Existenciální prázdno

Dnes je mi celý den (a poslední dny obecně, s malými přestávkami) fakt divně, úzko, strach, no hnusně. Ale víkend je krizový.
Nedokážu tu být sama. Najednou (jindy bych to celkem uvítala, když nemám čas na sebe) .

Chtěla jsem si vzít prášek na uklidnění, ať to zaspím, ale nějak se bojím, že se to pak stejně bude opakovat. Nejde vytloukat přece klín klínem. Posledně mi ten prášek (anxiolytikum) vyvolal plačtivé stavy. To je pak začarovaný kruh.

Chtěla bych utéct a nevím kam. Sama před sebou neuteču.

Někdy se procházím třeba obchoďáky, abych byla mezi lidmi, ale jsem tam stejně sama.
Mám tolik zájmů, ale nic mě z toho nebaví, nemám chuť.

Přitom bych si měla víkend užít. Celé dny jsem v práci, rozhodně mám co dělat. Ale nemám chuť, motivaci. Skončila jsem školu (dálkově jsem studovala, na stará kolena, ale moc ráda).
Najednou se děsím volného víkendu, protože ho nedokážu smysluplně zaplnit (přestože jsem se těšila na knihy a filmy co jsem dříve nestačila zhlédnout). Tohle jsou fakt děsivé hnusné stavy. Moc je neznám, a nechci znát. Vyskočila bych z kůže, utekla bych sama před sebou, nechala bych se tu a prchla daleko od tohoto světa, od tohoto těla. Úzkost, strach, smutek, beznaděj. Spíše je to napětí a pnutí, více úzkost, než deprese.

Jak s takovými stavy nakládáte vy? Mně nebaví najednou nic. Mám vymeteno.