Dá se úzkost zvládnout vlastními silami?

Od doby, kdy mi skončil rodičák, bojuji s tím, že jsem hodně byla doma a to mi nesvědčilo. Když jsem pochopila, že s gymplem a bez praxe a dítětem nemám šanci, tak jsem se dala na ekonomku. Přitom jsem si přivydělávala brigádně. Poté jsem si našla další brigádu s příslibem, že pro novém roce (r.2011/2012) mě zaměstná. Nestalo se, místo mě zaměstnal někoho jiného. Za pár týdnů se mi podařilo získat práci v oboru, který jsem studovala. Jenže jsem na začátku dělala chyby, bála se svého šéfa a po půl roce jsme ukončili spolupráci dost nehezkým způsobem. V té době jsem končila studia a věřila, že už nebude problém najít jinou práci. Byl to problém, práci jsem si našla až pro roce a třech měsících. Byla jsem moc ráda, protože to byla skvělá práce, příjemní lidé, rozumný šéf. Pak ale nastaly ve vedení rozpory a já byla nahrazena známou mojí služebně starší kolegyně, která si mohla dovolit diktovat podmínky, protože je ve firmě těžko nahraditelná. Měla jsem smlouvu na rok, tak mi ji nechali doběhnout. Přitom zhruba měsíc před koncem smlouvy mě můj šéf ujišťoval o tom, že je se mnou spokojený a že se mnou dál počítá. Přitom si se mnou hráli jako s kusem hadru. Od ledna jsem nezaměstnaná. Našla jsem si rychle (i se štěstím, přiznávám) jiné místo, ale můj nástup se zatím nějak protahuje. Je to hezké místo, za hezké peníze a vím, že můj nástup je jistý, že to protahování je pouze z organizačních důvodů.
Ale teď k jádru věci.
Odchod z posledního zaměstnání jsem nesla velmi těžce, protože jsem měla kolegy, práci i šéfa ráda, věřila jsem jim a to, co mi provedli jsem vůbec nečekala. Zhruba 2 týdny jsem měla z toho těžké stavy beznaděje, kdy jsem se z toho vůbec neviděla, i jsem měla takové myšlenky, proč mám vůbec žít a k čemu tu jsem když se nedokážu postavit na vlastní nohy a postarat se sama o sebe. Kdybych neměla manžela, tak nevím, kde bych byla. Zhruba po 2 týdnech jsem se z toho vybrečela, teď takové myšlenky už nemám. Dokud jsem studovala, pak odchod z prvního zaměstnání jsem vzala "sportovně", šéf byl opravdu deb*l, jakému nebylo rovno a vrhla se rovnýma nohama zase znovu do boje. Teď mi ale už došly síly. Sice už nebrečím, ale po té depresi mi zůstal strach. Strach o to, co se zase zkazí, co zase přijde. Měla bych teď napnout síly na novou práci, ale právě teď, v době, kdy jsou na obzoru lepší dny, jsem se zasekla na místě a cítím, že mi došla síla síla se zase snažit a prát se se životem. Ještě víc mě bolí to, že mě nikdo nechápe, když se snažím mluvit o svých pocitech s manželem, tak mi vůbec nerozumí a opakuje mi, že život je boj, že člověk musí bojovat a nesmí se hned vzdávat. To mě vždycky jenom zase rozbrečí. Copak jsem málo bojovala? KDe na to mám pořád brát energii? To bude takhle celý život? Je mi 30 a nedovedu si představit, jak to půjde takhle dál. Nemám žádné plány do budoucna, nevím, jak dál. Jenom čekám na to, odkud přijde další rána a to mě strašně vysiluje.