Děti dnes nemají šanci chovat se přirozeně

Příliš jim organizujeme čas, máme na ně přehnané nároky, a reakcí může být problémové chování. O tom, jak častý jev to je a jak s dětmi, které se nechovají podle našich představ, pracovat, hovoří speciální pedagožka Zdeňka Michalová.

Budeme si povídat o zlobivých dětech. Co může být příčinou dětské zlobivosti?

Častou a opomíjenou příčinou dětského zlobení či problémového chování bývá to, že se děti často v naší společnosti nemají šanci chovat přirozeně. Žijí v prostředí podmínečné lásky, strachu, srovnávání, obav... A jejich chování je pouze obrana proti našemu „šílenému“ přístupu k nim, k tomu, jak jim nenasloucháme, jak se nad nimi nezamýšlíme, jak jsme mnohdy sobečtí a myslíme jen na sebe. Dítě, které zlobí, může tak reagovat pouze na prožívaný stres v situaci, které nerozumí, která je pro něj nepochopitelná a tudíž se v ní nedokáže zorientovat a na takové prostředí se zadaptovat. Může být ke zlobení „dotlačeno“ ambicemi svých rodičů, kteří je tlačí do něčeho, na co nemá, obavami z trestu, který může následovat. A to je ona příčina jeho neadekvátního chování. Při rozvoji problémového chování nemá primárně význam intelektová úroveň dítěte.

Čili jde v podstatě o obranný mechanismus, že?

Ano, je to tak. Dalšími příčinami nevhodného chování může být nezralost dětského organismu, snaha dítěte poutat na sebe pozornost a jeho nízká schopnost sebeovládat se v souvislosti s poruchou aktivity a pozornosti neboli ADHD, což je porucha pozornosti s hyperaktivitou. ADHD neboli podle jiné nomenklatury hyperkinetický syndrom patří mezi nejčastější příčiny psychiatrického vyšetření a léčby v dětském věku. Mezi laiky a mnohdy bezradnými rodiči se velmi často objevuje názor, že ADHD je jen omluva pro nevychovanost. Ve školce bývají tyto děti nadměrně divoké, vztekají se v situacích, když se musí něčemu podřídit, když by si představovaly v danou chvíli, že budou dělat něco úplně jiného, dokáže je rozběsnit, když si mají něco odepřít. Všechno je baví jen chvilku, u žádné nabízené aktivity dlouho nevydrží, neumí si udržet kamarády mezi stejně starými dětmi, které jejich chování nerozumí, protože velmi často jim mohou kazit společnou zábavu nebo ničit hračky.

Jak je to v předškolním věku s agresivitou?

Typickou poruchou chování ve věku mateřské školy, s níž se setkáváme, označujeme za dětský vzdor, neposlušnost a výbuchy zlosti. V případě, že se setkáme s úmyslným a záměrným ubližováním, jedná se o agresivitu, která v tomto věku má většinou podobu fyzickou, ale můžeme se setkat, i když méně často, se slovní variantou. Poruchou chování je i nepříliš časté v tomto věku úmyslné lhaní, které může vycházet u předškoláků ze špatného výchovného vlivu.

Jaký je rozdíl mezi poruchou chování a ADHD?

Úmysl. U poruchy chování se jedná o zlobení promyšlené, cílené. Projevy neurobiologického onemocnění poprvé vzbudily zájem lékařů na začátku 20. století . A od té doby řada vědních oborů, jako jsou genetika, biochemie nebo zobrazovací metody, potvrdila, že podstata ADHD je vrozená, a tedy nezávislá na výchově. Není však nic neobvyklého, že dítě s ADHD, je-li od svých rodičů a dalších důležitých dospělých nesprávně vedeno, má zároveň poruchu chování.

Co děti s poruchou pozornosti bez hyperaktivity? I ony se mohou chovat tak, že to narušuje práci ve třídě?

Bezesporu ano. Nejvíce nápadné sice bývají děti s převládající nadměrnou aktivitou a naopak děti s převahou příznaků souvisejících s poruchou pozornosti mohou působit jako zasněné, netečné, líné a nedbalé. Hypoaktivita se často projevuje výraznou pasivitou dítěte, to je utlumené, jsou mu lhostejné podněty z okolí, příliš nekomunikuje, někdy je až enormně pomalé - nic nestíhá, všechno mu strašně dlouho trvá. Mnohdy je považováno, a to i svými rodiči, za lenivé, což se ale nevylučuje. U mnohých dětí je přítomen syndrom neobratného dítěte, což jim především až ve školním věku komplikuje soužití s vrstevnickou skupinou. Dělá jim problém například trefi t se míčem do terče či vůbec míč chytit, udělat kotrmelec, přejít lavičku, ale i si upravit na sobě oděv - zapnout si knofl íky, ohrnout límec u svetru, při výuce úhledně psát nebo hezky kreslit, ustřihnout rovně papír. Bývá jim vyčítáno, že často něco pokazí nebo rozbijí, pro svou neobratnost se jim ostatní šklebí a vysmívají a vymýšlí jim rádoby vtipné přezdívky. Pozor na to, že i takové dítě nebývá schopno respektovat pravidla nastavená dospělými, nedokáže se přizpůsobovat a mívá třeba záchvaty zlosti či naopak rezignace z přílišného tlaku na něj. Může být až nezvykle k věku uzavřené, stydlivé apod. Příčinou nadměrné stydlivosti dítěte může být osobnostní nastavení dítěte, ale také nesprávný výchovný vliv a nedostatek přiměřených kontaktů s vrstevníky.

Kdo může za to, že se děti chovají nevhodně, že zlobí?

Pokud má dítě skutečně ADHD, projevy v jeho chování souvisejí s jemnými odchylkami ve struktuře a funkcích mozku. Vzniká nerovnováha v činnosti některých látek v centrální nervové soustavě, které mají úkol přenášet signály mezi různými oblastmi mozku a zajišťovat tak jeho správné a harmonické fungování. Na druhou stranu ne každý dospělý, který si „pořídí“ dítě, si uvědomí, že být rodičem znamená se dítěti věnovat, směrovat ho, nemít v podstatě chvilku klidu, prostě neustále pracovat na tom, aby z dítěte tzv. něco bylo. A podle toho je třeba k výchově potomka přistupovat. Důkladně si výchovné postupy promýšlet a nenechat se otrávit a rezignovat ve chvílích, kdy přicházejí problémy. Rodič má být v ideálním případě ohleduplný a vytrvalý ve své péči o dítě. Obzvláště má-li dítě ADHD, je třeba mu vše stále dokola opakovat a připomínat, neočekávat, že na jedno upozornění dítě vše udělá a zvládne tak, jak by si rodiče představovali. Je třeba si uvědomit, že k rodičovství prostě patří i trpělivost a laskavá důslednost. Mnoho rodičů místo toho, aby se snažili o maximální možný rozvoj svého dítěte, vidí smysl výchovy v tom, aby jejich dítě bylo poslušné. Jako by poslušnost dítěte byla alfou a omegou jejich soužití. Tresty jsou pak pro rodiče prostředkem k dosahování poslušnosti. Jenže takto vychovávané dítě, byť navenek klidné a spokojené, si v sobě nese především touhu zavděčit se rodičům, ne dělat věci pro vlastní uspokojení. Spolupracuje s rodiči ze strachu, aby neztratilo vlastní bezpečí a lásku svých nejbližších, což je sice významné pro jeho vlastní sebepřijetí a sebehodnocení, ale pro zdravé utváření osobnosti je to nevhodné. Zejména hrozí, že období dospívání u takto vychovávaného dítěte bude naplněno vlnami velkého vzdoru a odporu vůči vnucené pozici poslušného. Ti nevzdorovití naopak reagují v dospělém věku submisivně, až závisle.

Může být příčinou poruch, o kterých se bavíme, i dědičnost?

Ano, dnes již s určitostí víme, že komplikovaná dědičnost sehrává hlavní roli přesto, že neopomíjíme zmiňovat multifaktoriální příčiny, tj. genetické i negenetické. Dědičnost je v zahraničních odborných studiích v posledních deseti letech uváděna až v 76 % všech případů ADHD. Výskyt ADHD může ale ovlivnit například kouření matky v těhotenství, alkoholismus, předčasné porody, komplikované porody, mozková traumata aj.

Setkáme se s těmito poruchami i u předškoláků?

Ano. Diagnózu ADHD však není zcela snadné určit. Je totiž závislá na tom, do jaké míry ovlivňuje každodenní život dítěte. Proto je důležité kromě psychického vyšetření dítěte vyhodnocovat také informace od osob, se kterými přichází dítě do styku. Především pak od rodičů a učitelů. Příznaky ADHD lze rozdělit do tří kategorií - nepozornost, hyperaktivita a impulzivita.

Kolika dětí v populaci se tyto poruchy týkají?

Nelze to přesně odhadnout, údaje v odborné literatuře se různí. Objektivně bych si dovolila tvrdit, že 6-9 % všech školních dětí v současnosti trpí některým z projevů ADHD. Oficiální prevalence tvoří 3-7 % populace.

Jak pracovat s předškolním dítětem ve třídě mateřské školy?

Jak se na děti díváme, záleží pouze na nás. Názor na to, co je porucha chování a co je ještě tzv. norma, je velice subjektivní, a to i v prostředí MŠ. Rozhodně se nelze vymlouvat pouze na diagnózu ADHD a požadovat vůči takovému dítěti bezbřehou toleranci. U dítěte s obtížemi v chování se snažme především správně rozlišovat mezi důsledky chování dítěte a jeho příčinami. Vždy se ptejme, proč se dítě zachovalo určitým způsobem, na co reagovalo, kde získalo motivaci. Jakmile zpozorujeme, jaká je pravá příčina, budeme vědět, jak vhodně na děti působit a kde dělat změny. S odstupem času také zjistíme, že se mnohé příčiny opakují. Bude tak jednodušší reagovat na různé situace, neboť již budeme vědět, kde je onen spouštěč problémového chování. Nezřídka se také stane, že odstraněním jedné příčiny se nám podaří odstranit několik důsledků.

Učitelka pracuje s celou skupinou dětí. Jak zvládnout případné zlobení?

K tomu, aby děti alespoň částečně fungovaly v rámci frontálního působení, je nezbytné jim nastavit mantinely pro jejich chování, aby věděly, co se od nich očekává a co je již tzv. přes čáru. Přitom je nutné dokázat se povznést nad nedostatky, které jsou pro dítě typické a nezavalovat je tresty a vyčítáním, jak je nemožné. Nejdůležitější je posilovat žádoucí chování, dítěti věnovat největší pozornost, když se snaží plnit dohodnutá pravidla a pokud se nejedná o ohrožující situaci, nežádoucím projevům záměrně nevěnovat pozornost. Dokázat ocenit, když se dítě snaží, i když výsledek jeho snahy neodpovídá přesně naší představě. Učitelka by měla umět předvídat, když už dítě zná, které úkoly jsou pro něj splnitelné a které nezvládne. Její mistrovství by pak mělo spočívat v ovládání umění „zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře a mohla je za to pochválit“. Dítě by mělo cítit u dospělých porozumění, zastání a bezpečí. Požadované činnosti by se měly střídat, aby nedocházelo k jednotvárnosti. K odreagování z plného soustředění, když vidíme, že dítě již s pozorností umdlévá, by měly být zařazovány časté přestávky či relaxační chvilky, ideálně spojené s pohybovým uvolněním.

Může se stát, že bych jako učitelka nějak sama vyprovokovala zlobení dítěte s některou z poruch, o nichž se bavíme?

Děti nemají vnitřní přirozený zájem na tom, aby byly označeny za zlobivé. Ve své přirozenosti si nechtějí dělat žádné nepřátele a nechtějí komukoli škodit. Pohybují se ovšem často v prostředí, kdy jsou i bez svého přičinění označovány za špatné. Mohou to být situace při únavě dospělých, jejich emoční labilitě, snížené osobní odolnosti... Dospělí jim oznámí, že jsou zlobivé, proto se pak za takové i považují. Přílišné požadavky na dítě, které se nerovnoměrně rozvíjí, neschopnost ocenit jeho snahu, ale i přehlížení dítěte a dělání, že neexistuje - to vše a mnoho dalšího může způsobovat zhoršené dětské chování.

Bylo by však čestné uznat, že co se týče radosti z práce, nevychované a zlobivé děti nebo i jejich nekritičtí rodiče učitelkám optimismu a chuti do práce nedodají. U některých dětí dosažení minimální spolupráce stojí učitelku nesmírné úsilí a kritický pohled rodičů na její snahu a neochota připustit, že jejich dítě skutečně problém má a je potřebné odhalit jeho skutečnou podstatu, jí velkou chuť do práce nepřidá.

Může dítě s poruchou chování nebo ADHD trpět třeba úzkostmi?

K ADHD se přidává spoustu tzv. komorbidit. Výskyt pouhé „čisté“ ADHD je v dnešní době omezený. Můžeme se setkat i s úzkostností a strachem, a to až ve 40 %, ale úzkostná porucha sama o sobě je k ADHD vylučujícím kritériem. Dítě se může bát konkrétních věcí, nebo se u něj úzkost projevuje „jen tak“, bez příčiny. Lze se také setkat s projevy dětské neurózy, která vychází ze zacyklené úzkosti a patologických strachů a projevuje se nechutenstvím, tiky, zadrháváním nebo pomočováním přetrvávajícím po 4.-5. roce života. S problémy s chováním se můžeme setkat i u dětí, jež jsou dlouhodobě nemocné nebo se z dlouhé nemoci zotavují; projevuje se u nich únava z dlouhodobé zátěže, oslabení, zvýšená dráždivost a někdy i pocity méněcennosti, náladovost či plačtivost.

Zajímal by mě nějaký příklad z praxe, ideálně právě předškoláka s některou ze zmiňovaných poruch.

Asi nikdy nezapomenu na pětiletého Honzu, kterého jsem měla asi před deseti lety ve své poradenské praxi. Byl postrachem mateřské školy, do které docházel. Trpěl hyperaktivitou, impulzivitou, nízkou frustrační tolerancí, otec nesouhlasil s užíváním medikace, protože nikomu nedovolí, aby synovi ničil zdraví chemií. Doma měl Honza vzornou šestiletou sestru Renču, kterou nesnášel. Hlavně proto, že mohla chodit mnohem častěji k babičce a dědovi, kteří mají psa Bobíka, a s tí m by si chtěl hrát taky. O Honzu babička nestála, protože neposlouchá. Matka syna absolutně nezvládala, vůbec ji neposlouchal, v podstatě na ni nereagoval, když mu odmítla v něčem vyhovět, kopnul do ní, což jsem viděla i v čekárně našeho pracoviště. Otec byl více v práci než doma a pokud domů vůbec dorazil, ležel u televize a sledoval v lepším případě sportovní přenosy, v horším případě pouštěl na DVD akční filmy, které často Ondra s ním sledoval. Nevhodné chování, které z filmů okoukával, s ním nikdo nerozebíral a on je praktikoval v MŠ na dětech i učitelkách. Honza si vůbec neuměl hrát, nikdo ho k tomu ani nevedl. Stavebnice pouze rozhazoval, a když byl doma s matkou sám, nevýběrově si pouštěl televizi a matka mu v tom nedokázala zabránit. Ráno, jen Honza vešel do třídy, začalo rodeo.

To zní hodně dramaticky.

Ryčel na celé kolo, boural dětem stavby, ubližoval ostatním, na domluvy a napomínání reagoval drzým úsměvem. Vyjít s ním bylo pro učitelky nadlidské. S rodiči nebyla domluva, vždy odvětili, že učitelky mohou Honzovi nařezat a hned zlobit přestane. Situace s chlapcem v MŠ nabrala obrátky, když v době poledního spaní úmyslně počural několika dětem postýlky. Údajně proto, že ho nikdo nebude nutit spát ani si třeba na koberci v herně stavět, když ho to nebaví a nechce dělat nic. Na otázku, jak by to nic mělo vypadat, sdělil, že by koukal na nějakou bojovku v telce. Chlapci byla přidělena asistentka, která, když ji dvakrát pokousal do ruky a sdělil jí jadrně, že je tlustá a hnusná a poslouchat ji nebude a má smradlavý parfém, což byla ve skutečnosti vůně luxusní značky, dala ředitelce školky výpověď. Rodiče ostatních dětí se začali bouřit a výsledkem bylo vyloučení chlapce z docházky do MŠ. A tady začíná pomalý obrat k lepšímu. Otec s matkou postupně pochopili, že Honzovy nedostatky samy od sebe nevznikly a že mají lví podíl na jeho současných problémech. Dále začali přijímat myšlenku, že musí být jeho kamarádem a rádcem při překonávání obtížného chování, a hlavně že musí být ve shodě při jeho vedení. U Renči to nikdy nepotřebovali řešit, ta se sama zabavila v pokojíku a nic po nich nechtěla, její sounáležitost a jistotu v okolní svět jí saturovala babička. A především pochopili, že se musí chlapci věnovat a nastavovat mu hranice možného chování, mít vůči němu přiměřené požadavky a radovat se s ním, když se snaží chovat dobře. Hrát si s ním, chodit s ním ven, učit ho jezdit na kole apod. Otec souhlasil nakonec i s medikací, která se ukázala také jako funkční.

Jak to s Honzíkem vypadalo dál?

V nové mateřské škole nebyly již jeho problémy tak dramatické, protože začal chodit do speciální třídy, kde bylo méně dětí ve třídě a učitelky na něj měly více času. Matka i otec začali spolu s učitelkami hodnotit jeho chování žetonky a Honza se snažil každý den nějaké získat, aby za určitý počet mohl získat čivavu. I tak bylo nezbytné, aby měl k dispozici asistentku, především při pobytu na zahradě a na vycházkách, kde byl schopen naprosto neočekávaně vystřelit ze zástupu a vběhnout do silnice, aby lépe viděl projíždějící auto, které ho zaujalo například krásnou lesklou modrou barvou. Nebo vylézt do nejsvrchnějších větví stromu a křičet, že neví, jak slézt.

Co je podle vás v práci s dětmi, které se chovají problémově, podstatné?

Jak je tedy patrné i z uvedeného příběhu, základní zásadou výchovy neklidného dítěte je zvýšení pozitivního zájmu, omezení trestání fyzického i psychického. Jenom děti, které prožívají lásku rodičů, přijetí a porozumění se mohou zdárně vyvíjet. Pozitivní výchova problémového dítěte je založena na pochopení jeho nedostatků, chválení a odměňování jeho snahy a úspěchů.

PhDr. Zdeňka Michalová, Ph. D., se narodila v roce 1961.

Absolvovala Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, obor speciální pedagogika. Pracuje jako zástupkyně ředitele na Základní škole pro děti se specifickými poruchami chování v Praze 5 a zároveň jako odborná asistentka na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Publikuje články a statě o specifických poruchách učení a chování, podílí se na tvorbě učebnic pro děti s dyslexií. V nakladatelství Portál vyšla její kniha Předškolák s problémovým chováním.