Všechno je jinak!

Způsoby, jakými se náš mozek učí, se vždy nedrží běžných rad. Aktuální studie totiž ukazují, že to, co se obecně považuje za rušivé faktory a překážky v učení, může účinné vtištění do paměti někdy dokonce podpořit.

Dva vědci, Sidney D‘Mello z americké University of Notre Dame a jeho kolega Art Graesser, si všimli rozporů v tom, jak se podle zažitých doporučení máme učit a jak to opravdu funguje. Tomuto tématu věnovali několik experimentů. Ve svých experimentech dali pokusným osobám za úkol naučit se různé informace – a přitom je rušili. Jednou jim dali k dispozici nedostatečné studijní materiály, jindy takové materiály, které si vzájemně odporovaly.

Nedostatečný materiál

V nedávno publikovaném pokusu si měli probandi zapamatovat, jak fungují různé běžné předměty. Jedna skupina k tomu dostala k dispozici obsáhlé údaje.

Dozvěděli se například všechno o jednotlivých komponentách toasterů a myček nádobí. Druhá skupina to měla o dost těžší. Dostala informace o rozbitých předmětech denního použití. Z chybného fungování měli za úkol vyvodit, jak vypadá bezchybný provoz. Když D‘Mello a Graesser nakonec nově nabyté znalosti ověřovali, ukázalo se, že probandi z druhé skupiny se naučili a zapamatovali si víc. Důvod: k informacím se museli namáhavě dopracovat, a právě tenhle kognitivní výkon se jim vyplatil. „Slepé uličky a zmatek nejsou zárukou toho, že se něco naučíte, ale hlubším zpracováním materiálu se otevírají možnosti,“ dodávají k tomu D‘Mello a Graesser. Krátce řečeno: přesto, že učební materiál vyvolává víc otázek, než dává odpovědí, můžeme se z něj úspěšně učit.

Stres, odvádění pozornosti

Nové studie zpochybňují i naše obvyklé představy o tom, co je prostředí vhodné k učení. Uklizený psací stůl a vyhýbání se tomu, co odvádí naši pozornost, sice stále stejně jako dřív patří ke standardním tipům, jak se správně učit, ale už dlouho neplatí, že bez toho se učit nedá. Kdo se například učí v hlučné kavárně, obklopený pohybem, obrazy, pachy a zvuky, ten se nemusí nutně naučit méně, než kdyby se učil v tichém pokoji. Protože právě živé a měnící se prostředí, ve kterém se učíme, může v paměti způsobit silnější propojení učební látky. Mozek při tom nevědomky propojuje látku, kterou se učí, se smyslovými vjemy. Tento jev už na sobě pozoroval každý. Třeba když si při vůni čerstvě upečeného koláče vybavíme zlomky staré školní látky, kterou jsme si kdysi vštěpovali právě ve chvíli, kdy z kuchyně voněl maminčin koláč. Rafinovaná schopnost našeho mozku zapojovat prvky proměnlivého prostředí do procesu učení se nám v zásadě vyplácí.

Dokonce ani stres nutně nemusí znamenat překážku v učení. Naopak může za určitých okolností zapamatování podporovat. Psycholog Lars Schwabe z University Hamburg, který se zabývá učením, vypozoroval, že: „Záleží patrně na okamžiku, kdy pocítíme stres. Když stresová situace nastane krátce poté, co jsme se učili, může náš pozdější výkon paměti zlepšit.“

Nicnedělání, spánek

Učení nestojí jen na aktivním procvičování. Daleko spíše je studium jen prvním krokem procesu učení. Memorování se odehrává ve fázích. Zatímco ve fázi vštěpování (enkódování) se soustředěně zabýváme látkou, paměťová stopa se upevňuje (konsoliduje) až později, částečně bez našeho vědomého přispění. Upevnění toho, co jsme se naučili, však můžeme podpořit – a sice tím patrně nejpříjemnějším způsobem: nicneděláním. „Klid může redukovat vzájemně si konkurující kognitivní procesy,“ říká Schwabe. „Díky tomuto omezení je k dispozici více zdrojů pro konsolidování toho, co jsme se naučili.“

Vědci také dokázali, že při upevňování naučené látky hraje rozhodující roli spánek. „Během hlubokého spánku si mozek přehrává nově nastudované informace a stabilizuje je v dlouhodobé paměti,“ vysvětluje biopsycholog Björn Rasch ze švýcarské University Freiburg. „Navíc se nové obsahy integrují do již existujících vědomostí, a tím se pevněji propojují.“ Rasch to dokázal se svým kolegou Thomasem Schreinerem. V jedné ze svých studií se pokusné osoby učily nizozemsky tak, že jim vědci ve spánku přehrávali výběr slovíček. To zlepšovalo zapamatování. S jedním omezením: mozek dokázal během spánku aktivovat jen ty pojmy, které se probandi naučili už před spaním. „Přehrávání neznámých slovíček během spánku nemělo žádný účinek,“ říká Rasch.

Opakování naučeného

Psychologové, kteří se zabývají procesem učení, staví na hlavu i další široce přijímanou moudrost. Říkají, že mnoho z nás si probíranou látku opakuje příliš často. Hovoří o overlearningu, tedy přeučení. V jedné studii, jejíž autorkou je Carolina Küpper-Tetzelová z Washington University, byly sice osoby, které si slovíčka opakovaly velmi často, úspěšnější než lidé, kteří se učili normálně. „Avšak o čtyři týdny později tento náskok zmizel: obě skupiny probandů podávaly stejné výsledky.“ Kromě toho se podle psycholožky overlearning pojí s vysokými náklady: „Člověk investuje čas do učení látky, kterou už perfektně zná.“ Místo toho bychom měli učení dávkovat do kratších celků a rozdělit opakování do delšího intervalu. Zpočátku by mezi jednotlivým opakováním měl být několikadenní odstup, později Küppel-Tetzelová radí zavést delší intervaly v řádu několika týdnů.

Musím najít svůj styl učení

Také rozdělení na čtyři styly učení, které jsou populární v příručkách, údajně neodráží aktuální stav výzkumu. Tato teorie tvrdí, že například vizuální typ ukládá informace nejlépe, když je vidí, auditivní typ žáka, když je slyší, a tak dále. Ale rozlišování na vizuální, auditivní, haptický nebo kognitivní typ je příliš hrubé. Vědci jsou dnes zajedno: učíme se všemi smysly. Klidně při tom vyzkoušejte neobvyklé pomůcky. Například kreslení. Podle Annet Schmeckové z Univerzity Duisburg-Essen taková vizualizace umožňuje efektivnější zapamatování. Člověk nemusí být žádný umělec. Když ve vás učební látka vyvolá nějaký obraz, následujte impulz a nakreslete to. To může nejen podpořit paměť, ale také je to během učení příjemná změna.

Zdroj: Psychologie Heute 4/2015, volně přeložila Kateřina Rodná.