Víme, jak děti prožívají nemoc?

S nástupem podzimu a návratem dětí do mateřských a základních škol se zvyšuje dětská nemocnost. Každý rodič se snaží dítěti pomoci stonání překonat co nejlépe a nejdříve. Víme ale, jak dítě školkového a mladšího školního věku nemoc prožívá a co mu může pomoci co nejlépe chorobu zdolat?

Každá nemoc, vlastně i ta „nejlehčí“, dítěti znemožňuje dělat to, na co je zvyklé a co má rádo. Není divu, že nemocné dítě začne být plačtivé, ufňukané, zkrátka „protivné“. Záleží samozřejmě na tom, jakého založení je.

Malí extroverti bývají i v době nemoci povídaví, dokonce mazlivější než obvykle, a jsou také optimističtější než děti introvertní, které naopak bývají uzavřenější a u lékaře nerady odpovídají a komunikují. (Moje mladší dcera, dnes šťastná maminka tří dětí, mi to před pětatřiceti lety předvedla víc než názorně – dětská lékařka mě s ní poslala na ušní, že tříletá holčička asi špatně slyší, protože na její slova nereagovala. Ušní lékař chtěl, aby malá opakovala, co on říká, a u okna řekl poměrně tiše „maminka“. Dcerka nic, tupě zírala před sebe a nereagovala. Lékař popošel blíž a hlasitěji vyslovil „maminka“. Holčička zase nic a mně začaly téct slzy. Pan doktor se k nám přiblížil přískokem a hlasitě houkl dítěti do ouška: „Maminka!“ Malá konečně otočila hlavičku a důrazně – byť patlavě – pronesla: „Já tlytým! Ale nebudu nic zíkat, ty mně neíbíš…“)

Dětští flegmatici se vyrovnávají s chorobou lépe, nic je tzv. nerozhází. Pokud ale máme doma malého melancholika, jsme v docela obtížné situaci, protože dítě propadá smutku, ať už je bolí bříško, nebo je sklátila do postýlky angína. Takové dítě nejvíce potřebuje naši přítomnost – je proto důležité zůstat s ním doma, číst pohádky, kreslit, hrát hry, a dokonce mu dovolit dělat věci, které úplně běžně dělat nemůže.

Děti založení cholerického, které se rychle naštvou, jsou v období nemoci samozřejmě ještě vznětlivější, než když jsou zdravé a v pohodě. Ale na druhé straně se dokážou rychle nadchnout pro uzdravení.

Na čem záleží?

Ptáte se, na čem nejvíc záleží, jak bude dítě nemoc a vyřazení z běžného života prožívat? V první řadě samozřejmě na tom, jaká choroba dítě postihla. Jinak bude samozřejmě prožívat běžný zánět nosohltanu, jinak zápal plic, jinak úraz s následnou dlouhodobější rehabilitací.

I malé dítě o nemoci přemýšlí a své problémy zpracovává s ohledem na svůj věk. Tříleté nebo čtyřleté dítě vidí v angíně a antibiotickém sirupu, který mu nechutná, často trest za to, že neposlouchalo a „zlobilo“, zvláště když babička, která je občas hlídá, nešetří poměrně nešťastnými hláškami typu: „Nelítej, zpotíš se a určitě tě bude bolet v krčku…“

Desetileté a starší dítě už obvykle chápe podstatu nemoci, jako je třeba angína, ale dokonce i problém selhání orgánů a nutnost následné transplantace (vzpomínám si v této souvislosti na desetiletého Erika, kterému byla transplantována ledvina – velmi zasvěceně mě poučil o tom, jak a proč mu selhaly ledviny a že musel dostat ledvinu novou).

Malé děti bývají někdy z nemoci vystrašené až vyděšené, protože nerozumí tomu, co se s nimi děje. Předškolní dítě má obvykle o nemoci neúplnou představu a někdy trpí dost velkými úzkostmi. Dítě školní se s nemocemi seznamuje ve škole, ale ani školní děti by rodiče a prarodiče neměli chorobami strašit. Je prostě důležité, co si malý pacient o své nemoci myslí.

Jak můžeme nemocnému dítěti pomoci

I malým dětem můžeme pomoci pochopit jednoduše příčinu onemocnění, které je postihlo, ale nikdy bychom je neměli nemocí strašit a nikdy nemocí vyhrožovat jako trestem („jestli teď neposlechneš, uvidíš, že tě bude bolet bříško“).

Je samozřejmé, že nejlépe se děti vyrovnávají s lehkým, běžným onemocněním, jako je třeba rýma doprovázená zvýšenou teplotou, či třeba střevní viróza, která je sice hodně nepříjemná, ale poměrně rychle pomine.

Nedá se ale říct, že by platilo vždy pravidlo, že čím těžší onemocnění, tím těžší prožívání. Znám děti, které „vyřadí z provozu“ a téměř šokuje odřené koleno, ale za svého působení na Svépomocné ubytovně pro rodiče hospitalizovaných dětí Nadačního fondu a Sdružení Klíček ve FN Motol jsem před dvanácti lety poznala děti různého věku se závažným onkologickým onemocněním a žasla jsem nad jejich vyrovnaností a pokorou, s jakou se podrobovaly bolestivým a tíživým zákrokům a terapiím.

Nejvíce traumatizující je nemoc chronická

Nejvíce je pro dítě traumatizující chronická nemoc, která s sebou nese spoustu zákazů a omezení. Dítě najednou nesmí dlouhodobě běhat venku s kamarády, nesmí jíst jídla, která mělo rádo a na která bylo zvyklé. Týká se to například malých alergiků, nebo třeba diabetiků.

Kvůli řadě zákazů prožívá dítě často spoustu úzkosti. „Co se stane, když ten který zákaz nedodržím? Co se mi stane, když sním jídlo, které mám zakázané? Co se stane, když nespolknu tu nechutnou tabletu a schovám ji pod polštář?“ přemílá si v hlavičce.

Abychom dítěti pomohli, měli bychom jeho strachům porozumět. Zkusme se ho zeptat nejen, jak mu je, jak se cítí, ale čeho se bojí a proč a jaké má ve vlastním těle pocity, nejen tedy, kde ho bolí, ale také co to v něm vyvolává. Když to zkusíme, býváme obvykle překvapeni, co se dozvíme…

Nemoc je samozřejmě záležitost celé rodiny, pro celou rodinu je delší choroba náročnou životní situací.

Běžné a neobvyklé reakce

Když se zamyslíme nad tím, jak dítě na nemoc reaguje, vidíme, že na jedné straně jsou běžné reakce (je pochopitelné a „normální“, když dítě reaguje pláčem na bolestivý zákrok, jakým je třeba odběr krve). „Ale na druhé straně se setkáváme i s maladaptivními reakcemi, které jsou založené na obraně proti strachu a úzkosti. Takové děti se vyšetření za každou cenu brání, v nejhorším případě můžou dokonce v záchvatu afektu zničit něco v ordinaci, poškrábat sestřičku nebo se ukrýt v koutě a nedají si namluvit, že za ,včeličku‘ do zadečku dostanou nové šatičky na panenku nebo autíčko,“ řekla mi kdysi psycholožka PhDr. Alena Javůrková. A dodala, že nejnebezpečnější je pro dítě i celou rodinu jeho vlastní popření nemoci. Dítě nechce přiznat závažnost onemocnění, chce přesvědčit své okolí, že mu nic není, že je zdravé, a hrozí, že přestane dodržovat léčení. Děti školou povinné se bojí, že by je kamarádi nepřijali s handicapem, jako je třeba každodenní aplikace inzulinu při diabetu 1. typu.

Mladší dítě se často podvědomě vrací do doby, kdy bylo zdravé. V předškolním věku se může začít chovat jako batole a chce krmit a pít z lahve, v raném školním věku se může třeba začít pomočovat.

Podle toho, jak dítě na nemoc reaguje, si k běžné, krátkodobé nemoci, ale i k té chronické, vytvoří nějaký postoj. Můžeme rozlišit čtyři základní postoje k nemoci:

Krajní přijetí nemoci, kdy dítě chorobu výhradně přijímá, vžívá se do role ne-mocného, tedy nemohoucího, chce, aby se maminka starala jen o ně. Takovému dítěti i běžná rýma umožňuje uniknout od povinností a požadavků doma i ve škole, které pro ně jsou obtížné. Vždyť je „přece nemocné“… Rodiče tímto chováním nutí k tomu, aby je ve škole omlouvali za neprospěch nebo za to, že neumí přeskočit kozu. Takové dítě ovšem není motivováno, aby se uzdravilo.

Druhým extrémním případem je krajní odmítnutí nemoci. Dítě s tímto postojem slovy i skutky popírá, že je nemocné, ignoruje omezení, která z nemoci vyplývají, nechce užívat léky, nechce chodit na kontroly k lékaři. Chce být okamžitě zdravé a za zdravé se také považuje. Tento postoj je častý u dětí v pubertě, pro které je zvláště chronická nemoc nepřijatelná kvůli spolužákům, kamarádům, partě nebo prvním láskám. Motivace k uzdravení je u těchto dětí velmi silná, ale bohužel neúčelná a může nemoc jen prodlužovat.

Ambivalentní postoj k nemoci spočívá v tom, že dítě na jedné straně sice chápe a užívá si některé výhody, které nemoc má, na druhé straně ale odmítá léčení, nechce snášet bolestivé zákroky apod. Tento postoj bývá pro rodinu nejobtížnější.

Pokud můžeme mluvit v souvislosti s nemocí dítěte o „ideální situací“, pak je to postoj realistický, kdy dítě chápe, že je nemocné, ale nechce nemocné zůstat a je schopné při léčení spolupracovat. Ví, že je to nutné, proto spolupracuje a snáší nepříjemné zákroky, jenom aby už bylo zdravé a mohlo ven za kamarády, nebo třeba s rodiči na dovolenou. Realistický postoj ovlivňuje kladně i prožívání nemoci, ochotu spolupracovat se zdravotníky a tím působí na dobrý průběh uzdravování.

Myslím, že to, jak dítě prožívá svoji nemoc, ať už jakékoli závažnosti, hodně záleží na rodinném prostředí a na výchově v rodině – tak na to, prosím, mysleme…