Jak reagovat na dětský pláč?

Každý ví, že děti pláčou. Každý ví, že i to jeho dítě bude plakat. Přesto však lidé bývají intenzitou a četností pláče svého malého kojence zaskočeni, o čemž svědčí množství publikací na téma „jak dítě utišit“. Ani já jsem na tom nebyla jinak. Každovečerní pláč mého několikaměsíčního syna mě vedl k hledání „zaručených způsobů“, jak pláč zastavit. A během tohoto hledání jsem narazila na knihu, která na dětský pláč pohlíží z trochu jiného úhlu pohledu. Autorka totiž tvrdí, že utišení pláče není ten cíl, ke kterému bychom měli směřovat.

Jedná se o knihu Moudrost raného dětství, jejíž autorkou je Aletha Solterová, vývojová psycholožka, žákyně slavného Jeana Piageta. Kniha se zabývá různými oblastmi života dítěte od narození do tří let a já bych se s Vámi chtěla podělit o to, co píše o dětském pláči.

Autorka rozlišuje dva druhy dětského pláče, podle toho, co je jeho příčinou. V prvním případě dítě používá pláč jako komunikační prostředek. Tímto způsobem svého pečovatele upozorňuje, že zažívá určité nepohodlí a potřebuje, aby zasáhl a nepříjemný podnět odstranil. Pláč a křik je jediný způsob, kterým si malé dítě může o pomoc říci, jak může upozornit, že potřebuje uspokojit některou ze svých potřeb – že potřebuje najíst, napít, přebalit, že je mu zima nebo že chce pochovat.

Každý, kdo někdy o nějaké dítě pečoval, však ví, že se až příliš často stává, že dítě je nakrmené, přebalené, oblečené, pochované, a přesto pláče a pláče. A zoufalý rodič si láme hlavu nad tím, co se mu dítě snaží svým pláčem sdělit.

Děti však nepláčou pouze v případech, kdy chtějí rodičům sdělit, že potřebují jejich pomoc, ale také tímto způsobem ventilují své negativní emoce, které se v nich během dne nahromadily. Pláčem se dítě zbavuje stresu, odplavuje ze svého těla látky, které se v těle v reakci na stres vytvářejí (skutečně je slzy obsahují) a snaží se tak svůj organismus vrátit do rovnováhy. V takovémto případě jsou tedy slzy užitečné.

Automatická reakce na pláč malého dítěte však je, že se jej snažíme zastavit. Nejprve se pokoušíme odhalit, co se nám dítě snaží sdělit a když vyčerpáme všechny možnosti, chceme pláč prostě jen utišit. Pouštíme dítěti fén, vysavač, odvádíme jeho pozornost, tím, že před ním kýveme hračkami, snažíme se jej rozptýlit výrazy své tváře,… V daný okamžik se nám možná dítě podaří rozptylováním utišit…z dlouhodobého hlediska to ale nemusí být úplně výhodné…

Malé děti pláčem vyjadřují své emoce, stejně jako i dospělí a starší děti pláčou a mluví o tom, že jsou smutní. Pokud dítě v takové chvíli přestane plakat, jeho stav se nezlepší. Naopak to, co by se mělo dostat ven, zůstane uvnitř a pokud se situace stává častěji, negativní emoce se v dítěti kumulují a z dlouhodobého hlediska může tento stav vést k nejrůznějším nežádoucím jevům jako jsou např. psychosomatické potíže, impulzivita, agrese, poruchy spánku, úzkosti nebo deprese.

Dalším způsobem, jak mohou rodiče na dětský pláč reagovat je, že od dítěte odejdou a nechají jej, aby se vyplakalo. Samo. S ohledem na předchozí řádky by se mohlo zdát, že když dítě necháme vyplakat, ventiluje tak své emoce, zbaví se stresu a je všechno v pořádku. Zásadní problém v tomto případě je však to, že dítě necháme samo. Aby mohl mít pláč pro dítě hojivý účinek, je důležitá naše přítomnost. Stejně jako dospělým přinese úlevu, když své trápení sdílí, když o něm mluví s někým, kdo jim empaticky naslouchá.

Přesto, že se v současné době mluví o tom, že je nevhodné ponechat plačící dítě samo, stále se můžeme setkat s metodami, které jsou na tomto principu založeny. Tyto metody tvrdí, že dítě svým pláčem rodičem manipuluje, a je tedy nutné této manipulaci nepodlehnout. Většina odborníků se však shoduje na tom, že malé děti ještě neumí manipulovat a jejich touha po rodičovské přítomnosti je evolučně podmíněna, protože ty děti, kterým nevadilo být opuštěny samy ve tmě, pravděpodobně nepřežily. Mnozí lidé považují tyto metody za úspěšné, protože dítě skutečně po nějaké době přestane plakat a přítomnost rodiče vyžadovat. To však nemusí znamenat, že je klidné a spokojené, ale pouze to, že zjistilo, že jeho volání nebude vyslyšeno, že se svými pocity zůstane samo.

Důležité tedy je, aby dítě mohlo své emoce ventilovat, ale stejně důležité je i to, aby mělo někoho, komu může své pocity „sdělovat“, ať už slovy nebo pláčem“.

A hlavně. Dítě se tak postupně učí, jak s negativními emocemi zacházet. A místo toho, aby se učilo, že prožívat negativní emoce je normální a k životu to patří, že o nich může s ostatními lidmi mluvit a může mít důvěru, že mu budou naslouchat, učí se je skrývat před ostatními i samo před sebou. Malé děti, stejně jako ty větší, potřebují, abychom jejich emoce brali vážně, abychom jim poskytli bezpečný prostor, kde je mohou vyjádřit a abychom jim naslouchali. Občas mě napadne, že malé dítě svým pláčem říká: „je mi špatně, je mi smutno“ a my dospělí mu v dobré vůli odpovídáme odvedením pozornosti a nezájmem o jeho prožitky. I u dospělých klientů psychologové a psychoterapeuti reagují na pláč spíše slovy „tady můžete klidně plakat“ než „přestaňte plakat, vždyť se nic tak hrozného neděje“.

Jak tedy na dětský pláč reagovat? První krok asi dělá většina z nás. Snažíme se zjistit, jestli dítě něco nepotřebuje, jestli nám pláčem nesděluje, že pro něj máme něco udělat. Pokud se však zdá, že všechny potřeby dítěte jsou uspokojeny a dítě přesto ve svém pláči neustává, je pravděpodobné, že pláčem ventiluje své negativní pocity. A my bychom podle toho měli reagovat.

Měli bychom dítěti věnovat svou pozornost, aby vědělo, že jsme tady pro něj a že nás zajímá, co se v něm děje. Je vhodné dítě držet v náručí, protože malé děti mají ze všech smyslů nejlépe vyvinutý hmat, a tedy přes tělo nás vnímají nejlépe. Na dítě je dobré láskyplně mluvit, slovy popisovat, co se v něm asi děje – že je smutné, že moc pláče, protože ho možná něco bolí nebo se mu něco nelíbí. Stěžejní je však naše plná přítomnost a bezpodmínečné přijetí všech emocí, které dítě přináší. Dítě totiž potřebuje vědět, že je přijímáno takové, jaké je, nezávisle na tom, jaké emoce zrovna prožívá. Pouze tehdy, pokud jej v raném věku bezpodmínečně přijme jeho okolí, bude poté schopno přijmout také samo sebe. A to je základním předpokladem duševního zdraví.

Má honba za návodem, jak plačící dítě utišit vedla nakonec k tomu, že se pláč snažím přijímat a chápat, snažím se poskytovat bezpečný prostor a komentovat emoce, které může mé dítě právě prožívat. A hlavně se na pláč snažím nepohlížet jako na něco, co musíme ihned zastavit, ale co plní velmi důležitou funkci v emocionálním životě malého dítěte.