Předškolák za počítačem

Barevné obrázky, ale i jenom přibývající písmenka na obrazovce zaujmou už opravdu hodně malé děti. A když je na chvíli pustíme ke klávesnici, dokážou si vyhrát i s textovým editorem. Ale pokud nechceme, aby naše dítě jen bezmyšlenkovitě ťukalo do kláves, musíme mu nabídnout něco víc.

Navíc umění ovládat počítač je sice velmi ceněnou dovedností, ale samo o sobě nestačí. Když jsem na jedné dovolené potkala rodinu, která měla asi čtyřletého synka Jakoubka, v první chvíli jsem si myslela, že chlapeček trpí nějakým handicapem. Ještě totiž nemluvil a pořád s sebou tahal dudlíka choval se jako „mimino“. Ale to skončilo ve chvíli, kdy jeho tatínek vytáhl na stůl laptop s připojením na internet. Jakoubek ožil, otevíral jednu stránku za druhou, aktualizoval svůj profil na několika sociálních sítích a do toho hrál jakousi hru. Uměl číst i psát (asi ne psací písmo), dokázal si zřídit různé uživatelské účty a komunikovat s lidmi, kteří byli možná na druhém konci světa. Ale s lidmi, kteří byli kolem něj, se nedomluvil.

Podobných dětí je určitě víc, ale nejsou důvodem k tomu, abychom předškolákům počítač zakázali úplně. Je totiž – stejně jako další technické vymoženosti – dobrým sluhou, ale zlým pánem. První zásadou, kterou bychom měli mít na mysli, je rozumná doba, po kterou dítě „sedí“ u počítače. Čtyřleté nebo pětileté dítě se totiž nedokáže soustředit déle než dvacet třicet minut. A i když se nám zdá, že to u počítače „vydrží“ dlouho, nesmíme to brát úplně vážně. Ano, děti dokážou prosedět i hodiny před televizí nebo monitorem, ale pokud jen pasivně sledují barevné obrázky a přitom „vypnou mozek“, k užitku to není. O tom se přesvědčila i maminka čtyřleté Petrušky Lenka Bělovská. „Naše Péťa byla docela dlouho nemocná, dostala těžký zápal plic a doma byla asi dva měsíce, a abych ji zabavila, vymýšlela jsem, co se dalo. Od předčítání přes omalovánky a různé stavebnice… až mě nakonec napadlo, že zkusím, jestli by ji nezabavil počítač,“ vypráví Lenka. „Tak jsem našla docela pěkné hry, které se dají hrát online, a Leničce jsem ukázala, jak na to. Po pravdě jsem nemusela moc dlouho vysvětlovat, Péťa rychle pochopila, o co kráčí, a už to ‚jelo‘. Nejdříve se nám dařilo dodržovat rozumnou dobu půl hodiny denně, ale pak se to nějak ‚zvrhlo‘. Jak říkám, malá byla nemocná, a tak mi byla dobrá jakákoli činnost, která ji na chvíli zabavila. Ale po čase jsem zjistila, že na počítači sedí třeba i tři hodiny naráz, a to už mi připadalo moc. Navíc jsem měla dojem, že s ní pak ‚není řeč‘. Nechtěla si prohlížet knížky, luštit hádanky, které měla do té doby tak ráda, ale jen se ‚třásla‘, až ji zase pustím k počítači.“ Podobnou situaci, kdy nám „nezbude nic jiného“ a prostě „musíme“ dítě zabavit počítačem nebo televizí, můžeme zmírnit tak, že nedopustíme, aby dítě sedělo před obrazovkou několik hodin bez přestávky, ale nejpozději po půlhodině hry nebo sledování filmů přerušíme a s dítětem si povídáme o tom, co vidělo nebo co dělalo. Můžeme společně nakreslit obrázek nebo vymyslet nějaké „vylepšení“. Dítě si odpočine, převede pozornost jinam a hlavně se naučí, že musí myslet na to, co dělá a co sleduje. Pokud dvacetiminutovku na počítači vystřídá půlhodinka společné činnosti s rodiči, můžeme si možná ve výjimečných případech dovolit i trochu „přetáhnout“ denní limit.

Na internetu bezpečně

Většina počítačů, které máme doma, už má jako samozřejmý doplněk stálé připojení na internet. Není divu, bez spojení se světem a bez informací, kterých je internet plný, se neobejdeme. Bohužel na internetu, především na sociálních sítích a diskusních fórech, potkáme lidi, o jejichž dobrých úmyslech se dá směle pochybovat. Připojení k internetu skrývá ještě jedno nebezpečí, které si možná neuvědomujeme. Může se týkat především rodičů, kteří pracují z domova a přes exchange server se připojují na intranet své firmy. „Náš Filip je děsně podnikavý, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy nám v práci vymazal zásadní údaje o klíčových projektech a z mého e-mailového účtu rozeslal fotografie opiček a slonů všem mým klientům a spolupracovníkům,“ vypráví Jana Kopecká, co „dokáže“ její pětiletý syn. „Jestli si myslíte, že jsem ho nechala, aby mi ‚řádil‘ v práci na počítači, tak to ani omylem. Stalo se to úplně banálně.

Jeli jsme na dovolenou a kluk se vzadu v autě nudil, tak jsem mu půjčila svůj notebook, na kterém mám pro tyhle případy nějaké jednoduché hry, a nechala jsem ho, ať si hraje. Ale Filipa to za chvíli přestalo bavit a připojil se na server mé firmy. A co provedl, to už víte. Měla jsem pak v práci co vysvětlovat.“ Děti jsou opravdu „vynalézavé“, proto před nimi nestačí ikony, které odkazují na pracovní záležitosti, jenom skrýt, a dokážou obelstít i hesla jednotlivých uživatelů počítače.

Internet je navíc plný nejen zajímavých informací, ale i násilí a pornografie. A ty „nejtvrdší“ stránky, které tyto materiály nabízejí, se dají najít opravdu snadno. Podle zjištění nadace Naše dítě 44 procent dětí, které surfují internetem, navštívilo pornografické stránky a 30 procent dětí vidělo webové stránky obsahující násilí. Bohužel si moc nepomůžeme zablokováním klíčových slov, která obsahují jako slovní základ třeba „sex“ nebo „porno“, protože na mnohé z těchto webů narazíme přes úplně jiné odkazy. „Když se naše Markéta naučila číst, trávila se svou o dva roky mladší sestrou čas hledáním nějakých pěkných fotek, které by si daly do své prázdninové kroniky,“ vypráví maminka dvou „slečen“ Radka Novotná. „Moc jsem nesledovala, co dělají, ani mě nenapadlo, že by mohly narazit na něco nevhodného. Zarazilo mě jejich nezvyklé ticho, nakoukla jsem jim přes ramena a málem mi vypadly oči z důlků, protože listovaly stránkami s neuvěřitelně tvrdým pornem. Naštěstí moc nerozuměly tomu, co viděly. Projela jsem historii vyhledávání a zjistila jsem, že na tyhle stránky je dovedlo nevinné slovo ‚kočičky‘.“

Co dovolit a co už ne?

Není jednoduché určit, co ještě je a co už není „zdravá“ doba, kterou by mohl předškolák strávit u počítače. „Zdravá“ dvacetiminutovka nebo půlhodinka totiž nejsou samy o sobě měřítkem. Aby si dítě čas u počítače opravdu užilo a mělo z něho nějaký profit, musí být v první řadě v pořádku náš počítač. Dětem ani dospělým nesvědčí například monitor, který je špatně seřízený a kmitá. Ani klávesnice, která má už nejlepší léta za sebou a každé písmenko z ní musíte doslova vymlátit, není ideální. Dítě by mělo u počítače sedět tak, aby k monitoru nemuselo zaklánět hlavu, a pokud je to možné, mělo by se nejen zády opírat o židli, ale mít podložená i předloktí.

Čas u počítače bychom jako rodiče měli mít pod kontrolou. Neznamená to, že budeme dítěti sedět za zády, ale je třeba zajistit, aby se dítě nedostalo na weby s nevhodným obsahem a také aby nám neznehodnotilo práci, kterou máme v počítači uloženou.

Proto je dobré, když má každý z uživatelů svůj uživatelský účet a je jasně definováno, kdo může instalovat nové programy, něco mazat a podobně. Pokud už dítě umí číst a má zájem s někým si dopisovat, vést si jednoduchý blog nebo mít profil na Facebooku, musíme ho opakovaně upozorňovat na to, že se může setkat s dalšími uživateli, kteří mu mohou chtít ublížit nebo ho oklamat. Nejsem přítelem cenzury, ale myslím, že rodiče by měli čas od času kontrolovat, s kým si dítě dopisuje nebo koho si přidalo do „přátel“, jaké fotografie dává na svůj profil nebo posílá e-mailem, zda si nesmlouvá schůzky s někým, koho zná jen z internetu… Tohle nebezpečí je reálné i u malých dětí, proto je dobré ho nepodcenit.

Než si dítě sedne k počítači, a když ho naopak opustí, měli bychom věnovat čas alespoň krátkému povídání o tom, jak se mu dařilo v jeho oblíbené hře nebo ve výukovém programu, co pěkného myší namalovalo, co ho bavilo a co zase ne. Jen tak se z počítače nestane pouhá elektronická chůva, ale užitečný společník.