Školka není pečovatelský ústav ani hlídárna

Přesto si to nezasvěcená veřejnost často myslí. O tom, jak to ve školce opravdu chodí, co v ní děti i dospělí zažívají, jak se v ní pracuje a co jsou možné nešvary, s nimiž se můžeme ve školkové praxi setkat, píše ve své knize Ondřej Koželuh.

Před několika dny vyšla vaše kniha Učitelem ve školce. Co vás k jejímu napsání vedlo?

Rád píšu (směje se). Ne, chtěl jsem udělat něco, co nikdo přede mnou. Myslím si totiž, že povědomí lidí o školce často neodpovídá její každodenní realitě, a tak jsem chtěl nabídnout všem obrázek toho, jaké je to doopravdy. Chtěl jsem dát učitelkám ve školkách něco, u čeho se budou moct zasmát, zamáčknout slzu, někoho snad možná i inspirovat, to by bylo krásný. Ostatním lidem, kteří nemají školku jako živobytí, dát vhled, zbořit takový ty předsudky „ti tam maj nohy na stole, kafíčko, a děti si hrajou“ (směje se), a ukázat všechno to, co k tomu patří, to, co nikdo nevidí, protože ani nemůže. Některým rodičům třeba, že školka není ani pečovatelský ústav, ani kolektivní hlídárna. V kostce jsem chtěl ukázat lidem školku takovou, jaká je ve všech myslitelných ohledech, aby si to dokázali všichni představit, od rána do večera, od září do června. Že to nejsou pracovní listy u stolu, chození za ruce venku a tak, no. Napsal jsem to hlavně proto, že to prostě přede mnou nikdo jiný neudělal, a podle mě tady u nás něco takového chybí.

Knížka provází čtenáře, k nimž může mimo předškolní pedagogy patřit v podstatě kdokoli, jedním školním rokem. Je to skutečný školní rok? Opravdu se to všechno stalo?

Jo, je to všechno pravda. Jasně, místy lehce nadnesená, někde přiškrcená, někdy zveličená, jindy zkratkovitá, ale pořád ještě pravda. Samozřejmě se to nestalo všechno během jediného roku, namíchal jsem zážitky ze své kompletní praxe a do toho jednoho roku je scelil. Stejně tak děti nejsou často přepis jednoho dítěte z jednoho roku, ale vzal jsem třeba dvě podobné reálné děti a udělal z nich jednu postavu, třeba malou Karolínu (směje se). Všechny přímé řeči jsem samozřejmě taky lovil z paměti, a pokud má někdo něco někde nahraného, tak to určitě s knížkou nebude sedět, ale šlo mi vždycky hlavně o to, vyjádřit nějakou tu myšlenku. Takže jo, je to skutečný školní rok, který je složen zprůměrováním všech školních roků, které jsem zažil a které určitě v nějakých obměnách zažil ve školce každý.

Kromě autentických příběhů z dění v jedné školkové třídě nabízíte i svoje reflexe daných situací. Reflexe by k práci pedagoga měla patřit asi automaticky, že?

Určitě, bez toho to nejde. Ono to bez ní asi nejde u nikoho, ale u nás učitelů je to stěžejní. Protože bez toho, abychom si kriticky zhodnotili, jestli to, co děláme, děláme dobře, jestli to má smysl, jestli to dětem dává, co má, jestli je to baví a jestli je to správně rozvíjí, by to bylo špatné. To bychom pak jako kolovrátky mohli každý rok dělat to samé, co jsme se naučili před dvaceti lety, a nikam bychom se neposouvali, sami sebe nerozvíjeli, a pro děti by to určitě taky nebylo moc dobré. Proto ty reflexe – podívat se na sám na sebe s odstupem a říct si: takhle jo nebo takhle ne. Protože to je to, co mě někam posouvá, co zlepšuje moji práci.

Učitel je ve školce jako muž v zajímavé situaci. Možná čelí určité nedůvěře ze strany okolí, rodičů i ostatních pedagogů. Zažil jste něco takového?

Jo, takové situace samozřejmě nastaly. Nikdy nic vážného, spíš si mě všichni chtěli otestovat, protože muž ve školce je pořád rarita a nikdo moc neví, co od toho čekat. Reklamu jsem si u nich vždycky udělal přes děti, protože to je podle mě to nejlepší doporučení a nejlíp se tak vytváří pověst – mají ho děti rády, chodí rády do školky? Občas to samozřejmě někdo vzal i vesele jako jeden táta, ředitelky známý, který, když se dozvěděl, že jeho syn bude mít mě, jí říká: „Aby to nebyl takovej ten, co má ty děti rád až moc“ (směje se). Samozřejmě brzo poznal, že to je v pohodě. Nicméně se těm lidem nedivím, nějaká ta ostražitost je na místě, zvlášť když vypadám tak, jak vypadám, že jo (směje se). I kamarádi si ze mě samozřejmě dělali legraci, ale to je všechno něco, s čím jsem hned na začátku počítal, to k tomu prostě patří. Jako když jde ženská pískat hokej chlapům, to si taky občas něco vyslechne (směje se).

A možná vás kolegyně berou automaticky jako údržbáře, pomocnou ruku, asistenta logistiky, ne?

Ona je sice minimálně půlka z nich schopnějších a šikovnějších na manuální práce než já, ale to je samozřejmě jedno. Vrtá se, tak to udělá Ondra. Ne vždycky, jasný, ale tady ty genderový stereotypy platí. A na těžkou práci jako nošení skříní a podobně, tak tam jsem číslo jedna, to se rozumí. Ale já to nikdy nebral jako křivdu nebo tak, prostě to tak bylo, něco se muselo udělat, tak se to udělalo, no. Aby se to vyvážilo, tak já toho zas nikdy moc nepoklidil… (směje se)

V knížce upozorňujete na různé nešvary, které se ve školkách mohou pěstovat a které tam podle vás nemají místo. Nebojíte se, že se na vás kolegyně a kolegové budou zlobit?

Tady nutno říct, že to je můj a čistě můj pohled. Muž, pragmatik, sangvinik, 30 let. Něco je samozřejmě principiálně špatně, ale spoustu si toho vytvářím já sám, protože jsou mi nějaké věci strašně cizí. Naštvat se samozřejmě někdo může, dokonce si tak dokážu živě představit, kdo u jaké kapitoly (směje se), nicméně kdyby někdo jiný psal to samé, tak se třeba naštvu já, a kdyby to psalo tisíc lidí, tak se stejných tisíc lidí někde naštve. Není možné se zavděčit každému, mně hlavně (směje se), takže jestli někomu bude připadat, že jsem někde přespříliš kritický, tak je to zapříčiněno mým prožíváním. Hlavní kámen úrazu tady vidím v tom, že holky chtějí mít všechno načančané a hezké a dělat za každou cenu dobrý dojem. To já úplně ne. Takže třeba ta příprava výročí pro mě byla strašná, no (směje se). Tam mi vypadaly poslední vlasy.

I když připravené prostředí hraje v práci s dětmi velkou roli, není tady i něco důležitějšího?

Jo, prostředí je jedna věc, a jedna z nejdůležitějších, ale pro mě osobně jsou důležitější dvě jiné věci. Zaprvé si sednout s kolegou/kolegyní. Být na jedné vlně ve všech ohledech, protože pokud to tak není, tak se oba trápí a trpí tím i práce s dětmi a potažmo děti samotné. Zažil jsem to, naštěstí jenom kraťoučce, ale je to fakt problém. No a úplně nejdůležitější je podle mě osoba učitele. Říkám to už dávno a budu to říkat pořád dál, protože na tom to podle mě celé stojí. Pokud je člověk osobnost (v pozitivním smyslu slova, že jo (směje se)), tak ty děti dokáže nadchnout, úžasně je motivuje, a to vzdělávání pak jde jakoby samo. Akorát je za tím neviditelné úsilí, talent a nasazení toho člověka, láska k dětem a k učitelské profesi, ale to by tam za mě prostě být mělo. Vždyť si každý vzpomeňme na našeho nejoblíbenějšího učitele a pojmenujme jeho kladné charakteristiky.

Vaším tématem jsou heterogenní, tedy věkově smíšené třídy. V čem je podle vás jejich výhoda pro děti i pro dospělé?

Pro děti je výhoda vzorů. Ti malí koukají na ty velké, jak všechno zvládají, všechno umí, ví, co a jak, a můžou se podle nich orientovat, nehledě na to, že si u nich můžou říct o pomoc. Ti velcí si zase pamatují, jaké to bylo, když oni byli malí, a trénují si tak perfektně sociální chování a takové ty společenské hodnoty jako sounáležitost, spolupráci, pomoc a tak. A pro nás dospělé je paráda, že v září nebrečí všichni, ale jenom třetina, stejně tak je třetina diagnostiky školní zralosti s předškoláky a tak podobně.