Udavačství v Čechách

Téma k zamyšlení, k němuž mě vedlo zjištění, že mě, až na jeden čerstvý případ, nikdy nikdo nikde neudal (nebo o tom nevím, protože mě to nijak nezasáhlo).
Kromě případu, který se týká mé osoby a je naprosto bezvýznamný, protože mě alespoň vyvedl z naivní představy o tom, že udavač je druh vzácný a ohrožený, jsem si dnes přečetla článek o českých výsadkářích a o tom, že když nacisté zvýšili mnohonásobně milionovou odměnu za jejich udání, dostali jich během několika dnů 60000.

Shodou okolností jsme včera se známými mluvili o svých předcích za obou světových válek a na povrch vylezlo několik skutečných příběhů, kdy prarodiče nebo praprarodiče těchto známých byli udáni gestapu a po osvobození „těm spravedlivým.“

Gestapáci, pokud nic nenašli, občas sami práskli udaným, kdo je udal – bavila je ta česká „soudržnost.“
Soudruzi to nedělali, protože v podstatě vždy něco/někoho našli.
A co bylo na těch historkách nejzajímavější? Že udavač gestapu i soudruhům byl v mnohých případech jedna a táž osoba…

Mluvili jsme i o rodině z našeho okolí, která má velmi specifické jméno – např. ABCDE. Byli, jsou to estébáci a udavači ze sportu, mají to jako hobby dodnes.
A jaká náhoda – v knížce o historii nedalekého městečka píšou o největších kolaborantech s gestapem, kdy vesele práskala celá rodina…ABCDE.

Sousedka mé kolegyně posílala kdysi pravidelná hlášení o všech sousedech na SNB – snad ani nebyla nikde zapsaná, dělala to také ze sportu.
Někdo se baví tím, že chodí po ulicích ve městě a volá policii ke špatně zaparkovaným autům, někdo surfuje na sociálních sítích a webech a hlásí hlava nehlava vše, co se hne, resp. nehne dle jeho vůle, někdo udává rodiče dětí s handicapem nebo osoby pečující o své rodinné příslušníky, na sociálce – paradoxně ze závisti, náš soused (býval pomocníkem VB, blahé paměti a nyní zasedá za KSČM v obecní radě) si dokonce zapisuje do speciálního notýsku hříchy svého okolí – například čí strom si dovolil vyrůst až k elektrickému vedení, kdo seká v neděli a ve svátek trávu sekačkou, kdo si dal k obědu pivo a řídil…

Někdy si říkám, jestli o něco nepřicházím – co to asi těm lidem, kteří práskají, bonzují, hlásí, žalují a udávají, přináší…
Pokud pomineme udavačství z nouze či zoufalství, pod vlivem vydírání, za extrémních situací, kde je etická otázka sporná, co myslíte, že vede lidi k tomu, aby se stali udavači – hobbisty?
A znáte někoho takového?