Kdy je pro vás hranice říct ne?
V situaci, kdy vás někdo o něco požádá a vy dopředu víte, že mu vyhovět nechcete, nebo jste na něho dokonce naštvaní, jak po vás něco takovýho může chtít?
Myslím tím situace, kdy
- po vás někdo chce půjčit prachy a vy víte, že je nespolehlivej
- po vás někdo chce půjčit prachy a chce víc, než mu chcete poskytnout (a není to tak, že nemáte, protože tam by se "nemám" dalo říct poměrně snadno, ale sice máte, ale měli jste to určený na něco jinýho)
- po vás někdo chce půjčit prachy, kterých sami nemáte nazbyt, na věc, kterou vy byste si pro sebe nekoupili a považujete ji za zbytný luxus
- hlídali mu dítě/zajeli mu na nákup v době, kdy se vám to těžce nehodí (a nemyslím teď urgentní věci typu náhlý odjezd do nemocnice nebo zlomená noha)
- požaduje po vás něco, o čem vy sami jste přesvědčeni, že si to nemůžete dovolit?
- požaduje, abyste řešili něco, co by si měl podle vašeho názoru vyřešit sám?
A je pro vás rozhodující, jak ten člověk při vašem případném odmítnutí zareaguje, a máte větší tendenci mu vyhovět, když je ta reakce bouřlivá nebo manipulativní (začne plakat, jak mu vezmou střechu nad hlavou, urazí se, že jste rodina/kamarádi a jako takoví byste si měli pomáhat/vytáhne, jak pomohl vám)?
Do jaké míry si myslíte, že je vaší povinností pomoct, i když je to na váš úkor, u toho druhýho to není vyvolaný akutní nutností a máte pocit, že dotyčný si tohle měl vyřešit sám?
Já se považuju za poměrně velkýho tvrďáka, ale na druhou stranu se mi to lehce mluví, když lidi okolo mě po mně takový věci nechtěj, případně při odmítnutí nedělaj scény a nevydíraj. Myslím si, že bych snad dokázala odolat, ale protože tu zkušenost nemám, tak s úplnou jistotou to říct nemůžu.
Odpovědět