Ja se usmiřujete po hádce?

Partnerské, přátelské, sourozenecké, mezi kolegy, s rodiči? Kdy každý řekl něco, ale začal spíš jeden a víc nasazoval, resp. víc přestřelil. Já se vždy omlouvám a nějak komentuju, proč k tomu došlo. Ale přijde mi, že víc lidí to má tak, že druhý den pokračuje, jako by se nic nestalo a jede se dál. U menších drobností to beru, nevadí mi to a taky se tvářím, že v pohodě a pak to i strávím. Ale když je to něco většího nebo to ten člověk udělá opakovaně, tak chci slyšet něco. Nemusí to být přímo kajícná omluva, ale čekám něco víc než jen bezeslovné "hele já se s tebou pořád bavím a chci bavit". Neřeším teď konkrétní problém, ale přečetla jsem si včera u vody dceřinu dětstkou knížku (nic jiného nebylo) o kamarádkách, a ty prostě druhý den přišly, přinesly třeba něco dobrého a nepůjdeš ven? Takže "provinilec" jakoby udělal první krok k navázání vztahu, ale nic víc. Na základě té dětské knihy mi už druhý den vrtá hlavou, jestli existuje něco jako omluva beze slov a jestli to stačí. Upřesňuju, že omluvou nemám na mysli sáhodlouhé proslovy jako z amerického filmu s hlubokým rozborem duševního stavu účastníků hádky dva roky zpětně. I když třeba u mamky by to stálo za to