Vedení deníku je způsob kontaktu se sebou samým

Protože se s Jarmilou už nějaký čas známe, zachovávám osobní formu rozhovoru i s tykáním. Věřím, že v rozhovoru odpovídá i na vaše otázky týkající se současné náročné situace.

Setkáváme se na dálku a v době, kdy jsou veškeré společenské kontakty výrazně omezeny, mnohdy se nepotkáváme ani s příbuznými. Co takovéto omezení kontaktů s člověkem dělá?

Nedá se to říci úplně obecně, protože jsou lidé, kterým může takovéto omezení vyhovovat. Ale pro lidi, kteří jsou na kontakty zvyklí, to může být frustrující. Záleží tedy na tom, jak lidé zvládají frustraci. Na sociálních sítích se občas setkáme s heslem, že současná doba je pro introverty, ale pravý introvert má sociální kontakty rád a většinou je také potřebuje, jen s nimi má obtíže. Jedna věc je, komu omezení kontaktů vadí, a druhá, kdo se s tím snadno vyrovnává. Tady vidím určitou škálu…

A teď, začátkem listopadu 2020, kdy nevíme, jak dlouho bude celá situace trvat, je to náročnější. Zvykáme si na nový stav.

Pracuji víceméně z domova a přiznám, že někdy mi tak strašně chybí lidský hlas, že si povídám sama, třeba s naší želvou. Jsou i jiné strategie, jak osamění zvládat?

Přijde mi skvělé, když si někdo je schopný povídat on-line, jako si teď povídáme spolu. A také je fajn, když si sami dokážeme nějaké stimuly dodat. Jsou ale lidé, kteří si na podobnou situaci dávno zvykli, sledují televizní seriály, které běží celý den, a mluvené slovo z televize je stimuluje, nahrazuje jim přímý kontakt.

Slovo z rádia či televize je ale něco jiného než interakce, vzájemné působení. Jeden něco řekne a druhý odpoví. Stačí zvednout telefon… Připadá mi dobré, když na to přijdeme a pak si svou potřebu naplníme. U někoho se jen objeví tenze, ve které zůstane. Přitom si můžeme třeba zajít do obchodu v době, kdy tam není moc lidí, koupit například mléko a prohodit pár slov s prodavačkou.

Takhle chodím do nedalekého kávového okýnka. Koupím si kávu a prohodím pár vět…

A to je dobré. Držme se toho, co je právě možné a co je pro nás normální. A samozřejmě se můžeme s rodinou vydat někam do bezpečného prostředí, do lesa… A tam můžeme mluvit, jak chceme. Měli bychom přijmout, že naše potřeba kontaktu je v této době nějak omezena a že není divné, když nám to vadí.

Je to vlastně normální reakce na nenormální situaci, že?

Přesně tak.

Žijeme také v atmosféře strachu. Přiznám, že nyní, tedy v listopadu 2020, sama ráno sedám k počítači a jako první sleduji statistiku nemocných. Můžeme se na strach nějak adaptovat? Nebo možná lépe, můžeme jej nějak zmírnit?

Podívej, a z čeho ty máš vlastně strach, když se díváš na statistiky?

Zjistila jsem, že těm číslům skoro nerozumím.

Chápu, ale je to tak, že vidíš, že číslo stoupá a je to asi nebezpečné. Jako kdybys koukala na medvěda, který z medvíděte dávno vyrostl. Je dobré si pojmenovat, kde ten strach vzniká. Na statistiky se koukáme každý a někdo se třeba bojí, že nebude dost lůžek v nemocnicích, takže sleduje, jaká je situace v téhle věci. A kus z toho je úzkost, to, že nevíme, z čeho vlastně máme mít obavy. Nepřítel není jasný, nedá se pojmenovat, takže je dobré hledat, čeho se vlastně bojíme, a pak se snažit najít odpověď, ať už v nějakém médiu, nebo u nějakého člověka, který by ti nabídl interpretaci těch čísel, aby ses jich nebála, protože jim v tu chvíli porozumíš, a až je uvidíš příště, budeš si o nich myslet něco jiného. U každého ale ty statistiky spouštějí jiný strach a je dobré zaměřit se na to, co nás na nich děsí. Také je dobré zamyslet se nad tím, jestli to je užitečný strach, který znamená, že máme něco dělat.

Důležité mi ale přijde, že se z těch statistik pro tebe stal ranní rituál. Co by se stalo, kdyby ses ráno na ta čísla nekoukla?

Jsem zvědavá, jak se situace vyvíjí, říkám si, že budu první, kdo bude doma mít aktuální informace, což ale většinou znamená, že ostatním zkazím náladu, protože to nechtějí poslouchat hned po ránu. Možná, že kdybych se na statistiky nedívala, měla bych pak lepší náladu.

To ale nevíš. A nejsi jediná, kdo to řeší. V době, kdy je všechno kolem nás tak proměnlivé, je tohle jistota, kterou máš. Každý den tam to číslo najdeš. Je dobré nepřemýšlet o něm jako o něčem, co je a priori špatné, ale hledat, proč ho potřebuješ znát. A neměla bys to mechanicky opakovat, když už tě to hodně zatěžuje. Pracuji s paní, která je zavřená doma s dítětem, a také bez těch statistik nemůže být. Povídá si o nich přes Skype se svými rodiči, společně si to otevřou a baví se o tom.

Skutečně to není iracionální rituál. Je to sice hloupá jistota, ale jistota. Je dobré mít kontrolu nad tím, jak moc času tomu věnuješ, aby se z toho nestala obsese. Někteří lidé se tomu věnují před spaním a pak nemohou usnout. A pořád je spousta věcí, které můžeme, a máme také moc nad tím, jak si budeme informace dávkovat.

Jsou tu ještě další statistiky. Podle nich během koronavirové pandemie výrazně narostl počet lidí potýkajících se s úzkostí a depresí. Proč tomu tak je?

Roli hraje to, že celá situace trvá dlouho, je to důsledek dlouhodobého vyčerpání. Každý máme nějakou kapacitu, která nám umožní se přizpůsobit, pro některé z nás je to výjimečná situace, a proto se přizpůsobujeme úzkostí nebo depresí, což je také adaptační rituál. Rozhodně to není příjemné, ale je to lepší, než když je někdo výrazně agresivní. Úzkost a deprese je psychický způsob zpracování toho, co se děje.

Z poznatků psychologů, kteří se zabývají hromadnými neštěstími, jako je třeba cunami, plyne, že jde také o sociologický fenomén. Při první vlně mnozí zažili jisté nadšení, šily se roušky… Vzedmula se chuť pomáhat. Je to stresová reakce, která se promění v pozitivní aktivitu. Lidé nezažívali bezmoc a ti, kteří na tom byli špatně, se setkávali s neobvyklou mírou loajality, podpory… Když ale nejde o jednorázové neštěstí a celé to trvá déle, lidé, kteří nadšeně pomáhali, aktivitu utlumí, protože se začnou starat více o sebe. A lidé, kterým se dostávalo pomoci v mnohem větší míře, než bylo obvyklé, jsou zklamaní.

Zastavme se u úzkosti.

Úzkost může být důsledkem toho, že je to dlouhodobá a náročná životní situace. Jistou roli hrají i nesmyslná nařízení. Nyní, od konce října 2020, nelze chodit na osobní psychoterapeutická sezení k terapeutům, kteří pracují soukromě a mimo zdravotnictví. To je výsledek nešetrného omezení, protože to vytváří spíše ohrožení. Možná jsou pouze on-line sezení, což každému nevyhovuje, někdo k tomu nemá ani možnosti. I když sezení probíhá v roušce a se zachováním bezpečné, dvoumetrové a větší vzdálenosti, je to účinnější než na dálku.

Kdyby nyní probíhala válka, upadali by lidé do úzkosti podobně jako teď?

Válka je ještě dramatičtější. Úzkost se nyní objevuje i proto, že před námi nestojí zjevný nepřítel, nedosáhneme na to, s čím se pereme. Mnozí lidé covidovou krizi přirovnávají k válce, ale všichni se usmíváme vtipům o supermanech, kteří sedí doma, protože je to to nejlepší, co mohou udělat.

Vždycky se klientů ptám, čeho konkrétně se bojí, ale tady je konkretizace vlastně nemožná. A my nemáme příliš zkušeností s takovýmto neviditelným nepřítelem. Měli bychom také počítat s tím, že až covid přejde, vše se samo okamžitě nezmění k lepšímu. Mnozí z nás si během práce z domova vypěstovali nezdravé návyky, chybí nám pohyb… Proto bychom se měli držet zdravých, užitečných návyků a nepřehlížet je. Očekávání doby, kdy to bude lepší, s sebou mnohdy nese zanedbávání základních potřeb, které nejsou tak zjevné. Zaměření na covid může odvádět pozornost od základních věcí. A potřeba pohybu mezi ně rozhodně patří. I teď bychom měli žít nejlépe, jak dovedeme.

Takže bychom se neměli zavřít do čekárny na budoucnost…

Přesně tak. Můžeme se tam ale zabydlet.

U lidí se také objevuje deprese, o které se mluví jako o nemoci vůle a radosti. Radost možná někde objevíme, ale s vůlí je to těžké. Co s tím?

A co myslíš tou vůlí? Třeba to, že mnozí lidé mají teď problém dodržovat doma denní režim?

Ano, přesně tak. Vůle k tomu, že nezůstaneme celý den v županu…

Kus toho je dítě v nás. Dítě, které si řekne, že si bude užívat, že má teď volno. Ale to není deprese. Když to ale přeženeme a ze života se nám vytratí struktura, měli bychom si uvědomit, kde se to začíná překlápět a kde nám začíná chybět vnitřní opora v sobě samých.

Práce z domu je v tomhle vlastně docela nevýhodná.

Ano, je to tak. Jsou ale lidé, kteří celý život pracují z domova a v téhle nové situaci se najednou musí adaptovat na to, že je s nimi během dne doma i někdo jiný, kdo mu narušuje zaběhlý pracovní prostor.

Zdá se mi důležité, aby si lidé přiznali, že i tohle je nová dovednost, které se učí. Že to je něco, co běžně ve svém repertoáru nemají, a že to je těžké. Někdo o sobě řekne, že je neschopný nebo líný, přitom je to ale něco, co do té doby nepotřeboval. Taky je dobré říci si, proč se to vlastně potřebujeme naučit, že nás najednou přestane bavit trávit dny v županu, že najednou potřebujeme vnést do života strukturu. Měli bychom sami uznat, že teď děláme něco, co je docela náročné, že se to učíme, a sami se za to pochválit. Nová rutina, do které patří i pravidelné procházky, nám může pomoci. Měli bychom také uznat, že to je těžké a že to nenaskočí samo.

Když i přes všechny naše snahy úzkost neustupuje, radost se nevrací, co bychom měli dělat? Je i v téhle situaci dostupná odborná pomoc?

Stále fungují krizové linky i bezplatné linky psychoterapeutické pomoci. Běžná psychoterapeutická péče je oproti jaru, kdy se stát a zdravotní pojišťovny chovaly rozumně, komplikovanější. Ale krizová pomoc je stále dostupná.

Ovšem z toho, že musíme hledat a o pomoc usilovat, může vzniknout pocit osamělosti.

Mnozí lidé si už během jarní vlny začali vést deník. Pár vět a někdy obrázek… O denících mluví i psychologové. Proč nám právě tahle věc tak pomáhá?

Vedení deníku je způsob kontaktu se sebou samým. Je to jeden ze způsobů, jak si s někým promluvit. A stopa, kterou v deníku zanecháme, je něčím, k čemu se pak můžeme vracet. Vidíme, jak nám bylo včera a předevčírem, jak se to mění… Je to dialog, díky němuž se v osamělosti necítíme sami. Uděláme si čas pro sebe, uvědomíme si, jak se cítíme, a to vše můžeme pomocí deníku prohlubovat. Někdo zvládá vést podobný dialog v hlavě, deník je ale něco, co nás ukotvuje a k čemu se můžeme vracet. Je to jistota v nejistém čase, rituál, na který se můžeme těšit.

Mluví se o posttraumatickém růstu. Je šance, že z covidové krize vyjdeme v něčem posílení?

Určitě. Už teď tím, že musíme situaci nějak zvládat, posilujeme své schopnosti. Je to velká příležitost učit se nové věci, ze které budeme ještě nějaký čas těžit. Jen se trochu bojím, abychom si teď neříkali, že „pak bude dobře“, protože věci už nikdy nebudou stejné, jako byly. Hodně se teď učíme o světě i sobě samých a měli bychom si dopřát čas, abychom to všechno zpracovali. Mnozí z nás si uvědomili hodnoty, které nejsou samozřejmé. Například solidarita ostatních zemí, které nabízejí lůžka ve svých nemocnicích a své zdravotníky. A časem i třeba nějaký koncert, což pro nás bude po tak dlouhé době vzácné.

Mgr. Jarmila Tolimatová se narodila v roce 1971. Je psycholožka a psychoterapeutka a nejčastěji pracuje s dospělými s úzkostně depresivní problematikou.

Foto Rani Tolimat