Pupeční šňůra navěky

Když odešly děti z domova kamarádce,zůstalo všechno při starém. Dva pokoje leží ladem,její muž má svou kancelář v kuchyni,ona nemá vlastní prostor žádný. V panelakovem bytě mít dva pokoje pro hosty je luxus,zvlášt když jsou zařízeny jako teenagerovské,včetně knhovnicek a sportovních trofejí. A další kamarádka byla zase překvapená, když její dcera,která se osm let toulá po světě,silně protestovala proti tomu,že by se její pokojíček zrušil.
Na jedné straně rodiče, co nechtějí přijmout skutečnost, že je hnízdo prázdné, na druhé straně děti,které vyletěly z hnízda jaksi jen na polovic a domov mají tak trochu nevyjasněný. Schválně,co by se stalo,kdyby takové odstěhované dítě, co si drží pokoj u rodičů,muselo na něj finančně přispívat.
Syn se odstěhoval ve dvaceti do bytu po babičce, bylo mi to hrozně líto,dokud jsem si neuvědomila,že jsem získala pokoj pro sebe. To,že si odvezl vsechny veci,bylo celkem samozřejmé,protože je potřeboval. Teď by mi bylo líto,kdyby ho okolností prinutily se vrátit. Ne kvůli pokoji, ale kvůli tomu, že neuspěl v samostatném životě.