Látka nebo papír?

Ta trocha práce navíc s praním a žehlením se nějak zvládne, vždyť co by máma neudělala pro krásný zadeček svého miminka...

První zklamání nastalo hned v obchodech - pleny mi připadaly tak nějak méně kvalitní, než na jaké jsem byla zvyklá. Ale co by člověk chtěl za necelých dvacet korun na kus, vždyť za tu cenu kolikrát nekoupím ani kapesník. Času je ještě dost, třeba nějaké kvalitnější (byť i dražší) seženu. Nesehnala jsem, ale to nevadí. Tchyně jednoho dne přitáhla několik pytlů starého oblečení včetně plenek. Nějaké jsem měla doma z mého dětství a doporučený počet plenek (60) jsem o dvacet kusů překročila.

S výběrem prášku na praní a dětské kosmetiky žádné problémy nebyly. Po zkušenostech s prodavačkami, které ve mne zřejmě viděly snadný objekt k přesvědčení na koupi čehokoli (a musím říct, že právem - ačkoli díky zbytku zdravého rozumu jsem se spoustě věcí ubránila, i tak se mi doma nakupila docela slušná hromádka pomůcek, které prodavačky považovaly za naprosto nepostradatelné a já je nakonec vlastně vůbec nepotřebovala), jsem na to šla tentokrát jinak. V jednom pražském hypermarketu jsem se postavila doprostřed uličky mezi regály s miminkovskými věcmi a uspořádala tam diskusní skupinu. Dostalo se mi spousty rad, drbů a zkušeností, díky kterým jsem koupila pořádný balík pracího prášku Lovella (v tu chvíli mě napadlo, že když spočítám cenu prášku, vody a elektřiny, tak zas tak moc na plenkách neušetříme), jedno neparfémované mýdlo Nela batole, balíček Pemprsek a vlhčené ubrousky (obojí do poradny a na cesty) a zamířila do lékárny pro obyčejnou rybí mastičku a slunečnicový olej.

Píďalka se narodila a v porodnici jsme dostaly papírové pleny, šest kusů na den. Většinou jsem je všechny nespotřebovala a to jsem každou chvíli sahala do plenek, jestli náhodou nejsou mokré. Taky mi bylo divné, že se kolem plenek nedávají ještě hadrové, kvůli kyčlím. Při ortopedické prohlídce jsem se na to zeptala lékaře. „Vy máte v rodině problémy s kyčlemi? Ne? Tak to nemusíte mít široké balení, jedna papírová plena stačí. Kyčlíky má malá v pořádku, ve třech týdnech se objednejte na sono.“

Zadeček často větráme

Konečně jsme byly doma, já vyměnila papír za hadr... a místo přebalování po čtyřech hodinách jsem se hrabala v plenkách po hodině-hodině a půl, mazala jsem jak o závod, a přesto byl zadeček tak nějak červenější a červenější. Těch doporučených šedesát plen se ukázalo jako akorát - na jeden den. Polovina mi jich už visela v koupelně na šňůře, nad druhou jsem bezradně stála a přemýšlela, kam ji asi tak pověsím. Hned první noc Píďalka pročůrala - kromě plen - taky dvě ze tří zavinovaček, které jsem měla. Píďa sice měla kalhotky, které plenky držely a měly zabraňovat jejich prosáknutí, jenže spala na boku (s pusinkou pevně přicvaklou u mého prsu) a všechno proteklo okolo nožiček. Navíc po dni používání se z kalhotek začal vytrhávat knoflík - i s látkou.

Po dvou dnech v látkových plenách Píďalčin zadeček vypadal jak dobře uzrálé rajské jablíčko a já byla ze všeho zoufalá. Pleny nestíhaly schnout, já nestíhala žehlit, Píďalka odmítala ležet v postýlce, zadeček se odmítal lepšit... Tolik zavrhované papírové pleny jsem vzala jako vysvobození a světe div se - za tři dny po zarudnutí nebylo ani památky.

Zpočátku jsem papírové pleny měnila každé čtyři hodiny, přes noc po šesti-osmi hodinách a pokaždé promazávala. Postupně jsme dospěly k přebalování po 4-6 hodinách, přes noc po 8-10. Neřídím se ani tak hodinami, jako spíš stavem plenky. Mažu jenom na noc, přes den jenom když se náhodou objeví zarudnutí. Co nejvíc Píďu nechávám bez plenek.

Opravdovou opruzeninu za těch skoro devět měsíců měla Píďalka dvakrát. Poprvé jsem zarudnutí začala mazat mně neznámou mastičkou, kterou manžel přinesl z lékárny a během čtyřiadvaceti hodin byl zadeček samý ošklivý rudý pupínek. Podruhé se malá v noci pokakala a nevzbudila a v těch vedrech, co zrovna byly, vypadal ráno zadeček příšerně. Zvládnutí bylo celkem lehké - často (tak po třech hodinách) přebalovat, pokaždé zadeček omýt vlažnou vodou, nechat co nejdéle větrat. První dny jsem používala genciánu a Ondřejovu mast, pak už jenom rybí mastičku. Pleny jsem lepila hodně navolno, tak, že skoro Píďalce padaly. První opruzenina se léčila dlouho (asi dva týdny), Píďa navíc měla zánět průdušek, vysoké teploty a hodně se potila. Druhá byla během týdne pryč.

Vždycky jsem myslela, že u plenek si stačí vybrat nějakou značku, která dobře saje, hodně větrá, má v sobě přímo mastičku proti opruzení, má nejhezčí reklamu ... Zkušenost mě naučila, že tomu tak být nemusí. Dodneška jsme vystřídaly šest různých značek. Se všemi jsem byla spokojená, ale jenom po určitou dobu. Myslela jsem, že když Píďa váží pět kilo, tak je úplně jedno, jestli jí koupím plenky „A“ pro děti od 3-7 kg nebo plenky „B“ od 4-7 kg. Nebylo, plenky, které dostávala ve 3-4 kilech jí už v pěti tlačily kolem nožiček, ovšem další velikost od té samé značky už byla Pídě velká. Takže střídám značky podle toho, jak Píďalka roste, zkouším nové, vracím se ke starým... Měsíčně mě stojí tak 500 - 1000,- Kč, podle značky, kterou právě kupuji a podle momentální spotřeby. Ta tisícikoruna to byla zpočátku, teď se to spíš blíží k té nižší částce.

Ani na hadrové pleny jsem nezanevřela. Zpočátku jsme je používaly na ublinkávání po kojení, teď je máme místo bryndáku u krmení (bryndák se ukázal jako zbytečně malý kousek látky). Stále je nosíme s sebou do poradny jako podložku na přebalovací stůl a váhu. V létě se osvědčila do kočárku jako lehká přikrývka na ochranu před slunečním žárem.

Obdivuji všechny maminky, které používají látkové pleny, a přesto mají jejich děti krásný zdravý zadeček. Které si i v šestinedělí dokáží zorganizovat čas a síly tak, že zvládnou vyžehlit takovou šílenou horu plen. Nevím, jak bych obstála v dobách ne tak dávných, kdy papírové pleny zde byly vzácností. Ale jsem ráda, že to nemusím zjišťovat, asi by mé sebevědomí utrpělo hodně velký otřes...