Děti jsou nevyzpytatelné a úrazy bývají otázkou okamžiku

Povídala jsem si s ní o různých rizikových momentech, které mohou ohrozit zdraví dětí, o první pomoci a také o velmi zásadní a často podceňované prevenci, která je důležitá pro všechny, nejen pro děti.

Když mí kamarádi lékaři mluví o své práci, zmiňují často fenomén MUDr. Google. Chodí i za vámi rodiče se „zaručenými“ diagnózami a informacemi? Co v takovém případě děláte?

Také se s tím setkávám, stejně jako ostatní lékaři všech specializací, asi je taková doba. Na druhou stranu to nevnímám negativně, každý chce být dnes informován. Je to úplně přirozené. Když si budete kupovat auto, podíváte se na internet, kolik stojí, jaký má výkon… Stejně když si budete vybírat šaty, zjistíte si, jaký to je materiál, najdete si fotky jiných žen ve stejném modelu…

Podobné to je, když hledáte něco o zdraví. Nemusíte jít jako dříve do knihovny, ale rychle najdete, co hledáte. Pochopitelně tam objevíte informace dobré i špatné a může být složité se v tom zorientovat. Pokud máte ke svému lékaři takovou důvěru, abyste to s ním mohla prodiskutovat, říci, čeho se bojíte…, můžete společně najít nějakou cestu. Jsem ráda, když vidím, že rodiče mají zájem o zdraví svých dětí.

Pokud ale někdo najde informaci, která ho pak trápí, něčeho se bojí, můžete to s ním probrat, že?

Ano, od toho tu jsem. Jsem moc ráda, když přijdou maminky, řeknou, co se dočetly a že se toho obávají, a máme společně možnost si o tom promluvit. Jsem lékařka, ne soudkyně, nejsem tu od toho, abych někoho soudila za to, jak se rozhodl. Sdělím jim pozitiva i negativa dané věci, ale rozhodnutí a zodpovědnost je na nich.

Jako pediatrička se hodně zabýváte prevencí. Proč jsou preventivní prohlídky tak důležité?

Protože se dá včas předejít nějakému závažnému onemocnění, které by jinak mohlo zůstat skryté. U dětí můžeme sledovat jednu úžasnou věc: jak rostou. Růst není žádná náhodná věc, víme, kolik by měly měřit a vážit v jednom měsíci, v roce, ve třech letech, kdy by dítě mělo měřit zhruba metr. Známe hodnoty fyziologické porodní hmotnosti a délky. Když známe výšku jeho rodičů, můžeme spočítat, kolik bude měřit v dospělosti, ve 2 letech má polovinu svojí finální výšky.

Rodiče někdy považují preventivní prohlídku za jakousi společenskou záležitost, kde je dítě přeměřeno, zváženo a zda je dobře živeno. Pokud se ale začne rozvíjet nějaké závažné orgánové či systémové onemocnění, růst se zastaví, protože to je pro tělo dítěte vlastně v danou chvíli energeticky náročné, energii spotřebovává jiný nefunkční systém, nebo tu energii tělo nezvládne využívat. Pravidelné měření a vážení, kdy zjišťujeme i obvod hlavy dítěte, je přitom něco opravdu jednoduchého a levného. Získám tím velmi cenné informace, které mi pomohou včas podchytit případné rozvíjející se onemocnění.

Během preventivní prohlídky můžete zjistit i to, že dítě v jednom rozměru roste více, než se očekává, že zkrátka přibývá na váze. Je to trend současnosti, nebo se to dělo i dříve a jen si toho nyní více všímáme?

I dříve byly děti robustné, silné i hubené a je tomu tak i dnes. Během vývoje dítěte nastávají období, kdy děti nabírají snáze, třeba tehdy, kdy nastupují do školy a strava už není úplně pod kontrolou rodičů, nebo v pubertě, kdy se začínají stravovat ještě více samy, probíhají různé hormonální změny a děti někdy ztrácejí zájem o sport. Rodiče to mohou ukočírovat, i když někdy hůře a jindy lépe, a je důležité nad tím nemávnout rukou a nabídnout jim pomoc. Děti ale musejí chtít a je třeba s tím něco dělat.

Jak probíhá klasická prohlídka podle věku, třeba pětiletá? Na co se zaměřujete a co můžete během ní odhalit?

Každá preventivní prohlídka má své zákonitosti a je přesně daná. Po dosažení třech let u dítěte probíhají prohlídky vždy v lichém roce věku dítěte až do 19 let a pokaždé se při ní zaměřujeme na něco jiného. U pětiletého dítěte mě kromě klinického nálezu a úrovně psychosomatického vývoje zajímá školní zralost. U adolescentů je velkým tématem puberta. Jak říkám, každý věk má svá specifika. Důležité je přitom hovořit i s rodiči, vše s nimi probrat.

A co dělám, když se dítě bojí? Je třeba být při prohlídce vlídný, laskavý, dát rodičům i dětem porozumění a podporu. Lze zapojit rodiče, například se děti vyšetřují v jejich náruči. Rodič je náš partner, je skvělé mít ho na své straně.

Během preventivních prohlídek se děti očkují. V čem je podle vás význam vakcinace?

Aby se nešířily nemoci, proti nimž se očkuje.

A co když se někdo očkování bojí? Jak dítě, které je vystrašené z injekce, tak rodiče, kteří mají z očkování z nějakého důvodu obavy?

Samozřejmě si to společně vysvětlujeme. Pokud jde o obavy ze strany dospělých, musíme si říct, čeho se bojí a proč. Rozhodnutí dělá vždy rodič a chápu, že každý rodič se o své dítě bojí a chce pro něj to nejlepší.

A když jde o dítě? Pokud je to dvouměsíční miminko, jde hodně o komunikaci s maminkou, většímu dítěti už můžeme vše přiblížit, říci třeba, že vpich jehly bude podobný, jako když ho štípne komár. Jsou k dispozici různé spreje a gely proti bolesti, které místo vpichu ochladí, lokálně znecitliví. Lze také odvést pozornost dítěte na jinou příjemnou činnost. Dá se to zvládnout i bez slziček.

První pomoc, kterou se také dlouhodobě intenzivně zabýváte, dokonce ji školíte, je pro mateřské i základní školy velké téma. Jak třeba správně poskytnout první pomoc v případě epileptického záchvatu?

Nejprve musím zdůraznit, že epileptický záchvat vypadá v každé věkové skupině jinak. Je opravdu mnoho onemocnění, která se mohou projevovat epilepsií. U malého miminka může záchvat probíhat opakovaným rozhozením ručiček. Jindy to vypadá, že dítě se jakoby někam zahledí, často se to opakuje a je to doprovázené dalšími klinickými nálezy. Když se většině lidí řeknete „epileptický záchvat“, představí si dramatický pád na zem a tonicko-klonické křeče. Může to být ale velmi různé, a navíc ne každý epileptický záchvat je projevem epilepsie. Může se jednat například o hypoglykemii neboli sníženou hladinu cukru či mnoho jiných onemocnění.

A když bych se tedy setkala se záchvatem provázeným ztrátou vědomí, co bych měla dělat?

V první řadě je důležité zachovat bezpečnost. V bezpečí musíte být vy i člověk, který záchvatem prochází. Pokud jde o dítě, většinou ho už znáte, je to třeba dítě u vás ve třídě, nebo dokonce vaše dítě, a je to pro vás z hlediska bezpečnosti snazší, není to někdo neznámý, u koho byste se báli možné infekce a kontaktu s krví. I tak se ale musíte chránit.

V případě křečí se může stát, že si dotyčný pokouše jazyk, poraní se pádem a krvácí. Pokud se objeví krev, měli bychom být obezřetní a nasadit si rukavice. Když je člověk v křečích, měli bychom zabránit tomu, aby si ještě více ublížil. Odstraníme věci, které by na něj mohly spadnout, odsuneme ho z vozovky, aby ho něco nepřejelo, a dokud je v křečích, neděláme vůbec nic. Rozhodně bychom ho neměli zaléhat, zaklánět hlavu nebo vytahovat jazyk, křeče přejdou samy. Pouze zavoláme záchranku. Když člověk v záchvatu přestane mít křeče, položíme ho do stabilizované polohy na boku se zakloněnou hlavou. Nejčastější chybou, která se dělá, je podložení hlavy během křečí, například kabelkou. Tím se ale hlava nakloní dopředu a uzavřou se dýchací cesty, a to je velmi nebezpečné.

Na jednom semináři jeden neurolog trochu pro výstrahu vyprávěl, jak u před mnoha lety, kdy začínal praxi, na pohotovosti přebíral pacienta, kterému během epileptického záchvatu přišpendlil někdo jazyk ke košili, aby se nezadusil. To asi dělat nemáme, že?

Ano, je možné, že se to v minulosti doporučovalo, ale bylo to špatně a je dobré se z toho poučit. Byli asi velké obavy ze zapadnutí jazyka a dušení. Dnes už víme, že na jazyk v případě epileptického záchvatu nesaháme a také nic nevkládáme mezi čelisti dotyčného. Je třeba se smířit s tím, že můžeme pouze volat sanitku a zajistit bezpečí, a ani já jako lékařka, pokud s sebou nemám vybavení, nemohu udělat nic víc.

Mnohdy se ve školce a škole přihodí i úrazy. Tam bychom měli vždy volat záchranku, ale mnohé můžeme udělat i sami, že?

Pochopitelně záleží na tom, o jaký úraz se jedná.

Dobrá… třeba vidíme, že dítě spadlo, a zdá se, že má zlomenou končetinu, protože noha nebo ruka je nějak podivně tvarovaná.

V takovém případě voláme záchranku a také rodiče dítěte, které se snažíme umístit do klidu, aby se nehýbalo a danou končetinu nezatěžovalo. Rozhodně nic silou nenarovnáváme, končetinu znehybníme a zafixujeme dlahou. Tělo si ovšem v takovéto situaci přirozeně samo najde úlevovou polohu, ve které zranění nejméně bolí.

Jak by se dalo úrazům předcházet? Pomohlo by systematické rozvíjení obratnosti a pohybových schopností?

To by určitě pomohlo. Pokud se děti naučí, jak se správně hýbat, budou své tělo lépe ovládat a mnohým věcem se tak dá předejít. Sport je úžasná věc nejen pro tělesnou zdatnost, ale i zdravou soutěživost, disciplínu, seberozvoj, psychickou hygienu.

Na druhou stranu jsou děti prostě nevyzpytatelné a stát se může ledacos, aniž by za to někdo mohl. Děti ve velké skupině jsou velmi obtížně uhlídatelné a já všechny pedagogy za jejich důležitou a náročnou práci obdivuji.

Jaké další rizikové situace mohou při práci s malými dětmi nastat? Co dělat, když u dítěte pozorujeme alergickou reakci?

To je pro pedagogy velký strašák. Alergie se projevuje mimo jiné na kůži, očích či na sliznicích např. v ústech a v dýchacích cestách. Bojíme se toho, že tyto sliznice otečou a dítě může začít mít problémy s dýcháním. Pokud jde o alergii, která se už u dítěte v minulosti objevila, máme k dispozici antihistaminika. Pokud se jedná o anafylaktický šok, máme k dispozici adrenalinové pero. Pokud to je první projev, musíme v případě silné reakce opět volat záchranku. V mezičase se vyplatí odstranit vyvolávající alergen, chladit případný otok a podat antihistaminika.

Jaké další situace si mohou vyžádat rychlou první pomoc?

U předškolních dětí je velkým problémem opařenina nebo popálenina. Někdy se stačí otočit a hrneček s čajem způsobí nehodu. Musíme v první chvíli začít chladit a dobré je okamžitě sundat z těla jakékoli řetízky, prstýnky a další kovové předměty. Chladíme vlažnou vodou a musíme to dělat opravdu dlouho, do příjezdu záchranné služby. Nebezpečné jsou i vodní nádrže, bazény, zahradní jezírka a podobně. Stačí chvilka a neštěstí je na světě. A nikdo se nechce dočkat toho, že by musel resuscitovat vlastní dítě.

Mateřské školy často trápí situace, kdy děti ráno přijdou se známkami nemoci. Dítě někdy bezděčně prozradí, že „večer mělo horečku, ale teď už je ‚dobré‘“, nebo že ráno a večer „papá sladký sirup“ neboli antibiotika. To asi v pořádku není, že?

Pokud má dítě angínu a dostane antibiotika, mělo by také být v klidu. Nejde jen o ochranu kolektivu, což je důvod, který po několika dnech antibiotik ztrácí závážnost, protože už člověk není infekční, ale o ochranu nemocného jako takového. Tělo potřebuje mít čas na regeneraci. Samozřejmě je to hodně v rukou rodičů, kteří musí chodit do práce, vydělávat, je to komplikované… Některé děti jsou nemocné více a jiné méně. Pokud je na tom ale dítě tak, že skutečně musí užívat antibiotika, bývá k tomu většinou unavené, spavé, takže to rodina vyhodnotí jako důvod, aby zůstalo doma.

Jiná věc nastává, když má dítě prostě pouze rýmu, smrká. Pokud přecházíme na podzim a v zimě z chladného prostředí do tepla a naopak, přirozeně na to naše nosní sliznice reaguje zvýšenou sekrecí. Totéž nastává na jaře, kdy k tomu nastupují alergie. V dětském kolektivu má prostě pořád někdo rýmu.

Proč není dobré různá onemocnění přecházet? Mám na mysli třeba angíny nebo záněty průdušek…

Protože pokud nemoc přecházíme, mohou se bakterie nebo viry, které ji vyvolaly, šířit po celém těle a napadat i jiné orgány, než byl původní fokus. Časem se to může přesunout z průdušek na plíce, nebo krví na srdce, na klouby… A pokud nemoc nedoléčíme, zůstáváme oslabení a snáze zase něco chytneme.

Co vás přivedlo k práci dětské lékařky?

Je to nejlepší práce na světě! (směje se) Jako dítě jsem měla skvělou paní doktorku, studovala jsem na 2. lékařské fakultě UK v Motole, je to největší dětská nemocnice v České republice, sama mám dvě malé děti… Být pediatričkou je práce, která se dá skloubit s rodinou, je to práce hezká a jsem v ní spokojená. Ráda se vzdělávám a posouvám dál a v tom mi pomáhá i další skvělá práce, kterou miluju, a to je výuka anatomie na lékařské fakultě.

MUDr. Martina Farolfi vystudovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Absolvovala řadu zahraničních stáží, věnuje se výuce anatomie budoucích lékařů na lékařské fakultě a kurzům první pomoci. Pracuje jako dětská lékařka v nemocnici i v ordinaci. Věnuje se postgraduálnímu studiu a výzkumu vzácných dětských onemocnění.