Jsem v háji

Děvčátka, poraďte. Mám děti a manžela. Ten byl dlouho pěkný debil. Až když jsem mu jsem mu kdysi ve vědomí odcizení sdělila, že s ním být nemusím, začal se snažit.A snaží se a snaží pořád. On má deprese a úzkosti a asi i Aspergerův syndrom, jeho rodiče stojej za pěkný ....V touze odejít a vzdálit se těm jeho blbejm kecům věčnejm jsem se zapletla jinde. Bohužel s chlapem, kterej je mi povahově mnohem bližší, máme stejnej humor což je zázrak ptž já ráda hodně černej, ale to je asi fuck.
Manžel se navzdory prvním letům vztahu snaží jak divej. Doma pomáhá, s dětma, konečně začal být vůči dětem i autorita ne jen to nechávat na mně. Nosí mi kytky a tak. Začal chodit k psycholožce, maká na sobě. Moc dobře ví, že bojuje. Tuší že jsem cosi kdesi vyváděla a kupodivu mi to neomlacuje o hlavu. Ale on je hodně do sebe, většinu věcí vůbec neříká.
Protože jsme se tolik odcizili, přestala jsem s ním spát, nešlo to. Už jsou to dva roky.
Teď má manžel krapet průšvih, v práci ho nejspíš sesaděj za nesplněný obraty o pozici níž a bude mít o deset litrů míň. A já, do minulého týdne odhodlaná se rozvést, jsem si najednou začala říkat, že se s ním vlastně dá žít...to že hrozně líbá mi přestává připadat tak zásadní..to že je v posteli plnej zábran mi už nepřijde tak hrozný...a pak si vzpomenu na toho druhého a najednou přes tu frndu nevidím nebo co....vybavím si jak si rozumíme, ten stejnej humor, ty podobný hodnoty, tu vášeň..krucinál já se v tom nevyznám.
Manžela jsem si zpracovala za ty roky, jenže jak je uzavřenej, stejně nevím, v čem se přizpůsobil a co se fakt naučil že je dobře...býval děsnej, pochází z rodiny která se dá nazvat asi jen sociopatická jako celek....
Děvčata já jsem fakt v pr...čicích...tak mě moc nebijte...