Sociální obratnost

Volně se inspiruju tématem o táborech – sama jsem na žádném nebyla a jsem rodičům vděčná, že mě do toho nenutili, nicméně téma mě asi nějak zasáhlo, protože o něm už nejmíň půl hodiny dumám.
Sama sebe bych zjednodušeně označila za spíše introverta. V běžném životě normálně funguju, jsem schopná si popovídat s ostatními rodiči v šatně školky, prohodím pár slov s prodavačkou, okruh přátel mám užší, ale dlouhodobě stabilní, pracovně se tím limitovaná necítím. Nicméně trochu mě tohle nastavení omezuje - jsou prostě situace, které úplně nevyhledávám. Třeba pracovní obědy nebo večeře, kdy jsem sice schopna udržovat konverzaci, ale rozhodně nejsem ve své přirozené poloze a nemůžu říct, že bych si je užívala. Nebo pracovní konference, když večer dojde na nějaký socializing.
Takže jak říkám, sama se v tom cítím relativně ok, ale nerada bych na své děti přenášela jakékoli své úzkosti nebo nevhodné modely chování. Starší syn se jeví povahově hodně po mně, interakce s dětmi je v pohodě, ale třeba změnu učitelky ve školce vstřebával asi dva týdny.
Výchovu pojímám dost intuitivně a v naprosté většině případů se cítím jistě, ale tady prostě nevím – jeví se introvertně kvůli tomu, že to má prostě vrozené, nebo ho spíš ovlivňuje můj vzor? A co s tím?
Zatím k tomu přistupuju tak, že zocelování nepraktikuju, spíš mu dávám možnost uspět v méně náročných situacích a tím postupně získává sebevědomí ke zvládání těch složitějších. Tímhle stylem jsme naprosto bez problémů zvládli nástup do školky, ale to je nejspíš brnkačka ve srovnání s výzvou typu tábora
Díky