Rodičovská autorita 2. Pravidlo 3P

V tomto článku se zaměřuji na další pravidlo, jehož využívání pomáhá budovat rodičovskou autoritu. Také se zabývám způsobem komunikace s dítětem v situacích, kdy něco zakazujeme nebo přikazujeme. Pro hladký průběh při uskutečňování našich záměrů s dítětem je to totiž zásadní.

Pravidlo 3P: Příkaz (požadavek, pokyn, prosba) – pomoc (podpora, provázení) – pochvala

Pravidlo 3P znamená: pokud po dítěti něco chceme, musíme dbát na to, aby se to skutečně stalo. Někdy k tomu dítě potřebuje naši pomoc, podporu nebo provázení. A na konci by neměla chybět pochvala (která někdy mimochodem patří i nám).

Příkaz (pokyn, prosba)

Pokud po dítěti něco chceme (uklidit hračky, něco podat nebo někam položit, obléknout se, vyhodit něco do koše), může se stát, že dítě hned nereaguje, případně nereaguje vůbec. To může mít řadu příčin a vůbec nemusí jít o neposlušnost. Děti zaujaté svou aktuální činností nevnímají a např. příkazy volané z kuchyně do dětského pokoje často zůstávají zcela bez odezvy. Příkazy jsou občas také nesrozumitelné, malé děti např. nerozumí, když se jich ptáme, co dělá ten hrneček na zemi nebo kalhoty na zemi v předsíni. Úkol také může být nad jejich síly nebo potřebují čas, aby si to srovnaly v hlavě (jsou zkrátka pomalejší). A někdy skutečně nechtějí rodičům vyhovět. Ať je tomu jakkoliv, netrpělivost, případně rozčílení rodičů nevedou k dobrým koncům. Pokud dítě nereaguje na pokyny rodiče, nebo případně i vzdoruje, pak totiž nejspíš potřebuje….

Pomoc (podporu, provázení)

Vodítkem k tomu, jak postupovat, je dítě samo. Dívá se na nás tázavě nebo pokračuje v dosavadní činnosti bez jakékoliv reakce? Oční kontakt a celková pozornost ze strany dítěte (zejména toho malého) je zásadní – pokud je nemáme, pak nemáme ani jistotu, že náš příkaz (pokyn, prosba) našel svého adresáta. Tedy první pomocí je zajistit si pozornost dítěte (přiblížení, dotek, oční kontakt) a v klidu opakovat, co po něm chceme. U velmi malých dětí je dobré pokyny rozfázovat: zvedni to (táák, výborně) a teď to odnes do koše (tázavý pohled, vykročení správným směrem – ano, do koše!). U těch starších se někdy neobejdeme bez vyjednávání, a je dokonce vhodné pro ně vytvářet prostor. I to může být podporou – trváme na svém, ale chceme se dohodnout, kdy a jak náš požadavek splní. Rodiče (zejména u malých dětí) mají často nereálná očekávání – uklidit sto padesát předmětů na koberci bývá nad síly dítěte, nabídnutá pomoc, někdy i formou hry, pomůže, aby se stalo, co si přejí. Pomocí je i doprovázení – ano, tam to patří, to je ono, děláš to dobře atd.

Pochvala

Když se všechno podaří, pak je namístě ocenit dítě (a tedy i sebe) bez ohledu na to, jaké těžkosti splnění našeho příkazu předcházely. Nejlépe konkrétním pojmenováním – teď jsou všechny hračky na svém místě, pěkně jsi to uklidil, díky, že jsi vynesl koš atd. Úspěch a splněný úkol posilují sebedůvěru dítěte, konkrétní ocenění podporuje žádoucí chování a dělá i případně tečku za proběhlým konfliktem.

Jeden příklad z vlastní zkušenosti:

Když můj tří a půlletý vnouček v rozhořčení (nejspíš proto, že jsem mu v něčem nevyhověla) začal úmyslně házet hračkami po schodech, nechala jsem to být, protože bych mu v tom stejně nezabránila, leda za cenu ještě většího konfliktu (viz článek o pravidle 3Z). Jen jsem podotkla, že bude mít co uklízet. Po cca dvaceti minutách, kdy už byl v klidu a normálně komunikoval, nastal čas na dohodu – uklidíme to spolu a pak si přečteme pohádku. Co myslíte, jak to dopadlo? Užili jsme si to! Jak to uklízení, tak i tu pohádku.

Způsob komunikace s dětmi v případě zákazů a příkazů – doporučení

Zajistěte si pozornost dítěte

Oslovení, přiblížení a snížení se na úroveň dítěte, dotek, navázání očního kontaktu vytvářejí zejména u malých dětí podmínky, aby byly schopné vnímat, co po nich chceme. A jsou děti (zejména ty s poruchou pozornosti), které tohle všechno potřebují i v mladším školním věku. Tady už plynule přecházíme k podpoře a pomoci.

Buďte srozumitelní

Říkejte jasně, co si přejete nebo nepřejete. Pokud je to možné, zdůvodněte to. Pozor na ironii nebo otázky, které děti spíše matou – ptáte-li se dítěte, jestli teď hračky uklidí, riskujete odpověď ne. Jasné a přímé pojmenování co požadujeme nebo co si nepřejeme, co se nám nelíbí (pokud si zajistíme pozornost dítěte), komunikaci usnadňuje a děti na ně reagují překvapivě vstřícně. Jestliže dítě nereaguje nebo vypadá zmateně, zkuste to říci jinak a buďte při tom názorní.

Usilujte o klidné, ale asertivní (rozhodné a vážné) zabarvení hlasu

Když rodiče své zákazy nebo příkazy sdělují výhružně nebo rozzlobeně, často to má za následek nepohodu a vzdor dítěte. To se v případě zákazů často děje už v první fázi: rodiče se zlobí, protože dítě už dělá něco „nepěkného“. Jde o věty typu: Co to děláš!? Okamžitě toho nech! Ty ses snad zbláznil! Mazej z tý louže! Kolikrát jsem ti říkal(a)…! V případě pokynů rodiče nazlobeně reagují zejména v situaci, kdy dítě tzv. „neposlechne“, což (viz výše) může mít různé příčiny. A pak na dítě křičí: Neslyšel jsi, že tě volám?! (ne, neslyšel) Ty jsi mi nerozuměl?! (ne nerozuměl) To ti všechno musím říkat desetkrát?! (ne, stačí to jednou, ale musím to slyšet a rozumět tomu). Křik a rozčílení rodičů jsou pro dítě stresující a často ani nechápe, proč se rodiče najednou zlobí.

Opakem k tomu jsou zákazy či pokyny ve stylu miláčku, prosím tě, co kdybys… Bývají zahájeny oslovením zdrobnělinou, vysloveny měkce, neprůrazně, „trpělivě“ a bez odezvy opakovány, dokud míra trpělivosti nepřeteče. Často pak dojde na rozzlobené zvýšení hlasu a případně tresty.

Naopak (samozřejmě ne vždy) dobře působí klidné a zároveň pevné sdělení. Zabarvení hlasu, intonace i výraz v obličeji by měly jasně signalizovat, že to, co říkáme, myslíme vážně.