Každá chvíle s knížkou stojí za to

Povídali jsme si o jeho nové knize O myšce, která se nebála.

V březnu 2019 vyšla v češtině vaše kniha O myšce, která se nebála. Tématem je odvaha a strach. Proč se někdy potřebujeme bát?

O myšce, která se nebála, je již čtvrtá knížka se stejnou postavičkou myšky, kterou jsem napsal a vydal u svého anglického nakladatelství Walker Books. Dvě z těchto knih, Nový domek pro myšku a nyní O myšce, která se nebála, vychází v češtině u nakladatelství Portál. Obyčejně není mým záměrem psát knížky se stejnou hlavní postavičkou, ale tuhle myšku mám rád. Líbí se mi na ní její dětská naivita a hravost. Myslím, že se usmívám po celou dobu, co na knížce pracuji.

Strach je komplikované téma na dlouhé povídání. Strach nás nutí k obezřetnosti, k opatrnosti. Zbystřuje naše smysly a vnímáni. Kromě toho malá dávka strachu může být i zábava. Většina zážitků a příběhů, kde je obsažen strach v kombinaci se šťastným koncem, je zábavná a napínavá.

A jak je to s odvahou, k čemu nám je dobrá?

Nejjednodušší odpověď by byla, že odvaha nám pomáhá vypořádat se se strachem, ale i odvaha může mít mnoho různých podob.

Vaše myška v knížce tvrdí, že se nebojí ničeho. Udělá ramena a vydá se do neznáma. To asi děláme někdy všichni. Zajímalo by mě proč.

Někdy to může byt nerozvážnost či hloupost, ale zdravá míra odhodláni a odvahy je v pořádku. Takové jednání nás vždycky posune o kousek dál, i tehdy, když se budeme muset zase o ten samý kousek vrátit zpátky.

Knihu O myšce, která se nebála tvoří spolu s textem celostránkové ilustrace, které děti zavedou do lesa plného zajímavých a možná trochu strašidelných zvířat. Co se vám líbí na lese?

Na lese se mi líbí úplně všechno. Klid, zvuky a ticho, vůně, zvířata, barvy a světlo… Rád do lesa chodím na procházky a rád do lesa chodím malovat a kreslit. V Anglii, kde nyní bydlím, moc lesů není, a tak se vždycky těším do lesa do Čech.

Ilustrace místy působí jako koláž. Jako byste je skládal z několika vrstev. Čím jste maloval a jak jste tvořil výslednou výtvarnou podobu knihy?

Ty ilustrace ale jsou koláž. Dříve jsem obrázky jen kreslil a maloval. V roce 2004 jsem pracoval na Novém domku pro myšku. Udělal jsem celou knížku a použil jen akvarelové barvy, voskovky a barevné tužky. Odnesl jsem hotové ilustrace do nakladatelství a tu noc jsem nemohl usnout. Pořád jsem na tu knížku myslel. Nevím proč. Kdybych nebyl spokojený s obrázky, nedal bych to k tisku. Říkal jsem si, že jsem ty ilustrace mohl udělat trochu jinak. A tak jsem požádal nakladatele, ať ještě chvíli s tiskárnou počká, a celou knížku jsem v rekordním čase předělal. Poprvé jsem začal používat koláž. Tiskl jsem barevné papíry, vyřezával z nich a lepil, domalovával. Myslím, že tenkrát jsem se „našel“. Koláž mi dala jakousi svobodu a já se více uvolnil. Koláž mě baví také proto, že se tam pracuje více s náhodou. Ne vždy se mi povede vyříznout nebo nalepit vše přesně tak, jak bych chtěl, ale to dodává ilustraci něco navíc. Inspiruje mě to.

Knížka Nový domek pro myšku se pak v Nizozemsku stala dětskou knížkou roku 2008.

Na knize se mi moc líbí zajímavý prostorový efekt, vlepovaná stránka, která vypadá jako dvířka. Co je na podobných efektech pro čtenáře tak zajímavé?

Často tvořím knížky s vyřezávanými otvory, překlápěčkami, a udělal jsem i pár knížek s trojrozměrnými rozkládačkami. Jsou to většinou knížky pro ty úplně nejmenší. Děti jsou hodně zvídavé a já si představuji, jak se těmi otvory dívají na další stránku anebo zjišťují, jak se stalo to, že z knížky zrovna vylétl motýl. Říkám si, že je dobré učit děti mít rád knížky i jako objekt. Prostě něco, co se dobře drží v rukou, hezky to voní a uvnitř jsou barvy a třeba i hezký příběh. Něco, co stojí za to otevřít.

Knížka O myšce, která se nebála má jen jednu jednoduchou překlápěčku, ale když se ta knížka správně čte, mělo by to fungovat.

Někdy se setkávám s názorem, že knihy jsou zbytná záležitost, že je nepotřebujeme. Dětem se pak někde do rukou dostávají laciné knihy s podivnými ilustracemi, navíc nekvalitně vytištěné. Proč bychom na knihách pro děti neměli šetřit?

Názor, že knihy nepotřebujeme, je tak hloupý, že snad ani nestojí za pozornost. Lidstvo, jak ho známe dnes, cele jeho dějiny a rozmanitost jeho kultur, by bez knih neexistovalo.

Nelze zabránit tomu, aby vycházely špatně knihy pro děti a knihy se špatnými ilustracemi. Měli bychom se snažit představit dětem ty knihy, které za to stojí. Nejde ale jen o to dát do ruky dítěti knížku. Musíme sami knížky číst, a hlavně číst dětem. Každá chvíle, kterou strávíme s dítětem a s knížkou, je to nejlepší, co dítěti můžeme dát. V tu chvíli jsme spolu, o něco se dělíme, prožíváme společný příběh. Dítě si nebude pamatovat tu chvíli, kdy jsme ho posadili před televizi nebo mu zapnuli iPad, ale vždycky si bude pamatovat svou nejoblíbenější knížku z dětství.

Nebudu poučovat o tom, že knihy rozvíjí představivost, hravost, učí nás snít a vzdělávat se. Ušetřím si to na chvíli, až potkám někoho, kdo si myslí, že knížky jsou zbytečné.

Mohou si děti vybírat knihy samy? Nejsou přece odborníky, možná, a teď přeháním, samy nevědí, co je pro ně dobré.

Děti vědí, co je pro ně dobré, ale stejně jako dospělí potřebují čas se rozkoukat a zkusit si všechno. Dítě asi vždycky sáhne po lesklém obalu s vílou nebo jednorožcem. Myslím, že nemá cenu mu v tom bránit, ale můžeme se pokusit ho zaujmout tím, co by se mu mohlo opravdu líbit. Děti vůbec nejsou hloupé a brzy poznají, která kniha, který příběh a ilustrace se jim líbí.