Cyklotoulky s dětmi 2015 - do Benátek - Část 5

6.12.2016 Markéta Hroudová a Luděk Zigáček

Po Murské cyklostezce se vracíme domů.

Den 32 - 33 Murská cyklostezka

Murská cyklostezka (Murradweg) měla být předposlední stezkou našeho putování. Plánovali jsme po ní putovat až za Judenburg, kde jsme chtěli zdolat skoro 1800 metrů vysoký Sölkpass a přehoupnout se do údolí Enže. Ennsradweg by bývala byla tou poslední stezkou se zakončením v Linci. Dojezd domů pak uskutečněn vlakem nebo autem s přáteli. Skutečnost však dopadla úplně jinak.

Po prohlídce historického Grazu (Štýrský Hradec) se na obzoru pomalu opět přibližují Alpy. Víťa začíná remcat jako první; prý se mu vůbec nechce do toho velkého průsmyku. A do toho začíná Luděk s tím, že už má toho Rakouska plné zuby, že jsou všechny ty říční cyklostezky na jedno brdo a že už se těší na české pivo. "Co kdybychom to otočili směrem do Čech, dojet do Benátek na kole a ještě zpátky, to by bylo!" Pravda je, že mě lákalo alpské sedlo, které mělo být nejvyšší z našich zatím zdolaných. Pravda je ale i taková, že jsem se ho trochu obávala. A dojet na kole až domů, to je výzva! Necháváme si to projít hlavami, před dětmi zatím mlčíme; závěrečná debata se odehrává v Bruck an der Mur, ve městě ležícím na soutoku řek Mur a Mürz. Sedli jsme si k tomu na náměstí do kavárny a objednali si kávu a koblížky.

Zkoumáme mapu a nakonec vychází varianta dojezdu do Čech přes Mariazell. Vyměnili jsme řeku Mur za Mürz, jejímž údolím vede také pěkná cyklostezka a cestou k největšímu poutnímu místu Rakouska, do Mariazell, jsme museli překonat nelehké sedlo Seeberg v pohoří Hochschwab s nadmořskou výškou 1254 metrů. Stoupání doprovázené trvalým deštěm opravdu nebylo zadarmo!

Přímo pod bazilikou Narození Panny Marie začíná úžasná, více než 100 kilometrů dlouhá Traisentalradweg. Počáteční mírné stoupání krajinou voňavých lesů a luk je záhy vystřídáno dlouhým sjezdem k řece Dunaj. Z nadmořské výšky skoro atakující symbolickou hranici 1000 metrů klesáme až do pouhých 186 metrů! Alpy jsou za námi! A tentokrát docela bezbolestně! Sice nám opět skoro celé propršely, ale nevzdali jsme to. "Alpy teď nechci ani vidět," vyhrožuje Víťa!

Den 34 - 39 Dojezd do Čech a domů

Dětem jsme návrat domů po svých zatajili. Pořád si myslí, že přijedeme do nějakého města, kam pro nás přijedou kamarádi Michalkovi. Necháváme jim českou hranici jako překvapení. Nejsou zatím zběhlí v zeměpise, tak se jim nezdá divné, že přejíždíme Dunaj a že se krajina začíná podobat té naší. Údolí řeky Kamp je kraj vinic a Víťovi se zde podařilo konečně ujet vysněnou stovku. Už jsme to nečekali, v Alpách denní dávky málokdy přesáhly osmdesátku, ale kolem Dunaje byla poslední šance. "Dneska tu stovku ujedu," plánoval Víťa už od rána. A opravdu, v půl sedmé večer na tachometru naskočil stý kilometr denní ujeté vzdálenosti. A než jsme do večera našli nocleh, přibylo jich tam dalších pět a rekord byl na světě. Obáváme se, že tento zůstane dlouho nepřekonán!

Sice jsme si hezky naplánovali, že dojedem až domů do Čech, ale nepočítali jsme s technickými problémy. Defekty neřešíme, ty k cyklistice neodmyslitelně patří, ale počítat musíme Luďkovy prasklé špice, pochopitelně na zadním kole. Ať počítám, jak počítám, našli jsme celkem čtyři! Trasu tedy směřujeme do Znojma, kde se pokusíme najít servis na kola. A aby toho nebylo málo, v jednom prudkém stoupání mi bez varování prdlo lanko od přesmykače. Oprava naštěstí zabrala jen pár minut, lanko Luděk vezl náhradní s sebou.

V posledním Rakouském městě Retz děti zahlédly cedulku "Znojmo 18 kilometrů". Začaly se na sebe uculovat a něco si tajně šeptat. Dojezd domů do Čech na kolách je prozrazen. Znojmo zní hezky česky a od rakouských názvů měst s hodně liší, takže i děti pochopily. A už je tady hranice a cedule Česká republika a radost veliká převeliká! Posíláme v esemeskách na všechny strany naše aktuální souřadnice a první kroky míří ne do servisu kol, ale do hospody na české pivo a české jídlo.

Ve Znojmě jsme přepadli první cykloobchod, na který jsme natrefili. "To je kolo a ne náklaďák!" dostáváme vynadáno od zprvu nabručeného servismana. "Kam s tím jedete?" "Už naštěstí jenom domů, ale potřebujeme to opravit, máme to ještě přes dvě stě kilometrů." Za půl hodiny je hotovo. "Co jsme dlužni?" "Kupte radši dětem zmrzlinu. Já když můžu, rád pomůžu." Nevěříme svým uším, že za opravu nechce nic zaplatit. Poděkovali jsme a vydali se vstříc domovu.

"Kam jedete takhle naložený?" ozývá se za mnou. Přejíždíme kopec Deblínek nad Znojmem a značně u toho funíme. "Ale, jedeme už domů."

- "A kde jste byli?"

- "V Itálii, v Benátkách". ." (oproti začátku cesty už teď machrovat můžeme)

- "To si děláte srandu! I s těmi dětmi?" (miluji tyhle otázky)

- "No jasně!"

- "A tam jste se dostali jak?"

- "Taky na kole..."

- "Kolik jste ujeli kilometrů?"

- "Zatím asi 2500."

- … pád z kola...

A za chvíli sedíme u piva a debatujeme s partou cyklistů, kteří si po práci zajeli na cyklistickou vyjížďku spojenou s návštěvou vyhlášené hospůdky. Jeden z nich okukuje naše kola.

- "Ta holčička má na tachometru 60 kilometrů. Kolik ti je, holčičko, let?"

- "Šest a jmenuju se Šárka."

- "Tak to, Šárko, klobouk dolů, obřadně smekává helmu jeden z nich."

- "To nic není, to ona ujede i osmdesát."

Před Moravským Krumlovem nám ve výhledu dominuje osm chladících věží JE Dukovany. "Ma-minko, zase ten Metelín, jako když jsme jeli do Benátek," vzpomněla si Šárka, že už jsme podob-nou elektrárnu viděli.

Objíždíme Brno a cesta je v podobném znamení jako na samém začátku. V nelidském horku zdoláváme dvanáctiprocentní kopce, abychom je vzápětí stejně prudkým sjezdem sjeli. A odpoledne nás zdržela prudká bouřka. Dojedeme vůbec domů? Podél řeky Svitavy jsme dojeli do Svitav a odsud už to známe jako svý boty. Z rozhledny Mariánka nad Lanškrounem už vidíme skoro k nám domů: "Tamhle je Suchák!" "A tamhle je bouřka, budeme mít co dělat, abychom dojeli domů zavčas."

Za Jablonným, čtyři kilometry od domova, je už jasné, že nás bouřka nemine. Schováváme se pod chatrnou stříškou, když vidíme od Těchonína přijíždět auto pražské babičky. Ona jediná nás přijela přivítat a teď je nervózní, že prší a my ještě nejsme doma.

- "Naložím aspoň ty děti do auta a odvezu je, vy si dojeďte, jak chcete!"

- "Ale mami, počkáme, až to přejde, chceme dojet všichni po svých! Takových deštíků jsme už zažili..."

A opravdu. Pršet po pár minutách přestalo a my zdoláváme poslední kopec k nám. Jindy nenáviděný, dnes tolik milý. Vracíme se totiž domů!