Výchovné partnerství mezi rodiči a učitelkami by mohla být ta nejjednodušší věc na světě

Přesto v tomto výchovném partnerství neustále dochází k nedorozuměním a problémům, které ohrožují dosažení společného cíle.

Ulrike Lindner je komunikační koučka a mj. se věnuje poradenství pro mateřské školy v oblasti styku s rodiči a veřejností.

Výchovné partnerství mezi rodiči a učitelkami by mohla být ta nejjednodušší věc na světě, jak píšete. Očividně tomu ale tak není. Proč?

Jedním z důvodů je, že péče o děti, vzdělání a výchova obsahují silnou emoční složku. Tato „služba“ se totiž nedá srovnávat s jinými poskytovanými službami, například autoservisem. Když si rodiče všimnou, že jejich dítě se ve školce z nějakého důvodu necítí dobře, velmi rychle zareagují, jsou rozrušení nebo rozčilení. A navíc se rodiče i učitelky velmi často nacházejí pod velkým tlakem a často mají pocit, že celou situaci nezvládají. Rodičům se ne vždy daří řídit komunikaci tak, aby probíhala s odstupem, věcně a klidně. Učitelky jsou na tom v zásadě podobně. Je na ně nakládáno stále více povinností a ne vždy disponují kapacitou potřebnou k tomu, aby při takovémto rozhovoru reagovaly klidně a uvolněně.

Mnozí rodiče upřednostňují krátké rozhovory mezi dveřmi školky ve chvílích, kdy děti přivádějí nebo vyzvedávají – ale neměli bychom se jim raději vyhýbat?

Takzvané „rozhovory mezi dveřmi“ jsou při komunikaci velmi důležité. Posiluje se při nich důvěra a blízkost. Proto doporučuji se podobným krátkým rozhovorům nevyhýbat. Zároveň jsou ale pro učitele zcela nezbytné pravidelné supervize a další vzdělávání, aby tak učitelky a vychovatelky získaly potřebné nástroje a dokázaly v podobných spontánně vzniklých situacích reagovat vhodným způsobem. Například když musí učitelé čelit výčitkám. Vědí tak už předem, že v případě potřeby je možné takový rozhovor přerušit a říct například: „O tom se musím nejdřív poradit s kolegyní.“ Velice důležité je také, aby si učitelka byla vědoma hodnoty své práce. Stále znovu se setkávám s neuvěřitelně motivovanými, úžasnými pedagožkami, které by se rozhodně neměly nikde schovávat a nemusí mít strach například z vysokoškolských odborníků či takzvaných „helikoptérových rodičů“.

A jak to vypadá s tím druhým typem rodičů, tedy s těmi, kteří jsou těžko dostupní?

Nejdříve je potřeba říct, že nikdy není možné navázat plnohodnotnou komunikaci úplně se všemi rodiči. Ale velkou většinu je možné do výchovy zapojit pomocí pravidelné komunikace. Obnáší to mnohem víc než seznamovací rozhovor nebo rodičovskou schůzku. Mateřská školka by měla pravidelně komunikovat pomocí dopisů rodičům, odpoledních schůzek s nimi, informačních setkání, ale i prostřednictvím dalších písemných sdělení. Rodiče, s nimiž není možné navázat kontakt pomocí těchto opatření, by měli být cíleně osloveni, například telefonicky nebo při nějaké akci ve školce, kdy je paní učitelka vyhledá a osloví. Přitom je zcela rozhodující vzájemný respekt a vstřícná atmosféra. Takže rodiče by měli poznat, že jsou ve školce vždy vítaní. Je také důležité uvědomovat si, že odborníky jsme všichni: rodiče jsou odborníky na svoje děti a paní učitelky jsou odbornicemi v oblasti předškolní pedagogiky. Rodiče se soustředí na své dítě, ale vychovatelky se zaměřují na celou skupinu, takže tím vnášejí do situace jiný, velmi užitečný úhel pohledu.

Nejsou právě tyto odlišné úhly pohledu skvělou živnou půdou pro konflikty?

Skutečně existují situace, kdy už spolu rodič a učitelka nejsou schopni komunikovat. Když ale mají obě strany podobné základní nastavení, řešení se vždycky dá najít. Výchovné partnerství je koneckonců založeno na stejných principech jako jiné druhy partnerství – na vzájemném respektu, přijetí, transparentnosti a otevřenosti obou stran. V osobních vztazích tyto principy fungují podobně, jen výchozí situace je trochu jiná, protože partnera si vybíráme sami, kdežto paní učitelku ve školce nikoli.

Kterým (komunikačním) nástrahám by se učitelky měly pokud možno vyhýbat?

Dvěma nástrahám je vhodné vyhýbat se co nejdůsledněji. Jednak je to nadřazené chování k rodičům a jednak zaujetí obranného postoje. Pokud se k rodičům chováme nadřazeně, zbavujeme je možnosti rozhodovat a tím je ponižujeme. Při zaujetí obranného postoje naopak učitelka snižuje sama sebe. Při rozhovoru dokážou tyto dvě okolnosti účinně odvést rozhovor do slepé uličky.