Nároky a zklamaná očekávání

Píšu jako reakci na téma "Mirka" (který je asi nejspíš troll, ale stejně) - pořád mě udivuje, jak můžou DOSPĚLÍ lidé pravidelně a trvale OČEKÁVAT POMOC od jiných dospělých lidí (a být věčně zklamaní a naštvaní, když se jim jí nedostane)?

Nemluvím o mimořádných situacích typu nemoc nebo nehoda, mluvím o běžném normálním životě, který si lze víceméně aspoň v hrubých rysech naplánovat. Jak je možné, že při tomto plánování někdo zcela automaticky počítá s tím, že to sám nedá a bude potřebovat pomoc někoho jiného, přičemž tuto pomoc si zcela zdarma nárokuje (tj. chce se vrátit brzo do práce a počítá s pomocí babičky zdarma, nikoli najaté a zaplacené chůvy?) Znovu podotýkám, že mluvím o lidech dospělých a zdravých. Jak je vůbec možné, že se někdo myslí, že prarodiče by si měli k sobě automaticky brát jeho děti na část prázdnin a má jim za zlé, když se do toho nehrnou? Že by jim měli dávat dárky takové nebo makové, že by jim měli vyzvedávat děti ze školky/školy, a vůbec tak či onak POMÁHAT?

Pro mě se člověk dosažením zletilosti (případně dostudováním, pokud k němu dojde později) stává zcela samostatnou jednotkou, zodpovědnou především sám za sebe. On i jeho rodiče jsou DOSPĚLÍ lidé a k dospělosti patří i schopnost za běžných okolností se ZCELA postarat sám o sebe, případně o své vlastní potomky, a jet si PO SVÉM A ZA SVÉ.

Proto považuji po dosažení dospělosti očekávání, že mi kdokoli včetně vlastních rodičů cokoli jen tak dá nebo poskytne, za známku značné nezralosti a nepochopení, o čem to celé vlastně je. Povinností rodičů je dovést děti do dospělosti, poskytnout jim přiměřené vzdělání a rozvoj, A TÍM VEŠKERÉ AUTOMATICKÉ POVINNOSTI KONČÍ a dál je jen vztah DOSPĚLÝCH rovnoprávných a svéprávných lidí, kteří k sobě v ideálním případě budou mít tak blízko, že si spoustu věcí budou vzájemně poskytovat, ale DOBROVOLNĚ a nikoli na základě nějaké ujeté smyšlenky, že je to jejich POVINNOST.

Přiznám se, že jsem asi ovlivněna svou vlastní situací, ale to pochtívání některých dětí (jak to psal Mirek a jak to tu občas čtu) mě naplňuje skoro až vztekem. Přijde mi příšerný, aby se dva mladí zdraví lidi nedokázali primárně postarat sami o sebe a měli za zlé svým rodičům (kteří třeba už tak mladí a zdraví nejsou a za život se jistě už napracovali docela dost), že je nehodlají zcela automaticky dotovat a cpát do nich svoje prachy a energii.

VÝSLOVNĚ PODOTÝKÁM, že nemám na mysli mimořádky a průs.ry (kdyby něčí maminka odmítla přijet v momentě, kdy dcera musí s předčasným porodem do špitálu, manžel je s kamiónem na druhém konci Evropy a doma by muselo zůstat samotné dvouleté dítě, protože si zrovna lakuje nehty nebo kouká na Ordinaci, tak by mi to přišlo taky blbé, ale moclipak ono takovýchhle vyhrocených situací v životě je), ale nárokování si "pomáhání" v běžném životě, kdy jsou všichni zdraví a nic mimořádného se neděje, případně zlobení se, že ti druzí k tomu nejsou ochotni.

Jak toto vnímáte vy? Myslíte si, že je povinností rodičů vás podporovat penězi nebo časem i po dosažení dospělosti, nebo to vnímáte tak, že cokoli vám poskytnou, je fajn a příjemný bonus, ale v žádném případě nároková věc, za jejíž neposkytnutí byste měli právo se na rodiče zlobit?