Norsko atd. diskusní strom II

Zdravím, zkouším přesunout další příspěvky bohužel tohoto nekonečného příběhu sem, v původní diskusi už se nedá vyznat.
Kopíruji vyjádření Pavla Hasenkopfa z jeho facebooku:
Pět věcí, které se mi v pořadu Máte slovo už říct nepodařilo:
1. Bratři Michalákovi byli rozděleni bez soudního rozhodnutí (soud rozhodl obecně o svěření do pěstounské péče, ale konkrétní pěstouny a o rozdělení dětí rozhodl barnevbern, tj. sociálka), proto, že společně byli - podle přechodné pěstounky - nezvladatelní. Nezvladatelní byli proto, že se spolu bavili česky a ona jim nerozuměla. Dále proto, aby zapomněli na údajné trauma z biologické rodiny tím, že zapomenou na tuto rodinu úplně, tj. i na sebe navzájem. Odporné, ale reálné. Jistě se najdou psychologové, kteří by takový posup odkývali.
2. Na tezi Jeronýma Klimeše není až tak odporná ta první část, že děti si už u pěstounů zvykly, ale ta druhá, že matka si má prostě pořídit nové děti a už to neřešit. Jako by děti byly domácí zvířátka: chcíp Ti pejsek? Nebreč a kup si nového.
Mimochodem, před začátkem pořadu tam Klimeš v žertu předváděl, jak střílí samopalem na nepřátele ... ta dětinskost mne dost zarazila. Ta slečna Šolcová vedle mne, co od pěstounů raději utekla do děcáku, zjevně bude osobnostně vyspělejší, než on, on mi přišel jak malé dítě.
3. Nikdo nechce rušit pěstouny. Ale nevidím důvod, proč nezrušit přechodné pěstouny. Pěstouni mají být natolik profesně připravení, že si nemají vybírat, které děti přijmou a které ne, a mají být schopni se o ně starat v případě potřeby až do dospělosti. Pokud by měli fungovat jako přechodná stanice jen na pár týdnů, pak opravdu není rozdíl mezi nimi a ústavem, resp. ústav lepší je: dítě si tam nevytvoří nové vazby, které vzápětí zase někdo zničí.
Po vysílání si mne odchytila jedna paní, velmi emotivně a důrazně mi vykládala, jak postupně vychovala již 6 maličkých dětí, jako by byly její vlastní, než je předala dál. Říkám jí, že na ní vidím, že ke každému z těch dětí si vytvořila úzký osobní vztah, zda to pro ni není traumatické a zda jí přijde normální děti, které, jak říká, vypiplala, dát poté prostě dál. Nechápala. ŤRekl jsem jí, že tam cítím jistou dávku hysterie a opičí lásky a jejím citům k těm dětem nevěřím, zejména když vidím, jak intenzivně je klade na odiv. Tohle není láska, tohle je opočí láska. Ta paní má k dětem stejný vztah, jako kdyby rozdávala štěňata či koťata. Mimochodem, takto nějak podobně si představuji první pěstounku bratří Michalákových, tu, která Evu Michalákovou ve svých představách očernila, co to šlo, a způsobila rozdělení dětí do dvou různých pěstounských rodin. Ona to netuší, ale bezděky mne utvrdila v mém odporu vůči přechodným pěstounům.
Jiná paní, o které vím, se už zase těší, jak si vezme děti do pěstounské péče a nebude muset chodit do práce.
Nevím, jestli opičí láska k dětem obecně má nějakou diagnózu, ale tento osobnostní typ se na práci pěstouna absolutně nehodí, byť právě on je tou vyhlídkou maximálně přitahován.
4. Kdykoli dá stát na stůl nějaké peníze, najde se někdo, kdo po nich natáhne ruku. Čím více peněz, tím více rukou. Systém pěstounské péče je třeba nastavit tak, aby nepřitahoval lidi jdoucí po penězích. Základem musí být princip, že odebrání dítěte je extrém. Sněmovna na návrh poslankyně Chalánkové přijala 9. prosince usnesení, které přesně toto stanoví a stanoví i další principy, na kterých musí pěstounská péče stát. Toto usnesení považuji za dobrý základ pro další debaty, jak nastavit pěstounskou péči u nás tak, aby se nestala černou dírou na děti.
http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=102910
5. Paní Michaláková vskutku není ojedinělý případ, který špatně nastavený norský systém vygeneroval. Aktuální je případ litevského 7 letého chlapce Gabrieliuse: BV se nelíbilo, že chodí špinavý a že je matka kouří v jeho přítomnosti. Poté, co s ním matka odcestovala do Litvy, byl vydán příkaz k zadržení, který provedli Švédové, a aniž by informovali lotyšskou ambasádu (jasný rozpor s Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích), vrátili jej do Norska. Matka je svobodná, žije sama, ona i dítě jsou občany Litvy, nikoli Norska. Trestem za pokus o "únos" je naprosté zbavení rodičovských práv s vyhlídkou na předání Gabrieliuse k adopci. Případ je čerstvý, teď z ledna, ve fázi odvolání, s norsko-litevskou advokátkou matky jsem v kontaktu.