Mezi lidmi navždy sama

Probudila jsem se do reality. Byla jsem a budu sama. A nejsem jediná. Jen tady je na tom stejně pár holek, o kterých jsem si jistá. Nejdřív jsem je chtěla jmenovat, ale neudělám to. Když jim nedojde, že jsou to ony, bude to pro ně lepší.
Včera jsem byla na větší sešlosti, více méně rodinné. Mnoho lidí mi tam mělo být blízkých. Nebylo. Stejně jako jindy. Nikdy nebudu mít blízké lidi, protože pro ně já nejsem člověk. Nebo aspoň normální člověk. Jejich mozky neumí číst můj kód. Něco mu chybí. Patrně něco v mimice. Takže když mě nevidí, vědí, že jsem člověk. Vědí, že na mě není nic, co by bylo opovrženíhodné. Ba naopak, pro mnoho lidí jsem ten, kdo se žádá o pomoc. Ten, kdo nekřivdí. Mně taky občas někdo pomůže, ale je to spíš tak, že chtějí umlčet rozum, ne naplnit cit. Já v lidech nevzbuzuju pocity.
Psychologové myslí, že my neumíme dešifrovat pocity okolí. A ono je tomu přesně naopak. Nikdo netuší, že i já něco cítím.
Navždy sama