Měla jsi na něj dávat větší pozor! Ve vztazích mezi sourozenci to občas pěkně jiskří. Je na vině věkový rozdíl? Opačné pohlaví? Nebo snad náš rodičovský přístup?
Plánovat narození potomka je dnes už téměř samozřejmostí. A pokud se cíleně nerozhodneme pro jedináčka, snažíme se zpravidla přemýšlet i o věkovém rozdílu mezi sourozenci. Co nejdřív za sebou? To si pak mohou být blízcí téměř jako dvojčata. Monika a Honza mají dvouletého Martínka, před několika týdny jim po ultrazvukovém vyšetření lékař sdělil, že i druhé dítě bude chlapeček. Monika je nadšená: „Vždycky jsem chtěla mít dvě děti stejného pohlaví. U prvního nám to bylo jedno, ale teď už jsme chtěli zase kluka. Budou od sebe necelé tři roky, mohli by si dobře rozumět.“
Každý má svůj život
Druhé dítěte si pořídíme, až bude první trochu větší, ale zase ne moc, tak pětileté. Pak budu mít dost času na obě, plánovala si Jarka, když čekala prvního potomka. Jenže znovu otěhotnět se jí povedlo, když bylo Pavlínce skoro devět. Čtyřiačtyřicetiletá Darja si užívá rodičovskou dovolenou s roční Kačenkou, je její třetí. Devatenáctiletá dcera se odstěhovala k příteli, o rok mladší syn studuje v zahraničí. „Dokončovala jsem při nich studium, pak jesle a práce, byla to docela honička, hrozně všechno uteklo. Najednou byli oba velcí a už mě nepotřebovali, tak jsem přemluvila manžela ještě na jedno.“ Ale o vztahu starších dětí k benjamínkovi si moc iluzí nedělá: „Mají ji rádi, ale žijí svůj život, mají vlastní zájmy. Markéta Kačku občas pohlídá, ale nemůžu to po ní chtít moc často. No, aspoň vidí, kolik je to práce, a ještě se do mateřství nepohrne.“
Pokud chceme, aby sourozenci byli i partnery ve hře, je vyšší věkový rozdíl opravdu nevýhodný. „Starší dítě má jiné potřeby i zájmy, prožije dětství v jiném světě než sourozenec, řekněme o osm let mladší,“ konstatuje psycholožka Ivana Halíková. I přesto, že si spolu moc nehrají a patrně nebudou mít příliš společných spikleneckých tajemství, mohou mít sourozenci mezi sebou pěkný vztah. V dospělosti se věkový rozdíl stírá, takže například pětadvacetiletá žena může mít ke své třiatřicetileté sestře opravdu blízko.
První chvíle
„Já nechci holku, chci bratříčka, abychom si spolu mohli hrát,“ těší se čtyřletý Vítek. Jenže maminka přinese z porodnice podivný řvoucí balíček. Do rána, za měsíc ani za čtyři měsíce se příliš nezmění. Tohle není brácha, se kterým by si mohl Vítek hrát. Je zklamaný, ztrácí o brášku zájem a začíná mít vztek, že kvůli tomu miminu má máma málo času a v sobotu, místo aby si chodili s tátou kopat jako dřív, musejí drncat po parku s kočárem.
„Děti žijí přítomností, když jim řekneme, že mít sourozence je prima, protože si spolu budou hrát, očekávají, že to bude hned,“ upozorňuje psycholožka.
A tak je raději připravme na to, že miminko dlouho jen jí a spí a musíme se o něj starat. Není na škodu vytáhnout alba s fotografiemi staršího potomka v kojeneckém věku, vyprávět mu, jak byl hezké, hodné a šikovné miminko.
Tatínkové bývají běžně u porodu, neméně důležité je, aby fungovali doma po příchodu ženy z porodnice. A aby byli k dispozici především staršímu dítěti, které se může nově příchozím sourozencem cítit odsunuté na druhou kolej. „Osvědčilo se nám, že manžel měl čtrnáct dní dovolenou a jezdil s Honzíkem na kole, byli spolu v ZOO, strávili víkend pod stanem. Prostě jsme se mu snažili věnovat, aby neměl pocit, že musí sedět doma a dva roky čekat, než mimino trošku vyroste,“ říká jeho máma Renata.
K doktorce se dvěma kočárky
Holčičky se dají snáze nalákat na péči o sourozence, která klukům tolik neříká. „Koupili jsme Janičce kočárek a panenku-miminko. Chodily jsme spolu do poradny, obě s kočárkem, připadala si hrozně důležitá,“ vzpomíná matka pětileté Janičky a ročního Péti. Ale ani tyhle pohodové začátky nebyly bez rizika. „Byli jsme asi dva týdny z porodnice a Janička zvědavě asistovala u každého koupání. Jednou jsem šla napustit vodu do vaničky, otočím se a vidím, jak nese Péťu v náručí do koupelny. Byl na ní velký, sotva ho udržela. Strašně jsem se lekla a jen jsem si říkala, že nesmím vykřiknout, aby se Jana nelekla a nepustila ho,“ vzpomíná Jitka. Naštěstí ji napadlo poslat dcerku i pro její miminko a na poměru velikosti a váhy obou „maminek“ a jejich „dětí“ Janičce vysvětlit, proč nemůže sama bratříčka nosit.
Bratři a sestry, velcí a malí
Úvaha Moniky o větším souladu sourozenců stejného pohlaví vypadá logicky z pohledu dětských her. Přesto pro kvalitu sourozeneckého vztahu nemusí být pohlaví nijak zásadně určující. Nicméně konstelace věku, pohlaví i počtu sourozenců vytvářejí pestrou paletou sociálních rolí, vztahů a zkušeností, které v mnohém ovlivňují náš další život.
Mladé herečky Andrea Kerestešová a Lenka Zahradnická vyrůstaly se staršími bratry - kdepak, žádná princeznička, spíš třetí kluk, shodují se obě při vzpomínkách na dětství. „Vždycky jsem měla víc kamarádů než kamarádek a dodnes se seznamuji snadněji s muži než se ženami. Chlapi mi připadají takoví normálnější, vím, co od nich čekat,“ říká Andrea Kerestešová. I Lenka Zahradnická připouští, že soužití s bratry byla užitečná průprava do života: „Nemělo cenu žalovat. Naučila jsem se nefňukat a problémy řešit na rovinu.“ Role staršího sourozence může v budoucím muži probouzet ušlechtilé úsilí chránit slabšího, v dívkách touhu pečovat. Jenže s těmito veskrze pozitivními vlastnostmi musíme jako rodiče pracovat v rukavičkách a nepropadnout iluzi, že starší dítě je od toho, aby mělo rozum, dávalo na menší sourozence pozor, pomáhalo jim, kdy je třeba, a vodilo je všude s sebou. Například v neúplných rodinách se psychologové setkávají s nejstaršími dětmi, které předčasně převzaly úkoly i starosti dospělých.
Pochvala za každou cenu
Může to posílit jejich odpovědnost, naučí se být samostatné, poradit si v různých situacích. Na druhé straně může být jejich (navzdory všemu stále ještě dětská) psychika nadměrně zatížená a rozvíjet se nerovnoměrně.
A tak se může stát, že v dospělém člověku pořád zůstává kus dítěte, které se urputně snaží dostát úkolu, aby bylo pochválené, je připravené se vzdát svých přání ve prospěch druhých a vzápětí se třeba vzpírá autoritě a odpovědnosti jako puberťák.
Anebo si na mladším sourozenci kompenzuje svůj vztek a nechuť, že ho má pořád „na krku“, a dává mu to otevřeně (výhrůžkami, výsměchem, agresí) nebo docela rafinovaně „sežrat“.
Ostatně i mladší dokáže staršímu pořádně zatopit. Zvlášť pokud ví, že rodiče, nebo alespoň jeden z nich (častěji maminka) je náchylný uvěřit, že ve většině sourozeneckých konfliktů se menšímu potomkovi děje nezaviněné příkoří.
Co jsi mu zase udělal?
„Honzík je ještě malý. Měl sis všechny věci ze stolu uklidit včas,“ omlouvá matka každý vpád tříletého caparta do prostoru, který je v dětském pokoji vyhrazený staršímu sourozenci. „Copak jí nemůžeš tyhle šatičky půjčit? Už jsi rozumná, oblíkni svoji panenku do jiných,“ říká matka pětileté dceři, která je právě tak rozumná, aby se cítila ukřivděná, že nemůže panence z vlastní sbírky šatiček obléknout ty, které si sama vybrala.
„Co jsi mu zase udělal?!“ klasická otázka, s níž se rodič vřítí do dětského pokoje, jen co mladší dítě zaječí. „Roztomilé děťátko sotva odrostlé batolícímu věku se dokáže velmi rychle naučit, že křikem přivolá hněv na staršího sourozence a upoutá pozornost dospělých k sobě,“ upozorňuje psycholožka Halíková. Pokud nenarazí na výchovné hranice a kouzelné slůvko „ne“, klidně bude dál trhat sourozenci sešity a bourat jeho výtvory ze stavebnice s pocitem, že má nezadatelné právo dělat si, co chce.
Pro milující, ale chybující rodiče- Říká-li se, že nejmladší děti bývají rozmazlené, nejstarší příliš odpovědné a prostřední podivně tiché nebo naopak hodně rozpustilé, je to z velké části právě vlivem našeho (ne)výchovného působení.
- Už skutečnost, že je možné podobné charakteristiky zobecnit, svědčí o tom, že k podobnému jednání se svými syny a dcerami měly sklon už generace před námi.
- Nějaké chyby určitě uděláte i vy - buď stejné jako vaši rodiče, nebo úplně opačné. Důležité je reflektovat vlastní chování, umět se s odstupem podívat, jak se svými dětmi jednáte.
- Všichni rodiče dělají chyby, někteří se z nich i poučí.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie Dnes.
11.11.2009 Daniela Kramulová (Děti a my)
Napište nám svůj názor k tomuto článku...
| |
Už se zase rvou. Cos mu udělal? Okamžitě se přestaňte hádat!
