Jídlo je u nás noční můrou

Jsem už úplně zdeptaná psychicky z toho, jak můj syn jí. Je to od narození pořad stejně. Když byl kojený, tak ještě jakž takž. Od té doby už to jde od 10 k 5. Jsou mu 3 roky a váží 10,5 kg. Je zdravý, zjevně jeho jediný problém s jídlem jsou všichni ti, kdo chtějí, aby něco snědl.
Já už jsem ale úplně na nervy. Vím, ze nesmím dítě trestat nebo mu nadávat, ze by mohl k jídlu získat odpor. Ale 3 roky je to pořad stejně, já už mám nervy jako špagaty jen si na to vzpomenu. Už se mi hnusí jen myšlenka toho, ze mu mám zase jít dávat jídlo. Vím, ze mi budete psát, ze se mám první hodit do klidu a půjde to samo. Je to stejně, po dobrém i po zlem. Ji pořad stejně, jestli se zlobim nebo ne. Mamka mi říká, jak bych to měla dělat, ale sama potom uzná, ze už jsme zkusili snad všechno a bez efektu.
Syn nemá vyloženě odpor k jídlu, ale porce jsou tak malé, co dokáže sňist, ze nemá z čeho přibrat. Nejí moc ani čokoládu nebo sladké, nereaguje ani na věty typu... Dokud nedojis, nepůjdes ven. Navíc velmi často se k němu přiblížíme s jídlem a on si zakryje pusu a utíká se schovat. Nebo proste vezme lžičku do pusy a to jídlo tam drží. Je schopny po půl hodině vytáhnout z pusy úplně neporušenou jahodu.
Umí jist sám, ale proste když ho nechám jist jen když sám chce a ma hlad, vezme si tak 2x denně mini porci a to je vše. Naštěstí pije.

Kvůli jídlu jsou u nás v poslední době fakt hrůzy, už jsem mu parkrát nevydržela a liskla jsem mu. Poslední dny na nej v 80 % jen rvu při jídle. Počítala jsem tu, ze pokud ji oběd a sní celou porci nakonec, trvá mu to kolem 1 hodiny a 20 minut. Jsem psychicky úplně na dne. Přemýšlím nad chuvou a jít do práce se uklidnit. Ať ho krmí někdo jiný. Ovšem to nejde... Mám ještě dceru. Roční. Je moc malá, ale hlavně bude v jídle zřejmě po něm. Taky začínají problémy, po celou dobu ve stejné časy vážili i měřili stejně. Teď když ho dcera vidí, začína mi jídlo plivat, bojím se, ze začíná jist stejně jako on a já budu tuto chimeru řešit ještě znovu a další 2 roky.

Snažila jsem se byt v klidu. Fakt jsem dlouho odolávala a snažila se byt v klidu, vysvětlovat, nenabizet, vařit to, co si myslím, ze by mohl hezky jist. Teď poslední měsíce mi však témeř vždycky rupnou nervy a já mám pocit, ze po nich jen rvu.

Manžel mi pomáhá co muže, ale ma aspoň na vyber, ze od těch děti muže na chvíli zmizet do práce. Já takovou možnost moc nemám, snažím se občas do divadla nebo vypadnout ven, ale převažuje to, ze už jsem úplně vyhořela těmi mateřskými povinnostmi.

Nemáte nějakou radu maminky, které jste zažily to stejne? Syn je jinak úžasný, dcera taky, ale to jídlo to je taková věc... V poslední době už mě nebaví si s nimi ani hrát. Mám jen pocit, ze potrebuju byt bez nich, ale jinak už se mi po 10 minutách stýská. Prosím ne odsuzujte mě, tak dlouho se snažím dělat pro ne všechno, ale začíná mě to zmáhat.