Nočníkování - osobní zkušenost :o)

Milé dámy,

jsem naprosto normální ženská, je mi 28, mám dceru Soňu 15.5.2004. Nočník jsme na naší diskuzi (a nejen tam) probírali mnohokrát. Názorů v okolí, rodině i na diskuzi jsem vyslechla dost a byl docela problém si střízlivě vybrat "tu správnou cestu".

1) .. vždycky se to tak dělávalo…

Klasika, kterou asi taky znáte; moudré rady okolí: to náš kluk ten už v roce chodil na nočník a byl bez plen! (doprovázeno pohoršlivým pohledem na plenky vaší roční ratolesti). Jak to že ještě ani nemáte nočník??? Po vyslechnutí všech lamentací z okolí jsem potupně vylovila zaprášený nočník ze sklepa. Potupně proto, že jsem byla pevně odhodlána aplikovat nejnovější vědecké poznatky z oblasti tvorby "kaluží" a "bobiků" do nočníku a nočník vytáhnout nejdříve v roce a půl. Nočník jsme sice vytáhla, ale přeci jen má víra ve vědu je daleko silnější jak víra v to "že se to tak přece dycky dělalo" a tak nám nočník sice významě postává už od roka v rohu místnosti, ale nedělo se kolem něj téměř nic. Všechny zkušené a ostřílené matky harcovnice byly spokojené, že vidí nočník. Jak málo stačilo k jejich uklidnění :o) Nemám holt sílu pořád vysvětlovat, že "my to prostě budeme dělat jinak, protože nejnovější vědecké poznatky … ". Tak s tímhle mě okolí zpravidla poslalo do pr… No co? Přece dycky se už dítě v roce umělo do nočníku tentonoc! že?!? :o/

2) odplenkování

Věřím vědě, ano věřím jí. Ne bezmezně, do všeho je třeba vložit i kousek svého. A tak jsem Soňu po roce občas na ten nočník posadila. Tak nenápadně, řekněme po ránu.. když chtěla. Kdyby nechtěla, tak jsem to nedělala. A ona měla i období, že nechtěla - nepoznala v tomto směru nátlak, nikdy! Ale zpravidla si chvilku poseděla. Občas udělala, občas ne. No a? Tak to šlo poměrně dlouho. Potom jsem podlehla touze mít dokonalé dítě a "pozitivní motivací" v ní probouzela pocit, že čůráním na nočník bude tou nej nej nej a že na světě není nic lepšího (pro matku) než plný nočník. Jo. Kýžený efekt se dostavil! Občas vydržela téměř půl dne bez počůraných tepláčků! Hurá!!! jenže.. druhého půl dne už ne? Jak to? Dyť jí to ráno tak šlo??? další pokusy a patery počůrané tepláky na topení?? jak to???? dyť to přeci umí? naštvané drhnutí koberce! občas už jsem v sobě dusila to, že jí prostě vynadám! dyť už to uměla, jak to že teď ne??? dělá to schválně? nesoustředí se? a těch peněz co stojí ty plíny!!! naštěstí přeci jen v podvědomí jsme měla všechny ty poučky jak a proč to s vědomým vyměšováním batolat vlastně je. A hlavně se držím toho - žádné násilí!" žádné nadávání! žádná přehnaně pozitivní motivace. Potože jak tvrdí kamarádka psycholožka: "I POZITIVNÍ MOTIVACE MŮŽE ŠKODIT" a to je právě v tomto případě ono.. chválím! motivuju! dítě se snaží mi udělat radost.. Ale je to zřejmě nad jeho síly. A to je ono! Dítě se stresuje, snaží.. a je zklamané samo ze sebe. Za tři dny jsem zase nastálo nasadila pleny a nechala to na ní. Protože jsem pochopila že to, co chci já, neznamená nic. Důležité je až bude chtít ona, až ona "dozraje" k tomu, že si uvědomí nejen to že čůrá, ale to - že BUDE čůrat, a taky aby si to uvědomovala sama a ne pod nátlakem - žádné MUSÍŠ! popřípadě - už kvůli tomu že z toho má máma takovou radost. Žádné milionkrát denně dotazování - nechceš na nočník? opravdu nechceš čůrat? né že se počůráš! Stres pro matku i dítě.. nic víc. Nic z toho vám suché kalhotky/slipy nepřinese. Opravdu ne. Když tak na pár dnů… možná týdnů.

Sonička pak za nějakých pár měsíců začala nočníkovat sama. Myslím tím uplně. A to vše v plenkách. Prostě i s plenou si začala říkat své uvědomělé "bak bak" a já po dvou dnech (dřív mi to nesecvaklo) pochopila, že ta naše ranní plenka je furt ještě suchá i večer před spaním a že už jsme to asi zvládli?!? následovalo nakoupení kalhotek s obrázky pro naši slečnu a slavnostní vykřičení do éteru! JSME PŘES DEN BEZ PLEN! Bylo jí jen 20 měsíců. V tomto oboru je mezi vrstevníky přebornicí. Většina dětí jejího věku plenky má navzdory mnohdy drsné drezůře rodičů, navzdory tomu že by možná chtěly tu radost rodičům udělat.. prostě navzdory všemu, protože ještě nedozrály.

Jen pokud je marodek, tak jí dám znovu plenku, protože když je nachlazená, tak to prostě nezvládá (není se čemu divit).

3) Závěrem

Na závěr shrnutí. Nemá cenu dítě pozitivně motivovat příliš brzo - kolem roku, roku a půl - a brát dílčí úspěchy za výhru. Stejně jako dobrá hračka či hra je to za 3 týdny přejde a vy se budete stresovat, budete drhnout koberce a pohovky od loužiček, budete zbytečně stresovat své děti.. Dítě kolem roku má poznávat svět, má se učit chodit a zdokonalovat chůzi přes různé překážky, má poznávat tvary, rozlišovat barvy, učit se jednoduché tanečky.. má být šťastné a užívat si života. Tím že jej nutíte soustředit se na vyměšování mu berete energii a čas na tohle všechno. Nehledě na nevrlost matek drhnoucí počůrané křeslo. Je to zbytečné. Až dozrají (po druhém roce), tak to příjde elegantně samo.. a třebas i s plenkou na zadku. Věřte tomu! a nezoufejte!

Nejsem žádný odborník, holky, já jsem chemik! a v mateřství jsem laik.. všechno je pro mě nové, stejně jako pro tu malou. Jen jsem přečetla pár článků, něco knih, nechala se inspirovat kamrádkou psycholožkou…a svou mateřskou intuicí.

Proč to píšu: Je mi líto, když vidím děti, které se počůrané schovávají před svými rodiči protože ví, že dostanou výprask… je mi zle. Prosím, buďte k nim shovívaví!!!

Tož tak

A teď se do mě pusťte :o)