Vadí vám, když před vámi chválí někoho jiného?

Narazili jsme na to na jiné diskusi.

Já nad tím přemýšlím, nakolik to vadí mně a nakolik bych si na to měla dávat pozor třeba u dětí, a jak moc můžu chválilt jedno před druhým. A nakolik je to obecně faux pas.

Zatím jsem dospěla k tomu, že takových momentů, kdy přede mnou chválili někoho jiného, si uvědomuju jen málo - vadilo mi to v momentě, kdy se jednalo o člověka, na jehož uznání mi záleželo a on (po)chválil někoho jiného a mě nikdy. A bylo to vždycky v momentě, kdy jsem si sama nevěřila, a ten druhý člověk byl jakoby "konkurence".

Ale když má člověk 2 děti, tak se občas nevyhne tomu, aby nepochválil jen jednoho (protože toho druhýho momentálně buď není za co, např. jeden si uklidí, druhej ne, nebo nemaj stejnou aktivitu (jednomu se povede udělat zkoušky/dosáhnout něčeho ve sportu, tomu druhýmu momentálně ne, ale zase se mu jindy povede něco jinýho, a pak ho samozřejmě pochválí taky).

"Pochvalu" neberte jako "cukr a bič", prostě vyjádření uznání, že se vám něco líbí/se něco povedlo.

Zajímalo by mě, jak to vnímaj jiní - máte to tak, že svoje děti zásadně nechválíte jedno před druhým, nebo se snažíte, aby to bylo víceméně vyrovnaný (a oba se cítili "uznáváni" přibližně podobně)?

Spousta lidí má z dětství a i do dospělosti trauma z toho, že rodiče preferovali sourozence, a já přemýšlím, jestli je to objektivně tak, nebo jestli ten, co se cítí méně milovaný, si to jen myslí (třeba z nějakého mindráku) a že ti rodiče ve skutečnosti nepreferovali ani jednoho, jen to nedávali dostatečně najevo/dávali to najevo nešikovně/nesouznělo to s "jazykem lásky" toho, co se cítil míň milován?)

Naše děti vypadají zatím v tomhle směru OK, já se snažím vyjadřovat jim uznání, kdykoli mám pocit, že je za co, a některý pochvalný věci jim třeba říct, když jsme sami (pokud to jde). Ale samozřejmě nemám jistotu, že mi jeden nebo druhej v dospělosti nevyčte, že jsem preferovala toho druhýho.

Jak to řešíte, pokud to řešíte?