Dětem nesmíme knížky nutit

Důležité podle ní je, aby děti měly ve svém okolí lidi, kteří mají knihy rádi a čtení je těší.

Jak přivést předškoláky a mladší školáky k tomu, aby knihy vzali jako součást svého života?

Myslím, že žádná obecně platná pravidla nebo postupy neexistují.

Určitě však platí, že na cestě ke čtenářství je třeba rodičů nebo někoho blízkého, kdo dětem a s dětmi čte.

Pravidelné předčítání považuji za základní stavební kámen budoucího čtenářství. Rituál, s nímž je spjata společná, sdílená radost z předčítaného, z prohlížení ilustrací, vnímání celé knížky. Důležité - a čtenářství formující - je nejen číst, ale o přečteném si povídat. Dítě se tak učí pojmenovávat i sdílet své pocity a názory, reflektovat a konfrontovat přečtené se svými zkušenostmi, zážitky.

Přimlouvám se, aby rodiče dětem předčítali co nejdéle. I když už chodí do školy a měly by umět číst samy. Než totiž dítě zvládne techniku čtení tak, aby si je mohlo začít užívat, představuje pro ně docela náročnou práci. Někdy tak náročnou, že to ve výsledku může čtení znechutit.

Jednu zásadu tedy přece jen mám: ukazujme dětem, že čtení je zábava. Dopřejme jim radost ze čtení! Věřím, že pokud se podaří docílit, aby dítě vnímalo čtení jako zábavnou činnost, bude jeho cesta ke čtenářství (ve smyslu dovednosti, zvyku i radosti ze čtení) přirozená a mnohem snazší. Čtení by nemělo být prezentováno jako povinné či snad užitečné. Děti to prostě musí bavit. Chtějí-li rodiče, prarodiče, pedagogové i knihovníci získat děti pro čtení, nezbývá jim, než se stát „marketéry čtenářství". Lákat ke čtení a knížkám, ukazovat, že jde o atraktivní činnost a to prostřednictvím pozitivních zážitků a pocitů.

Pro rodiče to může být právě předčítání. Knihovníci pak propagují čtení svou každodenní prací i řadou různých „zábavných" aktivit pro veřejnost. Jsou také vynikajícími průvodci pro rodiče i učitele, kterým mohou pomoci s orientací v záplavě titulů na trhu. Hlavním trikem, který má každý dobrý knihovník v rukávu, ovšem je, že zná výborně nejen knížky ve své knihovně, ale taky své čtenáře. Dokáže pak skvěle propojit knížku s jejím čtenářem.

A podle mě je v určitém věku pro rozvoj čtenářství klíčové najít tu správnou knihu, knížku, která dítě „chytne".

Které knihy jsou pro tuto cílovou skupinu vhodné? Asi hodně záleží i na dětech, pro které knihy vybíráme, že?

Troufám si tvrdit, že vlastně všechny, které děti baví. A rozhodně je to velmi individuální. Ze své zkušenosti vím, že to nelze zobecnit - co je vhodné pro sedmiletého Jirku nemusí být vhodné pro stejně starého Honzíka. Při výběru knížek dětem je třeba vycházet z toho, že každé dítě je jedinečné, je to osobnost s vlastními zájmy, potřebami, vkusem.

Snažme se dítě v tomto směru co nejlépe poznat a nabízet mu, co by je mohlo zajímat. Hledat a zkoušet. Společně. A nebát se ani dlouhých příběhů, ani encyklopedií... Zapojit dítě do výběru, respektovat jeho zájmy, vkus a také úroveň zralosti. Nesnažit se za každou cenu od raného dětství „kultivovat", podstatné zprvu je, aby dítě čtení bavilo. A hlavně nenutit.

Jinak v tomto věku hrají prim knížky s větším množstvím ilustrací. Obrázky nabízejí odpočinek od čtení, pomáhají dovyprávět příběh, dotvářejí atmosféru. Neopominutelným aspektem je také ergonomie čtení - je důležité, aby se dětem knížky dobře četly. Vybírejme jim knihy vysázené adekvátním písmem pro začínající čtenáře, s přiměřenou délkou řádku a množstvím textu na stránce apod.

V čem je podle vás čtení pro děti přínosné, co jim dává, proč by měly číst, nebo proč bychom jim měli číst my?

Čtení podporuje rozvoj řeči, myšlení, pamětí i představivosti. Čtenářství se podle mě podílí i na rozvoji emoční inteligence. Při čtení beletrie se dítě dostává do situací, které si „nanečisto odžije", určitým způsobem je reflektuje a konfrontuje se s nimi. Učí se je prožívat a zpracovávat.

Čtenářství podle mě pozitivně ovlivňuje, jak vidíme svět kolem sebe.

Společné čtení či předčítání také posiluje rodinnou sounáležitost. Přináší radost, je jednou z činností, kterou mohou rodiče se svými dětmi sdílet.

Podle čeho si malé děti vybírají knihy? Třeba právě v knihovně.

Pokud si vybírají knihy z regálů samy, tak jednoznačně podle ilustrací, nebo přesněji řečeno vizuální stránky. Ve věku, kdy jsou na začátku cesty ke čtenářství a čtení pro ně představuje náročnou práci, je taky důležitá „tloušťka", objemné knihy lákají spíš vášnivé čtenáře. Běžný, zvlášť začínající, čtenář jednoduše potřebuje mít pocit, že knihu „zvládne".

Samozřejmě také příběh - měl by být zábavný, napínavý, vtipný, strašidelný. Takových charakteristik bude jistě více, závisejí na individuálních preferencích. A také nesmí chybět věrohodný hrdina.

Mnohé děti - často kluci, ale není to pravidlo - si půjčují také naučné knížky a encyklopedie. Tady jako vodítko výběru jednoznačně vede téma. „Chci všechno, cokoli, opravdu cokoli, o sopkách." Děti si také dají doporučit od svých kamarádů a spolužáků nebo od svého oblíbeného knihovníka.

Některé školky a školy berou děti do knihovny. Jak by učitelé měli děti na tuhle návštěvu připravit, aby byla přínosná a ne „za trest" pro děti i knihovnu?

Myslím, že není třeba děti nějak speciálně připravovat. Podle mě stačí pozitivní motivace. Snad jen dopředu představit, co to knihovna je, pokud tam děti ještě nebyly. A pak už se jen společně těšit na její návštěvu.

Eva Sedláčková je původní profesí knihovnice se specializací na práci v oddělení pro děti, nyní vedoucí sekce literatury pro děti a mládež nakladatelství Host. Je autorkou projektu na podporu čtenářství Poprvé do školy - Poprvé do knihovny, který vznikl pro Knihovnu Jiřího Mahena v Brně a dnes jej v mnoha obměnách realizují ve stovkách knihoven po celé republice.