel a ložní prádlo, povléknout si mám sama. Nevím, ale vždycky jsem si myslela, že povlékání postelí mají na starosti sestry. Asi už to neplatí. I když si Adam počůral postýlku, tak jsem jen nafasovala čisté prostěradlo a převlékala jsem postel sama. V pondělí si ji počůral opět a tentokrát už mu prostěradlo jiná, velice ochotná a usměvavá sestřička vyměnila. Takže ono to s tím povlékáním postelí je asi tak, jak se které sestřičce chce…. První noc jsem spala celkem asi hodinu, podle toho jsem následující den také vypadala. Naštěstí přišel odpoledne Skoky, tak mi moc pomohl. Sice jsem na něj moc nemluvila, ale strávili jsme odpoledne a večer společně. Pomohl mi také s večerní Adámkovou hygienou a odcházel asi až ve 21 hodin (návštěvní hodiny končí v 18 hodin, ale nikdo ho nevyhazoval). Samozřejmě, že bych radši měla postel u Adama v pokoji, ale takový pokoj tam nikde není. Rozhodně bych si odpočinula více, než když jsem následující noci spala někde jinde a každou chvilku jsem se budila, jestli Adam nepláče. Mohla jsem být vůbec ráda za tuhle postel ve vedlejší místnosti (chodilo se do pokoje přes koupelnu s přebalovacím stolem). Na další maminku už postel nezbyla žádná, byla se synem přijata v pondělí a noc trávila celou v tom křesle, na zemi ve spacáku ji sestry spát nepovolily…

Dále mne trochu udivil systém stravování maminek. Snídaně se podávala na oddělení, obědy a večeře byly v jídelně v nové budově Motolské nemocnice (pro ty, kteří to v Motole neznají: dětská chirurgie je v 7. patře staré budovy, do jídelny se proto dostanete svižnou chůzí přes spletité chodby a nádvoří nejdříve za 5 minut, a to vám ještě musí jet brzo všechny výtahy). To jsem ale zjistila pozdě, takže jsem v neděli oběd prošvihla. Skoky i rodiče mi nějaké jídlo přinesli, takže zas tolik o hladu jsem nebyla. A na večeři jsem neměla chuť. Abych mohla jít na jídlo, musím od sestry dostat lístek na oběd/večeři. Dítě asi zanechám osudu v postýlce a odejdu se najíst do vzdálené jídelny. Na to jsem tedy srdce neměla. Sice by se o něj sestřičky po dobu mé nepřítomnosti teoreticky měly postarat, jenže někdy měly opravdu napilno a nemyslím, že by měly čas utěšovat řvoucí miminko. V pondělí měl už Adámek povolenou vycházku, takže jsem mohla jít ven. Přes oběd mi ho pohlídali rodiče a já se zatím šla najíst. Na večeři jsem šla se Skokym i s Adamem rovnou do jídelny. Pondělí jsem vlastně skoro celé strávila s Adamem v kočárku na vzduchu. Rozhodně to bylo příjemnější, než být zavřená v nemocničním pokoji. Do pokoje jsem se vracela jen na kojení, přebalení a na podání léků.

Protože se rána pěkně hojila a zjevné obtíže Adam neměl, tak nám lékaři slíbili, že půjdeme v úterý domů. Vlastně bychom mohli jít už v pondělí, ale ještě měl rozepsaná antibiotika do žíly. Poslední noc se Adam zase předvedl, celý večer probrečel a v noci také nespal nejlépe. Usnul až v 11 hodin u prsu, ale o půlnoci jsem už u něj byla znova na další kojení. Má nějaké bolavé bříško, asi z těch léků. Znovu se vzbudil ve 3 hodiny, ale usnul až po čtvrté. No a za dvě hodinky už brečel nanovo.

V úterý ho zkontrolovala lékařka, zanedlouho se na něj přišel podívat i pan doktor Morávek. Souhlasil s propuštěním domů, přijít na kontrolu máme za tři dny, tzn. v pátek 11.8., kdyby se nám něco nezdálo, tak máme přijet hned. Ještě máme občas změřit teplotu a dvakrát denně dostává antibiotika v sirupu. Ty mu nechávám zapít čajem, aby mu ATB nedělaly ve střevech takovou neplechu.

To tedy byl příběh o Adámkově operaci, kterou tak narychlo musel podstoupit. Mnohokrát proto děkuji panu doktorovi Morávkovi za provedení operace, za jeho péči a starostlivost a také sestřičkám, které ho ošetřovaly. A rodiče chlapečků, pokud se vám nebude něco zdát na přirození vašich ratolestí, jeďte k lékaři hned. Otočené varle se musí operovat do 6 hodin, aby o něj nepřišli!