Jeden pohodový porod

No zkrátka bylo to spoustu otázek, na které jsem neznala odpovědi, a tak jsem hltala všechny příběhy o porodech a snažila se odhadnout, jak bude vypadat ten můj.

Celé těhotenství jsem měla vcelku pohodové. Miminko bylo nečekané, ale moc chtěné, dofám, že to tak cítil i mažel. Když mi porvé vyšel těhotenský test se dvěma čárkama, tak jsem chvíli poskakovala radostí a když jsem se uklidnila, tak jsem si sedla na gauč a říkala si a sakra, co teď?

Jako na potvoru mě gynekolog objednal až za týden, nemohla jsem se dočkat, až mi tu zprávu oficiálně potvrdí. Když jsem pak mimíska poprvé viděla na ultrazvuku, cítila jsem hrozně krásně a dojatě, ale navenek jsem nedávala nic moc najevo.

První tři měsíce mi bývalo trošku špatně, takže i váha šla trošku dolů a těhotenství na mně nikdo nepoznal, také to moc lidí nevědělo, jen ti moji opravdu nejbližší. Navenek jsem se cítila hezká a uvnitř trošku tajemná, protože jsem měla v bříšku takové malé tajemství.

Druhý trimestr byl naprosto pohodový, chodila jsem pravidelně na kontroly, byla i na 3D ultrazvuku a miminko si pořádně prohlédla, zdálo se, že bude po tatínkovi. Podle podrobného vyšetření bylo vše v pořádku a miminko se podle velikosti mělo narodit dokonce o pár dní dříve. Už jsem se moc těšila, až tady bude s námi, a proto jsem byla ráda, že to má být dříve, zpětně teď nevím, proč jsem si tak přála to všechno urychlovat. Jinak jsem si těhotenství opravdu užívala, pracovala jsem, chodila s kamarádkami na kafíčka, s manželem na golf, občas na těhotenská cvičení, prostě pohodička.

Třetí trimester probíhal také celkem normálně, začala jsem sice hodně otékat a měla již hodně velké bříško, ale většinou jsem si to moc nepřipouštěla a dál pracovala a chodila na golf, dokonce i milování mi bylo stále příjemné, strach měl spíš manžel, aby se tam nepotkal s miminkem. Jen poslední měsíc již pro mě byl moc dlouhý, byla velká vedra a já se sotva ploužila, omezila jsem práci, ale nějak si vydělávat musím, takže ne úplně, a snažila se víc odpočívat, ale už mi to bylo nějaké dlouhé.

Když se na své těhotenství dívám teď zpětně, tak musím konstatovat, že bylo naprosto pohodové a přirozené, naprosto bez obtíží. Velký podíl na tom má samozřejmě i manžel, který se ke mně celé těhotenství choval moc hezky a na miminko se těšil. Samozřejmě jsem se ke konci těhotenství cítila nepřitažlivá a přemýšlela, jestli se ještě někdy vejdu do svých kalhot, naštěstí tyto stavy trvaly vždy jen krátce. Další důvod, proč jsem se cítila tak dobře, je moje maminka, která se na svého prvního vnoučka moc těšila a vždy byla ochotná poslouchat moje těhotenské trable, a pak ještě moje kamarádky, které mě neustále kontrolovaly a zkrátka byly moc prima.

Ke konci těhotenství už mi bylo vcelku jedno, jak bude porod vypadat, hlavně když bude za mnou, přenášela jsem přesně týden od druhého termínu porodu, což znamenalo 3 týdny od prvního termínu.

Už jsem si myslela, že mi to břicho zůstatne napořád a každý den v noci, nevím proč zrovna v noci, čekala, kdy to přijde. Obvykle mě večer začalo trošku bolet břicho, ale do půlnoci to odeznělo a druhý den se nic nedělo až zase večer. Na kontrole v poradně mi vždycky pan doktor řekl, že to bude každým dnem a zase se nic nedělo. V den porodu jsem byla na kontrole a pan doktor opět říkal, že je vše nachystané, ale že pokud chci, tak mi udělá masáž branky, aby se porod rozběhl (Masáž branky nebyla příjemná, ale dala se v pohodě vydržet). Odjeli jsme domů, ale zase se celý den nic nedělo a já už se pomalu smířila s tím, že mi budou za 3 dny porod vyvolávat.

Večer mi opět začalo být trošku divně, tak jsem si šla lehnout, ale nějak se mi nedařilo usnout, zato manžel usnul hned, jak špalek. Okolo půlnoci mi začalo být divně o něco víc, ale jelikož jsem nevěděla, jak stahy vypadají, tak jsem si šla do kuchyně uvařit čaj a přemýšlela, jestli je to ono nebo ne, byla to taková neurčitá bolest, která mi nepřišla nijak zvlášť velká.

Asi okolo půl druhé v noci jsem si vzpomněla na chytré knížky a napadlo mě změřit si intervaly mezi vlnami bolesti. Bolest už byla trošku větší a musela jsem ji trošku prodýchávat, ale pořád nic strašného. Intervaly mezi vlnami bolesti mě trošku překvapily, bylo to po dvou minutých, někdy i méně.

Jelikož jsem byla z vyprávění různých těhotných známých připavena na dlouhý porod a bolesti mi pořád ještě nepřišly nijak hrozné, tak jsem si napustila vanu a dost dlouho si v ní hověla. Ve vaně mi bolesti přišly ještě menší, takže jsem nijak nepospíchala.

V půl čtvrté jsem šla vzbudit manžela. Měla jsem naplánováno, že si dáme ještě kafe a pak teprve pojedeme do porodnice, a taky už mě to v kuchyni nebavilo samotnou. Ale nějak mi nedošlo, že říct chlapovi, že si dáme v klidu kafe a pak pojedeme do porodnice, je nereálné. Když jsem viděla, jak se manžel oblékl během pěti minut a byl připravený vyrazit, tak jsem plán s kafíčkem zavrhla a jeli jsem hned.

Musím říct, že manžel nijak nevyšiloval, ale v porodnici jsme byli poměrně rychle, chvilku po čtvrté hodině. Sestřičce jsem sdělila, že asi rodím a prodýchala mezi tím pár kontrakcí, pořád ještě mi to nepřišlo nijak strašné. Sestřička nebo paní doktorka, to nevím, mě vyšetřila a sdělila mi, že už mám půl porodu za sebou, z čehož jsem měla ohromnou radost, protože do té doby mi to přišlo docela snesitelné. Dokonce mi to přišlo docela dobrodružné jezdit v noci po Praze a rodit.

Pak přišly méně příjemné procedury, nejdříve monitor miminka na dvacet minut, ale ten mi docela rychle utekl, oproti vyprávění kamarádek mi nepřipadalo jako velký problém ležet v klidu. Kontrakce byly sice nepříjemné a časté, ale nic, co by se nedalo vydržet.

Klistýr, už byla trošku nepříjemnější záležitost, ale pořád ještě celkem v klidu. Jelikož jsem se bavila tím, jak manžela oblékli do zeleného doktorského oblečku, tak jsem na chvilku (malou) na bolesti zapomněla. Dali nás do takové místnosti se sprchou a žebřinami, nevím proč si pamatuji ty žebřiny, ale v té chvíli by mě na ně nikdo nedostal. Zato sprcha byla příjemná, šla jsem do ní několikrát – po klistýru jsem to potřebovala. Okolo šesté hodiny, když jsem poprvé měla pocit, že to opravdu hodně bolí, a už ani hlazení po zádech od manžela nepomáhalo, tak přišla sestřička, že jdeme rodit. Trošku mě překvapilo, jak to ví, když mě vůbec neprohlídla, ale byla jsem ráda, že se něco děje, tak jsme šli na sál.

Sál si pamatuji jako takovou velkou místnost se spoustou lidí a porodních lůžek. Když jsem vylezla na porodní postel, tak bolesti nějak ustaly, sestřička mi praskla plodovou vodu (trošku mě překvapilo, jak je jí tam hodně) a pak po mně chtěly, ať tlačím. Snažila jsem se tlačit, ale nějak mi to nešlo. Sice jsem to měla načtené z knížek, ale v reálu to tak snadné nebylo. Asi to bylo také tím, že jsem si myslela, že párkrát zatlačím a bude mimísek venku. Zkoušeli jsme to ve všech možných polohách, mně osobně se od začátku líbila ta klasická, hlavně kvůli tomu, že jsem se mohla zapřít rukama. Poloha na boku a na balónu mně prostě nevyhovovala, i když mě do ní pořád sestřičky a paní doktorka nutily. Asi po hodině a půl to zdravotní personál okolo mě přestalo bavit a šli se dívat na jinou rodící paní, ale v té době to přestalo bavit i mě a tak nějak jsem se do toho hodně opřela, prostě jsem tlačila ze všech sil a najednou jsem cítila, jak se tlačí ven hlavička. V té chvíli jsem tam ale tlačila sama jen s manželem a doktor nikde žádný, trošku mě to vyvedlo z míry, měla jsem strach, aby miminko neskončilo na zemi, takže poslední dvě kontrakce, už jsem naopak netlačila, naštěstí manžel rychle sehnal doktora a na další jedno zatlačení byl mimísek venku.

Ani nijak neplakal, všechny překvapil tím, jak byl veliký a mě tím, jak byl hezký. Nevím, jestli mi přišel jako nejkrásnější miminko na světě, ale připadal mi hrozně jemňoučký a křehoučký, když mi ho dali do náručí a on se hned přisál, byl to moc krásný pocit. Nebrečela jsem dojetím, ale věděla jsem, že ho budu už napořád milovat.

Manžel šel zkontrolovat, aby ho dobře změřili a zvážili, a pak ho přinesl zpátky ke mně, a mně najednou i to docela dlouhé šití přišlo jako krátké. Další dvě hodiny, kdy jsem ležela na porodním lehátku a prohlížela si střídavě mimíska v inkubátoru (né, že by byl malý, ale aby se zahřál) a manžela, mi docela rychle utekly a najednou jsem se cítila tak nějak čerstvě, dokonce jsem chtěla na pokoj dojít po svých, ale nedovolili mi to.

Takže když to tak shrnu, tak porod byl naprosto přirozená věc, nepřipadal mi nijak strašný, možná, že jsem to spíš brala jako jedno hodně velké dobrodružství, které skončilo velkým vítěztvím. Porod bolel, ale tak nějak méně, než jsem čekala a SMSka, kterou jsem potom rozesílala svým kamarádům zněla takto:

Ahojky, od dnešního dne už mám velké lásky dvě. Moje druhá lásky se jmenuje také Jeníček a je to výstavní kousek, narodil se dnes 25.7.2006 v 8,00, váží 4,192 kg a měří 54 cm.