Spokojenost rovná se realita minus očekávání

Musím se přiznat, že název tématu jsem "ukradla" ani nevím komu - zaujalo mě to v rozhovoru s nějakým psychologem v časopise. Ale přesně o tomto přemýšlím už dlouho, často právě nad zdejšími diskusemi, kde se často dojde hodně "na dřeň" různých témat. Vidím tady lidi strašlivě nespokojené kvůli pro mně nepodstatným věcem, protože si podle mě dali velmi náročné cíle (nedávno tu byl někdo hrozně nešťastný ze zařizování kuch. linky o délce 320 cm v panelákovém bytě s tím, že její představa o životě byla vlastní dům a od 40 let nemuset pracovat) a naopak jsou tu lidé smíření s pro mně nepřijatelnými podmínkami ...
Jak jste na tom, pokud jde o tu rovnici v nadpisu? Jste v plusu nebo minusu? Ještě by to bylo asi možné rozdělit na spokojenost ve vztahu k vlastním očekáváním a cílům a ve vztahu k očekáváním okolí (zejména asi rodičů). Já žiju asi tak přesný život, jak jsem doufala, žádné velké a náročné představy jsem neměla, takže ani nebylo těžké je splnit. Naši si tedy asi mysleli, že po studiu práv (což tedy asi bylo velké plus proti očekáváním při mém narození) budu třeba víc vydělávat, ale zase jsem se v tomhle ohledu "dobře vdala", takže myslím O.K. a nad nulou se držím i tak. Manželova rodina tedy nechápe, že nemáme vlastní dům, když za ty peníze, co stál pražský byt bychom ho klidně mohli mít, ale jinak taky snad celkem "procházíme".