Školy zase ožijí… ale jen některé!

V českých školách již finišují tradiční prázdninové opravy, úpravy a vylepšení, děti, rodiče i učitelé se začínají psychicky připravovat na nový ročník a už za pár dní opět zavládne na školních chodbách po celé republice typický štěbetavý mumraj, jenž nikde jinde nelze spatřit. Jinými slovy, po dvou měsících (a kousku k dobru) školy znovu ožijí. Tedy, do některých budov se vrátí život v plné parádě, jinde to ale až tak veselé nebude. Náš vzdělávací systém má totiž své vítěze, ale i poražené. Na jedné straně jsou zde typy institucí, které v čase celkem vzkvétají, aniž by trpěly nedostatkem zájmu ze strany všech zúčastněných. Na druhé straně registruje školství několik linií vzdělávací soustavy, které trvale skomírají bez toho, aby přišla jasná vize toho, co s nimi. A právě na ně se v krátkosti zaměříme:

Soumrak učňovských škol

Kapacitně i co do smyslu zůstanou nenaplněná učiliště, což už je takový evergreen poslední doby, který má však své kořeny nikoliv před jednotkami roků, ale už před několika desítkami let. Školství se samozřejmě nenachází ve vzduchoprázdnu a v mnohém odráží společenský vývoj, změny a nálady. Učňáky jsou toho dokonalým příkladem a bohužel i obětí. Zatímco dříve byly učební obory plnohodnotnou vzdělávací možností, možná dokonce preferovanou s ohledem na oslavování dělnické, řemeslné a manuální práce za minulého režimu, od devadesátých let došlo ke stejně nezdravému vnímání téhož, akorát na opačnou stranou.

Zjednodušeně řečeno, pracovat "rukama" začalo být ne dost dobré a s tím se logicky svezlo i učňovské školství, které se z toho bude jen těžko vzpamatovávat. S pověstí odpadkového koše školství, odkladiště dětí z méně podnětného prostředí a v situaci, kdy je žák hlásící se na učňovský obor v deváté třídě mezi svými vrstevníky terčem posměchu (skutečně viděno) je otázkou, zda opravdu nenastal čas učňovské školství výrazněji neutlumit. Rádoby objevné nápady jako mistrovské zkoušky, duální vzdělávání či lobby průmyslových firem a komor česká učiliště rozhodně nevzkřísí.

Soumrak vyšších odborných škol

O své místo na slunci marně bojují taktéž vyšší odborné školy, kterým jinak osobně docela fandím, podobně jako výše zmíněným učilištím. Původní záměr pro jejich začlenění do domácí vzdělávací soustavy nezněl vůbec špatně. Praktičtěji orientované programy terciárního vzdělání jako alternativa k akademičtěji zaměřeným VŠ programům se poměrně osvědčily v sousedním Německu (tzv. ´fachhochschule´) nebo Nizozemsku, které se údajně stalo hlavní předlohou i pro ČR v této věci. Realita po cirka 25 letech od jejich uvedení je však pro ´vošky´ nepříznivá. A perspektiva dosti v mlze. Zájem o vzdělávání na nich má sestupnou tendenci, za což určitě může i jejich neukotvenost a nedostatečné vyprofilování, z něhož pramení neustálé dohady:

Jsou VOŠ spíše k vysokým školám (dle jednotného klasifikačního evropského schématu ISCED to tak fakticky je), anebo jako jakási nástavba ke školám středním (dle většinového vnímání lidí i zaměstnavatelů)? Mají se v nich studenti vzdělávat plnohodnotně ´vysokoškolsky´, čemuž ale musí odpovídat i styl a úroveň výuky, anebo spíše ´středoškolsky´? A pokud má platit první možnost, jak to udělat, když na vyšších odborných školách zpravidla učí výhradně středoškolští kantoři? Jak nalákat studenty s určitým potenciálem na vyšší odborné školy, když se dnes v pohodě dostanou na průměrnou a někdy i nadprůměrnou vysokou? Těžko říci, jestli se vyšším odborným školám podaří v praxi nalézt odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek.

Soumrak praktických škol

Z hojnosti se neradují ani školy praktické. Zatímco úpadek a problémy vyšších odborných škol nechávají většinovou veřejnost celkem chladnou, současnost a budoucnost praktických škol je v souvislosti s ukázkově povedenou bulvarizací problematiky inkluze stále ožehavým a frekventovaným tématem. Na jedné straně se lze setkat s absolutním despektem a ironickými prohlášeními, že slovo ´praktická´ v jejich názvu znamená, že žáky pobyt v těchto institucích prakticky odepíše či odrovná. Z opačného pólu jsou pak k zaslechnutí zcela nekritická a zneuznáním podbarvená prohlášení o jejich naprosté nezastupitelnosti a o tom, jak k nám kdysi ve velkém jezdili na exkurze zahraniční kolegové načerpávat inspiraci z praxe speciálního školství. Není důvod tomu nevěřit, síť praktických škol, zejména v tehdejším Československu, byla skutečně nebývale hustá. Vše se ovšem vyvíjí a nejinak je tomu i v oblasti vzdělávání.

Jednoznačnými trendy ve vyspělé Evropě a v rámci nejúspěšnějších vzdělávacích systémů, k nimž teď naopak vzhlížíme my, je společné vzdělávání intaktních i specificky potřebných žáků, inkluzivní principy, rovné šance, zmírnění socio-ekonomické determinace, odstranění segregace a podobně. Přiznám se, že nepatřím do tábora těch, kteří říkají, že nejlepší by bylo praktické/speciální/zvláštní školy nenávratně zrušit. Své místo na vzdělávací mapě si dle mého zaslouží, a to především jako poskytovatel specializovaného a cíleného vzdělání pro středně či těžce mentálně handicapované. Zkušení speciální pedagogové, menší skupiny pro výuku, poměrně rozvinutá infrastruktura a další faktory mluví proti jejich úplné likvidaci. Nicméně také praktické školy samy by měly projít určitou sebereflexí a poučením tak, aby byly kompatibilní s jednadvacátým stoletím, do kterého opravdu nepatří například umisťování žáků do těchto škol na základě etnického původu a další nešvary, jež byly nejednou předmětem oprávněné mezinárodní kritiky.

Lidský faktor jako poslední naděje

Přes všechno popsané ovšem není namístě nad učilišti, praktickými nebo vyššími odbornými školami lámat pomyslnou hůl. Přestože tyto školy z různých důvodů zrovna nefrčí, na rozdíl třeba od víceletých gymnázií a jiných škol pracujících obecně s přirozeně motivovanějšími dětmi a studenty, i v nich se najde pořád ještě dostatek učitelů, někdy i ředitelů, kteří doposud nerezignovali a naopak chápou, že i v těchto zdánlivě méně úrodných školních místech jde také mnohému napomoci, nasměrovat, nakopnout správným směrem. A zdaleka to neplatí pouze pro začátek září!