Zklamání v lásce

S přítelem jsme spolu rok, zpočátku jak to bývá vše moc krásné, moc se snažil. On bezdětný, 40 let, měl dlouholetý vztah se starší ženou, než jsme se seznámili byl asi dva roky sám. Žije teď v domě se svoji matkou. Já jsem také o něco starší než on a mám dospělého syna. Už od počátku vím, že je docela vážně nemocný, nedodržuje životosprávu tak jak by měl až to ohrožuje vpodstatě jeho život. To vše jsem věděla, přesto jsem se do něho velmi zamilovala. Jenže asi po půl roce začala první krize. Hádali jsme se, já jsem bydlela u nich doma i s jeho matkou, předtím jsem měla byt, ale pak jsem šla k němu, protože on to tak chtěl. Jenže jak jsem si myslela, s jeho matkou to soužití dohromady moc dobře nefungovalo, i když ona se snad i snažila a já taky. Po našich hádkách jsme se zkoušeli párkrát rozejít, ale nakonec jsme se k sobě vrátili, on pak vždycky brečel, že mě má rád apod. Po jedné hádce jsem si pronajala opět svůj vlastní byt, i když on mě přemlouval, ať si to ještě rozmyslím, šla jsem do svého. On mi řekl, že tam ke mě nebude chodit atp.,pomohl mi ale přestěhovat věci. Pak to bylo jako na houpačce, jednou byl se mnou, pak zase, že on chce být doma a byli jsme každý zvlášť, dostal se do psychických problémů kvůli své nemoci. Uzavíral se do sebe, řekl mi, že už na kontrolu do nemocnice, kterou měl absolvovat nepůjde, raději se až mu bude zle, tak se oběsí. Snažila jsem se mu být oporou, přestože mi i říkal, že už ke mně necítí to co předtím. Což mě dost bolelo. Radila jsem se s psychologem a nakonec se mi podařilo ho přesvědčit, aby šel na léčení. Termín měl asi za měsíc a půl. On docela ožil, náš vztah, aspoň se mi zdálo se vylepšil, říkal mi, že je to jako to bylo na začátku. Pak odešel na léčení. Celou dobu jsme si telefonovali, chtěla jsem, aby cítil oporu, aby to zvládnul. Vše vypadalo dobře, výborně jsme si povídali, on se trochu otevřel, povídal mi, co je tam nového. Léčení mu skončilo, těsila jsem se až se vrátí domů. Když přijel, hned se mi ozval, sešli jsme se u něho doma, obejmul mě, jeli jsme na malý výlet, nakoupit, plánovali další dny, jen se mi pak zdál trochu odtažitý. Proto jsem se ho zeptala, jestli zůstane doma nebo půjde ke mě domů. Řekl mi, že zůstane doma. Zeptala jsem se ho jestli jsme tedy ještě spolu nebo ne, že mi přijde divný, když se nevidíme skoro dva měsíce a on nechce být se mnou. Řekl mi, že už tam není to co tam bylo dřív, že jsme už o tom dřív spolu mluvili a pohladil mě. Byla jsem z toho dost vyřízená. Řekla jsem mu, že neví co chce, že je naprosto nevyrovnaný, řekl, že je pravda, že neví co chce. Když jsem odcházela k sobě domů, řekl mi,že mi další den zavolá, řekla jsem mu jestli to má cenu aby mi volal, začal zase být lítostivý, že prý snad toho zase tolik neřekl, že co to má být atd. Řekla jsem mu, že nemůžu být jeho kamarádka, že mě to takhle ničí, že jsem se na něho těšila atd. Celou noc jsem pak doma probrečela. Je mi hodně psychicky zle. Asi je to konec našeho vztahu.