Ukrajina se mění v totalitní zemi

Na Ukrajině po Majdanu se těmniky, věznění a cenzura staly denním chlebem. Represe vůči lidem jiných názorů, a dokonce jejich vraždy, se nadto staly společensky přijatelnými. Vražda novináře Olesa Buzyny nebo upálení desítek lidí v Oděse 2. května 2014 jsou v projevech „patriotů“ ospravedlňovány. A bývalí opoziční novináři, kteří získali poslanecký mandát, se odmítají postavit za kolegu Ruslana Kocabu, který strávil za své názory rok a půl ve vazbě. Celkově byla za publikování podrobena trestnímu stíhání více než stovka žurnalistů, bloggerů nebo prostě občanů, kteří vyjádřili svůj názor ohledně války v Donbasu, mobilizace, státního uspořádání Ukrajiny a podobně. Na Ukrajině po Majdanu se tak uskutečnily ty nejodvážnější předpovědi Orwellova románu 1984 – výrazy jako „občanská válka“ se staly tabu. Nahradil je newspeak. Konkrétně termín „hybridní válka“, kterým se v našich médiích označuje vše – od bojových akcí na východě po články v New York Times.

Válka se pro formující se totalitní vědomí stává nezbytností. Její ukončení znamená ztrátu důvodů a argumentů pro kontrolu a represe.
Abychom však byli spravedliví, je třeba poznamenat, že ospravedlňování násilí a vraždy „nepřátel“ se staly přijatelné nikoli v celé společnosti, nýbrž jen v segmentu sociálních sítí, masmédií a mezi těmi, kteří se prohlašují za „aktivisty Majdanu“. To nicméně nestačí na vykreslení obrazu dnešní Ukrajiny v zářivých barvách. Kritici stávající situace většinou mlčí – ze strachu z represí či kvůli autocenzuře. A vystoupení „patriotů“ jsou pak našimi médii předkládána div ne jako hlas celé ukrajinské společnosti. Ve své době mohl zákaz opoziční strany společnost pobouřit. Po roce 1991 k takovému precedentu koneckonců nedošlo. Teď byl ale zákaz Komunistické strany Ukrajiny a řady dalších stran přijat s mlčením, proti zákazu se vymezily jen mezinárodní lidskoprávní organizace.

Každodenní praxí se staly orwellovské „pětiminutovky nenávisti“. Ovšem s tím rozdílem, že masové útočné kampaně na sociálních sítích a v masmédiích, ať už cílené na Nadiju Savčenko, Teťanu Monťan, Stanislava Serhijenka, Volodymyra Zeleňského nebo „protikorupčníky“, netrvají pět minut, ale i týdny. Iniciátory takových kampaní jsou poradci prezidenta (Jurij Birjukov), vrcholní státní úředníci (Anton Heraščenko, Heorhij Tuka) nebo struktury patřící představitelům provládní Národní fronty (Mykola Knjažyckyj, Serhij Pašynskyj). Společensky přijatelným se na Ukrajině po Majdanu stalo udavačství podněcované mimo jiné i Službou bezpečnosti Ukrajiny. Středobodem udání se stal web Myrotvorets.center (Mírotvůrce), který pravidelně zveřejňuje seznamy „nepřátel“ – novinářů a veřejných činitelů."